Verše, které nezazněly

22. července 2009 v 0:01
Čas je relativní, jak nás na počátku 20. století poučil geniální Albert Einstein. Například já mám dnes neděli a Vy středu. Až já budu mít středu, budu na dovolené ve Švýcarsku, a nebudu tudíž moci naplnit Středník. Proto si dělám středu dnes. Technologie už jsou tak daleko, že mi ty tři dny umožňují přeskočit. (A prostor je asi taky relativní: Vždyť to Švýcarsko, kam jedu, je zpola saské a leží v Čechách!)

S překotným vývojem technologií jsem se tento týden ostatně seznámil hodně zblízka. Ve čtvrtek mi můj zubař rozřízl dáseň, vyvrtal díru do čelisti, do díry zpustil titanový šroub a zas to celé zašil. Ještě mi důvěrně sdělil, že mi tam vyšil monogram. Chápete to? Za mých mladých let byla hitem amalgámová plomba - a dnes: titanový šroub!

Nejpodivuhodnější na celé věci mi připadá, že to všechno udělal s mým vědomím a dokonce souhlasem. Množství kovu v mém těle přitom stoupá geometrickou řadou - připadám si jak Terminátor. Za chvíli abych se pomalu začal bát vycházet za bouřky…

Skrze tu rozřízlou pusu jsem se bohužel nemohl zúčastnit sedmého ročníku festivalu Literární Vysočina, který mám velmi rád a loni jsem si ho moc užil. Letos jsem tam měl znovu číst ze své poezie, ale vzhledem k tomu, že souběžně vystupovala taková esa jako laureát Seifertovy ceny Ivan Martin Jirous nebo nejlepší český dekadent J. H. Krchovský, publikum jistě žádnou velkou újmu neutrpělo. Tu jsem utrpěl tak leda já, protože na Literární Vysočině se setkávám s přáteli, které vídám jen jednou do roka a uvidím je zase až příští rok. Jestli do mě zas někdo nebude něco zapouštět.

Tak tu dnes nechám alespoň odkaz na cyklus básní v próze nazvaný Orel velmi, který jsem na LV četl loni, a jako demoverzi letošního neuskutečněného vystoupení pár veršů, které při podobných produkcích čítávám:

Morava v říjnu
Na holých polích chladne země.
Po stéblech polomy.
Polož své teplé tělo ke mně,
když v polích chladne prázdná země,
tak prázdná jako my…

Říjen
Víc smutku, než je do dvou hrstí.
Pláč mezi eis a ef
Podzim mě hladí. Proti srsti…
Chladný jak sedlá krev.

Za dveřmi zase hrabe říjen
kopyty dávných tuh…
Od touhy jara k touze říje
se uzavírá kruh.

Ohrádka s housaty
Až na dno trávy. Na dno dní.
To house tenkrát. Já sám.
Tak beznadějně svobodný
dnes ledabyle spásám…

Brandýs o sv. Anně 2007
Půl metru nad polem
visí půl metru mlhy
po páteři prázdnin
přeběhl chlad
léto
stříhá metr

Brandýs 24.8. 2008
Přes skleničku bílého
si prohlížím protější domy.

Otočené střechami dolů
anténami
propichují oblohu na dně.

Pomalu
se propíjím k nebi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 V. z Vysočiny V. z Vysočiny | 22. července 2009 v 9:52 | Reagovat

Jsou to krásné verše pane Petře. Jen v té Moravě máte chybičku, tak až se vrátíte,opravte,ať je to dokonalé :-))  K Magorovi jsem se vždy stavěla trochu s despektem, ale po přečtení jednoho dílka jsem byla docela překvapena - nevím jak bych to  vyjádřila - živočišnou naturalistickou poetikou a něhou ?

2 Přemysl Čech Přemysl Čech | E-mail | 22. července 2009 v 10:58 | Reagovat

Pěkné.

Já bych řekl, že jako vedlejší produkt pro váš nový zub, by jste tedy do té bouřky mohl vymyslet nějaké cestovní uzemění.. :-))

3 caracola caracola | 22. července 2009 v 14:27 | Reagovat

Gratuluji k titanovému šroubu. Jedna kamarádka dostala ocelový kyčelní kloub a druhá novou akrylátovou čočku do oka.Zřejmě jsme na prahu  éry kyborgů.

4 Tenzulice Tenzulice | 23. července 2009 v 10:14 | Reagovat

Když temné mraky nebem plují,

když jasné blesky protínají nebe,

když vůkol silné větry dují,

tu fyzikální jevy ohrožují tebe.

Tvůj implantát co má kovový lesk,

zradí tě vlastně hned vzápětí,

když uhodí v tvé blízkosti blesk.

Naindukuje elektrické napětí.

Tvé svaly ztuhnou v silné křeči,

tvá tvář bude vypadat nehezky,

přeruší se tvoje duchaplné řeči.

Budou sršet z tvé huby blesky.

5 V. z Vysočiny V. z Vysočiny | 24. července 2009 v 8:26 | Reagovat

4 - tak to je tedy pecka...

6 Zdenka Zdenka | 24. července 2009 v 19:52 | Reagovat

Verše, které nezazněly,

nyní tiše zazní,

Na lesní roh kdesi v dáli

potichounku kdosi hraje,

nebo je to pouhý  klam a mam?

Jen majestátný les a já jsme sami?

Jemná mlha tlumí všechny zvuky,

sama kráčím bezdomovím klidně v dál,

stále dál.

Lidský křik a hluk již příliš daleko,

není cesty zpět.

7 pampelina pampelina | E-mail | 25. července 2009 v 22:04 | Reagovat

4)Tenzulice

Horůrek takhle před obědem?:-))♥

8 Tenzulice Tenzulice | 26. července 2009 v 18:30 | Reagovat

Ahoj Pam. ♥

9 Hesiona Hesiona | 4. srpna 2009 v 13:11 | Reagovat

Hm... já mám jenom kovový korunky na zubech a půl kila plastu na každým oku :o)))

Ty básně jsou krásné, mají ducha, atmosféru... a logiku  - to mám ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama