Září 2009

Jednoaktovka

30. září 2009 v 0:01
Středa
Můj syn má známost s dívkou. Jsem tomu rád - kdyby měl známost s chlapcem, byl bych z toho asi trochu v rozpacích. To není nic proti nikomu, jen tím chci říct, že na tradiční partnerský svazek se mi zvyká mnohem líp a vítám, že syn nevybočil z dlouhé a slavné tradice heterosexuálů v naší rodině.

Kromě toho, že se začal mýt cca 4 x denně a na oblečení klade také jiné nároky, než aby zahřálo, pozoruji i další změny v jeho chování. Například o prázdninách se v podstatě nezdržoval na adrese trvalého pobytu. Chápu to - kdyby rodiče mé ženy byli tak pohostinní (a tak svobodomyslní) jako rodiče budoucí snachy, taky bych u nich patrně od osmnácti bydlel. Dokážu si ještě vybavit, jak velká je touha být s milovanou dívkou často, nejčastěji, pořád.

Nemám mu to za zlé konečně také proto, že sečtu-li náklady na jídlo, vodné, stočné, energie a Jar, ušetřili jsme nezanedbatelnou sumu. Jedinou vadou na kráse celého toho podniku bylo, že nosil domů špinavé prádlo…
Jsem cynický, že jo? To já vždycky, když si nevím rady s pocity. Plácám a v lehkých fórcích se pomalu mobilizuji k tomu, abych řekl něco, na co doopravdy myslím.

To, na co myslím právě teď, je moje kožená aktovka. Je to pěkná, kvalitní aktovka, ale má už svoje roky. Kůže je na mnoha místech odřená a kdysi nepoddajná vepřovice (nebo hovězina?) už získala příjemnou vláčnost. Nerad bych se jí zbavoval. A to přesto, že se jí nedávno utrhlo ucho a na levé straně se rozjel šev mezi dnem a bočnicí.

Požádal jsem proto minulý týden syna, aby s ní zaskočil do opravny - vracím se z Prahy tak pozdě, že provozovnu nikdy nestihnu otevřenou. Nehodilo se mu to a já na věc nespěchal. Dohodli jsme se, že tam skočí po neděli - tedy v úterý. Včera ráno jsem tašku vyprázdnil a nechal mu ji v obýváku (odcházím, když ještě spí).

Odpoledne mu volám, zda na mě nezapomněl. "Vždyť jsi mi to říkal někdy už strašně dávno," ohrazuje se. Nesměle namítnu, že strašně dávno bylo před pěti dny. Ještě chvíli řešíme, co je "strašně dávno", než oba rozumně konstatujeme, že za daných okolností je rozluštění tohohle rébusu zbytečná věc. Jen tak ze zvědavosti se zeptám, co odpoledne dělal, že ho ta taška v obýváku netrkla.

Dozvím se, že se svou dívkou rozvážel po okolních městech a vsích plakáty na akci pořádanou jejím otcem - svým potenciálním tchánem. Vzpomenu si v té chvíli na jeho nadšená vyprávění, jací jsou její rodiče fajn (oběma jim tyká), jak jsou akční, dynamičtí, společenští, taktní a hlavně jak žijí úplně jinak než my.

A najdnou mi to všechno naskočí: Vidím sám sebe před dvaceti lety, kdy svým rodičům nadšeně vyprávím, jak je to v rodině mojí budoucí ženy krásné (mnohem krásnější než u nás!), v jak idylickém svazku její rodiče žijí, jaký mají vkus (na rozdíl od nich) a že jsou vůbec daleko pohostinnější, přátelštější, a celkově tak nějak kultivovanější než my. Snad mi to nebesa a moji dobří rodiče někdy odpustí :-)

Tak už mi to taky začalo, napadne mě - spíš s lehkou melancholií než se smutkem. Není to žádné drama, žádný souboj do hrdel a statků. Je to hra. Taková situační jednoaktovka. Lístky jsou prodané, nelze nevylézt na scénu. S rostoucím břichem, řídnoucími vlasy, nepohostinností a zoufale zápecnickým stylem života.

A s rozdrbanou aktovkou, mimochodem. Zítra o tu službičku poprosím mladšího syna, toho zatím zajímá hlavně fotbal. Srovnává mě jen se svým trenérem; taky zoufale prohrávám, ale to je mi fuk. Ambici být dobrý střední záložník jsem nikdy neměl.

Podzim

23. září 2009 v 9:25
Středa
Tak vám nevím - měl jsem v úmyslu věnovat dnešní blog stěžejnímu sdělení, že začal podzim. Je přece 23. září, den podzimní rovnodennosti, nebo ne? Na Meteopressu ale píšou, že podzim nastal už včera. Na to se zdráhám přistoupit. Copak podzim vážně může začít ve 23 hodin 18 minut? Když spím? Nesmysl, takovou věc bych si přece nenechal ujít.

Podzim samozřejmě začal dneska ráno, abych u toho byl. Jako člověk, který se prohlašuje za básníka, to pokládám za svou povinnost. Neboť podzim - to jsou žně poetů. Tak jako můj tchán sklízí na podzim jablka a moji rodiče klátí ořechy, já sklízím v mlhavých dnech nostalgii a dojímavé nálady. A že jich budu mít do jara zapotřebí pořádnou zásobu, abych překlepal zimu. Ta ve mně totiž probouzí akorát tak bezmezný vztek. Je to roční období, které bych zrušil.

Takže podzim začal dnes ráno. Okázale se manifestoval zarosenou pavučinou nataženou ve vinglu nízkého zábradlíčka před naším domem a husí kůží, co mi vyskočila na předloktích, když jsem vyšel na ulici. Takhle po ránu to není nic moc, ale odpoledne si budu blahořečit, že jsem ještě vydržel a nechal sako doma. Po obědě bude jistě zase kolem dvaceti. Vlídná tvář podzimu.

Taky jsem si dnes vybral autobus, co jede do Prahy mezi poli, abych se podíval, jestli se nad nimi bude válet mlha. Naštěstí jsem nebyl zklamán, alespoň na něco se lze ještě spolehnout. Půl metru nad polem plulo půl metru bílých cárů. Léto stříhá metr…

Ve skutečnosti jsem měl ale první poctivý podzimní zážitek už tuhle sobotu. Jestli čekáte nějaké to vinobraní nebo něco v tomhle duchu, tak ne. V sobotu odpoledne jsem ale byl u svého spolužáka a kamaráda Honzy v Libici nad Cidlinou. Je to magické místo - blátivé roviny, ve kterých je pořád nějak přítomný slavníkovský duch a Vojtěchův odkaz. Vyrostl jsem v nedalekých Poděbradech, mám to tu rád.

Moje návštěva byla na první pohled pracovní - s Honzou jsme právě dokončili knížku o zvycích a svátcích určenou dětem kolem šesti let a čekala nás poslední korektura. Ve skutečnosti to ale byla slavnost: kamarádství, pohody a přicházejícího podzimu. Seděli jsme v útulném podkrovním pokojíku v domě Honzových rodičů (on sám žije s rodinou už pár let v Kolíně), cucali konce propisek a na střídačku nahlas četli každý ze svého pare rukopisu stránku za stránkou.

Společnou knížku vnímáme mimo jiné jako příspěvek (byť nepatrný) k podpoře hodnot evropské kultury. Zodpovědně jsme vybírali svátky, které děti znají a které chceme, aby znaly (svatobarbrorská nadílka ano, Halloween ne!), opatrně vážíme každé slovo.

"Víš, jaké jméno bylo vloni nejčastěji dávané novorozeným chlapcům v Británii?" ptá se mě Honza, etnograf a etnolog.
"Thomas?" zkouším to. "William?"
"Mohamed," říká Honza vážně. Chvíli mlčíme. Pak ve dvou větách změníme slovo "evropský" na "středoevropský". Ostrov, do něhož se příliv zakusuje čím dál hlouběji...

Po třech hodinách si dáváme první přestávku. Honzova maminka, kterou si z dětství pamatuju jako mimořádně krásnou ženu, nám (stále krásná) přináší kafe a štrůdl. Káva je turecká a štrůdl je český (respektive rakouský, což jako vyznavač staré dobré monarchie pokládám v podstatě za totéž). Především je ale teplý, provoní celé podkroví a postupně se spojí s vůní trávy a listí, která sem vstupuje oknem otevřeným do zahrady.

Odjíždím až za soumraku - a vlastně se mi nechce. Je mi krásně podzimně. Ať je krásně podzimně i vám.

Pozdrav z Olomouce

16. září 2009 v 23:36
Středa
Pevně doufám, že tenhle text stihnu napsat do půlnoci, aby vyšel ještě ve středu, když už jsem svůj blog nazval Středník. Což nebude vůbec snadné, protože jsem lehce ovíněn a navíc připojen jen přes hotelovou wifinu, která imrvére padá. Ale po pořádku.

Dnes ráno jsem vstával v noci. Přesněji ve 3:30, abych mohl ve 4:15 odjet do Prahy a odtud v 5:15 do Olomouce na konferenci o vzdělávání dospělých AEDUCA 2009. Kde jsem k tomu všemu sebral sílu, Bůh suď. V různých dopravních prostředcích jsem strávil kontinuálně pět hodin.

Když jsem v 9.00 vystupoval z autobusu, nemálo mě překvapilo, že jsem se ocitl v Drážďanech. Neodpovídalo to na vzdálenost - z Prahy do Drážďan je to jen 152,3 km, zatímco do Olomouce zhruba dvojnásobek - a už vůbec ne na čas. V Drážďanech jsem se totiž ocitl v dubnu 1945! (Po chvíli se naštěstí ukázalo, že domnělé následky těžkého bombardování jsou jen doprovodnými efekty velkorysé rekonstrukce olomouckých přednádražních prostor, takže posun v prostoru a čase se nekonal.)

Kvůli vytrhaným kolejím (a pak se divte, že mě to spletlo) nejezdily tramvaje. Nejezdily ostatně ani autobusy - do centra jsem se dostával jakýmsi dobytčím vagonem. Zvnějšku vůz MHD sice trochu připomínal, ale tím veškerá podobnost končila. S notebookem a lehkým kufrem jsem se máčkl dovnitř, kde mě okamžitě pojala masa vláčných hanáckých těl. Neměl jsem se kde chytit, ale popravdě to bylo zcela zbytečné - upadnout nebylo kam.

Po celou dobu jízdy vůz zvonil, vyhrával a jinak vytvářel kulisu alegorického konvoje. Nikdo totiž nebyl s to zvednout svůj mobil, protože sáhnout si do kapsy bylo za dané situace vyloučené. Mně se to jednou s největším úsilím podařilo, ovšem ukázalo se, že nejde o mou kapsu. Zanechal jsem tedy raději marných pokusů.

Vystoupl jsem na zastávce Koruna. Ne snad proto, že by se můj hotel nacházel v její blízkosti - byl jsem (s)prostě vynesen davem. Na opětný nástup nebylo pomyšlení, takže jsem se vydal do hotelu pěšky. Nemaje plánek, prohlédl jsem si cestou všechny pamětihodnosti Olomouce, včetně těch, které běžně nenavštěvují nejen turisté, ale s ohledem na svou bezpečnost ani dvoučlenné hlídky městských strážníků. Po cca 70 minutách jsem stanul v hotelovém pokoji. Další čtvrthodinu jsem strávil pod sprchou.

Z dopoledního programu mi tak utekly dvě přednášky, přičemž kdyby mi utekla i ta třetí, nic by se, myslím, nestalo. Dvě další, které dopolední blok uzavřely, byly naopak skvělé. K obědu byl řízek s bramborovým salátem. Připadal jsem si jak o Vánocích. Dárek v podobě jednoho míchaného koktejlu zdarma tenhle dojem ještě posílil. Cestou z jídelny jsem si broukal "Narodil se Kristus Pán, veselme se".

Po obědě jsem měl v úmyslu jít se vyspat do sekce s tématem "PR vzdělávacích institucí a škol", která probíhala v kinosále, kde je příjemné šero. Tentýž nápad má pohříchu víc lidí, takže je tu hlava na hlavě. Navíc příspěvky jsou překvapivě zajímavé - soustředěně je vydržím je poslouchat do pěti hodin, kdy začínal otevřený seminář "Míchání nápojů". V tu chvíli ztrácím veškerou pozornost a zábrany a přesouvám se do učebny šejkrování.

Seminář je výborný, každý koktejl koštujeme. Na večerní společenský program je ovšem nutné se hodit do gala, takže musím zpět do hotelů. Jsem tu za 15 minut, proto mě trochu mrzí, že po vystřízlivění tu intuitivní zkratku už nedokážu najít. Cesta zpět mi trvá dvakrát tak dlouho.

Večerní společenský program. Koncert Josefa Klímy. Ano, toho Josefa Klímy. Kromě investigativní žurnalistiky se věnuje také folku, blues a bluegrassu (což je strop, kam sahají mé znalosti hudebních stylů). Po koncertu následuje raut.

V prostoře, kde raut probíhá, jsem mezi prvními, ale ostýchavě stojím opodál a sleduji cvrkot. Za čtyři minuty je polovina veškerého jídla pryč. Ačkoli jsem měl z matematiky vždycky trojku, dojde mi, co se stane za osm minut, a vrhnu se do fronty. Vyjdou na mě dvě topinky, deset deka tatarského bifteku, čtvrtka zrajícího sýra v nejvyšším stupni rozkladu a osmina jablkového dortu. Topinky sním s tatarákem a zrajícím sýrem zapíjím jablkový dort. Nakonec vše zaliju dvojkou červeného, dvojkou bílého a velkou plzní. Jsem připraven k duchaplném konverzaci.

Pozdravím (raději z dálky) pár známých, déle se zapovídám jen s ředitele základy na malém městě, s nímž se léta potkáváme. Machruje na mě z pozice svých zkušeností a let, ale nijak mi to nevadí - dělá to vždycky a já už to beru jako folklór. Mám ho ve skutečnosti velmi rád a chápu, že jeho glosy musí v určitém kontextu zaznít, tak jako se na Pondělí velikonoční předsíněmi pravidelně nese Hody, hody do provody.

Pozdravím ještě pár kolegů z branže, dám si kafe a pomalu se ubírám k hotelu. Dvakrát si obejdu Horní náměstí s orlojem (podívám se sem zase až za rok takže jsem nostalgický) a potom už bez zdržování mířím na pokoj. Znovu sprcha, pak náhlé rozvzpomenutí na kalendář (je středa!) a těchhle pár řádek. Není to hezké, že jsem na svou povinnost bloggera myslel? :-)

Tak za týden na viděnu, přátelé.

Bydlení je právo

12. září 2009 v 20:27
Dopředu upozorňuji, že následující text bude emotivní, zaujatý a těžce subjektivní. Alespoň doufám, protože právě takový ho chci mít. Tohle totiž není žádné zpravodajství, tohle je blog člověka, který před dvěma minutami shlédl v televizi reportáž o obsazení domu na rohu ulic Apolinářské a Na Slupi v Praze 2 squattery. V tajemném Sedmikostelí. V místě, kde pracuji.

Klučíci, jimž ještě teče fet po předloktí, tu protiprávně zabrali budovu bývalých lázní, momentálně opuštěnou. Sám tento fakt je pro ně dostatečným důvodem k domněnce, že jejich pobyt v ní je nejen legitimní, ale dokonce legální. Na transparentech si přinesli několik hesel, mezi jinými také "Bydlení je právo". Ti, kteří umějí číst, ho kamarádům přečetli. Šikovnější z nich se ho naučili nazpaměť (na Palackého náměstí se sešli už krátce po obědě, takže většina to do šesti zvládla), aby ho mohli zakřičet do kamery. Což také udělali.

Pevně doufám, že je slyšeli lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou v důsledku šíleného zvyšování nájmu soukromým majitelem, mladé rodiny, které žiji s rodiči na 58 metrech čtverečních, ti, jimž dům zabavil exekutor, a mnozí další. Na druhou stranu se trochu obávám, že jim by policie nasadila klepeta nejpozději třicet minut poté, co by jakoukoli nemovitost obsadili, a ministr Kocáb by jim tak nanejvýš zazpíval, že neměli být v cizím pokoji. Lhostejno, zda s cizí ženou.

Ti z demonstrantů, kteří se nedokázali naučit "Bydlení je právo", se naučili křičet alespoň "ge-sta-po, ge-sta-po!" To ve zprávách taky ukazovali. Tyhle děti se možná domnívají, že je to nějaká japonská sekta, neboť podle věku již prošli naším reformovaným školstvím. Lidem v mé generaci, kteří alespoň tuší, co gestapo skutečně bylo, běží mráz po zádech. Jak se musí cítit ti nejstarší, kteří Protektorát zažili, se vůbec neodvažuji posoudit. Ale předpokládám, že při prvním setkání s gestapem by si ti křiklounci, co se předvádějí kamerám, nasrali do kalhot. Ze squatu jsou na to možná zvyklí, ale tady by to bylo nechtíc. Dámy a Libor Stejskal z Aktuálně prominou.

To, co se děje v Praze 2, je možná tím nejpřesnějším obrazem slepé uličky, do které se naše karikatura demokracie dostala. V panické hrůze, abychom někoho nezkrátili na jeho lidských právech a svobodách, stáváme se bezmocnými proti aroganci a svévoli. Ti "představitelé alternativního životního stylu", kteří obsazují cizí nemovitosti s bohulibým cílem "pořádat zde kulturní a sociální akce" (Pěstitelské práce 1 - workshop), zjevně netuší nejen, co je bydlení, ale už vůbec, co je právo. Jenže popravdě - tuší to v téhle zemi ještě vůbec někdo?

Můj milý deníčku 2

9. září 2009 v 0:01
Středa
Žádné velké téma, jen skládanka uplynulého týdne.

Středa 2. 9.
Ve večerních zprávách zachytím informaci, že v pondělí 31. 8. zemřel Stanislav Pecka, nejznámější odpůrce letního času. Jeho myšlenka před lety oslovila i mě - stal jsem se registrovaným členem Mise za zrušení letního času (občanské sdružení se tehdy Stanislavu Peckovi pro formální nedostatky ve stanovách nepodařilo založit). Vyměnili jsme si několik dopisů a dvakrát jsme si telefonovali. Nic víc. Přesto mě zpráva o jeho smrti zasáhne. V souvislosti s jeho povoláním pekaře si vzpomenu na kultovní film z padesátých let a na císaře Rudolfa. Elixír mládí. Věčná touha mocných zastavit čas. Ovládnout ho. V pondělí zemřel pekař, který zasvětil život jedinému pokornému cíli. Nechat čas volně plynout.

Čtvrtek 3. 9.
Švára mi posílá fotky svého syna - mého synovce z prvního dne ve škole. Prohlížím si je a cítím zvláštní pocit, v kterém po chvíli rozpoznám lehkou závist. Dívám se na směsici zvědavosti a obav ve tváři toho chlapce, na pýchu v pohledu svojí sestry, na nostalgický úsměv svojí maminky, která vnuka doprovází - abych si posléze přiznal, že ten, komu doopravdy závidím, je učitelka v pozadí. Měl jsem řadu zaměstnání. Takové, ke kterému patřila účast na konferenci v Minnesotě, i takové, kdy jsem měl kancelář ve Strakově akademii. Ale žádná práce nebyla tak krásná jako učit děti.

Dlouho jsem si nechtěl přiznat, že mě to s ženou na mateřské a malým synem neuživí. Ke konci už jsem kromě školy pracoval na půl úvazku ještě v nemocnici a taky ve třech redakcích, než jsem to definitivně vzdal. Ale byla to jediná práce, kde jsem každý den intenzivně cítil, jak jsem šťastný.

Pátek 4. 9.
Večer je třídní srazu spolužáků ze základní školy - po deseti letech. Účastním se ho pochopitelně v roli učitele, sám jsem vyšel ze základky před čtvrtstoletím. Je to poprvé, kdy jsem na setkání abiturientů jako zástupce "druhé generace". Trochu se to podobá pocitu, když vás v autobuse poprvé pustí sednout.

Dva z přítomných žáků mají vysokou školu, dva nemají zaměstnání. Z těch nepřítomných má údajně jeden pracovní zkušenost z nadnárodní firmy v zahraničí, jeden z českého podsvětí. Ve světle těchto skutečností se ptám, zda jsem jako učitel obstál, nebo selhal. Zda jsem obstál, nebo selhal jako člověk. A nakolik příští život těchhle lidí škola vlastně ovlivňovala. Nevím.

Z meditativně nostalgické nálady mě vytáhne partička průserářů, co se obvykle shromažďovali v posledních lavicích a s jejichž rodiči jsem si dopisoval častěji než s manželkou z vojny. Zvou mě na panáka a vytahují z paměti zážitky. Šokuje mě, že vzpomínají především na věci, které já vnímal jako naprosto okrajové: basket, jímž jsme si společně krátili volnou hodinu mezi dopoledním a odpoledním vyučováním, šachový kroužek, epizody z dozoru na chodbě.

Kolem jedenácté už nemám splín, kravatu ani zábrany. Tykám si s půlkou třídy. Ovšem s kterou - Bůh suď...

Sobota 5. 9.
Mám strašnou kocovinu. Žena ráno odjela se synem na fotbal, já okázale umírám. Kolem desáté zmobilizuji síly, jdu nakoupit, vrátit knížky do knihovny a opatřit víno pro návštěvu, jíž večer čekáme. Lehké růžové a vyzrálé bílé. Obrací se mi žaludek, jen při pohledu na viněty. Od jedenácti do dvou spím.

Odpoledne se snažím odčinit své viny masivní účastí na přípravě chlebíčků a jednohubek. Žena mě pobaveně pozoruje; dělám, že její pohledy nevidím. Ve čtyři je hotovo, v půl šesté mají naši přátelé dorazit. Jsou ohlášeni i s oběma dcerami, přičemž té mladší je 18 měsíců. Uklidňuji se proto, že návštěva bude krátká - dítě musí jíst, koupat se, spát, atd. Když ve čtvrt na jedenáct začínají ostýchavě hovořit o odchodu, přemýšlím, za co na sociálce berou plat. Žena mou rozladěnost naprosto nechápe. Vlastně jí rozumím. Zkušenost dvou promile zbytkového alkoholu je nesdělitelná.

Neděle 6. 9.
Syn má opět fotbal, opět s ním jede manželka. Je to světice - ví, jak vyhecovanou atmosféru sportovních utkání nenávidím, a vystavuje mě jí jen v nejnutnější míře. Já jedu na Polabský knižná veletrh do Lysé nad Labem. Vstupenka stojí 80,- Kč! Pokládám to za vrchol absurdity. V sále je dvakrát víc vystavovatelů než hostů, na pódiu probíhá rozhovor manažera výstavy s pozvaným výtvarníkem. Přihlížejí mu dva lidé. Jedno z nich je dítě, které většinu času spí. Prohodím pár slov se známými, kupuji litr a půl burčáku z jablek a jedu domů.

Odpoledne trávíme u manželčiných rodičů. Já většinu času probloumám po místním hřbitově, kde se léta starám o zapomenuté hroby. Nikdo z rodiny to naštěstí nevnímá jako nezdvořilost - za dvacet let už si zvykli, že jsem tak trochu Marťan.

Pondělí 7. 9.
Ráno jdu na očkování proti tetanu a v poledne mi zubař nacpe do dásně ocelový válec zvící bojleru, který tam teď budu 14 dní nosit. Po dvou ibalginech jsem dvě hodiny po zákroku schopen vybavit si, jak se jmenuji a kde bydlím. Kříže středních let.

Večer mi syn ukazuje své nové učebnice. Čeština je podle počtu podepsaných žáků používána dvanáctý rok. Je neuvěřitelně vetchá, odrbaná a špinavá. Na první pohled nejvíc připomíná domovní řád leprosária. Zakazuji mu, aby se jí dotýkal, než bude přeočkován na všechny známé infekční choroby.

Úterý 8. 9.
Večer je ve škole mých synů schůze Unie rodičů. Jedním z bodů je také informace o výměně lavic v učebně fyziky. Není to zdaleka banální záležitost, jde o stupňovitou učebnu starou 80 let - vyměnit svažité, terasovité lavice za běžný školní nábytek by bylo kulturním barbarstvím. Ředitelka nás uklidňuje, že nechala připravit návrh na výrobu kopie tohoto unikátního mobiliáře. S trochou smutku konstatuje, že ovšem zmizí unikátní nápisy a vzkazy, vyryté do lavic stovkami žáků už od první republiky. Jeden z otců poznamenává, že by firma mohla dodat lavice i s nápisy. Myslí to jako fór, ale já nějak intuitivně cítím, že jednou se to stane. Že dřív nebo později si budeme kupovat i vzpomínky, paměť, stopy v čase. Bude na to zvláštní katalog. Tělem mi projede chlad. Rozpačitě dojdu zavřít okno do modrého stmívání, i když vím, že tím to není - večer je pořád ještě teplý.

Jdu domů a píšu blog. Žena leží v posteli a podezíravě mě sleduje. Další čas, který věnuji slovům, místo abych jí hladil ve vlasech nebo jí masíroval chodidla. Prokletí života s grafomanem…

Život v kostce

2. září 2009 v 0:01
Středa
Žiju na sídlišti. Když jsem byl malý, tatínek mě životem na sídlišti strašil. Byla to taková oblíbená triáda mojí neutěšené budoucnosti. Pamatuju si, že v ní figurovaly krávy, kterým budu dozajista utírat prdele (dámy prominou, otec je zemitý muž ze selského), slaná vodu, na níž si nevydělám (to je mi popravdě fuk, například Cabernet Savignon, ročník 1996 v pozdním sběru mi přijde nesrovnatelně lepší) a panelák, ve kterém skončím.

S kravkami jsme se nějak minuli, slanou vodu aspoň kloktám, když mě bolí v krku, ale charakterem bydlení jsem ono mýtické orákulum naplnil beze zbytku. Bydlím v panelovém domě ze sedmdesátých let.

Zvlášť takhle v létě vycházím navečer na balkon se skelničkou vína (toho Cabernetu), dívám se, jak slunce rudne a tmavne obloha, a se zájmem, jejž by leckdo z hlubokého nepochopení nazval voyerstvím, sleduji kostku protějšího domu. Za osvětlenými okny bytů se odehrávají kratičké etudy všednodennosti.

V druhém patře rodina večeří. Otec s dcerou sedí u stolu, matka k nim pomalu přichází a ještě před dívčin talíř pokládá jablko. Nevědomky vytváří rembrandtovské zátiší, celé scéně tím silným symbolem rajské zahrady dodává neokázalou obřadnost. Usedá a všichni tři jedí. Skoro cítím tu domáckou atmosféru, o to vzácnější, oč řidší jsou chvíle, kdy se rodina - ta naše a každá - schází u společného jídla.

O dvě patra výš a dva byty vlevo sbírá žena prádlo z balkonových šňůr. Pohyby, jimiž ho ukládá do koše, jsou odevzdaně monotónní, jako by v nich už byl zárodek únavy, bolavých zad a těžkých nohu z hodinového stání za stolem nebo žehlicím prknem. Jen dospělé oblečení, pánské a dámské, ani jedna dětská mikina, tričko nebo květované letní šatečky. Samota ve dvou…

V bytě napravo stará paní zatahuje strakaté závěsy s velkým vzorem. Je jediná v domě, všichni ostatní mají daleko praktičtější hlinkové žaluzie, jimiž lze okno dokonale zakrýt jediným pohybem. Polovina lidí to ovšem ani nedělá, v trvalé blízkosti cizích životů jejich potřeba soukromí zvolna vyhasíná. Představuju si, jak vypadá byt té paní se zataženými závěsy - ale moje fantazie mi pokaždé nabídne jediný interiér: pokoj mojí prababičky v dělnickém domku v Benátkách nad Jizerou. Při zatažených závěsech měl atmosféru divadelních kulis. Kdykoli zavadím pohledem o strakaté okno v protějším domě, přímo fyziky cítím pach vlhké omítky, starého dřeva a plynu věčně unikajícího z propanbutanové láhve babičina sporáku.

Na balkoně v předposledním patře sedí tělnatý chlápek v triku a kouří. Je to s největší pravděpodobností voják z povolání; dům naproti patřil posádce a bydleli něm výhradně důstojníci. Je mu mezi 50 a 60 lety. Potahuje z cigarety a přivřenými očima se dívá do osmdesátých let.
Měl nejspíš nějaké ty frčky, polovina kasáren ho každé ráno zdravila salutováním a on odpovídal shovívavým pokýváním hlavy. Někdy si určitě potřeboval zpupně dokazovat svoji moc, ale někdy měl smírnou náladu, a když držel deveťáka, byl schopný se záklaďáky prokouřit a propovídat noc. Pak naše armáda vstoupila do NATO - a on už se nedokázal pořádně naučit anglicky. Po zrušení povinné vojenské služby a radikálním omezení provozu kasáren zůstal někde ve skladu nebo v zapomenutém kanclu. Na buzerplace, přes který pomalu prochází, teď potkává většinou jen ózetka a zdraví je první…
Dokouří, vajgl pečlivě uhasí o betonovou podlahu balkonu a uloží ho do plechové krabičky, kterou jednou týdně vysypává. Ještě neztratil všechny návyky. Když náhodou zvedne oči mým směrem, pozdravím ho lehkým pokývnutím. Nikdy neodpoví.

Těsně pod střechou projde před osvětleným oknem nahá žena. Vyzařuje z ní smyslný půvab společný všem ženám, které nám nepatří. Buď je příliš bezelstná na to, aby si svou vydanost cizím očím uvědomila, nebo o ní ví. A ví také o své kráse. Ještě pět let bude takhle chodit, ještě pět let zahájí večer co večer Boží vernisáž. Pak se jednou zahlédne v nějakém zvlášť krutém úhlu ve stojacím zrcadle a od té chvíle se za okny začne trochu smutným krokem procházet měkký, bílý župan.

Otočím se a vejdu do bytu. Za stolem sedí můj mladší syn a večeří; ten starší je někde pryč, se svou dívkou nebo s kamarády. Za tři čtyři roky bude pryč i ten druhý a naše rembrandtovské zátiší se rozpadne. A za deset let už možná bude na šňůrách viset jen dvoje dospělé prádlo.
Žena zabalená v bílém županu nese ke stolu můj talíř. Naleju jí i sobě ještě jednu skleničku a korkovu zátku hodím do krabičky od margarínu, co pravidelně jednou měsíčně vysypávám. Až dojíme, zkoukneme nějaký pořad v televizi a půjdeme spát. Než definitivně zhasneme, dojdu ještě do kuchyně zkontrolovat, jestli někde neutíká plyn, a naposledy se podívám na tmavá okna protějšího domu. Život v paneláku. Život v kostce.