Červen 2009

Kouzlo stereografie

17. června 2009 v 20:47
Středa
Dnes v 17 hodin (a pár minut, znáte to) byla v Náprstkově muzeu v Praze slavnostně zahájena výstava "Celým světem na stereoskopech". Jestli nevíte, co je stereoskop, buďte úplně v pohodě - já to do předvčerejška taky nevěděl. Znělo mi to jako označení kabelu se sluchátkem, co mě s ním doktor pokaždé studí na zádech.

Stereoskop je ovšem záležitost daleko poetičtější. Jde o to kukátko, které znáte od prodejců z Karlova mostu a jiných částí staré Prahy. Za dvěma průhledy jsou téměř identické fotografie. Při pohledu do průzorů uvidíte zobrazenou scénu plasticky. 3D, řeklo by se dnes, IMAX 19. století. Bývají tam pro turisty nachystané Hradčany a nahé ženy. To nejcennější, co máme.

Celý fór je postavený na principu, který bych určitě nedokázal popsat tak pregnantně jako doprovodná brožura, kterou k tomu Náprstkovo muzeum vydalo a z které to bezostyšně opíšu:

"Lidské oko registruje svět z určité pozice a úhlu. Vzhledem k tomu, že lidé mají oči dvě a v odlišné poloze, vysílají do mozku obě oči informace o okolí odlišně, tj. s mírným posunutím. V mozku pak při správné funkci všech orgánů složením obou obrazů vzniká prostorový vjem. Na stejném principu je založená stereografie, metoda získání plastického obrazu ze dvou fotografií pořízených z jiného úhlu."

Na vernisáži, na kterou mě pozvala moje známá s krásným jménem Noemi a s krásnou tváří barokní světice, se o tomhle principu letmo mluvilo. Ředitelka muzea Mgr. Blanka-Michaela Remešová, Ph.D., dokonce zmiňovala, jak ji u stereoskopů bavilo přivírat střídavě jedno a druhé oko a zachycovat drobné rozdíly obou fotografií. Ale to nejdůležitější - alespoň pro mě - tam myslím nezaznělo.

Že totiž stereoskopy neplní a už nikdy nebudou plnit svou prvotní funkci - zprostředkovat lidem autentický pohled na místa, na která se patrně nikdy nepodívají. Položit jim před oči celý svět. Tohle umí televize, internet a Fisher stokrát líp. Ani ony akty, tehdy tak skandální, už dnes žádné muže nevzruší. František Fridrich, který stereoskop roku 1856 do Prahy přivezl a několik aktů vystavil, za to šel na 48 hodin sedět. Dnes by byl označen za trapného puritána.

Co tedy zbývá ze stereoskopů? Trocha toho kouzla zašlých časů, té naftalínem vonící nostalgie. Ale taky vědomí, že abychom svět viděli skutečně plastický, musíme se na něj umět podívat alespoň ze dvou úhlů. Aby se nám lidi, věci, události, vztahy nestali panoptikem, kulisou vystřiženou z papundeklu, musíme se při jejich posuzování vždycky znovu ptát: Neexistuje ještě jiný úhle pohledu než ten, z něhož člověka či událost právě teď posuzuju já?

Někdy patrně stačí jen kousek ustoupit (skutečně i přeneseně), dopřát si odlišný zorný úhel - a svět získá úplně jiné kontury. Doslova nabude plnosti. Možná že to je a vždycky bylo hlavní poselství stereografie.
Takže díky, pane Náprstku.

Kladivo na čarodějnice

14. června 2009 v 17:41
Chce-li kdo psát recenzi na muzikál, je dobré, aby ho předtím viděl. Sidney Smith sice říká: "Nikdy nečtu knihy, které recenzuji - strašně to člověka ovlivní," ale já to dělám ještě postaru: Vyjadřuji se k tomu, co jsem na vlastní oči viděl, na vlastní uši slyšel a na vlastní kůži z toho měl husí kůži. A z Kladiva na čarodějnice jsem ji měl.

Příběh

Muzikál těží především ze silného příběhu, ze skutečných událostí, jež se koncem 17. století odehrály ve Velkých Losinách a Šumperku. Tamní čarodějnické procesy a postava sadistického inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu jsou hlavně díky románovému zpracování Václava Kaplického a filmové adaptaci Otakara Vávry obecně známé.

Scénář s tím také počítá, děj se posouvá ve skocích. Přes průrvy nevyřčeného vedou diváka mosty jeho předporozumění. V rámci žánru je ostatně nejpodstatnější, nakolik se kombinací hudby a slova podaří zachytit atmosféru příběhu, daleko víc než jeho podrobnou chronologii a linearitu. Dobrým příkladem mohou být téměř povinné party katů, v muzikálech tak populární. Reflexe vlastního podílu na smrti nevinných, obsedantní potřeba vystoupit z polarity dobra a zla. Písně nejsou a nemají být kamínky do mozaiky klasické aristotelské kompozice. K tomu jsou v libretu jiné nástroje.

Hudba a choreografie

Žádná z písní Kladiva na čarodějnice - troufnu si tvrdit - se patrně nestane hitem, kterým nás budou soukromá rádia krmit od rána do večera. Všechny až příliš patří do tíživé nálady losinských kulis. Ale právě v nich také všechny fungují.

Nemám ani špetku hudební průpravy, k muzice mohu tedy říct pouze tolik, že je působivá. A to jak v písních, tak v tanečních číslech, která mimochodem patří k nejsilnějším scénám muzikálu. Z tance démonů na Petrových kamenech, jímž končí první polovina představení, mrazí ještě cestou domů. Domácí i zahraniční zkušenosti choreografa Ladislava Berana (např. Rebelové, Kleopatra, švýcarská show Hank Hoover a další) se tu rozhodně zúročily.

Texty

Co se textů týče, jsou dobré a mají sílu oslovit - za předpokladu, že na ně potměšile nenasadíte kritéria kladená na básně. K téhle ráně pod pás mnohé zajisté svede komplexní (a vkusně připravená) programová brožura, kde jsou všechny otištěny. Některé postupy, které by se v žánru poezie právem staly terčem kritiky (gramatické rýmy, modelově např. v textu Otčenáš, účelově inverzní slovosled - píseň Drazí v Kristu), jsou v písňovém textu legitimní a ve spojení s hudbou potvrdí své oprávnění.

Naopak některé stylistické figury typické pro poezii příjemně překvapí a dají písním novou kvalitu. Výrazná je především aliterace ("přiznání palečnicí", "zmar zlému" - píseň Čím srdce plné; "Bůh ve víně vše o vině…" - Vítězem jsou vždy nejsilnější), anafora ("Jako je růžička červená, jako je sluníčko nad námi…"), nebo bohatá metafora ("a pomrzlý strom zjara má zas tisíc výhonů").

Jan Krůta, autor textů, ostatně osvědčuje svou literární erudici na mnoha dalších rovinách. Prvky lidové písně (kukačka, která sčítá - nebo spíš odpočítává? - roky; holoubek, růžička) vnášejí autenticitu do duetu Lízl a Zuzany; mistrné variování partů duetu hraběnky Anny a faráře Schmidta odhaluje jejich odlišné vnímání procesů, odlišnou motivaci a cíle: Hraběnka: "Řád vynutit…"/ farář: "Respekt vynutit…"; Hraběnka: "… a nám Bůh soudce dal…"/ Farář: "A nám náš Bůh soudce dal…"

Za vrchol textařského umu lze považovat již zmíněný part kata. Jan Krůta je nejsilnější v práci s mužským rýmem (přízvučná doba na poslední slabice), který vynikne především při použití jednoslabičných slov. V písni Kdy se brání kat je pak k tomuto účelu využito příklonek s posíleným vedlejším přízvukem, což dává textu nebývalou zpěvnost: Když srdce vyrve si, / nese ho v čele procesí…; Já jsem svoje prokletí, / má duše, co je ti?...

Podobně rytmicky stavěná jsou také čísla inkvizitora Bobliga. Mají intonačně nenáročný pochodový rytmus, který snadno udrží i nezpěvák. Je zřejmé, že právě s tímto záměrem byly psány - ústřední postava inkvizičního soudce volá po hvězdném obsazení, přičemž tuto podmínku výborně naplní také činoherci. V představení, které jsem viděl, se role Bobliga se ctí zhostil Lukáš Vaculík, jehož herecké mistrovství menší pěveckou zkušenost naprosto vyvážilo. Svou zásluhu na tom má také text, který do pochodového rytmu zapadl jak odlitek do formy.

Scéna

Představení maximálně využívá technických možností scény, zejména dvoukřídlé dveře v podlaze a vertikální polohovatelnost celého centrálního jeviště. Současně ovšem technice neotročí, její využití je vždy účelné a umělecky zdůvodněné. Promítání filmových sekvencí má jistě svůj dobrý důvod (zajímavé je např. při využití scény šmírování žen v lázni), ve většině případů bych ho ale popravdě oželel.

Výprava se výborně vyrovnává s omezeným prostorem kruhového jeviště, které by neuneslo kulisy tradiční hluboké scény s bočními portály. Multifunkčnost jednotlivých scénických prvků rozšiřuje možnosti aranžmá, které navíc komunikuje další sdělení (např. vydělí hranici, kterou překročí jen mydlář Přerovský) - což udělá i v přenesené rovině.

Ostatní - je na vás

Co říci závěrem? Doporučit Vám, abyste na Kladivo na čarodějnice šli? Nebylo by to laciné? Nenabyli byste dojmu, že to píšu někomu na objednávku? Možná. Je přece dost důvodů, proč nejít: Dřív nebo později to vyjde na CD, možná na DVD. Lístky na nejlepší místa stojí bezmála šest set. Trvá to dobré tři hodiny. Vedle hvězd alternují také herci méně známí až neznámí.
Ale víte co? Mně se to moc líbilo. Kdyby se mě v hospodě nebo v práci ptali mí kamarádi nebo známí, doporučil bych jim to.

Bohyně z MHD

10. června 2009 v 8:00
Středa
Doprovází ji každý den. Když je deštivo, drží nad ní i nad sebou deštník, když je hezky, jenom si s ní ve frontě na ranní autobus povídá. Občas se jí opatrně dotkne na zádech nebo na rameni, jinak se chovají až nápadně cudně.

Přijede autobus a dívka - mladá žena nastupuje. Před schůdky se rozloučí jedním polibkem. On potom mírně poodstoupí; čeká, až autobus polkne zbytek fronty a odlepí se od chodníku. Někdy jí lehce mávne, někdy se na sebe jen usmějí.

Ta scéna postrádá jakoukoli exaltovanost čerstvě zamilovaných, jejím hlavním znakem je jakási klidná radost. Ona se po něm opakovaně neohlíží, on nemá cuky popobíhat podél autobusu. Mladí manželé, řekl bych.

Sedá si obvykle někam do půlky autobusu, já vždycky až na poslední volné místo (zvyk ze střední školy). Mohu ji tak pozorovat, aniž bych na ní nápadně civěl. Je úplně obyčejná - a je zcela výjimečná. Tuctová holka - a dokonalý solitér. Ti, kteří nejsou denně svědky scény neokázalého zbožňování, to světlo, které ji obklopuje, nejspíš nevidí. Ale já ano. A úzkostlivě se střežím podívat se jí na nohy, na zadek nebo na prsa, tak jak se bezostyšně a se žádostí dívám po jiných. Protože v jejím případě by byla svatokrádež!

Bohumil Hrabal popsal v nesmrtelné trilogii Svatby v domě, jak své ženě myje večer nohy v plechovém lavoru. Když přijde z práce, vyzuje ji z bot, oplachuje jí chodidla, nárty a lýtka, suší ji. Skoro nemluví. Je to neokázalé a rituální současně, představuju si, že takhle nějak probíhá večer páru od ranního autobusu.

Na Černém Mostě mi každé ráno zmizí v některém voze metra. Od té chvíle se stává holkou z MHD, které všichni civí na prsa, na zadek a na nohy. Protože nevědí, že právě cestují s dívkou, kterou jeden nenápadný kluk, který jí večer možná bude mýt nohy, povýšil na bohyni.

A v mém vagoně cestují jiné bohyně, o kterých zase já nevím, že jimi jsou. Možná je jí každá z nich. Denně se míjíme s posvátnem.

Půvab nekonečných seriálů

3. června 2009 v 10:03
Středa
Vážení čtenáři,
blog, který jste právě otevřeli, je prvním z těch, které se tu objeví každou středu - proto se konečně jmenuje Středník. Ovšem stane-li se ve veřejném životě (nebo v mém životě zcela soukromém) cokoli mimořádného řekněme v pátek, nebudu se zápisem otálet. Nicméně ty středy jsou jistoty - i v týdnech, kdy se nestane lautr nic, Středník vyjde. I kdyby v něm mělo být napsáno pouze tolik, že se za celý dlouhý týden nestalo lautr nic.

První zápis věnuju nekonečným seriálům. Nic v tom nehledejte, žádné hluboké symboly nebo tak něco. Snad jen odvahu - přiznat se dnes k tomu, že člověk sleduje televizní seriál, je na desetistupňové škále intelektuálních hříchů někde na úrovni osm. Výš už je jen četba knih Michala Viewegha a poslech Petra Muka. Obojí s potěšením dělám.

Řada psychologů, sociologů a televizních analytiků si klade otázku, co se nám na nekonečných seriálech tak líbí. Odpovědí je tolik, jako těch, kteří se tážou: Jejich jednoduchost, dramatické zvraty, atraktivní herecké obsazení. Může být. Mně se na nich - alespoň na některých - líbí mimo jiné to, že se v nich často mění charakter postav.

Určitě jste si taky všimli té pasti, kterou v sobě seriály nesou: Nekonečný děj si musí vystačit s konečným počtem postav. Samozřejmě může občas některá umřít nebo se odstěhovat do Prahy nebo aspoň odjet na stáž do Německa či na misi do Konga. Ale nedá se to dělat moc často. Taky postup, kdy se jistá dějová linie přestane dalších 20 dílů sledovat, celý problém jen odkládá. Všichni už spolu chodili (snad jen Hruška s Mázlem se spolu ještě nevyspali), každý už každému ublížil nebo pomohl - tak co dál? Postav by bylo potřeba aspoň dvakrát tolik.

A přesně to scénáristé dělají - zdvojují postavy. Jejich charaktery se změní přes noc. Hodný Hruška a zlý Hruška. Magda mrcha a Magda citlivá žena toužící po mateřství. Drbna máti Niklová a tatáž paní Niklová zasažená hlasem svého svědomí. Najednou je zase všechno možné. Pavla, která by nikdy nechodila se zlým frajírkem Tomášem, může radostně podlehnout Tomáši laskavému a kultivovanému. Na dalších sto dílů je vystaráno.

Co se mi na tom tak líbí? Že právě tím nekonečné seriály popírají svůj hlavní atribut: plochost a umělost svých papundeklových postav, které se nám najednou začínají podobat právě v tom, co je jen vedlejším efektem scénáristické lapálie - svou obojakostí.

I my hrajeme v epizodách svého života někdy ty hodné a někdy zlé. V afektu vyřkneme slova, o jakých bychom ještě včera odpřísáhli, že je ani neznáme. Někdy se zachováme podle, nízce a nečestně, i když se jinak pokládáme za charakterní lidi. A naopak ve vyhrocené situaci osvědčíme takovou míru odvahy a empatie, která šokuje nejen okolí, ale i nás samé. I já jsem v některém díle toho svého seriálu hodný Petr a v některém Petr zlý. Ivo Pelant a Kryštof Hanzlík a všichni ostatní scénáristé soudobých mýdlových oper mně a nám všem dávají - možná mimoděk - najevo, že to není žádná patologická schíza, že Jekyll a Hyde bydlí úplně v každém.

Tak ať častěji vyhrávají ti lepší. A ve středu na viděnou.