Bohyně z MHD

10. června 2009 v 8:00
Středa
Doprovází ji každý den. Když je deštivo, drží nad ní i nad sebou deštník, když je hezky, jenom si s ní ve frontě na ranní autobus povídá. Občas se jí opatrně dotkne na zádech nebo na rameni, jinak se chovají až nápadně cudně.

Přijede autobus a dívka - mladá žena nastupuje. Před schůdky se rozloučí jedním polibkem. On potom mírně poodstoupí; čeká, až autobus polkne zbytek fronty a odlepí se od chodníku. Někdy jí lehce mávne, někdy se na sebe jen usmějí.

Ta scéna postrádá jakoukoli exaltovanost čerstvě zamilovaných, jejím hlavním znakem je jakási klidná radost. Ona se po něm opakovaně neohlíží, on nemá cuky popobíhat podél autobusu. Mladí manželé, řekl bych.

Sedá si obvykle někam do půlky autobusu, já vždycky až na poslední volné místo (zvyk ze střední školy). Mohu ji tak pozorovat, aniž bych na ní nápadně civěl. Je úplně obyčejná - a je zcela výjimečná. Tuctová holka - a dokonalý solitér. Ti, kteří nejsou denně svědky scény neokázalého zbožňování, to světlo, které ji obklopuje, nejspíš nevidí. Ale já ano. A úzkostlivě se střežím podívat se jí na nohy, na zadek nebo na prsa, tak jak se bezostyšně a se žádostí dívám po jiných. Protože v jejím případě by byla svatokrádež!

Bohumil Hrabal popsal v nesmrtelné trilogii Svatby v domě, jak své ženě myje večer nohy v plechovém lavoru. Když přijde z práce, vyzuje ji z bot, oplachuje jí chodidla, nárty a lýtka, suší ji. Skoro nemluví. Je to neokázalé a rituální současně, představuju si, že takhle nějak probíhá večer páru od ranního autobusu.

Na Černém Mostě mi každé ráno zmizí v některém voze metra. Od té chvíle se stává holkou z MHD, které všichni civí na prsa, na zadek a na nohy. Protože nevědí, že právě cestují s dívkou, kterou jeden nenápadný kluk, který jí večer možná bude mýt nohy, povýšil na bohyni.

A v mém vagoně cestují jiné bohyně, o kterých zase já nevím, že jimi jsou. Možná je jí každá z nich. Denně se míjíme s posvátnem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 10. června 2009 v 9:12 | Reagovat

Velmi subtilní příběh pěkně ukazující,že námi vnímaný makrosvět je složen z mikrosvětů o kterých nic nevíme a jen něco málo tušíme.

2 Marbuša Marbuša | 10. června 2009 v 9:49 | Reagovat

Moc pěkné, milé...

3 Zuzka Zuzka | 10. června 2009 v 10:03 | Reagovat

Pripojuji se k prispevku c.2. ... moc pekne... mile... :-)

4 Honza Honza | 10. června 2009 v 10:13 | Reagovat

.... Denně se míjíme s posvátnem.

.... a vábivým  "půvabnem" nekonečných seriálů...:-)

Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse. Občas mám příležitost, takže vím o čem mluvím. I přes veškerou snahu vidět to dobré, rostoucí obraz otupělé lhostejnosti a prázdnoty, který v důsledku všeobecného úpadku, prohlubující se bídy a chudoby ducha, přehlédnout rozhodně nelze. Mezi civěním (tu na bednu, tu na prsa, na zadek, na nohy) a vnímáním reality, je, pane učiteli, propastný rozdíl. Prosím, přijměte můj příspěvek jako lekci v oblasti vzdělávání dospělých.

Šťastný je člověk, kterého varuje cizí chyba. (J.A. Komenský)

5 honajz honajz | 10. června 2009 v 12:27 | Reagovat

Diky, trocha krasne poetiky po ranu potesi vic nez ... hm.. dva vajickove chlebicky? Herdek, jsem to sam dnes ale nepoeticky.

6 Josef Sedláček Josef Sedláček | 10. června 2009 v 12:34 | Reagovat

Posvátné bohyně?

Ano, občas ano :-)

7 Saltos Alim Saltos Alim | E-mail | 10. června 2009 v 15:13 | Reagovat

Že trocha poezie nikoho nezabije je fakt který dovedně zdůrazňuje i bard p.Suchý. Dovedu-li si představit život jako plát Ementálu, je dobré opravdu vidět i to ostatní než ty díry, je tam totiži ten lahodný sýr. No a to je ta poezie života

8 věrka věrka | 10. června 2009 v 17:08 | Reagovat

Ano,ty mikrosvěty...ten ostrůvek bezpečí,kam na nás nikdo nemůže.Pustíme si tam jen toho,koho chceme.Pravda,někdy může dojít k narušení hájeného prostoru,jsou kolem nás zvědavci,závistivci,citoví vyděrači,loudilové,ale nedejme se!A díky za středeční dávku pozitivna!Taky jsem dlouhá léta jezdila do práce autobusem,ale ráno v 5.30 všichni spali a odpoledne v 16.30 jsme viseli na tyči a pravda,nikdo moc nevoněl.Ale taky jsem registrovala drobné rituálky,které nám dělají život hezčí.Pěkný den!

9 Michal Werdan Michal Werdan | Web | 18. června 2009 v 13:12 | Reagovat

Velice hezke...

10 Endy Endy | E-mail | 27. června 2009 v 10:06 | Reagovat

Moc hezké,tohle psaní je tak trochu i z mého místa v MHD :-),taky se ráda jen koukám, nedělá to svět hezčí,jak píše věrka,on totiž krásný je...právě tyhle drobné a "skryté"krásy jsou vlastně život ,bohužel přes hnojiště vytvářené těmi mocnějšími manipulátory,jej často nevidíme.Je prima, když nám to někdo občas připomene.Díky.

11 V. z Vysočiny V. z Vysočiny | 30. června 2009 v 20:17 | Reagovat

Je to krásné místo k žití,ten váš svět... se zpívá v jedné písničce.Ale vezmeme-li v úvahu teorii relativity,pršet může na moje brambory a sousedovo seno.Ale radovat se bude jen jeden.Já si cíleně dělám svět hezčí v okamžicích,kdy vím že by to svět sám nemusel zvládnout.Dělám si pěkné odpoledne,dělám si hezký víkend,dělám si pozitivní vztahy, dělám si příjemnou chvilku psaním na příjemný a pozitivní blog a pane Petře,máte ode mne odkaz na Rovnosti - či jak se ten blog jmenuje,teď mám okno.Těším se na zítřejší Středník.

12 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. listopadu 2011 v 21:14 | Reagovat

Váš Středník mě nezklamal. Je živý, neotřelý. I to, že Středník není od ";", ale od středy, tedy středu týdne, jsem pochopila. Jsem to holka důvtipná.
Jiní lidi možná nejsou tak bohyněmi ani bohy, třeba nešťastně sedí a bojí se, že přijdou do práce a ona už pro ně nebude. A i to je někdy dokonce cítit - psi ví svoje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama