Život v kostce

2. září 2009 v 0:01
Středa
Žiju na sídlišti. Když jsem byl malý, tatínek mě životem na sídlišti strašil. Byla to taková oblíbená triáda mojí neutěšené budoucnosti. Pamatuju si, že v ní figurovaly krávy, kterým budu dozajista utírat prdele (dámy prominou, otec je zemitý muž ze selského), slaná vodu, na níž si nevydělám (to je mi popravdě fuk, například Cabernet Savignon, ročník 1996 v pozdním sběru mi přijde nesrovnatelně lepší) a panelák, ve kterém skončím.

S kravkami jsme se nějak minuli, slanou vodu aspoň kloktám, když mě bolí v krku, ale charakterem bydlení jsem ono mýtické orákulum naplnil beze zbytku. Bydlím v panelovém domě ze sedmdesátých let.

Zvlášť takhle v létě vycházím navečer na balkon se skelničkou vína (toho Cabernetu), dívám se, jak slunce rudne a tmavne obloha, a se zájmem, jejž by leckdo z hlubokého nepochopení nazval voyerstvím, sleduji kostku protějšího domu. Za osvětlenými okny bytů se odehrávají kratičké etudy všednodennosti.

V druhém patře rodina večeří. Otec s dcerou sedí u stolu, matka k nim pomalu přichází a ještě před dívčin talíř pokládá jablko. Nevědomky vytváří rembrandtovské zátiší, celé scéně tím silným symbolem rajské zahrady dodává neokázalou obřadnost. Usedá a všichni tři jedí. Skoro cítím tu domáckou atmosféru, o to vzácnější, oč řidší jsou chvíle, kdy se rodina - ta naše a každá - schází u společného jídla.

O dvě patra výš a dva byty vlevo sbírá žena prádlo z balkonových šňůr. Pohyby, jimiž ho ukládá do koše, jsou odevzdaně monotónní, jako by v nich už byl zárodek únavy, bolavých zad a těžkých nohu z hodinového stání za stolem nebo žehlicím prknem. Jen dospělé oblečení, pánské a dámské, ani jedna dětská mikina, tričko nebo květované letní šatečky. Samota ve dvou…

V bytě napravo stará paní zatahuje strakaté závěsy s velkým vzorem. Je jediná v domě, všichni ostatní mají daleko praktičtější hlinkové žaluzie, jimiž lze okno dokonale zakrýt jediným pohybem. Polovina lidí to ovšem ani nedělá, v trvalé blízkosti cizích životů jejich potřeba soukromí zvolna vyhasíná. Představuju si, jak vypadá byt té paní se zataženými závěsy - ale moje fantazie mi pokaždé nabídne jediný interiér: pokoj mojí prababičky v dělnickém domku v Benátkách nad Jizerou. Při zatažených závěsech měl atmosféru divadelních kulis. Kdykoli zavadím pohledem o strakaté okno v protějším domě, přímo fyziky cítím pach vlhké omítky, starého dřeva a plynu věčně unikajícího z propanbutanové láhve babičina sporáku.

Na balkoně v předposledním patře sedí tělnatý chlápek v triku a kouří. Je to s největší pravděpodobností voják z povolání; dům naproti patřil posádce a bydleli něm výhradně důstojníci. Je mu mezi 50 a 60 lety. Potahuje z cigarety a přivřenými očima se dívá do osmdesátých let.
Měl nejspíš nějaké ty frčky, polovina kasáren ho každé ráno zdravila salutováním a on odpovídal shovívavým pokýváním hlavy. Někdy si určitě potřeboval zpupně dokazovat svoji moc, ale někdy měl smírnou náladu, a když držel deveťáka, byl schopný se záklaďáky prokouřit a propovídat noc. Pak naše armáda vstoupila do NATO - a on už se nedokázal pořádně naučit anglicky. Po zrušení povinné vojenské služby a radikálním omezení provozu kasáren zůstal někde ve skladu nebo v zapomenutém kanclu. Na buzerplace, přes který pomalu prochází, teď potkává většinou jen ózetka a zdraví je první…
Dokouří, vajgl pečlivě uhasí o betonovou podlahu balkonu a uloží ho do plechové krabičky, kterou jednou týdně vysypává. Ještě neztratil všechny návyky. Když náhodou zvedne oči mým směrem, pozdravím ho lehkým pokývnutím. Nikdy neodpoví.

Těsně pod střechou projde před osvětleným oknem nahá žena. Vyzařuje z ní smyslný půvab společný všem ženám, které nám nepatří. Buď je příliš bezelstná na to, aby si svou vydanost cizím očím uvědomila, nebo o ní ví. A ví také o své kráse. Ještě pět let bude takhle chodit, ještě pět let zahájí večer co večer Boží vernisáž. Pak se jednou zahlédne v nějakém zvlášť krutém úhlu ve stojacím zrcadle a od té chvíle se za okny začne trochu smutným krokem procházet měkký, bílý župan.

Otočím se a vejdu do bytu. Za stolem sedí můj mladší syn a večeří; ten starší je někde pryč, se svou dívkou nebo s kamarády. Za tři čtyři roky bude pryč i ten druhý a naše rembrandtovské zátiší se rozpadne. A za deset let už možná bude na šňůrách viset jen dvoje dospělé prádlo.
Žena zabalená v bílém županu nese ke stolu můj talíř. Naleju jí i sobě ještě jednu skleničku a korkovu zátku hodím do krabičky od margarínu, co pravidelně jednou měsíčně vysypávám. Až dojíme, zkoukneme nějaký pořad v televizi a půjdeme spát. Než definitivně zhasneme, dojdu ještě do kuchyně zkontrolovat, jestli někde neutíká plyn, a naposledy se podívám na tmavá okna protějšího domu. Život v paneláku. Život v kostce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Friday13 Friday13 | 2. září 2009 v 7:03 | Reagovat

Bezchybně napsané,výstižné a smutné....

Bravo!!!

2 babča babča | 2. září 2009 v 7:34 | Reagovat

Ach jo, co dodat? Život v kostce. Ano, krásné a smutné.

3 Cyklofil Cyklofil | 2. září 2009 v 7:47 | Reagovat

Moc pěkné. Tak trochu i jiný pohled na život v paneláku. Já jsem sice vyrostla v rodinném domě a panelákem mě taky strašili. Že je to jak v králíkárně. Ale už jako dítě jsme se dost podíleli na pracích okolo domu i v domě. Poté jsem strávila nějaký čas v cizině a zase jsem si zvykla na úplně jiný styl. Po návratu jsem se vdala a bydlíme s manželem v paneláku. Ze začátku to bylo náročné. Každý zvuk, hluk, jízda výtahu mě rušily ze spánku. Po čase jsem si zvykla. Teď jelikož bydlíme v 7. patře obdivuji okolní výhled na kopce a krásu přírody. Vidím zapadat slunce, když ostatní už nevidí. Ano, vždy je to něco za něco. Občas mě rozlobí, že někdo udělal nepořádek nebo tříská dveřmi, když spím po noční. Ale při náročné práci mě i mého manžela jsem ráda, že příjdeme do našeho bytečku a odpočíváme po psychicky náročném dni. Skládání uhlí, sekání dřeva, trávy, shrabování trávy a hromad listí atd. mi vůbec nechybělo. Teď plánujeme založení rodiny, a proto jsme se rozhodli pro koupi domečku. Nebudeme sice skládat uhlí (topení je plynové) a dřevo se seká jen na oheň, zahrádka je tak akorát a je tam i pár ovocných stromů. Tak se na to i těším. Bude to něco jiného. Takže takové srovnání. Na všech formách bydlení, které jsem zatím absolvovala jsem našla něco hezkého.

4 caracola caracola | 2. září 2009 v 9:45 | Reagovat

Pane Kukale, velmi jste mě potěšil. Mám jen jednu poznámku. Není umístění tak nádherného textu na blog,který žije pouze několik hodin,škoda  a marnotratnost ?

5 babča babča | E-mail | 2. září 2009 v 10:12 | Reagovat

to: caracola

Taky si to myslím, ale není to nádhera ráno, otevřít PC a číst právě tohle?  Potešení pro lidi, co čtou právě tenhle blog?

Staší si to uložit nebo upozornit přátele.

6 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 2. září 2009 v 10:13 | Reagovat

Autorovi

Váš článek je pěkný popis, nikdy nesděleného cíle bytové politiky KSČ. Lidi pěkně v přehledu, pohodlí na příděl s uspáním jejich individuality, no zkrátka moderní kasárny. Naštěstí v ČR.

Viděl jsem v Kyjevě u hotelu Rus, z nájezdové rampy do třetího patra bytového domu ze sovětské éry.

Nábytek, který nenajdete ani na skládce, žárovka na drátě, na stole hadr, na něm otevřené konzervy a muž se ženou z nich lovili ( on bodákem, ona lžíci ) svoji večeři. Později jsem viděl ten hadr se všemi předchozími stopami na okně, coby závěs.

Takže rezumé, paneláky byly přece jen vyšší stadium reálsocialismu.

7 Doktorka Doktorka | E-mail | Web | 2. září 2009 v 10:30 | Reagovat

Vážení rodičové - nově otevřená specializovaná ON - LINE ambulance ultrazvukové diagnostiky v Brně.8-)

8 Friday13 Friday13 | 2. září 2009 v 13:06 | Reagovat

[7] Doktorka

Vy jste tu krásně předvedla,jak dnes arogance,kreténismus,lidská blbost a honba za penězi u některých vymytých mozků

převážila nad lidstvím.

Pod takový článek napálit reklamu,dokáže opravdu jen cynik nebo idiot!!!

9 rucuk rucuk | E-mail | 2. září 2009 v 13:46 | Reagovat

8- Friday- nejen tady, dává to i k jiným blogům.

10 MIRA MIRA | 2. září 2009 v 13:56 | Reagovat

[8] Friday13

Zcela mimořádně souhlasím.

11 rucuk rucuk | E-mail | 2. září 2009 v 13:56 | Reagovat

Pane Petře, bydlíme v paneláku už přes 45 let. Byli jsme spokojení, třebaže to je ve středu města, první paneláková zástavba, byl tu celkem klid. Děti mohly vyběhnout a hrát si s balonem mezi domy, jezdit na kole, dokonce na silnici večer hrát  s balonem. Poslední dobou, vlastně tak 3-4 roky,  kdy na býv. území sousední továrny postavili market a parkoviště je po klidu. Navíc z býv. přízemní samoobsluhy, kterou si koupil za podpory německé firmy soukromník už pár let dostavují, zdvihají. Zabírají kousky trávníků, chodníků. Pořád slyšíte vrtání, bouchání. Něco zabetonují, zase rozvrtají, protože firmy se nedomluvily a majitel nechá další práce dělat  podle toho, kdy má peníze. Vleče se to. Máme tu smůlu, že už jsme doma a chceme-li  klid musíme co nejdál od domu..  Veškeré pohodlí ztrátou klidu tím ztrácí hodnotu. Jinak si nestěžuji. Mít na stará kolena domek a ještě k tomu letitý a potřebný oprav je dost nepraktické. Ta nostalgie  je tak trochu strach ze stáří, že budeme nepotřební, sami. Ale píšete moc hezky a myslím, že to nezapadne. Proč bychom si nemohli počíst i na blogu něco pěkného? Čte vás určitě více lidí než by četlo případně knihu.

12 Zuzka Zuzka | 2. září 2009 v 18:18 | Reagovat

Petre jste vsimavy a vnimavy clovek. Takovych pribehu je kolem nas spousta, jen je potreba umet se divat a nenechat se "rusit" prizemnimi okolnostmi. Vy navic mate dar vyjadrovani svych postrehu.

Jeden by Vam malem zavidel, ze bydlite v panelaku :-)

Preji hezky den.

13 pampelina pampelina | E-mail | 2. září 2009 v 19:20 | Reagovat

Ach ty kravské prdele mě pobavily, slaná voda... slyším svoji matku. Skvělé večerní čtení. Díky:-)

14 Paolo Paolo | 2. září 2009 v 19:27 | Reagovat

S přibývajícími léty stále víc oceňuji přednosti paneláku navzdory všem odsuzujícím výrokům pana Havla a některých zdejších přispěvatelů. Pohodlí, přiměřená velikost, soukromí a klid, to jsou devizy, které vyvažují všechno ostatní, když člověku ubývají síly a chuť se pořád za něčím pinožit.

15 Kowakova Kowakova | 2. září 2009 v 19:33 | Reagovat

Moc pěkně napsaný. I když je to tak nějak smutný, mě to potěšilo. Díky za pěkný čtení :)

16 Kunc Kunc | 2. září 2009 v 20:01 | Reagovat

Nevím co by tomu řekl bourač králíkáren Havel ale hodně lidí je rádo že vůbec bydlí.  Mladé začínající rodiny by brali i malý byt všemy  deseti. A máte pravdu co byt, to příběh. Můj kolega, také panelovák se těší až se planeta konečně oteplí. Tvrdí  že nejdříve platil plastová okna, potom předělání výtahů dle směrnic EU, na to už se zadlužili a tak doufá že od zateplování domu se upustí. Pokud jsou dobří sousedé, nechá se přežít, ale to platí i na vsi.

17 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 2. září 2009 v 20:44 | Reagovat

Díky Vám všem za laskavá slova.

18 pampelina pampelina | E-mail | 2. září 2009 v 20:58 | Reagovat

PS jsem také v paneláku, a vyhovuje mi to:-)

19 kk kk | E-mail | 2. září 2009 v 21:25 | Reagovat

http://www.goldmember.ro/levelup.php?id=4875

Helena Vondráčková -pokus o sebevraždu

20 skaz skaz | 2. září 2009 v 21:33 | Reagovat

Krásný pohled - po 20 letech pro mne docela nostalgický - člověk při tom zapomene na to, že soused nad náma byl alkoholik a jednou týdně rozbíjel nějaký pokoj a já děti stěhovala dle potřeby, že celý dům se usnesl, že nesmíme mít  psa a já ho musela nechat odejít / dělal podstatně míň hluku, než soused/ , že v létě úderem 12 hod při otevřených oknech opravdu odevšad cinkaly příbory a fakt to bylo jako králičník . Dneska bydlíme na vesnici v domečku, který byl původně výměnek a stál nás docela dost práce - no, můžu mít psa a dva kocoury, když přijedou vnoučata, můžeme udělat ohník a blbnout docela nahlas a nikoho nerušíme a nikdo neruší nás - možná už jsme uživatelé vlastního života - jaký si to uděláme, takový to máme a jak já si toho vážím - akorát nekoukám do cizích životů - to tady fakt nejde :) :) :)

21 Marta Nováková Marta Nováková | E-mail | 3. září 2009 v 1:27 | Reagovat

Príma, Péťo!

Žiju v našem paneláku od května 1970 a nikdy jsem ho nepomlouvala. V době, kdy rodiče dostali dekret na byt, jsem spala v podnájmu na skládacím spartakiádním lehátku a neměla si ani kam pověsit oblečení, otec dojížděl pátý rok 100 km do práce a přespával přes týden na ubytovně, maminka byla "slaměná vdova", bratra vychovávala venkovská příroda.Panelákový 3+1  stmelil zase rodinu a poskytl nám úžasné pohodlí a odpočinek přes týden, zatímco na víkendy jsme se vraceli do venkovské chalupy k dědečkovi a běžné dřině v hospodářství a na zahradě. Pro nás panelák vůbec nebyl králíkárna - v prvních letech v něm fungovaly nevídané vymoženosti - jako vykachlíkovaná rekreační střecha po celé délce domu - tj. 14 vchodů, 14 WC a sprch, lidé se tam mohli opalovat, sprchovat, hrát badminton - z výšky 11. patra byl neskutečně krásný pohled na Prahu z jedné strany a směrem na Brandýs, Ml.Boleslav a někdy i Krkonoše z druhé strany. A z této výšky a z pohledu mých 20 let nebyly vidět panelové pěšiny přes zablácené plochy - tak jak jsme stárli a vyvíjeli se, stárlo i sídliště, po několika letech si  začali občané z posledních pater stěžovat na dupání nad hlavou, pak někdo nezavřel v zimě vodu a záchody popraskaly, pak někoho napadlo zaizolovat praskliny slušivým potahem z asfaltu, aby se ze společných TV antén neztrácely komponenty, bylo jednodušší východy na střechu uzamknout, klíče svěřit pouze domovníkům - a ti, jak stárli, nebyli už ochotní s každým putovat na střechu. Obytná střecha upadla v zapomnění - zato po zmizelé betonárce vyrostl krásný park, a v prostorných vnitroblocích zbylo dost místa na hřišťata, školky a jesle. Běžné nákupy pokryly sámošky a Prior - a že za kulturou se jezdilo "do Prahy", to bylo normální.

Fakt je, že jsme tu v tzv. produktivním věku přes týden jen přespávali a všechny víkendy jsme buď jezdili turistit nebo budovat na chalupu - takže o ohníky a sousedské sedánky jsme připraveni nebyli. Zato teď, když už pominula hektická rána  s vypravováním se do práce, do školky, do školy, si začínám vychutnávat poezii východů slunce (dokonce ho mám i na tapetě mobilu), sleduju dnešní maminy , jak vlečou za ruku klopýtající prcky do vrat školky, aby za necelých 5 min vyklusaly k autobusu, nebo do auta. Ukrajinci vytáhnou krumpáče a (pokolikáté už) opět rozkopávají už hotové chodníky, protože nikoho nenapadlo, že se budou odstraňovat staré stožáry lamp , kopat základy pro nové a nový rozvod elektriky, poté , co to dodělají, přijdou plynaři, pak zas kanalizace, pak budlíky pro popelnice...Tak nějak nejenže nějaká ruka neví, co dělá druhá, ale ono to asi nemá ani hlavu(bohužel, nejen v tomto případě). Ale co, západy slunce z výšky 9. patra jsou také bezkonkurenční a přece si nebudu kazit náladu  - vždyť je krize, a chudáci lidi, si přece musí vydělávat, aby nebyli nezaměstnaní. A dál to nebudu rozebírat - čuchej dál tu člověčinu a ukládej si to, protože TOHLE je život a ne prázdná vilová gheta ukrytá za zdmi na okrajích měst.

Dík. :)

22 edita svatosova edita svatosova | E-mail | Web | 3. září 2009 v 8:51 | Reagovat

Autor

Moc hezky napsané a tak nějak smutné... Máme doma závěsy. :-)

23 štír štír | Web | 3. září 2009 v 13:04 | Reagovat

Pěkné,drsné.Bilancování před nadcházejícím podzimem-možná života?Z člověka se postupně stává ,,zloděj lidských pocitů".Zůstanu na vsi.

24 VP1962 VP1962 | E-mail | 3. září 2009 v 14:18 | Reagovat

Děkuji, moc hezké čtení, a nejen tak nějaké čtení, krásně napsané, ještě jednou DÍKY.

25 mali.vata mali.vata | 3. září 2009 v 17:13 | Reagovat

Na rovinu musím napsat, že jsem již dlouho nečetla tak krásný blog. Každičké patro jsem si "živě" představila, každičkou osobu jsem měla jako na dlani. Mně osobně to vůbec nepřišlo smutné. Naopak mi to přišlo nádherné... především v tom, jak pan Petr dokáže úžasně popsat "prachobyčejné" věci, které vidí téměř každý z nás kolem sebe, ale nikoho nenapadne, aby všechny ty věci tak krásně popsal... Díky.

26 mali.vata mali.vata | 3. září 2009 v 17:17 | Reagovat

... jo a co se týče debilních osob, kteří častují blogy svými trapnými reklamami - asi se s tím setkal každý z nás blogerů - jednoznačně ignorovat, nereflektovat, neodpovídat, nereagovat... My z nás, kteří se zde scházíme, zcela jistě žádnou z těch reklam nevyužijeme, i kdyby byla sebeúžasnější, to by si měla ta stvoření jako první uvědomit...

27 Petr Kukal Petr Kukal | 3. září 2009 v 20:23 | Reagovat

[25] mali.vata

Děkuju...

28 Iva Iva | E-mail | 4. září 2009 v 9:26 | Reagovat

Pane Kukale,

běžně na blogy nechodím a neumím se zapojit do debat na internetu. Váš blog jsem otevřela náhodou. Jsem docela unavená dobou a snahou o udržení základní lidskosti a dojmu, že člověk a cit je vždy na prvním místě alespoň ve svém okolí. Váš článek byl pro mě takové pohlazení na duši, které jsem už ani nečekala. Podobné pocity mám, když se vracím večer domů a dívám se na svítící okna toho mého sídliště. Ale mám je tajně a Vy jste mi udělal velkou radost, že nejsem sama. Určitě je nás víc. Tak honem hlavy ven a ať je alespoň občas takhle hezky. Ještě jednou dík za milou chvíli.

29 Eva Eva | 4. září 2009 v 14:31 | Reagovat

Pro autora

Váš blog patří jednoznačně mezi mé nejoblíbenější. Rytířky půvabu byly bezkonkurenční :-) Jen mi té pohodové nostalgie přišlo občas až na hraně snesitelnosti. Tímhle textíkem jste pro mne konečně malinko více poodhalil další ze zákoutíček vaši asi romantické duše. Nedávno jsem s kamarádkou řešila nějaké peripetie ze svého soukromí. Takové to období, kdy se všechno zdá na levačku. A ona mi na závěr rozhovoru popřála, aby to v mém životě všechno příjemně plynulo tak, jak to plyne v její rodině. Zauvažovala jsem nad tím a nakonec si uvědomila, že "příjemné plynutí" možná není úplně to pravé ořechové. Jasně, když jsou děti zdravé a práce se daří, je vše OK. Ale... Má milovaná Zdena Frýbová v závěru jedné ze svých knih dala hlavní hrdince do úst větu: "...asi to takhle nějak musí být, když člověk doopravdy žije. A určitě je lepší žít a taky platit, než v chráněném bezpečí a pohodl... živořit na úvěr. Ne, to už opravdu se raději občas potlouct v nádherném vlnobití..."

Nevím, zda to, co jsem si vyčetla někde mezi řádky vašeho blogu není jen má projekce. Ale přece jen... nejste z toho "příjemného plynutí" taky občas někdy trošku unavený?

30 V. z Vysočiny V. z Vysočiny | 5. září 2009 v 7:28 | Reagovat

Dobrý den. Moc hezky napsaný článek. Čekala jsem  na ohlasy, názory na život v paneláku jsou různé, záleží asi na zvyku. Ty kravské prdele byly u nás na programu taky, když mladší dcera lajdačila ve škole, ale vždy jsem k tomu dodala, že to je taky velmi důležitá práce, jako každá jiná. V paneláku žijete jinak než v domku na kraji vsi. Stáváte se součástí mraveniště, obrníte se proti pohledům a uším sousedů , nevnímáte to a zároveň automaticky vnímáte život okolí. Stane se součástí vašeho každodenního života, rituály sousedů prolnou do rituálů vašich. Já na to zvyklá nejsem a vadilo by mi to. Ale lidi jsou různí a vím, že někdo si v takových komunitách libuje a cítí se vyloženě dobře. Pro Evu - v rodině vaší kamarádky vše příjemně plyne? Nenechte se mást ....:-) Buď je to nuda a nebo mlží...-)

31 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 5. září 2009 v 13:20 | Reagovat

Dobré odpoledne.

Váhal jsem, ale nedalo mi to. Kdysi jsem byl z trestu přeřazen z mechanizační skupiny do živočišné výroby na druhého zootecnika, aby mne mohli pro neschopnost ( neměl jsem vzdělání, jen praxi z domu ) vyrazit.

Je velmi důležité udržovat v mléčné produkci krav, čistotu. Vemínko, pramen mléka je bohužel blízko vyprazdňovacích otvorů a zvíře, je zvíře. Ve velkochovu jsou zvířata podřízena racionalizaci. Stelivové stání umožňovalo dobytčeti vykálení a v chladném období si kráva do teplého hned zalehne. Proto je nutná před dojením očista celé zadní partie pokud možno 2x teplou vodou s rychlým utřením, aby nedošlo k prochlazení a ohrožení výdojnosti. Je to tím horší, že čím více kráva dá na jeden nádoj, tím více vystupuje vemínko dozadu a je také znečištěno. To vše se děje i v nejpečlivěji ošetřovaném prostředí. Pokud je bezstelivové ustájení nebo na hluboké podestýlce může si každý představit, v jakém stavu je dobytče. Velkochovy s otáčivými dojírnami ( většina zkrachovala ) měly oddělení se sprchami a kartáči na dokonalé omytí, spláchnutí a sušení před dojením. Dnes je většina dojení zase  na stání, kde se hygiena provádí na místě a to závisí na kvalitě a ochotě obsluhy. Výměna omývací vody ( špinavé čištění = odmočení, čísté čištění = úplné omytí,  usušení s častou výměnou utěrek ) praní a sušení utěrek po každém použití, dostatek teplé vody a další souvislosti, ovlivňují kvalitu mléka. Přijde-li do stáje zkušený člověk, hned podle pachu (čpavku ) nebo vůně ( mléka ) pozná v jakém ošetření dobytčata jsou a jaká kvalita mléka je k očekávání. Pokud je personál povznesen nad čištění zadních partií dojnice, je to nebezpečný nedostatek.

32 jáchym jáchym | E-mail | 6. září 2009 v 19:00 | Reagovat

v paneláku jsou si lidé tak blízko a přece tak cizí. neznáte ani souseda vedle kterého žijete několik let. http://www.odsminus.cz/

33 Petr Kukal Petr Kukal | 6. září 2009 v 19:08 | Reagovat

[29] Eva,

"Příjemné pylnutí" mi nijak nevadí, paní Evo. Vadí mi spíš trysk, v který se to příjemné plynutí v poslední době proměňuje...

34 V. z Vysočiny V. z Vysočiny | 7. září 2009 v 11:21 | Reagovat

Doba je hektická, ale tempo můžeme ovlivnit. Všechno má svoje vypínače :-)

35 Blanka Ondrúšková Blanka Ondrúšková | E-mail | 11. září 2009 v 21:39 | Reagovat

31 nar.soc.  Moc hezky jste to popsal,ale je vidět, že jste byl zootechnik. Já /ač také mírně studovaná SPŠCH Zlín/ jsem se shodou osudu či okolnostmi ocitla na hájovně v Jeseníkách a pro nedostatek práce /a také financí/  jako dojička v JZD Mír.V paneláku jsem žila a vyrůstala, měla v něm první vlastní byt a pak jsem se ocitla v lese. Byla to dřina i paráda. Když ráno otevřete okna na louku, sluníčko leze a hned hřeje, nikde ani živáčka, pustíte na louku váš zvěřinec, slepice, kachny, psíky z ohrady a koně na pastvu a pak vypijete kafe a s chlebem v ruce tím krásným tichem jdete do "chlíva" do práce, je to fakt hodně "jiné" než panelák. A práce se zvířaty je lepší jak s "lidima" to jako zootechnik musíte uznat. My dojily "sunarové" mlíko první jakosti jezdila k nám zvlášť cisterna, a jak jste správně napsal je to o stelivu, o čistotě při dojení, o ostříhaných ocasech těch dojených "favoritek" a o lidech. Když jste se  podíval před dojením na tu umytou řadu spokojeně mrskajících ocasů a nastlané slámy a slyšel to spokojené "žvýkání" tak i to dojení podle toho vypadalo. Byla to prima práce i když dřina /než nám udělali potrubí/ a taky dobře zaplacená. Takže ono skončit u krav z paneláku nemusí být zase taková katastrofa jak mi také prorokovali moji rodiče, ono dost záleží na člověku samém si myslím. Ne ? Zdraví B:

36 nezáv. nezáv. | 14. září 2009 v 10:29 | Reagovat

Popisujete to krááásně, je vidět, že Vás to baví a naplňuje. Pomyslel jste někdy, jak   V á s   vidí ti, kteří zahlédnou odlesk skel Vašeho "kukru", zastaví se, dívají na Vás trošku déle, aby zjistili, zda je pravda to, co jim právě proběhlo hlavou a co se jim pak v ní odehrává?

Nemusíte se starat o můj župan, nebude-li se Vám líbit, co za pět let uvidíte, malá rada: dívejte se jinam.

37 Ivana Ivana | 19. září 2009 v 22:09 | Reagovat

Také se mi tento článek velmi líbil, jako ostatně i ty další, např. ten o samoobsluze, to bylo přesné vyjádření. Bydlím postupně ve druhém paneláku, celkem 37 let a vůbec proti němu nic nemám a pan Havel mě svým konstatováním jen naštval, proč to tak ponižuje. Kde by všichni ti lidé bydleli? Jak říkám, jsem zcela spokojena a to bydlím na vyhlášeném Jižním Městě pražském. V domě bydlí samí slušní lidé, býval družstevní, dnes je náš vlastní, zateplený, okna, výtahy, pěkné okolí, zeleň, sluničko nam svítí do oken. Můžeme posedět na balkoně. Ani  naše děti  neskončily v nějaké partě, ale všechny z domu kromě jednoho chlapce vystudovaly vysokou školu. Žádný hluk tady nikdy nebyl, to je horší v cihlovém domě mé dcery, kde je slyšet všechno! A ta poetika je tady taky, zejména večer, když je jinak tma a svítí tolik oken, to je opravdu pěkné. Já myslím, že ti kritici paneláků nám je ve skutečnosti  závidí.

38 Jana Š. Jana Š. | 23. září 2009 v 11:35 | Reagovat

Někdy si přeji mít život. který by měl alespoň hrubé obrysy v zajetých kolejích jako život v paneláku, o němž velice krásně píšete...mimochodem Vaše literatura je krásná! Klobouk dolů. Tím, že jsem ale vyrůstala v rodinném domečku, si na život v paneláku nemohu zvyknout. Jsem nucena kvůli své práci přebývat v Praze, ale na víkendy jezdíme na baráček. Nic není krásnější, než moci vyběhnout v noční košili na zahrádku, natrhat si hrstičku malin a usadit se na terase.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama