Listopad 2009

Brno NENÍ zlatá loď...

18. listopadu 2009 v 22:25
Středa
Tento zápis, jímž hodlám resuscitovat již 14 dní ztichlý Středník, pořizuji v hotelovém pokoji v Blansku. Není tu sice připojení k internetu, takže odeslat ho budu muset z recepce, kam dosáhne zdejší wifina, ale oproti otřesné zkušenosti ze včerejška je to ještě pořád super. Včera jsem totiž, přátelé, nocoval v Brně.

Možná se Vám zdá, že nocovat v Brně není nic tak strašného, aby si na to člověk stěžoval na veřejném blogu. Což je důkazem, že jste v Brně už dlouho nenocovali…

Do moravské metropole jsem přijel v pět odpoledne. Od šesti jsem si měl ve zdejším školicím středisku připravovat učebnu na zítřejší (tedy dnešní) školení. Hodinovou rezervu jsem zamýšlel vyplnit ubytováním v rezervovaném hotelu, sprchou a silnou kávou.

Když jsem o hodinu a půl později už pojedenácté projížděl toutéž křižovatkou v zoufalé snaze objevit hotel, který se na webu prezentoval málem jako Hilton, už jsem nezamýšlel ani jedno. Jediná představa, která mě zaměstnávala, se týkala možnosti tuhle díru vybombardovat, zaorat a posolit jako Kartágo. Bratři Moravané prominou.

Bylo to pořád stejné. Nikdo, koho jsem se na hotel zeptal, o něm nikdy neslyšel. Že by v Brně byla adresa, na níž měl sídlit, svorně vylučovali. Po celém městě také nemělo toto ubytovací zařízení jediný poutač či reklamní tabuli. A když říkám po celém městě, myslím tím, po celém městě - po Brně jsem včera najel 63 kilometrů, vylučuji tedy, že je místo, kde jsem nebyl.

Když jsem kolem sedmé omylem zajel do jedné z temných ulic, jaké nejsou ani na vojenských mapách a kde se odehrává většina filmových hororů, to pětipatrové monstrum jsem na jejím konci objevil. Byl jsem už ovšem natolik vystresovaný, že jsem nedokázal ani pocítit úlevu.

Po zběžném ubytování jsem odjel zařídit věci ke školení a do hotelu se vrátil kolem deváté. Na ztemnělé chodbě jsem velmi rychle postřehl absenci vypínačů. Místo nich tu byly pohybové senzory, které rozsvěcely světla, když někdo vstoupl do jejich zorného pole. To ovšem začínalo až poměrně hluboko v chodbě, zatímco můj pokoj byl na kraji. Kdykoli jsem si tedy chtěl rozsvítit, musel jsem zajít až k pokojům v jejím středu (a vrátit se dřív, než světla zhasnou - tedy utíkat).

Když jsem to udělal po páté, otevřely se dveře pokoje, u kterého jsem prováděl pravidelnou obrátku, a vyklonila se z nich ženská hlava středního věku:
"Vy chodíte kontrolovat, jestli dýchám?" zeptala se se zájmem.
"Já sem chodím rozsvěcet," řekl jsem popravdě.
"To nemusíte," ujistila mě hlava, "já se potmě nebojím," a zmizela v černém obdélníku dveří. Měla zhasnuto, takže nelhala. Rozběhl jsem se ke svému pokoji a šťastně dosáhl klíčové dírky za světla.

Po nezbytné hygieně jsem pocítil hlad a vypravil se na recepci pro informace, kde a čím ho ukojit. Recepční v maturitním věku mi nabídl, že mi objedná pizzu, což jsem vděčně přijal.
"A jakou chcete?"
"Nevím," odpověděl jsem, "jaká je nabídka?"
"Nevím," napodobil mě nepříliš originálně chlapec, "nemám jejich jídelníček. Spíš si řekněte."

Představa, jak určuji jednotlivé ingredience požadované pizzy, mě lehce zneklidnila; fakt, že v pizzerii zjevně slavili 17. listopad a ani po pěti minutách vyzvánění to nikdo nezvedl (tušil jsem to už po třech), mi proto vlastně přišel vhod. Recept na těsto bych při nejlepší vůli nedal dohromady. V restauraci nedalekého hotelu Bílá růže naštěstí ještě vařili.

Po návratu jsem pojal myšlenku připojit se k internetu - kabel na pokoji byl ostatně v ceně. A v souladu s nabídkou tam skutečně byl, což mě potěšilo. O něco méně příjemné bylo zjištění, že jím žádný internet nepřitéká. Nepomohla ani intervence recepčního, z čehož tento usoudil, že chyba je v mém notebooku. Tutéž chybu mělo na noteboocích dalších šest lidí, kteří si na recepci za tu chvíli přišli stěžovat. Technická úroveň přenosných počítačů povážlivě klesá.

Po podvečerní rychlé sprše jsem zatoužil po koupeli a rozmařile si začal napouštět vanu. Když jsem do koupelny po chvíli přišel, byla do polovina plná jílu. To mě trochu překvapilo. Pokusil jsem se vymodelovat si okřín, ale ukázalo se, že žlutohnědá hmota postrádá potřebnou konzistenci. Byla řídká jako voda. Protože ale byla alespoň teplá, vlezl jsme do ní. Když jsem po 20 minutách vstával, zdál se mi jíl něco světlejší, z čehož jsem usoudil, že většina sedimentů ulpěla na mně. A věru jsem se nemýlil....

Ráno jsem ze slušnosti zaplatil účet, odjel školit a k večeru se přesunul do Blanska. Hotel, co si hraje na luxus, je sice nakašírovaná socialistická ratejna, ale ze sprchy tu teče voda, v přízemí je restaurace a v recepci se dá chytit internet. Ještě předevčírem by mi to přišlo jako samozřejmost. Ale dnes si toho vděčně vážím :-)

Na přání zesnulého

4. listopadu 2009 v 8:02
Středa
V pondělí jsme si připomínali Památku všech věrných zemřelých, lidově Dušičky. Tenhle svátek nabízí mnoho témat k zamyšlení, od vážných až po něžně poetická. Já se dnes ovšem budu věnovat tématu nanejvýš prozaickému, totiž stále profánnějšímu a prakticistnějšímu vztahu ke smrti.

Pohřební služba v našem městě má svou vývěsku se smutečními oznámeními přímo na náměstí, několikrát týdně kolem ní tedy procházím. Pokaždé se zastavím, čtu smuteční verše, jména zemřelých a jejich profily stažené do jednořádkových výčtů: otec, dědeček, bratr, strýc nebo řídící učitel v.v., trnu nad mládím nešťastných obětí nehod či nemocí a nechávám se konejšit smířlivým klidem parte, které zdobí požehnaně vysoký věk.

Pokaždé mě ale podivně zamrazí nad větou, jíž tu nacházím čím dál častěji. Dokonce se mi zdá, že v posledních letech figuruje na většině oznámení: Na přání zesnulého bude v tichosti zpopelněn. Pohřeb bez obřadu se začíná stávat normou.

Jak je to s tím přáním zesnulého? říkám si. Zesnulý už žádná přání nemá, alespoň ne ta, o nichž by příbuzní věděli. Přání nechat ze zpopelnit bez rozloučení tedy mohl projevit nanejvýš jako živý: nemocný, odkázaný na pomoc blízkých. Vděčný za jakoukoli péči, více či méně si vyčítající přítěž, jíž se domnívá být své rodině. Staří lidé k tomu mají sklon.

V takové situaci stačí třeba jen reportáž v televizních novinách, v níž se redaktor pohoršuje nad rostoucími cenami pohřbů, a jediná nešetrná poznámka kohokoli z rodiny. Starý člověk tak velmi rychle dozraje k přesvědčení, že po svých dětech přece nemůže chtít, aby za jeho pohřeb vyhazovaly peníze. Není tedy vůbec vyloučené, že "zpopelnění v tichosti" skutečně respektuje přání zesnulého - které ovšem nebylo včas a přesvědčivě vyvráceno, vlídně odmítnuto jako absurdní a bolestné především pro pozůstalé.

Protože tak tomu skutečně je - pohřeb a smuteční obřad, který jej doprovází, se neděje kvůli zesnulému; tomu je to v dané chvíle opravdu fuk. Má hluboký význam pro pozůstalé, jimž pomáhá smutek prožít, projevit a uzavřít. Při pohřbu mají zaznít slova díků a vděčnosti, mají být neskrývaně pojmenovány a projeveny smutek a bolest, má být v jakkoli hutné zkratce naposledy vyprávěn příběh života, který právě skončil.

Bez významu není ani setkání širší rodiny s přáteli a známými zesnulého, kteří na pohřeb přijdou. Jde o jedinečné společenství, jehož základním (často jediným) pojivem je náklonnost k zemřelému - ať po krvi, ať po lásce, ať po přátelství, ať po vděku, ať po jakékoli blízkosti. Tihle lidé spolu mají chvíli být, třeba jen prohodit pár slov před obřadní místností. Nejlépe ale jít společně posedět, hovořit a ve společných vzpomínkách se s mrtvým loučit ve všech jeho podobách a rolích, jak je bude paměť přinášet.

Zpopelněním bez obřadu se rituál mění v hygienický zákrok, jak na to upozornilu už prof. Petr Piťha, redukuje se na proces odstranění mrtvoly, aby se zabránilo šíření chorob a učinilo se zadost zákonu o pohřebnictví.

Podle statistik z roku 2004 se u nás konala bez obřadu polovina pohřbů. Jaká jsou tahle čísla dnes, nevím. Bojím se, že vyšší. Za deset let možná zmizí pohřby úplně, tak jako téměř zmizely ohlášky snoubenců a jiné zvyky. Mrtvé budeme prostě odklízet. Krematoria nahradí kafilerie. A možná ne. Kdo ví?