Jednoaktovka

30. září 2009 v 0:01
Středa
Můj syn má známost s dívkou. Jsem tomu rád - kdyby měl známost s chlapcem, byl bych z toho asi trochu v rozpacích. To není nic proti nikomu, jen tím chci říct, že na tradiční partnerský svazek se mi zvyká mnohem líp a vítám, že syn nevybočil z dlouhé a slavné tradice heterosexuálů v naší rodině.

Kromě toho, že se začal mýt cca 4 x denně a na oblečení klade také jiné nároky, než aby zahřálo, pozoruji i další změny v jeho chování. Například o prázdninách se v podstatě nezdržoval na adrese trvalého pobytu. Chápu to - kdyby rodiče mé ženy byli tak pohostinní (a tak svobodomyslní) jako rodiče budoucí snachy, taky bych u nich patrně od osmnácti bydlel. Dokážu si ještě vybavit, jak velká je touha být s milovanou dívkou často, nejčastěji, pořád.

Nemám mu to za zlé konečně také proto, že sečtu-li náklady na jídlo, vodné, stočné, energie a Jar, ušetřili jsme nezanedbatelnou sumu. Jedinou vadou na kráse celého toho podniku bylo, že nosil domů špinavé prádlo…
Jsem cynický, že jo? To já vždycky, když si nevím rady s pocity. Plácám a v lehkých fórcích se pomalu mobilizuji k tomu, abych řekl něco, na co doopravdy myslím.

To, na co myslím právě teď, je moje kožená aktovka. Je to pěkná, kvalitní aktovka, ale má už svoje roky. Kůže je na mnoha místech odřená a kdysi nepoddajná vepřovice (nebo hovězina?) už získala příjemnou vláčnost. Nerad bych se jí zbavoval. A to přesto, že se jí nedávno utrhlo ucho a na levé straně se rozjel šev mezi dnem a bočnicí.

Požádal jsem proto minulý týden syna, aby s ní zaskočil do opravny - vracím se z Prahy tak pozdě, že provozovnu nikdy nestihnu otevřenou. Nehodilo se mu to a já na věc nespěchal. Dohodli jsme se, že tam skočí po neděli - tedy v úterý. Včera ráno jsem tašku vyprázdnil a nechal mu ji v obýváku (odcházím, když ještě spí).

Odpoledne mu volám, zda na mě nezapomněl. "Vždyť jsi mi to říkal někdy už strašně dávno," ohrazuje se. Nesměle namítnu, že strašně dávno bylo před pěti dny. Ještě chvíli řešíme, co je "strašně dávno", než oba rozumně konstatujeme, že za daných okolností je rozluštění tohohle rébusu zbytečná věc. Jen tak ze zvědavosti se zeptám, co odpoledne dělal, že ho ta taška v obýváku netrkla.

Dozvím se, že se svou dívkou rozvážel po okolních městech a vsích plakáty na akci pořádanou jejím otcem - svým potenciálním tchánem. Vzpomenu si v té chvíli na jeho nadšená vyprávění, jací jsou její rodiče fajn (oběma jim tyká), jak jsou akční, dynamičtí, společenští, taktní a hlavně jak žijí úplně jinak než my.

A najdnou mi to všechno naskočí: Vidím sám sebe před dvaceti lety, kdy svým rodičům nadšeně vyprávím, jak je to v rodině mojí budoucí ženy krásné (mnohem krásnější než u nás!), v jak idylickém svazku její rodiče žijí, jaký mají vkus (na rozdíl od nich) a že jsou vůbec daleko pohostinnější, přátelštější, a celkově tak nějak kultivovanější než my. Snad mi to nebesa a moji dobří rodiče někdy odpustí :-)

Tak už mi to taky začalo, napadne mě - spíš s lehkou melancholií než se smutkem. Není to žádné drama, žádný souboj do hrdel a statků. Je to hra. Taková situační jednoaktovka. Lístky jsou prodané, nelze nevylézt na scénu. S rostoucím břichem, řídnoucími vlasy, nepohostinností a zoufale zápecnickým stylem života.

A s rozdrbanou aktovkou, mimochodem. Zítra o tu službičku poprosím mladšího syna, toho zatím zajímá hlavně fotbal. Srovnává mě jen se svým trenérem; taky zoufale prohrávám, ale to je mi fuk. Ambici být dobrý střední záložník jsem nikdy neměl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lukyno lukyno | 30. září 2009 v 0:45 | Reagovat

Velmi zajímavé, zdá se jako by většina lidí žila podle kopíráku :)

2 Zdenka-matka Zdenka-matka | 30. září 2009 v 10:45 | Reagovat

Vždyť je to nádhera. Já také zjišťuji, že nejsem dva kroky před svými dětmi, ale deset kroků za nimi. A tak to má být. Mají si v životě sami (či samy - vidíte i pravopis zapomínám)  poradit.

3 babča babča | E-mail | 30. září 2009 v 10:56 | Reagovat

Věřtě, že s přibývajícím věkem toho bude čím dál víc. Časem si zahrajete i delších kusech než v jednoaktovce :-)

4 Lin Lin | 30. září 2009 v 12:15 | Reagovat

Jéj, Petře ... :-)

Je přeci jasné, že pro pubescenta jsou jeho rodiče jak prehistorické vykopávky, že všichni a všechno je lepší, než ti dva trapáci, kteří se jaksi omylem stali jeho rodiči. A k tomu ještě prudí s nějakou podělanou taškou, když mají své zcela jasné cíle a důležitější aktivity...  

Chce to je přežít - a bude líp. :-) Pochopil jste vy, pochopí i oni.

5 Paolo Paolo | 30. září 2009 v 13:57 | Reagovat

Spirála života je neúprosná. Každý si ty svoje poháry radosti i hořkosti musí vypít do dna.

6 caracola caracola | 30. září 2009 v 15:20 | Reagovat

Pane Kukale,nechápu odkud znáte moje syny a mojí rodinu.

7 Karel Karel | 30. září 2009 v 15:41 | Reagovat

Nebylo nic lepšího než Beatles. A víte že i Kabáti jsou super a rád si je poslechnu?

Je rozdíl řešit nepodstatný problém a dítě feťáka.

Dnešní doba dává dětem větší příležitosti než nám. A nejenom, dobré. I hodně špatné.

Takže rodičové, jak se nám výchova našich dětí vyvedla?

Já s manželkou jsme vychovali slušné dva kluky, ale ne do dnešní doby.

Takže máme dobrý a špatný výsledek.

Ale asi kecám. Výchova ležela nejvíce na manželce.

Manželce tímto děkuji. I za více než 34 roků trpělivosti se mnou a s dětma.

Takže.......(to je slovo co a co má bejt?).

8 Paolo Paolo | 30. září 2009 v 17:41 | Reagovat

(7)Karel: Myslím si, že spousta lidí přeceňuje roli výchovy na formování člověka. Podle mne jsou určující geny a ty nemusí vždycky pocházet všechny od rodičů.

9 Přemysl Čech Přemysl Čech | E-mail | 30. září 2009 v 18:28 | Reagovat

Velmi pěkně popsané to, co potkalo nás a jistě potká i naše děti. Žijeme v cyklech a ozvěnách..

10 Ella Ella | E-mail | 30. září 2009 v 20:32 | Reagovat

To že se touto problematikou lidstvo zaobírá už od Adama a Evy, nebo Kromaňonců a že se změnily jenom kulisy a děj se reprízuje generaci za generací nic neubírá na faktu, že to máte napsané moooc pěkně..

11 Iva Iva | E-mail | 1. října 2009 v 8:40 | Reagovat

Tak teď jste mě pane Kukale opravdu rozesmál a zároveň se mi opravdu ULEVILO. Mám doma dva syny 21 a 20 let. Víc psát nemusím, že?

12 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 1. října 2009 v 10:18 | Reagovat

[11] Iva, E-mail, 1.10.2009 08:40

To určitě nemusíte :-))

13 dekl dekl | 3. října 2009 v 12:02 | Reagovat

autorovi:

Ono je to všude stejný. Když našemu mladýmu bylo patnáct, zařadil nás do kategorie blbců a v té jsme s manželkou úspěšně už šestej rok. Naše názory a zkušenosti jsou shovívavě trpěny stylem "ať si melou, když je to baví".

Jediný, co mu na nás nevadí, jsou naše peníze. Pochopitelně ty, které se z našich peněžek přestěhují do jeho (pochopitelně formou nákladů na jeho existenci, hotově si vydělá dost).

Po té, co si našel slečnu, jeho pocit nadřazenosti nad rodiči ještě více stoupl. Dává to najevo hlavně mamce, protože já bych ho, prevíta, roztrh, dovolit si to ke mně.

Pokud jde o jeho význam pro rodinu, je nám platnej asi tak jako brzdy u pohřebáku.

Potíže je v tom, že manželka ho bezmezně miluje a je na jeho "dospělost" hrdá. Já přemejšlím nad tím, jestli jsem byl v jeho věku taky takovej, a mám obavu, že jo.

14 nezáv. nezáv. | 3. října 2009 v 18:00 | Reagovat

Pane Kukale,

staňte se dospělým a nezávislým! V Praze je opraven určitě daleko víc, cestou na nějakou narazíte, nebo si kousek zajdete. On má daleko více práce s ukočírováním toho dospěláka, v kterého se metamorfuje. Možná i on, po letech, bude mít na rtech stejný povzdech, jako Vy.

"A najednou mi to všechno naskočí..."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama