Říjen 2009

V neděli skončil letní čas

28. října 2009 v 16:49
Středa
V noci ze soboty na neděli skončil letní čas. V šest odpoledne je tma jako v ranci a těm, kteří byli zvyklí chodit kolem desáté spát, se klíží oči dřív, než skončí první televizní pořad. Pár dní se ještě budeme probouzet hodinu před tím, než nám zazvoní budík, protože biorytmy se nedají přeřídit tak snadno jako vyřezávané kukačky nebo mobil. A to je ještě sranda proti dopadům, které má zavádění letního času na jaře.

Nic z toho by se přitom nemuselo dít; důvody, pro které byl letní čas zaváděn (řešení ropné krize v 70. letech), dávno pominuly. Dnes se s časem čachruje čistě ze setrvačnosti. Důsledky jsou přitom nezanedbatelné. Už jsem o nich v minulosti psal, alespoň některé tedy stručně připomenu.

Deprese na druhou
Od neděle vstáváme reálně o hodinu později. Ti, kteří nepracují zrovna v Kolbence, tak znovu procitají po rozednění - tedy do světla. Řeknete si možná, že je to fajn - vstávat do tmy není nic moc. Lidé z toho mají podzimní deprese a tak. Celý proces postupného ubývání světla až k temnotě, do níž jsme jednoho rána probuzeni, je mimořádně protivný a úspěšně útočí na naši psychickou pohodu.

Kvůli změně času ho teď ovšem budeme zažívat dvakrát. To, co organismus už jednou absolvoval, podstoupí teď podruhé. Podzimní deprese se tím jenom prohloubí. Nejhorší je to pro děti, které mechanismům změny času nerozumějí, a nemohou tak svoje zmatené emoce podpořit racionalitou.

V moci kouzelníků
Starší děti (čtvrtá pátá třída) už sice rozumějí tomu, že čas byl administrativně změněn, ale nechápou proč. Rodiče jim to nevysvětlují; zčásti proto, že deklarované důvody sami neznají, zčásti proto, že dnes pro ně v podstatě nelze nalézt relevantní argumenty. Dítě tedy snadno nabude dojmu, že někdo (pan prezident, vláda, Evropská unie - samo neví) nařídí něco, co ovlivní život všech lidí - a nikdo se neptá proč. Nikdo se tomu nediví a nikdo to neodmítá.

Navíc zásah do času, který děti chápou jako jednosměrně lineární, jako princip, kterému se vše podřizuje v procesu vzniku a zániku, sugeruje dítěti myšlenku téměř nadpřirozené moci. Politiky tak vnímá jako kouzelníky, kteří dokáží cokoli. I zastavit čas. Pro občanské sebevědomí to není úplně ten nejlepší vklad.

Dva umělé časy
Čachrování s časem má ovšem i širší důsledky. Uvědomil jsem si tohle riziko při sledování zpráv a četbě novinových titulků oznamujících konec letního času. Zaznamenával jsem v nich často nesmyslné spojení "zimní čas", např.: "Od neděle platí zimní čas".

Je to holý nesmysl, žádný zimní čas u nás v současnosti neexistuje. V našich zeměpisných šířkách známe momentálně toliko středoevropský čas, jehož základním materiálním aspektem je pohyb Země vůči ostatním vesmírným tělesům, tedy zejména Slunci, a středoevropský letní čas jako umělý konstrukt od základního času odvozený.

Čas tak stále zůstává kategorií založenou mimo pragmatický systém lidského instrumentálního světa. Je způsobem popisu kosmu, jehož řád nepodléhá člověku, nýbrž naopak. Jestliže ale do tohoto schématu vneseme "zimní čas" jako opozitum "letního času", máme tu dva umělé konstrukty, které nám umožňují libovolně přecházet z jednoho do druhého - a už žádný čas "tak vůbec". Tváříme se, že už není žádný jiný čas než ten umělý, který můžeme kdykoli změnit.

Velmi to koresponduje s nepokornou tendencí nebrat čas vážně. Setkáváme se s ní na každém kroku, reklamou na krémy proti vráskám a doplňky stravy počínaje a písňovými texty typu "Být stále mlád" konče. Lžeme si do kapsy a líbí se nám to...

Nejsem snílek a nemyslím, že se v dohledné době podaří letní čas zrušit (přestože důvody pro jeho zavádění téměř pominuly, popřípadě ty, které mluví proti tomuto kroku, vyznívají bezmála stejně přesvědčivě). Nicméně alespoň někdy je dobré říct, že je to hloupost do nebo volající.

Bunda do minus pěti

21. října 2009 v 23:01
Středa
Do konce středy zbývá hodina a 57 minut. Zrovna mi to vyčítavě psal švagr, dožadující se dalšího Středníku. Ještě že ho mám - alespoň někdo to tu čte. Zajímavé mi přijde, že zrovinka mého švagra si vzal moje sestra. Jako by se domluvili. Švagr je tím pádem nejen můj, ale také její příbuzný, čímž se nám do rodiny ještě pevněji integroval. Navíc mám pocit, že má matka má zetě téhož jména. Že by šlo o shodu jmen, vylučuji - to už by byla moc velká náhoda. Takže to podle všeho bude zase on. Ten chlap je nezmar. Za takovou snahu by si snad fakt zasloužil, abych tady za tu hodinu a (už jen) 36 minut něco vyplodil.

Tak třeba zážitek s nákupem zimní bundy. Jak se teď před pár dny prosadil prosinec už v říjnu, trochu nás to zaskočilo. Zjistili jsme například, že mladší syn dochází do školy stále v mikině, jejíž slušivé vzory bohužel až do hlavní přestávky kryje jinovatka, jen zvolna odtávající. Rozhořčeně jsme ho vyplísnili za hazard se zdravím a přísně mu nakázali začít nosit zimní bundu. Syn drze zadrkotal, že žádnou nemá. Za tuto průhlednou výmluvu jsme mu zarazili kapesná až do doby, než jsme zjistili, že je tomu skutečně tak. Do té loňské se nevešel, ani když jsme ho přinutili chodit schouleného a v dřepu.

V pátek odpoledne jsme se proto vydali do nákupního střediska. Nevím, zda žena zvolila pátek odpoledne záměrně - jako formu pokání za křivdy, které jsme na synovi spáchali. Pokud ano, vyšlo jí to dokonale. Kdybych se hodinu bičoval devítiocasou kočkou, nemohlo to být horší.

V prodejně bund, kam nás dosmýkal nákupůchtivý dav, jsem si krátil čas synova zkoušení četbou reklamních letáků. Jakási firma tam zákazníkům sdělovala, že její oděvy jsou odolné vůči slunci, dešti, větru, sněhu a mrazu. Podle průřezu bundou na obrázku byla odolná taky proti požáru a kulkám z kalašnikova, ale to už na letáku nepsali. Zato tam ještě stálo, že vyrábějí taky spacáky, ve kterých lze spát až v mínus pěti stupních.

To mě nemálo zaujalo. Přemýšlel jsem a přemýšlím dosud nad tím, proč chce někdo spát v mínus pěti stupních ve spacáku. Chápu, že se člověk může dostat do situace, kdy musí spát v mínus pěti. V takových chvílích má ovšem sotva dost prostředků na koupi spacáku. Má leda na krabici vína, a když ji vypije, jde zazvonit u dveří Naděje.

Je teda jasné, že v minus pěti spí ve spacáku leda blázni, co ze zpovykanosti bivakují v propasti nebo lezou na osmitisícovku. Tohle ovšem chápu ještě míň. Z duše se mi protiví hazard se životem, ať už ho představuje zdolávání Everstu nebo třeba zorbink - kutálení v nafukovací kouli z kopce. Nebo skákání na gumě z jeřábu, případně cokoli jiného, při čem se lidé chovají nepřirozeně. Kdyby Bůh chtěl, abychom lezli na nejvyšší vrcholy Himálaje, nechal by nás obrůst hustou srstí. A kdyby si přál, abychom se kutáleli z kopců, vypadali by všichni jako já.

Synek si v pátek odnesl teplou bundu s kapucí a s beránkem, která ale současně nepropouští mráz, sníh, déšť ani vítr. Možná by se v ní dalo i spát v mínus pěti. Ale pevně doufám, že taková pitomost mého chlapečka nikdy nenapadne. Že si bude vážit toho, že může spát v posteli, a nebude cítit potřebu spát pod převisem. Že ocení zdravé nohy, které mu umožňují běhat po rovné trávě, a nebude toužit kutálet se z příkrých svahů. Že mu zkrátka život nebude připadat tak nudný a nevýrazný, aby ho někde hloupě nasadil pro pár kapek adrenalinu v krvi. A touto filipikou proti adrenalinovým sportům se s vámi, přátelé, tuto středu, z níž zbývá padesát šest minut, až do příštího týdne loučím.

Michal Viewegh vydal novou knihu

14. října 2009 v 22:26
Středa
Zase píšu Středník na poslední chvíli - je středa, 22:18. Už se z toho pomalu stává ošklivá tradice. Možná si říkáte, že bych svůj blog mohl přejmenovat na Čtvrťák a vydávat ho rovnu ve čtvrtek. To by ale nic neřešilo, zase bych ho psal ve čtvrte v noci a vycházel by v pátek. Řešení je v autorské kázni - která mi tak zoufale chybí. Právě jako čas…

Přitom zrovna dnes bych se rád věnoval tématu, které si zaslouží klidnou, soustředěnou pozornost. Zamýšlím napsat pár slov o poslední knížce Michala Viewegha "Povídky o lásce". Nečekejte ale bůhvíjak objektivní recenzi - mám Michla rád a mám rád jeho knihy. Jeho styl psaní. Jsem zaujatý. Ale mám pocit, že právě takový má čtenář být - zaujatý dílem, zaujatý autorem.

Povídky o lásce už svým názvem upomínají na knihu, jíž Michal vydal právě před deseti lety: Povídky o manželství a sexu. Těch deset let je vidět nejen na volbě klíčového tématu, ale hlavně na pokoře, s níž k němu autor přistupuje.

Pamatujete si kampaň, kterou dělal (myslím) Dove? Byla založena na tom, že lidé spontánně dokončovali slogan "Krása je…". Krása je sebevědomí. Krása je zářivá. Krása je zdraví. Michal Viewegh hraje tuhle asociační hru ve své poslední knize. Jeho slogan zní: Láska je… Na tuhle otázku z různých úhlů a v různých kontextech odpovídá každá ze šestnácti povídek. Láska je dar. Láska je kompromis. Láska je práce.

Čtenář, který Vieweghovo dílo pravidelně sleduje, bude dobrou čtvrtinu povídek znát. Povídku Něco na těch Vánocích musí být četl Michal na autorských čteních již před dvěma lety. Sedmdesát jedna čajových růží vyšlo časopisecky zhruba před rokem, Spisovatelův otec před pár týdny v Salonu. Zajímavá je povídka Srdce domova, která zde figuruje jako uzavřený útvar, zatímco v mediálně podporovaném projektu Blogový román je použita jako první kapitola zamýšleného románu. Pokud ji čtete jako finální útvar, působí náhle úplně jinak, než je-li vnímána jako brána k rozsáhlejšímu dílu. Nejpřesnější mi připadá srovnání s náladou Hrabalovy povídky Jarmilka.

To, že cyklus obsahuje i povídky již dříve publikované, ovšem rozhodně není na škodu a žádné čtenářské zklamání ("dal jsem za to tři stovky a půlku toho znám…") proto není namístě. Kontext, do kterého jsou zasazeny, jim dává další významy a někdy téměř změní jejich vyznění.

I v Povídkách o lásce uplatňuje Michal všechno, co charakterizuje jeho mistrně zvládnuté řemeslo: Skvělé dialogy, dokonalý popis prostředí postavený na detailu, rychlé významové zkratky, zintimňování kontextu, sdílení všelidské zkušenosti strachu, smutku, vášně, soucitu - a smrtelnosti.

V Salonu (literární příloh Práva) byla za nejlepší označena povídka Spisovatelův otec a za tu, která celý cyklus charakterizuje, pak Dáma s krémem. Nesdílím úplně tohle přesvědčení, zvláště s chrakteristikou Dámy s krémem mám problém souhlasit. Po mém soudu se naopak z celku ostaních povídek vymyká svým vyzněním.

Muž se v ní zamiluje do modelky na billboardu. Vášnivě, bláznivě. Přitom se ani náznakem nepokusí modelku vyhledat. Ani na to nepomyslí. Veškerý svůj cit věnuje obrazu - bezpečnému svou neměnností, zafixovaností. Ta metafora je vcelku jasná - hrdinové ostatních povídek jsou ovšem jiní. Proto, že milují, zarputile vstoupují pod povrch. Za obraz. Vlastně je to obráceně: Milují, neboť za obraz dokázali vstoupit. Já za nejlepší pokládám povídku Rakev. Překvapivě není o smrti.

Na rozdíl od kampaně Dove, která se snažila o paralelnost pohledů, jimž přisuzovala stejnou platnost a autonomii, si Michal na otázku, co je láska, odpovídá. Alespoň já jsem společnou odpověď mezi řádky všech šestnácti povídek našel. Láska je porozumění. Pokud porozumíme motivům chování svých blízkých, pokud pochopíme jejich strach, dojetí, touhu, bolest, potřeby - budete je milovat. Povídky o lásce čtenáře k mnoha porozuměním vedou.

Limity tuposti

7. října 2009 v 22:12
Středa
Je středa, něco kolem desáté. Celý týden jsem se nedostal ani k tomu připravit si téma pro další Středník. A za dvě hodiny už bude čtvrtek. To by tak nevadilo, dvě hodiny je hafo času. Horší je, že za dvacet minut skončí pořad, co se na něj dívá moje žena. Tím současně skončí i moje psaní, protože počítač je v ložnici, kde manželka pod průhlednou záminkou spánku vyžaduje ticho a tmu.

Tak se zmíním alespoň o zprávě, kterou jsem minulý týden zachytil hned ve dvou pedagogických časopisech: "Jednou z hlavních překážek dalšího rozvoje informačních a komunikačních technologií (ICT) v České republice jsou nedostatečné znalosti studentů z oblasti matematiky, logiky a přírodních věd." To mi přijde vážně příznačné. Hranice možností techniky narazily na hranice povrchní, mělké vzdělanosti současné dětské a dospívající generace.

Dřív nebo později to muselo přijít: Technologie jsou prostě nastavené na vzdělanost toho typu a té úrovně, jaké se u nás dosahovalo v druhé polovině dvacátého století. Když psal Bill Gates Excel, nemohl tušit, že tři čtvrtiny operací nebudou umět lidé využívat z důvodů mimotechnologických, totiž pro totální neznalost elementárních pravidel matematiky a logiky. A nejde jen o Excel. A nejde jen o počítače.

Dnes se dětem lije do hlavy, že znalosti jsou něčím, co po nich vyžadují jen zkostnatělí, málo flexibilní a zoufale netvůrčí učitelé. Pravidelně jsou obdařeny přívlastkem "encyklopedické" (rozuměj: zaprášené, nepraktické) a jejich pamětné osvojování je označováno jako "memorování" a "dril". V tom nejpejorativnějším smyslu, jaký si lze představit.

Pamětně by si totiž osvojoval znalosti jen hlupák, protože všechny potřebné informace jsou přece na internetu. Úkolem současné školy je - zdá se - naučit děti používat Google a všechno si pokaždé znovu odvodit. Tomu se dnes říká rozvoj myšlení. Kolik je pětkrát sedm? Nevím, ale to nevadí - umím si kreativně pomoci, například převodem na sčítání: Sedm a sedm a sedm a sedm a sedm. To je čtrnáct a čtrnáct a sedm. To je čtrnáct a dvacet jedna. A to je třicet pět. A mám to. Přece se nebudu bezduše drilovat násobilku.

Celý svět je už ale nastavený tak, že apriori předpokládá určitou míru vzdělanosti, rozvoje kognitivních funkcí a především schopnost uchovávat jisté penzum znalosti trvale v paměti. Dobrým příkladem může být provoz na pozemních komunikacích: Teoreticky také můžu na každé křižovatce zastavit, vytáhnout PDA, připojit se k internetu, najít si příslušné pravidlo a to aplikovat na danou situaci. Ale takhle se celý silniční provoz vbrzku zhroutí. Je postaven ještě pro generaci, která byla ochotná se něco naučit, ne pro bandu blbů, kteří nakonec skončí s vysokoškolskými tituly získanými v Plzni.

Hysterická snaha současných reformátorů školství odbourat veškerý věcný obsah vzdělávání (na úrovni Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání například není učivo povinnou kategorií - je jen doporučené) ve prospěch rozvoje komunikačních dovedností a sociálních kompetencí povede dřív nebo později ke zhroucení civilizace konstituované na základě úplně jiné struktury vzdělanosti. Pokud se rozumní včas nevzbouří. A tomu zatím nic nenasvědčuje.

A to je pro dnešek všechno, přátelé, žena už začíná být opravdu rozladěná… :-)