Michal Viewegh vydal novou knihu

14. října 2009 v 22:26
Středa
Zase píšu Středník na poslední chvíli - je středa, 22:18. Už se z toho pomalu stává ošklivá tradice. Možná si říkáte, že bych svůj blog mohl přejmenovat na Čtvrťák a vydávat ho rovnu ve čtvrtek. To by ale nic neřešilo, zase bych ho psal ve čtvrte v noci a vycházel by v pátek. Řešení je v autorské kázni - která mi tak zoufale chybí. Právě jako čas…

Přitom zrovna dnes bych se rád věnoval tématu, které si zaslouží klidnou, soustředěnou pozornost. Zamýšlím napsat pár slov o poslední knížce Michala Viewegha "Povídky o lásce". Nečekejte ale bůhvíjak objektivní recenzi - mám Michla rád a mám rád jeho knihy. Jeho styl psaní. Jsem zaujatý. Ale mám pocit, že právě takový má čtenář být - zaujatý dílem, zaujatý autorem.

Povídky o lásce už svým názvem upomínají na knihu, jíž Michal vydal právě před deseti lety: Povídky o manželství a sexu. Těch deset let je vidět nejen na volbě klíčového tématu, ale hlavně na pokoře, s níž k němu autor přistupuje.

Pamatujete si kampaň, kterou dělal (myslím) Dove? Byla založena na tom, že lidé spontánně dokončovali slogan "Krása je…". Krása je sebevědomí. Krása je zářivá. Krása je zdraví. Michal Viewegh hraje tuhle asociační hru ve své poslední knize. Jeho slogan zní: Láska je… Na tuhle otázku z různých úhlů a v různých kontextech odpovídá každá ze šestnácti povídek. Láska je dar. Láska je kompromis. Láska je práce.

Čtenář, který Vieweghovo dílo pravidelně sleduje, bude dobrou čtvrtinu povídek znát. Povídku Něco na těch Vánocích musí být četl Michal na autorských čteních již před dvěma lety. Sedmdesát jedna čajových růží vyšlo časopisecky zhruba před rokem, Spisovatelův otec před pár týdny v Salonu. Zajímavá je povídka Srdce domova, která zde figuruje jako uzavřený útvar, zatímco v mediálně podporovaném projektu Blogový román je použita jako první kapitola zamýšleného románu. Pokud ji čtete jako finální útvar, působí náhle úplně jinak, než je-li vnímána jako brána k rozsáhlejšímu dílu. Nejpřesnější mi připadá srovnání s náladou Hrabalovy povídky Jarmilka.

To, že cyklus obsahuje i povídky již dříve publikované, ovšem rozhodně není na škodu a žádné čtenářské zklamání ("dal jsem za to tři stovky a půlku toho znám…") proto není namístě. Kontext, do kterého jsou zasazeny, jim dává další významy a někdy téměř změní jejich vyznění.

I v Povídkách o lásce uplatňuje Michal všechno, co charakterizuje jeho mistrně zvládnuté řemeslo: Skvělé dialogy, dokonalý popis prostředí postavený na detailu, rychlé významové zkratky, zintimňování kontextu, sdílení všelidské zkušenosti strachu, smutku, vášně, soucitu - a smrtelnosti.

V Salonu (literární příloh Práva) byla za nejlepší označena povídka Spisovatelův otec a za tu, která celý cyklus charakterizuje, pak Dáma s krémem. Nesdílím úplně tohle přesvědčení, zvláště s chrakteristikou Dámy s krémem mám problém souhlasit. Po mém soudu se naopak z celku ostaních povídek vymyká svým vyzněním.

Muž se v ní zamiluje do modelky na billboardu. Vášnivě, bláznivě. Přitom se ani náznakem nepokusí modelku vyhledat. Ani na to nepomyslí. Veškerý svůj cit věnuje obrazu - bezpečnému svou neměnností, zafixovaností. Ta metafora je vcelku jasná - hrdinové ostatních povídek jsou ovšem jiní. Proto, že milují, zarputile vstoupují pod povrch. Za obraz. Vlastně je to obráceně: Milují, neboť za obraz dokázali vstoupit. Já za nejlepší pokládám povídku Rakev. Překvapivě není o smrti.

Na rozdíl od kampaně Dove, která se snažila o paralelnost pohledů, jimž přisuzovala stejnou platnost a autonomii, si Michal na otázku, co je láska, odpovídá. Alespoň já jsem společnou odpověď mezi řádky všech šestnácti povídek našel. Láska je porozumění. Pokud porozumíme motivům chování svých blízkých, pokud pochopíme jejich strach, dojetí, touhu, bolest, potřeby - budete je milovat. Povídky o lásce čtenáře k mnoha porozuměním vedou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 15. října 2009 v 10:17 | Reagovat

Láska, láska ze všech stran. Co to vlastně láska je v životě člověka? Nemůže ji  zcela popsat, kdo celý život nemá za sebou. Jen z příběhů lidí, pohledu zvenčí těžko pochopí, co lidi u  sebe drží. Mnoho z nich neví, ale v hloubi myšlení jim to dojde, až někoho či něco ztratí. Spisovatel, který umí naslouchat a vyjádřit city lidí je  užitečný, čtený, zaujme, poučí. To Michal umí.

2 corde corde | 15. října 2009 v 10:27 | Reagovat

Nemám rád Viewegha a jeho knihy považuji za brak!

3 rucuk rucuk | E-mail | 15. října 2009 v 10:39 | Reagovat

2-corde, detektivky lidé také mnohdy považovali za brak a jiné autory. Čas ukáže, co bude stát lidem za čtení a co ne. Pokud někdo hledá poučení, vyhledá encyklopedii, zábava může být odlehčená a ne každý, kdo zábavnou knihu čte, je primitiv.

4 caracola caracola | 15. října 2009 v 10:53 | Reagovat

Mám už málo času a tak se nezabývám příběhy,které se nestaly,ale byly vymyšleny spisovatelem. Za mladších let tomu bylo jinak a tak mám v knihovně asi 4 OOO knih, které nikdo nepotřebuje a nechce.

5 corde corde | 15. října 2009 v 14:22 | Reagovat

rucuk 3,

Ale jo, proti gustu žádný dišputát. A i ty detektivky jsou různé kvality. Třeba takový Chandler, Stout, Francis, Ross MacDonald .... a další, to rozhodně žádný brak není !

Ale co píše Viewegh - to je brak jako vyšitý (pro mě) !

6 babča babča | E-mail | 15. října 2009 v 15:02 | Reagovat

corde 5

Líbí se mi, že píšete (pro mě), ta tolerantnost. Jasně, každému se líbí něco jiného, ale nemyslím si, že to se nelíbí mně, je pro "choré mozky".  Je tolik žánrů a tolik autorů. Každý si může vybrat. Já osobně mám některé jeho knížky moc ráda. Třeba Vybíjená nebo Andělé všedního dne. Vidím u něj určitý posun, který určitě souvisí s věkem a zkušenostmi.

7 jpk jpk | 16. října 2009 v 12:51 | Reagovat

HURÁ!

(Další ušetřené peníze za něco, co si nepotřebuji kupovat)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama