Pozdrav z Olomouce

16. září 2009 v 23:36
Středa
Pevně doufám, že tenhle text stihnu napsat do půlnoci, aby vyšel ještě ve středu, když už jsem svůj blog nazval Středník. Což nebude vůbec snadné, protože jsem lehce ovíněn a navíc připojen jen přes hotelovou wifinu, která imrvére padá. Ale po pořádku.

Dnes ráno jsem vstával v noci. Přesněji ve 3:30, abych mohl ve 4:15 odjet do Prahy a odtud v 5:15 do Olomouce na konferenci o vzdělávání dospělých AEDUCA 2009. Kde jsem k tomu všemu sebral sílu, Bůh suď. V různých dopravních prostředcích jsem strávil kontinuálně pět hodin.

Když jsem v 9.00 vystupoval z autobusu, nemálo mě překvapilo, že jsem se ocitl v Drážďanech. Neodpovídalo to na vzdálenost - z Prahy do Drážďan je to jen 152,3 km, zatímco do Olomouce zhruba dvojnásobek - a už vůbec ne na čas. V Drážďanech jsem se totiž ocitl v dubnu 1945! (Po chvíli se naštěstí ukázalo, že domnělé následky těžkého bombardování jsou jen doprovodnými efekty velkorysé rekonstrukce olomouckých přednádražních prostor, takže posun v prostoru a čase se nekonal.)

Kvůli vytrhaným kolejím (a pak se divte, že mě to spletlo) nejezdily tramvaje. Nejezdily ostatně ani autobusy - do centra jsem se dostával jakýmsi dobytčím vagonem. Zvnějšku vůz MHD sice trochu připomínal, ale tím veškerá podobnost končila. S notebookem a lehkým kufrem jsem se máčkl dovnitř, kde mě okamžitě pojala masa vláčných hanáckých těl. Neměl jsem se kde chytit, ale popravdě to bylo zcela zbytečné - upadnout nebylo kam.

Po celou dobu jízdy vůz zvonil, vyhrával a jinak vytvářel kulisu alegorického konvoje. Nikdo totiž nebyl s to zvednout svůj mobil, protože sáhnout si do kapsy bylo za dané situace vyloučené. Mně se to jednou s největším úsilím podařilo, ovšem ukázalo se, že nejde o mou kapsu. Zanechal jsem tedy raději marných pokusů.

Vystoupl jsem na zastávce Koruna. Ne snad proto, že by se můj hotel nacházel v její blízkosti - byl jsem (s)prostě vynesen davem. Na opětný nástup nebylo pomyšlení, takže jsem se vydal do hotelu pěšky. Nemaje plánek, prohlédl jsem si cestou všechny pamětihodnosti Olomouce, včetně těch, které běžně nenavštěvují nejen turisté, ale s ohledem na svou bezpečnost ani dvoučlenné hlídky městských strážníků. Po cca 70 minutách jsem stanul v hotelovém pokoji. Další čtvrthodinu jsem strávil pod sprchou.

Z dopoledního programu mi tak utekly dvě přednášky, přičemž kdyby mi utekla i ta třetí, nic by se, myslím, nestalo. Dvě další, které dopolední blok uzavřely, byly naopak skvělé. K obědu byl řízek s bramborovým salátem. Připadal jsem si jak o Vánocích. Dárek v podobě jednoho míchaného koktejlu zdarma tenhle dojem ještě posílil. Cestou z jídelny jsem si broukal "Narodil se Kristus Pán, veselme se".

Po obědě jsem měl v úmyslu jít se vyspat do sekce s tématem "PR vzdělávacích institucí a škol", která probíhala v kinosále, kde je příjemné šero. Tentýž nápad má pohříchu víc lidí, takže je tu hlava na hlavě. Navíc příspěvky jsou překvapivě zajímavé - soustředěně je vydržím je poslouchat do pěti hodin, kdy začínal otevřený seminář "Míchání nápojů". V tu chvíli ztrácím veškerou pozornost a zábrany a přesouvám se do učebny šejkrování.

Seminář je výborný, každý koktejl koštujeme. Na večerní společenský program je ovšem nutné se hodit do gala, takže musím zpět do hotelů. Jsem tu za 15 minut, proto mě trochu mrzí, že po vystřízlivění tu intuitivní zkratku už nedokážu najít. Cesta zpět mi trvá dvakrát tak dlouho.

Večerní společenský program. Koncert Josefa Klímy. Ano, toho Josefa Klímy. Kromě investigativní žurnalistiky se věnuje také folku, blues a bluegrassu (což je strop, kam sahají mé znalosti hudebních stylů). Po koncertu následuje raut.

V prostoře, kde raut probíhá, jsem mezi prvními, ale ostýchavě stojím opodál a sleduji cvrkot. Za čtyři minuty je polovina veškerého jídla pryč. Ačkoli jsem měl z matematiky vždycky trojku, dojde mi, co se stane za osm minut, a vrhnu se do fronty. Vyjdou na mě dvě topinky, deset deka tatarského bifteku, čtvrtka zrajícího sýra v nejvyšším stupni rozkladu a osmina jablkového dortu. Topinky sním s tatarákem a zrajícím sýrem zapíjím jablkový dort. Nakonec vše zaliju dvojkou červeného, dvojkou bílého a velkou plzní. Jsem připraven k duchaplném konverzaci.

Pozdravím (raději z dálky) pár známých, déle se zapovídám jen s ředitele základy na malém městě, s nímž se léta potkáváme. Machruje na mě z pozice svých zkušeností a let, ale nijak mi to nevadí - dělá to vždycky a já už to beru jako folklór. Mám ho ve skutečnosti velmi rád a chápu, že jeho glosy musí v určitém kontextu zaznít, tak jako se na Pondělí velikonoční předsíněmi pravidelně nese Hody, hody do provody.

Pozdravím ještě pár kolegů z branže, dám si kafe a pomalu se ubírám k hotelu. Dvakrát si obejdu Horní náměstí s orlojem (podívám se sem zase až za rok takže jsem nostalgický) a potom už bez zdržování mířím na pokoj. Znovu sprcha, pak náhlé rozvzpomenutí na kalendář (je středa!) a těchhle pár řádek. Není to hezké, že jsem na svou povinnost bloggera myslel? :-)

Tak za týden na viděnu, přátelé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iva Iva | E-mail | 17. září 2009 v 7:25 | Reagovat

Tak jako správný grafoman, jak jste o sobě jednou napsal, jste všechno stihl. Líbí se mi Vaše přirovnání rekonstrukce přednádražních prostor v Olomouci. U nás se firma profitující na internetu rozhodla, že je třeba vyměnit, posílit, zdokonalit nebo co s tím dělají, dráty, po kterých ty informace běhají (neumím si představit jak, ale určitě v nich běhají a do dneška nechápu jak která ví, kam má odbočit). Takže krásné travnaté plochy našeho sídliště se změnily v oraniště, ale oraniště s proláklinama jako po granátu (trochu přeháním, ale do roviny mají hodně daleko). Takže na jaře až zase vše zaroste budeme zapadat do jam, ale budeme mít dokonalé a rychlé informace z internetu. Sakra, proč to nemůžou trochu srovnat!!!!!! No, ale to jsem odbočila. Jak je vidět, každého někdy překvapí školení či přednáška, kam se jde "vyspat" a ouha ono je to docela zajímavé. Jen kdyby takové byly všechny.

2 honajz honajz | E-mail | 17. září 2009 v 7:45 | Reagovat

Je naproti výchidu z olomouckého nádraží pořád ještě ten stánek s tvarůžkama na tisíc různých chutí a způsobů?

3 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 17. září 2009 v 8:14 | Reagovat

[2] honajz

Proti východu z nádrží je tankodrom. Jestli je někde v něm taky stánek,  těžko říct :-)

4 babča babča | E-mail | 17. září 2009 v 11:58 | Reagovat

Po přečtení vašeho blogu, mne napadá jediné. Kde jste strávil dnešní ráno?

Stejný pocit jako vy jsem měla, když jem o prázdninách vystoupla z vlaku v Lysé. Tankodrom.

5 caracola caracola | 17. září 2009 v 12:32 | Reagovat

Opět krásně napsáno.Trochu to potvrzuje moji teorii,že očekávané stereotipy,dávají člověku pocit domova a toho,že je všechno jak má být. a jejich neočekávané porušení vzbuzuje rozladěnost.. :-)

6 rucuk rucuk | E-mail | 17. září 2009 v 13:17 | Reagovat

Petře, ať jste to psal kdekoliv a třeba ,,pod vlivem" pěkně se to četlo. Olomouc je od nás blízko a od určité doby jsem na nádraží ani před ním nebyla. Aspoň si to uchovám ve vzpomínkách jako docela ,,rovné" O)))))) Mám dobrou metodu, jak neusnout na přednáškách : heslovitě si zapisuji o co jde, jinak bych leckdy udřímla. No, ale jestli to bylo zajímavé,  tak snad ne....

7 Daniel Daniel | Web | 17. září 2009 v 15:00 | Reagovat

Poprvé se mi zadařilo si Vás všimnout a hned jste na mě svým popisem místa udělal velmi hezký dojem. Děkuji lidem jako jste vy, díky nímž je na světě veseleji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama