Červenec 2009

Můj milý deníčku…

29. července 2009 v 0:01
Středa

Sobota 18. července
V pondělí odjíždíme na dovolenou - buď do Krkonoš, nebo do Česko-saského Švýcarska. Zatím nejsme rozhodnuti; dosud jsme nepotvrdili žádné ubytování. Proč taky - do odjezdu zbývají ještě dva dny a my nejsme zvyklí dělat unáhlená rozhodnutí.

Neděle 19. července
Vyhrává Česko-saské Švýcarsko; Pravčická brána je vzhledem ke svým aspiracím na zápis do seznamu přírodních památek UNESCO příliš velkým lákadlem, než abychom návštěvu odkládali. Potvrzujeme ubytování v Pensionu Svobodný pán z Falkenštejna a začínáme se těšit.

Tchán - vášnivý zahrádkář nás na cestu a pobyt vybavuje nezbytnou zeleninou a dalšími výpěstky své zahrady zvící jihoamerické plantáže. Na naše opakovaná ujištění, že odjíždíme na týden, nebere nejmenší zřetel. Když se od něj k večeru vracíme domů, zavírám kufr Renaultu MEGAN combi (!) jen s největším úsilím. Auto ze všeho nejvíc připomíná zatoulaný vůz konvoje humanitární pomoci do třetího světa. Člověk v tísni - momentálně jsem jím já: V autě není k hnutí.

Pondělí 20. července
Hodinový oběd v Kamenickém Šenově v restauraci u Tůmů. Objednávka - 2 minuty, čekání na jídlo - 45 minut, konzumace - 8 minut (jíme hltavě, za hodinu člověku vyhládne), čekání na zaplacení - 5 minut. Nemám, co bych dodal.

Na terase zmíněné restaurace jsem také učinil následující poznatek: Počasí neovlivňuje žádná brázda nižšího tlaku vzduchu nebo okluzní fronta. Počasí ovlivňuju já! Kdykoli si nasadím sluneční brýle, zajde slunce a nebe se potáhne mračny. Jakmile si brýle vytáhnu nad čelo, slunce začne tavit popelníky na stolech. Ve snaze udržet hezké počasí tedy nakonec sedím v nejostřejším slunci s brýlemi na čele jak Jiří Bartoška.

Kolem třetí přijíždíme do Jetřichovic. Vzhledem k tomu, že pension stojí při hlavní silnici, projevuje žena drobnou obavu, aby nás ze spánku nerušila auta. Uklidňuji ji poukazem na to, že zdejší obec bude pravděpodobně vykazovat menší dopravní ruch než například Plzeň. Tento předpoklad se posléze ukáže jako správný: aut tu jezdí minimálně. V dalších dnech nás bude před pátou ranní budit výhradně žalostný bekot ovcí na svahu za domem. Podle intenzity nářku a odstínů jednotlivých hlasů to odhaduji na třísethlavé stádo - později se ukáže, že je jich sotva dvacet.

Úterý 21. července
Pravčická brána! Výlet je rozhodně lepší začít na Mezní louce a kruhem se vrátit přes Gabrielinu stezku. Obrácený směr by vyžadoval vystoupat od Edmundovy soutěsky k Mezní louce svahem, jehož sklon mi připadal blízký 90 stupňům. Samotná Pravčická brána naplnila všechna má očekávání, ale výletní zámeček Sokolí hnízdo je dalece předčil. Pohled zespodu k obloukům terasy tohohle skvostu je jedním z těch, s nimiž by se člověk neměl minout.

Středa 22. července
V okolí Jetřichovic točí alespoň 10 druhů piva. U nás jednoznačně vede Březňák, pivo znalců. Prostým uplatněním výrokové logiky se tak dobíráme poznání, že jsme znalci,což naši náklonnost k Březňáku jen posiluje. Na záda mu dýchá Bernard ve Vysoké Lípě a Svijany v Lovecké chatě Na Tokáni. K večeři si pak dáváme Budvar ve Starém mlýně (tedy nejen, nejsme úplně zvyklí večeřet pivo). Pochopitelně se setkáváme i s nejstrašnějšími patoky, ty ale samozřejmě nebudu jmenovat. Nestojím o to, aby mi sládek z pivovaru K. přišel dát - s prominutím - přes hubu.
Syn pije všude Kofolu a všude si ji chválí. Po návratu si ji z nostalgie koupí šest dvoulitrovek najednou.

Čtvrtek 23. července
Volá mi kamarád Alex, s nímž jsem pracoval ve výzkumném ústavu. Vypráví mi, jak nedávno četl studii o tom, že pokud člověk nemá dovolenou alespoň 14 dní v kuse, nemá šanci vypnout. Ujišťuji ho, že mu věřím. Také jsem to četl, jenže jako noticku ve Vlastě. Kdybych ještě pracoval v ústavu, musel bych číst studie. Jsem vlastně šťastný chlap.

Současně si ovšem nejsem jistý, zda bych 14 dní dovolené vydržel. Nebo alespoň zda bych vydržel 14 aktivní dovolené, jak moje žena nazývá tyhle tréninky na železného muže. Hned první den, hodinu po příjezdu, už jsme stoupali na Mariinu skálu. Na rozcestníku stálo: Mariina skála - 1,5 km. Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na chatku na skále přímo nad sebou - vypadala jak krabička od sirek. Zeptal jsem se ženy, zda si je jistá, že údaj na ukazateli neoznačuje převýšení. Ujistila mě, že jde o vzdálenost. Nakonec se ukázalo, že pravdu jsme měli víceméně oba…

Pátek 24. července
Odpoledne zdoláme ještě dvě vyhlídky a jednu rozhlednu, ale dopoledne je mi dopřáno relaxovat - jedeme přes Hřensko do německých lázní Bad Schandau, kde je aquapark. Zejména bazén Liquid Sound, kde je voda tak nasycená solí, že vás unese, a pod hladinou hraje hudba, mě nadchne. Ve společných saunách se navíc přesvědčím, že tvrzení o kostnatých, zrzavých a pihovatých Němkách s neforemnou postavou je bohapustá lež a pomluva. Nahá Němka je stejně krásná jako jakákoli jiná nahá žena. Když se s tímto závěrem svěřím manželce, přijme jej nepochopitelně chladně. Podezření na její latentní xenofobii mě neopouští několik příštích hodin.

Sobota 25. července
Poslední společná snídaně v jídelně penzionu, poslední procházka kolem kostela a hřbitova plného pomníčku se jmény Hans, Brunhilda a Anton, poslední průjezd kolem "naší" hospody. Cestou plánujeme zastávku na Bezdězu, ale prší. Z kopce se zdvihá hustá pára, vypadá jako Etna zasazená do tropického pralesa v období dešťů.

Po příjezdu domů zjistíme, že za čtvrteční bouřky padl nejvyšší smrk před naším domem. Patnáct let, co v tomhle bytě bydlíme, jsem se na něj den co den po ránu díval, viděl jsem, jak rostl kolem okna naší ložnice, každý rok kus. Teď tu není a pohled z okna je podivně prázdný. Necítím přímo smutek, spíš překvapený údiv nad tím, jak pomíjivá je existence stromu, který tu stál desítky let. Jak pomíjivá je existence všeho, co denně s lehkým srdcem opouštíme...

Vybalujeme a žena dává prát první várku prádla - tradiční podovolenkové rituály. Ještě půjdeme na společnou večeři do některé z brandýských restaurací a pak už se všechno vrátí do běžných kolejí...
Foto: Petr Kukal ml.

Verše, které nezazněly

22. července 2009 v 0:01
Čas je relativní, jak nás na počátku 20. století poučil geniální Albert Einstein. Například já mám dnes neděli a Vy středu. Až já budu mít středu, budu na dovolené ve Švýcarsku, a nebudu tudíž moci naplnit Středník. Proto si dělám středu dnes. Technologie už jsou tak daleko, že mi ty tři dny umožňují přeskočit. (A prostor je asi taky relativní: Vždyť to Švýcarsko, kam jedu, je zpola saské a leží v Čechách!)

S překotným vývojem technologií jsem se tento týden ostatně seznámil hodně zblízka. Ve čtvrtek mi můj zubař rozřízl dáseň, vyvrtal díru do čelisti, do díry zpustil titanový šroub a zas to celé zašil. Ještě mi důvěrně sdělil, že mi tam vyšil monogram. Chápete to? Za mých mladých let byla hitem amalgámová plomba - a dnes: titanový šroub!

Nejpodivuhodnější na celé věci mi připadá, že to všechno udělal s mým vědomím a dokonce souhlasem. Množství kovu v mém těle přitom stoupá geometrickou řadou - připadám si jak Terminátor. Za chvíli abych se pomalu začal bát vycházet za bouřky…

Skrze tu rozřízlou pusu jsem se bohužel nemohl zúčastnit sedmého ročníku festivalu Literární Vysočina, který mám velmi rád a loni jsem si ho moc užil. Letos jsem tam měl znovu číst ze své poezie, ale vzhledem k tomu, že souběžně vystupovala taková esa jako laureát Seifertovy ceny Ivan Martin Jirous nebo nejlepší český dekadent J. H. Krchovský, publikum jistě žádnou velkou újmu neutrpělo. Tu jsem utrpěl tak leda já, protože na Literární Vysočině se setkávám s přáteli, které vídám jen jednou do roka a uvidím je zase až příští rok. Jestli do mě zas někdo nebude něco zapouštět.

Tak tu dnes nechám alespoň odkaz na cyklus básní v próze nazvaný Orel velmi, který jsem na LV četl loni, a jako demoverzi letošního neuskutečněného vystoupení pár veršů, které při podobných produkcích čítávám:

Morava v říjnu
Na holých polích chladne země.
Po stéblech polomy.
Polož své teplé tělo ke mně,
když v polích chladne prázdná země,
tak prázdná jako my…

Říjen
Víc smutku, než je do dvou hrstí.
Pláč mezi eis a ef
Podzim mě hladí. Proti srsti…
Chladný jak sedlá krev.

Za dveřmi zase hrabe říjen
kopyty dávných tuh…
Od touhy jara k touze říje
se uzavírá kruh.

Ohrádka s housaty
Až na dno trávy. Na dno dní.
To house tenkrát. Já sám.
Tak beznadějně svobodný
dnes ledabyle spásám…

Brandýs o sv. Anně 2007
Půl metru nad polem
visí půl metru mlhy
po páteři prázdnin
přeběhl chlad
léto
stříhá metr

Brandýs 24.8. 2008
Přes skleničku bílého
si prohlížím protější domy.

Otočené střechami dolů
anténami
propichují oblohu na dně.

Pomalu
se propíjím k nebi.

Po stopách fexta

15. července 2009 v 0:01
Středa
Dnes bych vás rád pozval k nám, milí čtenáři. Ne k nám domů, pochopitelně. Bydlím se ženou a dvěma syny v panelákovém 3+1 o celkové výměře necelých 70 m2; k tomu, abychom se doma už takhle mačkali, stačí, když přiberu dvě kila. Máme sice ještě dvě lodžie, ale za letošních letních bouřek na nich není úplně útulno. Zvu vás tedy k nám - do Brandýsa nad Labem.

Brandýs leží v Polabí a Polabí je nejkrásnější kraj na světě. Věřte člověku, který chodil po hřebenech Alp, koupal se v Atlantiku a plavil se parníkem po Mississippi. Nějaké ty turistické kýče, nad nimiž se vzdychá při prohlížení alb fotografií, jsem zkrátka už zažil. Ale kdybych si mohl svobodně vybrat, kde strávím dovolenou, zůstal bych u nás doma.

Zámek

Pokud se bojíte, že vás teď zahrnu výtahem z turistického průvodce, buďte dobré mysli - nic takového se nestane. Lidi většinou málo zajímá, v kterém století se na Brandýse usídlili Krajíři z Krajku. Daleko důležitější je, že prohlídková trasa na zámku trvá cca hodinu, takže ji v pohodě zvládnou i děti. Navíc tu rád a často pobýval známý milovník alchymie a umění Rudolf II., o senzace a kuriozity je tedy postaráno.

Ačkoli v Brandýse je jeden z nejstarších židovských hřbitovů na našem území, zachovalá synagoga, několik kostelů, čerstvě rekonstruovaná katovna a nyní nově objevený renesanční most ze 16. století, zůstává v centru zájmu návštěvníků právě zámek. Při prohlídce uvidíte gotické sály i barokní reliéfy, tvář stavby je ale především renesanční. Unikátní je pak krytá chodba Rudolfinka, která vede ze zámku přes obranný příkop do zahrady. A právě na zahradu bych chtěl zvlášť upozornit.

Tajemný fext

Zámecká (nebo jak říkají místní "Panská") zahrada je magickým místem. Ve své době patřila k nejkrásnějším v Evropě, dnes už v ní zahlédnete jen stín někdejší slávy. Přesto má neopakovatelnou atmosféru. Možná i pro tajemnou bytost, která jí za nocí prochází. Na jiných hradech a zámcích se zjevují bílé paní a bezhlaví rytíři, brandýský zámek je strašidel prost. Ale Panská zahrada má svého fexta!

Ano, jeden z fextů - nezranitelných přízraků, které zrodila třicetiletá válka, byl objeven také v náhodně odkrytém hrobě při stavbě Panské zahrady. O fextech, včetně toho brandýského, byla napsána řada knih. Ta poslední - Tajemství Panské zahrady - je výjimečná tím, že je určená dětem, tak od 8 do 12 let. Nemusíte se ale bát, že jde o horor, po jehož přečtení budou vaši potomci tři noci křičet ze spaní. Příběhy jsou smírné, nenásilně výchovné a děti samotné až překvapivě oslovují.

Unikátní pivo

Až si zámek i zahradu prohlédnete, zajděte si do místní zámecké restaurace Armonia. Ceny jsou na můj vkus poměrně vysoké, ale pokud tu nejíte denně, dá se to pro jednou vydržet. Nakonec si tu nemusíte dát celý oběd, děti možná víc než rizoto s mořskými plody uspokojí pražené mandle a džus. A rodičům vřele doporučuji místní polotmavé pivo - jmenuje se "Brandejský fext" a nedáte si ho nikde jinde než právě tady. Na rubové straně tácku si o místním fextovi můžete přečíst pověst.

Přečtěte si

Na závěr si dovolím vložit sem odkaz na stránky, kde je publikována první kapitola z knížky "Tajemství Panské zahrady", kdyby se chtěl někdo o našem fextovi dozvědět víc. Navštívit s dětmi Brandýs po přečtení téhle knížky je o řád vyšší zážitek. Věřte zkušenému. A někdy nashledanou v Panské zahradě.

U pokladny stál

8. července 2009 v 0:01
Středa
Supermarkety jsou samy o sobě dost strašidelným místem. V úzkých uličkách mezi vysokými regály trpím klaustrofobií, nesmyslně obrovským vozíkem pořád do něčeho vrážím a ze slalomu mezi chladicími boxy se pravidelně vracím nastydlý. A aby toho nebylo málo, obvykle u pokladny ještě narazím na některý výrazný supermarketový typ.

Tetriska
Tím nejpopulárnějším je tetriska. Zboží, které prošlo pokladnou, ukládá do tašek zvolna a s mimořádnou pečlivostí. Řadí je podle velikosti a tvaru, po vzoru oblíbené počítačové hry tetris: mouka, rýže, znovu mouka, špagety nastojato, dvoje sardinky, krabice cereálií a sklenice Moravanky. Dvě řady, jako když je vyšije. Samozřejmě to maličko zdržuje; celá fronta těmto hráčkám proto upřímně fandí a raduje se z každé nové řady. U zboží zákeřného tvaru, jako je láhev aviváže, svazek cibule nebo vážené pistácie, pochopitelně všem zatrne, ale nakonec je přece jen všechno zboží v tašce poskládáno a etuda směřuje k velkému finále, jímž je placení.

Tetriska s uspokojením přejede pohledem frontu a zarazí se na vyzývavém pohledu pokladní. Chvíli přemýšlí. Zdá se jí, že ta žena má něco na srdci. Co by to jen mohlo být?, ptá se přemýšlivě sama sebe. Pokladní vyčkává, nevypadá, že by zákaznici chtěla napovědět. Fronta napjatě mlčí. Atmosféra připomíná salon na Středozápadě v době zlaté horečky. Tetriska se rozpačitě usměje a několikrát přešlápne. Nakonec jí padne pohled na částku svítící na displeji pokladny. Překvapeně si uvědomí, že se od ní očekává platba.

Tohle překvapení mě vždycky úplně vyšokuje. Copak ty ženy už žijí v komunismu? Je placení u pokladny tak řídkým jevem, aby je stále takhle udivovalo? Nevím - ale pokaždé se to stane. Žena zváží a začne o celém procesu přemýšlet, načež se dobere poznání, že platbu provede penězi. Dalším krokem je tedy nalezení peněženky, která nejčastěji tvoří základ první, nejvýš druhé řady (má ideální tvar). Frontou projede krátké zasténání - divákům je zjevně líto zmařené sestavy. Zbytečně, tetriska není malomyslná a celou koncepci přebuduje tak, aby výsledná sestava vykazovala ne-li lepší, pak alespoň stejnou soudržnost jako ta původní.

Mezitím ovšem pravidelně zapomene, co ji k rekonstrukci vedlo, pročež se celý děj vrátí na začátek čtvrtého odstavce. Ten končí osvobozujícím poznáním, které už neodvratně směřuje k platbě.

"Osm set dvacet šest," ohlásí pokladní.
Tetriska vážně sahá do peněženky a vyjímá dvoutisícovou bankovku.
"Neměla byste těch šest korun?" dotáže se pokladní mechanicky.
"Měla," ujistí ji teteriska a nasype jí na misku tři dvoukoruny. Pokladní je smete do dlaně, otevře kasu - a zaváhá.
"A dvacet šest?"
Tetriska se znovu zvědavě zahledí do peněženky a k šesti korunám přidá hranatou minci. Pokladní je vysype do příslušných kójí v kase.
"A osm set dvacet šest?" zeptá se z fronty kdosi, jehož hlas nese známky nervového otřesu.
Na pultě se objeví čtyři dvousetkoruny. Pokladní bezvýrazně přikývne, tetriska doplní peněženkou poslední řadu a fronta se posune o dalšího zákazníka. Dej bůh,ať to není Bell.

Bell
Bellem nazývám tento typ na počest Alexandra Grahama Bella, vynálezce telefonu. Supermarketový Bell sice nevynalezl telefon, ale určitě vynalezl nepřetržité telefonování. Nebo v něm alespoň drží světový rekord.

K pokladně se blíží s mobilem u ucha (pokud zrovna nemá hands free sadu). Rozšafně telefonoval po celou dobu nákupů a proces placení vnímá především jako nepříjemné vyrušení z hovoru. Zboží po namarkování sice vrství do tašek nebo jen navolno do vozíku poměrně svižně, ale fakt, že tak činí pouze jednou rukou, jej citelně zpomaluje. Výsledný čas proto mívá jen o málo lepší než tetriska, která většinou pracuje obouruč.

Při placení s ním není možní komunikovat, proto se ho pokladní ani nikdo jiný na drobné nikdy neptá. Bell jednou rukou vytahuje peněženku ze zadní kapsy kalhot a pokouší se jí otevřít, což se mu zhruba do tří minut povede. Mezitím upozorňuje kolegu, aby vyzvedl ve skladu zboží, a manželku, aby vyzvedla v čistírně sako. Případně se dožaduje, aby mu čumáček řekl, co je Mirda čumáčkův. No co je Mirda čumákčkův?

Poté, co Mirda pronikne do peněženy, vytáhne libovolnou bankovku a přistrčí ji pokladní. Pokud má bankovka vyšší hodnotu, než je cena nákupu, chýlí se vše ke kýženému závěru. Není li tomu tak, pokusí se pokladní telefonistovi naznačit, že musí něco přidat. Bell jí ovšem nerozumí, protože právě pozorně naslouchá čumáčkovi. Čumáček už hádal sedmkrát, ale pořád se netrefil. Ne, ne, ne, čumáčku, kdepak.

Opakované vyrušování ze strany obsluhy kasy nakonec Bella spravedlivě rozběsní, takže odtáhne sluchátko od ucha, políbí jej a zařve: "No co je, kurva?"
"Čumáček?", tipne si pokladní, která si výkřik nevole omylem vyložila jako zapojení do Bellovy soukromé hádankářské soutěže.

Po řadě ošklivých slovních výměn Bell nakonec zaplatí a celou věc okamžitě vyžaluje čumáčkovi. Fronta si oddychne. A má proč - pokud na řadu nepřichází kartářka.

Kartářka
Kartářka překvapivě není vědma - je to žena, která miluje platební karty a platí jimi vždy a za všech okolností. Na výslednou cifru (obvykle zvící dvou set korun) čeká v radostném vytržení. Jakmile je konečná cena vyřčena, pronese svou mantru: "Budu platit kartou!" Pokladní si od ní vezme kartu, kterou kartářka zrovna vylosovala ze svého bohatého vějíře, a přistrčí jí terminál k zadání PIN. Nic víc.

Takové zklamání. Platba kartou je pro kartářku obřad a ten vyžaduje, aby byly dodrženy všechny jeho rituální úkony. Instrukce k ovládání terminálu patří k těm obligatorním. Nasadí tedy zoufalý výraz a obrátí psí oči na pokladní.

"OK, PIN, OK," zarecituje tedy obsluha kasy. Vše je zachráněno, mše může začít. Zadávání PINu patří k jejím nejtajemnějším obřadům. Kartářka překryje terminál dlaní, dlaň šálou (v zimě) či šátkem (v létě) a celá se ještě obalí svrchním šatem. O nějakém proměňování tváří k lidu jí nikdo nebude nic vyprávět. Co se jí týče, je přísně předkoncilní. Z baloňákového kokonu je slyšet, jak si polohlasem předříkává: "Čtyři, čtyři, dva, sedm." Smavý muž s širokým nosem a vodkou v nákupním vozíku na konci fronty si ho zapíše. Pro strýčka Příhodu.

PIN odmítnut, objeví se na displeji.
"Tak to bude jiná," zaraduje se kartářka a nabídne pokladní další z plastikových karet. Tato hra trvá sedm až jedenáct minut a bývá v ní vystřídáno až 9 kombinací PIN-karta. Závěrečná fáze je obohacena o telefonát manželovi a hlasitý diktát šestého pinu, který nefunguje. Milovník vodky si je přesto všechny zapíše. Zhrzená kartářka klade na pul dvousetkorunu a s balíčkem žvýkaček za osm korun se řadí na konec fronty. Ono to jednou vyjde.

Teď už ale patří scéna dalším: Zásobovačům, Lázeňským švihákům nebo Vychovatelkám. Na ty dojde snad někdy příště.

Rytířky půvabu

1. července 2009 v 0:01
Středa
Od nepaměti se lidé ptají, co je krása - dějiny estetiky jsou dějinami téhle otázky. Odpověď je přitom pořád stejná: Krása je to, co za krásu prohlásíme. Jednou je to křivka, jindy rovná linie, jednou forma vycizelovaná k dokonalosti, podruhé syrové projevy živočišné kreativity bez jakékoli korekce.

Dobové preferenci podléhá taky krása žen. Anorektičkám, které dnes zdobí přehlídková mola, by se v časech Petera Paula Rubense každý vysmál. A naopak - dívky, které byly počátkem 17. století předmětem zbožňování, by dnes chodily kanály. Úplně zbytečně, dodávám pro úplnost. Protože v někom z nás to 17. století a jeho estetický ideál pořád žije. Třeba ve mně.

Dnešní zápis bych tedy chtěl věnovat ženám, které jsou televizní reklamou i módními časopisy dnes a denně ujišťovány, že se soudobým estetickým ideálem se míjejí o tisíc světelných let. Jsou karikovány v ilustracích a komiksech, jako legrační figurky se objevují v animovaných seriálech. Všechny ty oblé ženské s pomerančovou kůží od pětašedesáti kil výš.

V téhle komunitě se postupně vytvořilo několik skupin definovaných strategií, jakou vůči okolnímu světu zaujímají.

Některé ženy přijmou obecný vkus jako závaznou normu. To, že ji nenaplňují, chápou jako osobní provinění. Jsou živy v podstatě jen z mořských řas, vlákniny a chromu a desítky let svého života věnují tomu, že nechávají váhu oscilovat dvě kila nad a dvě kila pod hranicí svého zoufalství. Bojují. Bojují za ideál, který jim byl vnucen.

Také další skupina přijala majoritní obraz ideální ženy za neměnný zákon. Už ovšem ví, že po dvou dětech a stravě ze závodky ho nenaplní - ale ještě pořád se za to stydí. Ověšeny nejvolnější konfekcí, jakou si lze představit, vlají tyto ženy ulicí a pohledy mužů si vykládají na sto způsobů kromě jediného: Jako zájem.

Všeobecný nárok společnosti, která po ženě chce, aby byla štíhlá, vysoká, dlouhonohá a aby jí aspoň dvacet let bylo dvacet let, vnímá i další (nevelká) skupina žen, které ovšem jakýkoli zápas už vzdaly. Svůj šatník přizpůsobují výhradně počastí, v zimě se oblékají teple a v létě vzdušně - žádná jiná kritéria na oděv nekladou. Vlasy si myjí, když je svědí hlava, a nehty si ostříhají, když jim padnou do ruky nůžky. Přijaly krédo: nejsem hubená, takže nikdy nebudu hezká. Nemá cenu se o cokoli snažit, nezáleží na ničem. Bůh je mrtev, všechno je dovoleno.

A pak jsou tu Ony. Rytířky půvabu. Ty, které se rozhodly, že budou krásné navzdory. Ženy s dvojitou bradou, s tukovými polštáři na břiše, s rozložitými boky a silnými stehny - které to ale nevzdaly! Jsou vždycky vkusně nalíčené, mají neokázale náročný účes a voní. Na válečkovitých prstech nosí prstýnky, na silném krku přívěsek. Nehty na rukou i na nohou mají nalakované, zavalitý kotník jim obepíná řetízek. Oblékají se s vybraným vkusem, jejich šatník ovšem není primárně určován tím, co dokáže zakrýt. Nosí i oblečení na tělo - své tukové polštáře nestaví na odiv, ale ani na pranýř. Chápou je jako součást svého těla, svojí osobnosti a nijak je nehodnotí. Snaží se prostě být půvabné.

Před každou takovou ženou mám pokaždé chuť si klenout na jedno koleno a poklonit se jí. Jsou to skutečné rytířky krásy, které přijaly za své, že rolí ženy je mimo jiné být půvabnou. Kašlou na úchylné módní návrháře a filmové producenty, kašlou na lifestylové časopisy a každý den znovu vycházejí do ulic, aby splnily úkol, který na ně klade jejich ženství: Aby byly krásné. Všemu navzdory.