Můj milý deníčku 2

9. září 2009 v 0:01
Středa
Žádné velké téma, jen skládanka uplynulého týdne.

Středa 2. 9.
Ve večerních zprávách zachytím informaci, že v pondělí 31. 8. zemřel Stanislav Pecka, nejznámější odpůrce letního času. Jeho myšlenka před lety oslovila i mě - stal jsem se registrovaným členem Mise za zrušení letního času (občanské sdružení se tehdy Stanislavu Peckovi pro formální nedostatky ve stanovách nepodařilo založit). Vyměnili jsme si několik dopisů a dvakrát jsme si telefonovali. Nic víc. Přesto mě zpráva o jeho smrti zasáhne. V souvislosti s jeho povoláním pekaře si vzpomenu na kultovní film z padesátých let a na císaře Rudolfa. Elixír mládí. Věčná touha mocných zastavit čas. Ovládnout ho. V pondělí zemřel pekař, který zasvětil život jedinému pokornému cíli. Nechat čas volně plynout.

Čtvrtek 3. 9.
Švára mi posílá fotky svého syna - mého synovce z prvního dne ve škole. Prohlížím si je a cítím zvláštní pocit, v kterém po chvíli rozpoznám lehkou závist. Dívám se na směsici zvědavosti a obav ve tváři toho chlapce, na pýchu v pohledu svojí sestry, na nostalgický úsměv svojí maminky, která vnuka doprovází - abych si posléze přiznal, že ten, komu doopravdy závidím, je učitelka v pozadí. Měl jsem řadu zaměstnání. Takové, ke kterému patřila účast na konferenci v Minnesotě, i takové, kdy jsem měl kancelář ve Strakově akademii. Ale žádná práce nebyla tak krásná jako učit děti.

Dlouho jsem si nechtěl přiznat, že mě to s ženou na mateřské a malým synem neuživí. Ke konci už jsem kromě školy pracoval na půl úvazku ještě v nemocnici a taky ve třech redakcích, než jsem to definitivně vzdal. Ale byla to jediná práce, kde jsem každý den intenzivně cítil, jak jsem šťastný.

Pátek 4. 9.
Večer je třídní srazu spolužáků ze základní školy - po deseti letech. Účastním se ho pochopitelně v roli učitele, sám jsem vyšel ze základky před čtvrtstoletím. Je to poprvé, kdy jsem na setkání abiturientů jako zástupce "druhé generace". Trochu se to podobá pocitu, když vás v autobuse poprvé pustí sednout.

Dva z přítomných žáků mají vysokou školu, dva nemají zaměstnání. Z těch nepřítomných má údajně jeden pracovní zkušenost z nadnárodní firmy v zahraničí, jeden z českého podsvětí. Ve světle těchto skutečností se ptám, zda jsem jako učitel obstál, nebo selhal. Zda jsem obstál, nebo selhal jako člověk. A nakolik příští život těchhle lidí škola vlastně ovlivňovala. Nevím.

Z meditativně nostalgické nálady mě vytáhne partička průserářů, co se obvykle shromažďovali v posledních lavicích a s jejichž rodiči jsem si dopisoval častěji než s manželkou z vojny. Zvou mě na panáka a vytahují z paměti zážitky. Šokuje mě, že vzpomínají především na věci, které já vnímal jako naprosto okrajové: basket, jímž jsme si společně krátili volnou hodinu mezi dopoledním a odpoledním vyučováním, šachový kroužek, epizody z dozoru na chodbě.

Kolem jedenácté už nemám splín, kravatu ani zábrany. Tykám si s půlkou třídy. Ovšem s kterou - Bůh suď...

Sobota 5. 9.
Mám strašnou kocovinu. Žena ráno odjela se synem na fotbal, já okázale umírám. Kolem desáté zmobilizuji síly, jdu nakoupit, vrátit knížky do knihovny a opatřit víno pro návštěvu, jíž večer čekáme. Lehké růžové a vyzrálé bílé. Obrací se mi žaludek, jen při pohledu na viněty. Od jedenácti do dvou spím.

Odpoledne se snažím odčinit své viny masivní účastí na přípravě chlebíčků a jednohubek. Žena mě pobaveně pozoruje; dělám, že její pohledy nevidím. Ve čtyři je hotovo, v půl šesté mají naši přátelé dorazit. Jsou ohlášeni i s oběma dcerami, přičemž té mladší je 18 měsíců. Uklidňuji se proto, že návštěva bude krátká - dítě musí jíst, koupat se, spát, atd. Když ve čtvrt na jedenáct začínají ostýchavě hovořit o odchodu, přemýšlím, za co na sociálce berou plat. Žena mou rozladěnost naprosto nechápe. Vlastně jí rozumím. Zkušenost dvou promile zbytkového alkoholu je nesdělitelná.

Neděle 6. 9.
Syn má opět fotbal, opět s ním jede manželka. Je to světice - ví, jak vyhecovanou atmosféru sportovních utkání nenávidím, a vystavuje mě jí jen v nejnutnější míře. Já jedu na Polabský knižná veletrh do Lysé nad Labem. Vstupenka stojí 80,- Kč! Pokládám to za vrchol absurdity. V sále je dvakrát víc vystavovatelů než hostů, na pódiu probíhá rozhovor manažera výstavy s pozvaným výtvarníkem. Přihlížejí mu dva lidé. Jedno z nich je dítě, které většinu času spí. Prohodím pár slov se známými, kupuji litr a půl burčáku z jablek a jedu domů.

Odpoledne trávíme u manželčiných rodičů. Já většinu času probloumám po místním hřbitově, kde se léta starám o zapomenuté hroby. Nikdo z rodiny to naštěstí nevnímá jako nezdvořilost - za dvacet let už si zvykli, že jsem tak trochu Marťan.

Pondělí 7. 9.
Ráno jdu na očkování proti tetanu a v poledne mi zubař nacpe do dásně ocelový válec zvící bojleru, který tam teď budu 14 dní nosit. Po dvou ibalginech jsem dvě hodiny po zákroku schopen vybavit si, jak se jmenuji a kde bydlím. Kříže středních let.

Večer mi syn ukazuje své nové učebnice. Čeština je podle počtu podepsaných žáků používána dvanáctý rok. Je neuvěřitelně vetchá, odrbaná a špinavá. Na první pohled nejvíc připomíná domovní řád leprosária. Zakazuji mu, aby se jí dotýkal, než bude přeočkován na všechny známé infekční choroby.

Úterý 8. 9.
Večer je ve škole mých synů schůze Unie rodičů. Jedním z bodů je také informace o výměně lavic v učebně fyziky. Není to zdaleka banální záležitost, jde o stupňovitou učebnu starou 80 let - vyměnit svažité, terasovité lavice za běžný školní nábytek by bylo kulturním barbarstvím. Ředitelka nás uklidňuje, že nechala připravit návrh na výrobu kopie tohoto unikátního mobiliáře. S trochou smutku konstatuje, že ovšem zmizí unikátní nápisy a vzkazy, vyryté do lavic stovkami žáků už od první republiky. Jeden z otců poznamenává, že by firma mohla dodat lavice i s nápisy. Myslí to jako fór, ale já nějak intuitivně cítím, že jednou se to stane. Že dřív nebo později si budeme kupovat i vzpomínky, paměť, stopy v čase. Bude na to zvláštní katalog. Tělem mi projede chlad. Rozpačitě dojdu zavřít okno do modrého stmívání, i když vím, že tím to není - večer je pořád ještě teplý.

Jdu domů a píšu blog. Žena leží v posteli a podezíravě mě sleduje. Další čas, který věnuji slovům, místo abych jí hladil ve vlasech nebo jí masíroval chodidla. Prokletí života s grafomanem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 honajz honajz | E-mail | 9. září 2009 v 10:39 | Reagovat

Hezké, nostalgické, pravdivé. Cítím to podobně, snad že mám také kříže středního věku (úžasná formulace mimochodem). Čím jsem starší, tím víc chápu Tarkovského filmy, zvláště ten s názvem Nostalgie.

2 babča babča | E-mail | 9. září 2009 v 13:43 | Reagovat

Dnes jsme se spolužačkou vzpomínaly na školu svou i svých dětí. Je škoda, že platy učitelů jsou tak ostudně  nízké. Ve škole chybí právě ta mužská autorita.

3 Iva Iva | E-mail | 10. září 2009 v 7:21 | Reagovat

Zdravím pane Kukale a všechny ostatní,

správně, je září a všem se má vybavit škola. Nejde si ji nevybavit, když kolem Vás ráno chodí vyšňoření prvňáčci, co se dívají kolem sebe, jestli každý vidí, že už jdou do školy. A těsně před osmou se plouží stíny starších školáků. Jdou co noha nohu, aby si někdo nemyslel, že se snad těší. Nahlas volují a tváří se děsně znuděně. Ale stejně si myslím, že ve skrytu duše se nemohou dočkat splužáků a spolužaček, které neviděli celé prázdniny a v poslením ročníku trošku zjihnou. Ať chtějí nebo ne, uvědomí si, že jedna etapa života končí a oni neví co přinese ta další. Už tam nebude paní učitelka,co všechno připomene a zařídí, nebude tam kuchařka v jídelně, která klukům naloží, aby nestrádali a na děvčata dohlédne, aby snědla alespoň něco. A co školník, před kterým se zbrzdí trysk a schovají se nepřezuté boty? I ten bude jednou chybět a budou na něj vzpomínat.  Já jsem absolvovala první třídu v malé vesničce. V jedné učebně byly 4 ročníky a učila nás stará paní učitelka, která vypomáhala. Věřte nebo ne, nikdy na ní nezapomenu. Na její květovanou zástěru, šedivé vlasy svázané do drdolu, které si upravovala vždy, když jí volal pan ředitel. Jinak trávila i přestávky s náma ve třídě, na začátku každé hodiny jsme zpívali a když bylo venku hezky, co šlo učili jsme se venku na školní zahradě. Nebyla to paní učitelka, ale babička z pohádky. Dodnes si skovávám starou knížku říkadel, kterou jsem od ní dostala.

Tak přejme našim školákům, ať každý znich pozná alespoň jednu takovou pohádkovou bytost ze školního prostředí, která se mu vryje do srdíčka a zůstane tam.  

PS: Děkuji, Váš blog je opět velmi milý a voní člověčinou.

4 Iva Iva | E-mail | 10. září 2009 v 7:28 | Reagovat

Omlouvám se dodnes si SCHOVÁVÁM.

5 Vasil Vasil | 10. září 2009 v 11:59 | Reagovat

Čitelné..... to mě u deníčku překvapuje. výborný

6 rucuk rucuk | E-mail | 10. září 2009 v 19:19 | Reagovat

5- Vasil- A zvláště když ho píše muž- a hezky.

Pane  Petře, vaše vzpomínky mě vrací do dětství. Do školy jsem chodila ráda a netajila jsem to. Také jsem loni psala o své učitelce- byla má milovaná - na některé lidi se nezapomíná. Měla jsem celkem na učitele štěstí. Také jsem chtěla být učitelka odjakživa a když mi to jeden doktor nedoporučil kvůli stínům na plících v 16 letech, obrečela jsem to. Nakonec jsem tedy pracovala v kanceláři a s dětmi pracovala 15 let v zájmovém kroužku. A nevadilo a jsem dodnes v tom směru zdravá. Byla to prý hloupost, řekla další lékařka v tom středisku. No vidíte, co jste svým krásným psaním způsobil- zase vzpomínky. Vy střední věk, já ten pokročilejší...:-)))

7 Zdenka-matka Zdenka-matka | 11. září 2009 v 20:46 | Reagovat

Hezky se zde u Vás čte. :-)

Škola? Do školy jsem nechodila ráda. :-(

8 Blanka Ondrúšková Blanka Ondrúšková | E-mail | 11. září 2009 v 21:54 | Reagovat

Hezké i když trochu smutné. Do školy jsem chodila moc ráda a taky jsem se zúčastnila několika srazů našeho OÚ. Bylo to dost podivné jak moc jsme se změnili a kolik nás už "chybí".Moc ráda vzpomínám na pana prof. Páva z Neratovické základky díky němuž umím celý život počítat, přesto že jedničku mi dal málokdy -větš. za dvě. Na pana prof. Sokola z češtiny diky jemuž jsem učila vybraná slova své děti jako když bičem mrská - jak to mami, že si to pamatuješ? To byli "páni" učitelé , nevím jak je to ve školách dnes, vnučka má tři roky, takže jsme teprve ve školce. Ale je to hezké vzpomínání dík za ně . Zdraví B.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama