Na přání zesnulého

4. listopadu 2009 v 8:02
Středa
V pondělí jsme si připomínali Památku všech věrných zemřelých, lidově Dušičky. Tenhle svátek nabízí mnoho témat k zamyšlení, od vážných až po něžně poetická. Já se dnes ovšem budu věnovat tématu nanejvýš prozaickému, totiž stále profánnějšímu a prakticistnějšímu vztahu ke smrti.

Pohřební služba v našem městě má svou vývěsku se smutečními oznámeními přímo na náměstí, několikrát týdně kolem ní tedy procházím. Pokaždé se zastavím, čtu smuteční verše, jména zemřelých a jejich profily stažené do jednořádkových výčtů: otec, dědeček, bratr, strýc nebo řídící učitel v.v., trnu nad mládím nešťastných obětí nehod či nemocí a nechávám se konejšit smířlivým klidem parte, které zdobí požehnaně vysoký věk.

Pokaždé mě ale podivně zamrazí nad větou, jíž tu nacházím čím dál častěji. Dokonce se mi zdá, že v posledních letech figuruje na většině oznámení: Na přání zesnulého bude v tichosti zpopelněn. Pohřeb bez obřadu se začíná stávat normou.

Jak je to s tím přáním zesnulého? říkám si. Zesnulý už žádná přání nemá, alespoň ne ta, o nichž by příbuzní věděli. Přání nechat ze zpopelnit bez rozloučení tedy mohl projevit nanejvýš jako živý: nemocný, odkázaný na pomoc blízkých. Vděčný za jakoukoli péči, více či méně si vyčítající přítěž, jíž se domnívá být své rodině. Staří lidé k tomu mají sklon.

V takové situaci stačí třeba jen reportáž v televizních novinách, v níž se redaktor pohoršuje nad rostoucími cenami pohřbů, a jediná nešetrná poznámka kohokoli z rodiny. Starý člověk tak velmi rychle dozraje k přesvědčení, že po svých dětech přece nemůže chtít, aby za jeho pohřeb vyhazovaly peníze. Není tedy vůbec vyloučené, že "zpopelnění v tichosti" skutečně respektuje přání zesnulého - které ovšem nebylo včas a přesvědčivě vyvráceno, vlídně odmítnuto jako absurdní a bolestné především pro pozůstalé.

Protože tak tomu skutečně je - pohřeb a smuteční obřad, který jej doprovází, se neděje kvůli zesnulému; tomu je to v dané chvíle opravdu fuk. Má hluboký význam pro pozůstalé, jimž pomáhá smutek prožít, projevit a uzavřít. Při pohřbu mají zaznít slova díků a vděčnosti, mají být neskrývaně pojmenovány a projeveny smutek a bolest, má být v jakkoli hutné zkratce naposledy vyprávěn příběh života, který právě skončil.

Bez významu není ani setkání širší rodiny s přáteli a známými zesnulého, kteří na pohřeb přijdou. Jde o jedinečné společenství, jehož základním (často jediným) pojivem je náklonnost k zemřelému - ať po krvi, ať po lásce, ať po přátelství, ať po vděku, ať po jakékoli blízkosti. Tihle lidé spolu mají chvíli být, třeba jen prohodit pár slov před obřadní místností. Nejlépe ale jít společně posedět, hovořit a ve společných vzpomínkách se s mrtvým loučit ve všech jeho podobách a rolích, jak je bude paměť přinášet.

Zpopelněním bez obřadu se rituál mění v hygienický zákrok, jak na to upozornilu už prof. Petr Piťha, redukuje se na proces odstranění mrtvoly, aby se zabránilo šíření chorob a učinilo se zadost zákonu o pohřebnictví.

Podle statistik z roku 2004 se u nás konala bez obřadu polovina pohřbů. Jaká jsou tahle čísla dnes, nevím. Bojím se, že vyšší. Za deset let možná zmizí pohřby úplně, tak jako téměř zmizely ohlášky snoubenců a jiné zvyky. Mrtvé budeme prostě odklízet. Krematoria nahradí kafilerie. A možná ne. Kdo ví?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 velká voda velká voda | E-mail | 4. listopadu 2009 v 8:57 | Reagovat

Dobrý den. Rozloučení je nejspíš jedním z mála případů, kdy bych odmítla splnit "přání" toho, kdo mi byl blízký. Před pár lety jsme pochovali otce. Při samotném rozloučení vyšlo najevo, že to byl jeden ze DVOU obřadů v tom dni (krematorium). A podotýkám, že měl táta "narváno" - taky to o něčem svědčí, že?

2 babča babča | E-mail | 4. listopadu 2009 v 9:14 | Reagovat

Souhlasím, že rozloučení se zesnulým je důležité hlavně pro pozůstalé a dokoce si myslím, že by se pohřbu měly zúčastnit i děti. Má kamarádka pochovala maminku bez obřadu a její syn se smrtí své milované babičky nemohl stále vyrovnat. Sama pak zjistila, že je to tím, že se s ním vlastně nikdy nerozloučil. Pochopitelně rozhoduje věk dítěte.

Začíná mne děsit, jak tahle společnost přepočítává všechno na peníze. Proč "vyhazovat peníze" za pohřeb, když neboštík už nic neví. No přece pro tu úctu. Úctu k životu i ke smrti. Protože je to lidské. Staří umírají v nemocnicích a mrtví se pohřbívají bez obřadů. Co to o nás vypovídá?

3 Paolo Paolo | 4. listopadu 2009 v 9:29 | Reagovat

Nic není jednoznačné a ani pohřeb bez obřadu se nedá paušálně odsoudit. Pro někoho je dnešní cena za pohřeb takovou zátěží, že si jí nemůže pozůstalý dovolit. Zvlášť pokud je sám. A úcta k zemřelému se přece nemůže měřit okázalostí pohřbu, ta je v něčem jiném. Pokud jde o poslední přání, každý má právo na to, aby bylo respektováno a to nejenom pokud jde o pohřeb.

4 caracola caracola | 4. listopadu 2009 v 9:39 | Reagovat

Nejen rozloučení s obřadem ubylo.V nedávné době,měřeno délkou lidského života,bylo obvyklé nosit za zemřelého smutek.Různou dobu za manžela,dítě,rodiče,sourozence To dodržovaly především ženy.Černý oděv,černé punčochy,muži pak alespoň černou pásku na rukávu,nebo v klopě.Byly i časté pohřební průvody z bydliště zesnulého.Tyto vnější projevy smutku se časem stále víc minimalizují.Jak píšete,stále přibývá i pohřbů bez obřadu. Přesto si myslím,nebo lépe doufám,že i současná generace cítí podobnou bolest nad ztrátou zesnulého,jako ji cítili lidé dřív.

5 honajz honajz | E-mail | 4. listopadu 2009 v 10:33 | Reagovat

Pamatuju si, když mi umřela prababička, která mě v dětství v podstatě vychovávala. Tehdy už jsem žil v Praze. Všeho jsem nechal a jel autobusem na pohřeb do Znojma, i když se to nehodilo, protože jsem měl vnitřní potřebu se s ní rozloučit. Dala mi hrozně moc. Nedávno umřela moje vyženěná babička. Měl jsem ji hrozně rád. Nenechala lidi přijít k ní blíž, ve všech slova smyslech, dokud je nepoznala. Pak jste ale zjistili, že jde o mimořádnou a inteligentní ženu, s níž jsem si moc rád aspoň telefonicky na svátky a narozeniny popovídal. Vidím to jako dnes, sedím v našem sklepním kanclu, s výhledem na zahradu - zem ve výši očí - a koukám na stromy a růže, když si s ní povídám. I s ní jsme se rozloučili důstojně a přišlo hodně lidí. Měl jsem i za ni dobrý pocit, protože jako člověk za to stála, a bylo by mi stydno, kdyby se s tak mimořádným člověkem někdo ani neloučil... Myslím na ně obě často. Obě mi hodně daly, každá něco jiného, svým způsobem, ale daly. Na takové lidi se nesmí zapomínat. V nás žijí dál.

6 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 4. listopadu 2009 v 11:18 | Reagovat

Asistoval jsem už u mnoha pohřbů.

Pamatuji pohřby do země, kdy starý hrobník nebyl schopen zajistit výkop hrobu v zimě a tak z časových důvodů jsme kopali hrob s tátou. Tehdejší katolický pohřeb se pořádal z "domu smutku" . Rakev trčela tři dny v místnosti, naštěstí měli rodiče místností dost a byla řádná zima. Obřad odstonali snad všichni přítomní. Jedna věc byla jistá, na tohoto dědeška nikdo nezapoměl.

Pozdější obřady, nazvané poslední rozloučení v obřadní síni se zpopelněním a uložením urny k náhrobku, podstatně lépe působí na všechny přítomné a památka rozloučení má kultivovaný ráz. Dnes to přijde asi na 20 000.- Kčs, ale co jsou peníze, když končí život blízkého člověka, který zanechal nejen vzpomínky, ale i hmotnou podstatu. Slušné rozloučení je prostě morální nutnost.

7 rucuk rucuk | E-mail | 4. listopadu 2009 v 11:34 | Reagovat

Přiznám se, že nerada chodím na pohřby, ale pokud je to člověk, který mi byl blízký považuji to za samozřejmost, rozloučit se. Dodnes nemohu ,,strávit" že mne nedovezli na pohřeb maminky. Před tím ani na pohřeb tatínka. Jako 6-8 dítě jsem už přece chápala, co se stalo.

Má  také jednu zkušenost s pohřbem bratrance, kdy měl rozloučení v obřadní síni, ale jen pro pozvané příbuzné a rodinu. Potkávala jsem pak často jeho bývalé spolupracovníky ze zaměstnání i  kamarády z hospody, kam chodil hrávat mariáš a ptali se, proč nesměli vyprovodit kamaráda na poslední cestě. Mrzelo je to. Parte bylo vystaveno, ale napsáno - rozloučení v kruhu rodinném, takže si netroufli přijít.

8 Lin Lin | 4. listopadu 2009 v 12:30 | Reagovat

Víte, ono to "bez obřadu" nemusí být vůbec "bez rozloučení".

V naší rodině se vždycky dalo na upřímnost a ceremonie se nenosily.

Moje máma nás mj. varovala: "Vopovažte se dělat nějakej pohřeb. Nemám zapotřebí, aby mi tam napochodovaly plačky, které mi za života neudělaly nic dobrýho a jen škodily, a po mý smrti pak lkaly, že "odešel dobrý člověk" Si piště, že bych z toho umřela ještě jednou".

Takže - zpopelnění bez obřadu, uložení urny s rozloučením, ale jen pro zvané.

Tiché, soukromé, bez patetických řečí a zbytečných hraných výlevů. Přesně takové, jaké by i máma akceptovala.  

Koneckonců... ono to rozloučení a účast na hřbitově zas takový význam nemá. Pro mě jsou důležité city, které přetrvávají a existují i bez ceremonií.

9 Karel Karel | 4. listopadu 2009 v 14:04 | Reagovat

nechci se nikoho dotknout, ale já chci, aby se se mnou rozloučila jenom má rodina při ukládání urny. Bez komedie v obřadní síni. Nejde mi o peníze. Ale o řádné rozloučení. Bez dnešních pomluv.

10 rucuk rucuk | E-mail | 4. listopadu 2009 v 19:37 | Reagovat

Kolikrát když vidím, jak lidé, kteří spolu nežili v žádném dobrém vztahu se chovají na pohřbu  jednoho z nich , pak najednou chodí na hřbitov a dávají tam kytičky, svíčky a hlavně se rozhlíží, zda je někdo vidí, je mi trapně. Proč se o toho druhého nezajímali v dobrém za jeho života? Úcta k mrtvému, to ano, ale přehánět se nemá. Když doma říkám, že mě mají nechat spálit a rozprášit, nemyslím na nějaké šetření, ale na to, aby třeba na mě někdy vzpomněli, když  se sejdou a řekli si- máma nám přece jen chybí....Jinak, jak si to zařídí, tak to bude. Stejně už o tom nebudu vědět.O))

11 Marie Marie | 5. listopadu 2009 v 11:47 | Reagovat

Ano, plně souhlasím. Všechno je ale mnohem horší, než se na první pohled zdá. Člověk se totiž nemůže spolehnout ani na kvalitu obřadu v krematoriu. Když zemřela maminka, byla jsem s obřadem jednoho pohřebního ústavu spokojena natolik, že jsem se rozhodla jeho služeb využít i o deset let později, když zemřel tatínek. Jaké bylo ovšem mé zděšení! Nestálo to za nic po všech stránkách (podrobnosti nejsou důležité). Bála jsem se, jestli nejsem příliš zaujatá, proto jsem později obešla některé zúčastněné. Všichni se mnou souhlasili. V té chvíli jsem si ale uvědomila, že onen pohřební ústav spolehá na to, že lidé ve svém žalu mají natolik dost, že nikdo nebude jejich mizerné služby reklamovat. Jsem důsledná, udělala jsem to. Trochu se mi ulevilo.... Za 30 dnů (dle zákona) přišlo vyřízení reklamace – omluva. Moc pěkná. Obávám se ale, že se jejich služby stejně nezlepšily. Není proti tomu obrana. Celý zbytek života si budu vyčítat, že jsem nezvolila lépe, a to navzdory tomu, že jsem až takové zhoršení služeb nemohla předpokládat.

A mnohem složitější a závažnější téma je to, jak se v tomto státě umírá. Zažila jsem to dvakrát a ....Kdo to nezažil, stejně nepochopí.

12 Marie Marie | 5. listopadu 2009 v 11:48 | Reagovat

Kromě toho, že rozloučení bez obřadu zabrání všem pozůstalým (blízkým i těm vzdálenějším – a pro ty to může být paradoxně i horší), aby té dušičce to své rozloučení poslali a i v sobě nastolili potřebný klid, krátký nebo nekvalitní obřad může způsobit téměř totéž. To už jsem zmínila v předešlém komentáři.

Další okolností ale pak je také to místo odpočinku. Moji rodiče si oba svorně přáli býti rozptýleni. Maminka měla představu, že na rozptylové loučce se opravdu rozpráší její popel. Ve skutečnosti byl popel vysypán na jedno konkrétní místo. Nejprve mi bylo líto, že to neproběhlo, tak si o na přála. Až později jsme (tehdy ještě s tatínkem) pochopili, že je to tak lepší. Bylo alespoň to malé místečko, kde je určitě ona. Oč je v tomto ohledu hrob, o který se mohou pozůstalí starat, lepší. Než očistí kámen a zalijí květiny, vzpomínají a je jim dobře. Na rozptylovou loučku vlastně nesmím, měla bych položit kytičku jen na vyhrazená místa (přiznávám, že to nedodržuji). Chodím tam často, ale je to odosobněné. O význačných svátcích tam není k hnutí a pořád někdo ruší moje rozjímání. Navíc ten strom, pod který zřízenec popel vysypal, za ta léta tak vyrostl, že se mi to místo ztrácí. Už jsem ho nemohla skoro ani najít, když jiný zřízenec za 10 let vysypával popel mého otce. Chtěla jsem, aby byli spolu. To se nakonec snad i povedlo. Dědečkův popel si chtěl původně vysypat můj tehdy devítiletý syn, ale nebylo možné, aby se takto rozloučil. Prý to nedovolují hygienické normy. Dodnes ho to mrzí.

Absenci přesného místa odpočinku mých zesnulých pociťuji nepříjemně navzdory tomu, že věřím, že duše našich zemřelých jsou stále s námi nebo se na nás odněkud s úsměvem dívají, a ani nepotřebuji si péčí o hrob žehlit špatné svědomí.

13 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 6. listopadu 2009 v 10:38 | Reagovat

Při postupném rozloučení se svými rodiči ( s odstupem deseti let ) jsem narazil na jednu věc. Úřednice ( nebo obřadnice či obstaravatelka služeb pohř. firmy ) mi předložila návrhy parte, abych si vybral. Můj text napřed ignorovala. Stejně, jako se vyptávala na nacionále zemřelého s tím, že jejich obřadník si z toho sestaví proslov. Můj návrh na dodání nekrologu nechtěla vzít na vědomí.

Poučil jsem ji hned, milá paní, já platím a také poroučím. Parte chci takto a projev dostanete strojopisně dva dny předem. Štířila se, ale hrozba konkurence, je silný spojenec. Bylo nakonec po mém a bylo to přítomnými dobře hodnoceno.

14 Zdenka-matka Zdenka-matka | 17. listopadu 2009 v 20:04 | Reagovat

Můj otec kdysi dávno kopával hroby. Poslední hrob vykopal svému blízkému spolupracovníkovi. Pak již nechtěl.

Jak se se zesnulými loučit? Jsou pohřby různé.

V jedné části mé rodiny se to řešilo tak, že po pohřbu se sešla úzká rodina nebo i s kamarády a společně se vzpomínalo na "vylomeniny" toho kterého nebožtíka. A tak jsme s láskou vzpomněli, ulevilo se.

Ovšem zažila jsem i pohřeb, který znamenal takové emocionální vypětí, že plakali všichni zúčastnění i obřadník. Přiznám se, že tehdy jsem ze Znojemské síně utekla. Na vzduch, ven. Ven, mezi stromy, pro úlevu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama