Srpen 2009

Významný týden

19. srpna 2009 v 11:50
Středa
Dnes přišla ta chvíle, která dřív nebo později přijít musela: Je středa, měl by vyjít Středník - a já mám pocit, že v mém životě se za uplynulý týden neudálo nic natolik významného, abych o tom mohl napsat blog. Tvůrčí krize - znáte to.

Přitom je to nesmysl, protože každý den se něco děje. A nejenže se každý den něco děje, ale také se každý den děje něco významného. Od poslední středy jsem se sedmkrát probudil ve vlastní měkké posteli, osprchoval se v teplé (pitné!) vodě a posnídal něco jiného než placku z vody a mouky. Třetina lidí na světě by byla vděčná třeba jen za to poslední.

Po bytě tou dobou tiše našlapovala moje žena, která se mnou žije už 19 let a i tenhle týden se mnou vydržela. Copak tohle není významné? Polovině uzavřených sňatků se to nepodaří. V dětském pokoji zatím klidně oddychovali moji synové. Oba jsou zdraví, ani jeden není závislý na drogách, nekouří, není obětí šikany a nemá kázeňské problémy. Statisticky to v podstatě není možné. Ale je to tak. I uplynulý týden to taky bylo.

Pětkrát jsem za tu dobu byl v práci, která mě baví a kde dostávám plat. Nejsem obětí mobingu, firma, kde pracuju, není v konkursu a každý z těch pěti dní za mě platila sociální a zdravotní pojištění. Je to tak bezvýznamné, že to nestojí za zmínku?

Jo a v pondělí mě můj kamarád lékař pozval na pivo. Kdyby byl hepatolog, možná by mě lákal na čaj, ale jako patolog necítí za má játra takovou odpovědnost. Seděli jsme na zahrádce U Mikeše a dívali se, jak končí léto. Možná se vám to v těch 30 °C nezdá, ale ono opravdu končí. Ráno to poznáte na mlze, co se válí nad posekanými poli, a večer na slunci, červeném jako unavený běžec.

V restaurační zahrádce to poznáte podle listu, co se jakoby mimochodem snese na stůl. Jen jeden. Lehce přistane na desce, skoro si toho nevšimnete. Nepřítomně ho shrnete rukou, ale v polovině tohoto pohybu vám to dojde - spadl list! Žlutý, lehce pokroucený - bezvýznamná událost v bezvýznamné vteřině. A přitom to byl možná první krok, kterým se ze zahrádky U Mikeše vydal čas z léta do podzimu.

Prožil jsem další neuvěřitelný týden plný významných událostí! A vy?

Vzpomínky na čas něžně háčkovaný

12. srpna 2009 v 0:01
Středa
Kopretiny pro zámeckou paní; Něžně háčkovaný čas, Nebreč, Lucie; Údolí krásných žab; Metráček a desítky dalších. Vzpomínáte si na všechny ty knížky, které v sedmdesátých a osmdesátých letech nechyběly snad v žádné dívčí knihovničce? A vzpomínáte si na jejich autora - Stanislava Rudolfa: spisovatele, redaktora a scénáristu? Mám to štěstí, že Stanislav bydlí jen dvě ulice ode mne - a mám větší štěstí, že mě přes generační odstup pokládá za kamaráda. Pro dnešní Středník mi proto poskytl rozhovor se shovívavou ochotou.

Boženu Němcovou si všichni spojují s Babičkou a Karla Hynka Máchu s Májem. Některé knihy jako by byly prokletím, jako by přebily všechny ostatní. Nevnímal jsi podobně Metráčka? Nemáš pocit, že nespravedlivě zastínil všechny tvé další knihy?

Popravdě ani ne. Myslím, že kult jedné knihy není už dnes tak silný. Rozhodně nechápu Metráčka jako nějaké prokletí. Naopak byl v mojí tvorbě velmi důležitý. Jednak to byla kupodivu úspěšná prvotina - což vůbec nebývá pravidlem, jednak byl brzy po vyjití zfilmován. To hodně pomohlo jeho popularitě - a nakonec i té mojí.

Navíc jsem se na něm naučil velmi důležitou věc, totiž že nemá moc smysl psát druhý a další díly úspěšné knihy. Vždycky už to bude jen odvar. Po úspěchu Metráčka jsem napsal Metráčka 2 - s podtitulem "Kosti jsou vrženy". Stejní hrdinové, jen o dva tři roky starší, příběh, který rozvíjí původní osudy. Přesto tenhle román neměl ani zdaleka takový ohlas a dneska už po něm neštěkne pes.

Na své spisovatelské dráze sis vyzkoušel různé žánry: psychologický román, společenský román, fejeton… Stejně ses ale pokaždé vrátil k dívčímu románu. Čím je pro tebe tak atraktivní?

Každý autor hledá ke své knize materiál z nějakých vnějších zdrojů, nikdo nevystačí jen s vlastní zkušeností a vlastní fantazií. A materiál k dívčímu románu lez získat daleko snadněji než k psychologické sondě třeba do života zkrachovalého podnikatele středních let. Ženy - tak mi to alespoň připadá - jsou daleko sdílnější, daleko ochotnější podělit se nejen o svůj příběh, ale také o jeho vnitřní interpretaci než muži.

Druhým důvodem byl tlak - vlastně příjemný - ze strany nakladatelů, kteří po mně hned po vydání Metráčka chtěli další příběhy podobného druhu - s dívčími hrdinkami, řešícími problémy adolescentního věku. Každý rád pracuje na tom, v čem je aspoň trochu úspěšný, to je asi přirozené.

Píšeš od sedmdesátých let minulého století do dneška, máš tedy možnost unikátního srovnání. Jak se čtenářky tvých knížek proměňují v čase? Jak se lišila čtenářka Metráčka řekněme od čtenářky knihy Reklama na lásku?

Čtenářek především ubylo, to je hlavní rozdíl. Je to dáno mnoha okolnostmi. Jednou z nejvýznamnějších je záplava překladové literatury, především z angličtiny, ale nejen z ní.

Dalším důvodem zmenšující se čtenářské obce je konkurence, kterou pro dívčí román představuje bulvár. Čtenářky dívčích a ženských románu totiž velmi často hledaly v knihách pohledy do cizích životů. Nacházely v nich styčné plochy s vlastními životními příběhy, které jim umožňovaly se s hrdinkami identifikovat nebo se vůči nim naopak vymezit, každopádně na románových příbězích nějak participovat.

Dnes průhled do cizích životů poskytuje bulvár - v jakkoli pokleslé a zvulgarizované formě. Co dříve přinášel dvousetstránkový román, to dnes přináší dvousloupcový drb. Cizí životy jsou tu nabízeny v instantní podobě jako polévka z prášku. Jenže s takovými kvazipříběhy je jen velmi těžké se identifikovat nebo se na nich podílet - ty se dají jen zhltnout jak nedopečený karbanátek ve fast foodu.

Letos jsi oslavil dvousedmičkové narozeniny, dovolím si tě tedy označit za spisovatele na odpočinku. Jak spisovatel na odpočinku žije?

Já jsem teď hlavně vzorný zahrádkář! (Což ti říkám s pevnou nadějí, že tenhle text nebude číst moje žena :-). Ale pokud se ptáš vážně: od románové tvorby jsem ustoupil, věnuji se žurnalistickým žánrům. Píšu novinové články, fejetony, recenze. Má to také ekonomické důvody - na knížce pracuji rok, ale výsledný honorář činí dvacet tisíc, což jsou dva mé důchody. Žurnalistické útvary jsou v tomto smyslu daleko lépe hodnocené.

Jinak samozřejmě navštěvuji kulturní akce, zejména místní (v Brandýse nad Labem - poznámka PK), zasedám v porotě literární soutěže Macharův Brandýs pořádané zdejším gymnáziem a v porotě literární soutěže organizované knihovnou v Čelákovicích, vystupuji na besedách, např. na Polabském knižním veletrhu.

Máš na kontě přes 40 knih, psal jsi už bezmála o všem. Máš v hlavě ještě nějaké téma, které bys rád zpracoval?

Samozřejmě! Mám v hlavě titul - ten je totiž nejdůležitější. Když vymyslíš dobrý titul, těch podružných dvě stě až tři sta stránek k němu už snadno dopíšeš. Knížka, kterou bych ještě rád napsal, by se jmenovala Starci na webu!


Velmi důležité osoby

5. srpna 2009 v 0:01
Středa
Blogování už dávno není žádnou novinkou. Vedle čistě osobních blogů (jako je tento) jsou provozovány blogy odborné, zájmové, firemní - jaké si kdo vzpomene. Zajímavým fenoménem posledních několika let jsou potom V.I.P. blogy - blogy "velmi důležitých osob" (Very Important Person).

Obvyklou praxí je, že V.I.P. blogy jsou provozovány na velkých zpravodajských portálech, které těmto důležitým blogerům nabízejí technické zázemí, správu a veškerý další servis. Paralelně s "blogy významných" jsou ovšem na portálech jako idnes.cz, Lidovky.cz a dalších provozovány také blogy, které si může založit kterýkoli zájemce. Každému se tak otevírá možnost vstoupit do veřejné soutěže názorů, myšlenek a hodnot, postavit ty své po bok nebo naopak proti pohledům V.I.P. Georges Danton by vrněl blahem a Maximilien Robespierre by to aspoň předstíral.

Jakkoli je obvykle deklarováno, že okruh V.I.P. je otevřený, nelze nevidět, že pro člena vlády či hejtmana kraje je vstup do klubu přece jen o poznání snazší. Už proto, že o zařazení rozhodují výhradně redakce portálů. Což je jejich svaté právo.

Nejdál v konceptu V.I.P. zašel portál Aktuálně.cz, který provozuje pouze V.I.P. blogy. Nikdo, kdo není redakcí vytipován a vyzván, si zde svůj blog založit nemůže. Kdokoli, pravda, může přispět do diskuse pod blogem - témata nicméně určují vyvolení.

Tento postup je z marketingového hlediska prozíravý - texty Cyrila Svobody nebo krásné Dagmar Honsové (promiňte mi, mám pro ni slabost) jsou atraktivní pro daleko větší skupinu čtenářů než názory bezejmenného účetního z Horního Klacíkova. Neztrácejí se mezi ostatními texty, nejsou rozmělňovány mnohdy neumělými zápisy těch "nedůležitých". Portálu roste návštěvnost, což je ten nejdůležitější artikl, který zajímá inzerenty.

Dva roky jsem měl na portálu Aktuálně svůj blog i . Potom jsem vědomě porušil Kodex blogera (použil jsem vulgarismus - fanatiky vrhající na Andělu po reprezentaci ČSSD vajíčka jsem souhrnně označil za kretény) a po reakci editora jsem portál opustil. Ale protože jsem tak trochu grafoman a potřebuji psát, tak jako dýchám (řečeno slovy mého velkého vzoru Michala Viewegha: "Jsem, když píšu."), hledal jsem, kam se vrtnout.

Procházel jsem nejen už zmíněné zpravodajské portály, ale taky další blogy, které jsou vnímány jako prestižní (Respekt.cz apod.) - a potom jsem narazil na Novinky. Konkrétně na blog čtrnáctiletého chlapce z Ostravy, který se svěřoval s tím, jak ho šokuje zhrubnutí celé naší společnost, ztráta (sou)citu mezi lidmi, úpadek kulturnosti i obyčejné lidské slušnosti. Byl to jen výčet zážitků, ale údiv toho chlapce nad nimi sděloval víc, než většina sociologických analýz, které jsem četl od V.I.P. blogerů.

Začal jsem listovat dalšími blogy. Žena středních let nabízí ostatním recept na domácí koláč. Penzista popisuje mizející atmosféru hospod. Vysokoškolsky vzdělaný odborník vysvětluje aspekty autorského práva. Důchodkyně připomíná, které osobnosti navštívily v minulosti její město.

Čtu to a najednou vím, že chci mít blog tady. Nepředstírám, že jsem odešel z Aktuálně.cz z přesvědčení, že koncept V.I.P. blogů je úchylný. Počítám, že něco takového by mi nikdo nevěřil - nejméně ti, kteří mě osobně znají: Jsem ješitný až hrůza :-). Ale díky tomu, že se to stalo, jsem si uvědomil, jak jsou ta tři písmena absurdní. Copak je na světě někdo, kdo není velmi důležitou osobou - pro své blízké, přátele, rodinu? Copak se význam člověk odvozuje od jeho postavení, funkcí nebo popularity, která je jak polní tráva a pěna dní?

Víte co? Jsem rád, že mám blog právě tady. Vedle milého čtrnáctiletého kluka, bývalého šéfredaktora TV NOVA a paní, co zná báječné recepty na jahodový koláč. Vedle všech těchhle velmi důležitých lidí.