Prosinec 2009

Předvánoční idyla

23. prosince 2009 v 18:24
Středa
Řada psychoterapeutických směrů pracuje s pojmem "změněný stav vědomí". Na internetu můžete pod tímhle označením najít desítky vysvětlení, od prosté hypnózy, přes náboženský trans až po zážitky klinické smrti.

U nás tento stav velmi zpopularizoval český (a později americký) psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof, který objevil metodu navozování změněného stavu vědomí pomocí prohlubování a zvyšování tempa dechu. Nazval ji holotropním dýcháním.

S touto technikou se můžete setkat jednak v terapeutických skupinách, jednak ve většině českých domácnosti těsně před Vánoci. Slýchám o tom od kamarádů a od pondělka, kdy mi začala dovolená, to mohu sledovat v přímém přenosu.

Žena se už třetí den ráno co ráno opásává hadry a prachovkami, po bytě rozestaví kbelíky s vodou různých teplot a do nejužšího místa v bytě umístí vysavač. Potom se pomalu rozhlédne a její pohled přejíždí po místnosti jak kamera béčkového westernu. Gauč, křeslo a pak táhlý švenk na moje záda u počítače. Následuje rychlý střih a detail na hadr, visící zlověstně přes nejbližší kýbl. Pod tím vším dramaticky pomalé housle.

"Setřel bys balkon, prosím tě?"
Dělám, že nejsem doma.
"Petře - slyšíš mě?"
Tak tahle strategie nevyšla.
"Jistě, miláčku. Jen si tak říkám, jestli opravdu musíme vytírat i na balkoně dvakrát denně."
Žena zvážní: "Jsou Vánoce," pronese hlasem, jakým lékaři informují rodinu o stavu operovaného motorkáře, "přece tady neshnijeme ve špíně."

Beze slova jdu vytřít balkon. Začínám odzadu a ustupuji směrem ke dveřím. Je pondělí, minus patnáct a vytřená plocha se okamžitě mění v kluziště. Kdybych se po ní měl vracet, bez maček bych umrzl na půli cesty. Měl bych tam mramorovou mohylku a žena by ji chodila dvakrát denně čistit sidolem.

Takhle to jde celý den.

S blížícím se Štědrým dnem ubývá v bytě ploch, které ještě nebyly sterilizovány, a v televizi přibývá pořadů, které bych chtěl vidět. Projevuji proto stále větší odvahu a občas se u televize na chvíli zastavím. Dnes šla Cesta do pravěku a já prolomil všechny bariéry. Uvařil jsem si punč a sedl si do křesla.

Ledva se na obrazovce objevil první trilobit, ucítil jsem vzadu na krku spalující pohled.
"Vyluxoval bys, prosím, ventilátory? (Translate: Jdi do kumbálu a přines si schůdky, ve skříni si vezmi šroubovák, shoď si jističe a v koupelně a na toaletě odšroubuj kryty větráků. Ty pak propláchni ve vlažné mydlinkové vodě. Sežeň si úzkou hubici a vyluxuj prostory vysekané ve zdi a také prostor mezi každou lopatkou ventilátoru. Pak vysuš kryty, našroubuj je zpátky, nahoď jističe, ukliď nářadí a odnes schůdky.) Bude to jen chvilička."

Karel Zeman je můj oblíbený režisér, takže se ve mně vzedme vlna revolučního vzdoru:
"Nešlo by to po tom filmu, miláčku?" Na tváři mojí ženy se objeví soustředěný výraz, něžné chřípí se lehce roztáhne a já s hrůzou sledují, jak se její dýchání prohlubuje a zvyšuje se jeho frekvence. Do změněného stavu vědomí upadne bez jakékoli asistence během několika vteřin. Kdyby to viděl Grof, s brekem by roztrhal svůj diplom.

Jak se to při holotropním dýchání stává, žena souběžně prodělává regresi do minulých životů. Vidí sebe sama jako chrabrého Hérakla, který díky své důkladnosti a důmyslu beze zbytku čistí třicet let nevykydaný Augiášův chlív. Lesk v jejich očích prozrazuje sílu odhodlání… a já jako obvykle kapituluji.

Ale teď jdou Tři mušketýři a já jsem pevně rozhodnut se vzepřít a

(Příležitostně to dopíšu, teď něco mám...)

Narozeniny

16. prosince 2009 v 14:31
Středa
Dnes je středa - a já mám narozeniny. Zrovinka to tak vyšlo, že když jsem se tenkrát před devětatřiceti lety narodil, byla to taky středa. Není se tedy co divit, že jsem střední postavy, nejraději chodím zlatou střední cestou a vystudoval jsem učitelství pro střední školy. Sem tam se pokouším přesvědčit ženu, že jsem taky představitel střední třídy; její útrpný úsměv ovšem vydá za víc než tisíc slov.

S těmi narozeninami se mi to stalo už vloni, taky takhle nějak před Vánoci. A předloni myslím taky. Je to už v nějakém chronickém stádiu. Hlavně se ale pekelně zvýšila jejich frekvence. Když jsem byl malý kluk, čekal jsem na narozeniny pokaždé strašně dlouho. Mezi jedny a druhé se vešlo sto let. Teď mám pocit, že mám narozeniny každý měsíc.

Narozeny, jak jsem empiricky ověřil, mi přitom nedělají vůbec dobře. Jejich neblahý vliv se projevuje v mnoha oblastech. Například čím víc mám narozenin, tím míň mám vlasů. Naopak vrásek kolem očí mi s každými narozeninami přibývá, stejně jako centimetrů v pase. A hlavě s každými narozeninami stárnu! Počítám, že řada lidí to má podobně, a nechápu, jak to, že už si téhle závislosti dávno někdo nevšiml. A že se s tím něco nedělá!

Když jsme si dokázali poradit s příušnicemi, neštovicemi, zarděnkami a spalničkami, proč bychom měli rezignovat před narozeninami? Ačkoli uznávám, že narozeniny se v mnoha ohledech chovají daleko zákeřněji než většina infekčních chorob. Například proděláte-li v dětství neštovice, v dospělosti už je podruhé nedostanete. To ovšem u narozenin neplatí, protilátky, které si tělo vytvoří, vydrží maximálně rok. Jistou podobnost lze naopak nalézt s příušnicemi. Když je muž dostane v pubertě, kolikrát pak už nemůže mít děti. Když muž dostane pětapadesátkrát narozeniny, kolikrát pak už taky nemůže.

Navíc neblahé následky mnohdy přetrvávají i poté, co člověk narozeniny prodělá. Mně například ještě druhý den bolí hlava, žaludek a mám taky trochu potíže s pamětí. U jiné choroby by stačila polovina příznaků, aby na to každé vědecké pracoviště dostalo mezinárodní grant. Narozeniny nechávají všechny chladnými!

Ani letos mi tedy není pomoci. Zas mám o něco méně vlasů, o něco více vrásek a k Vánocům dostanu o číslo větší kalhoty. Ale konec konců je to možná lepší. Znám sice pár lidí, kterým se podařilo narozeniny definitivně potlačit, jenže záhy nato umřeli. Takže pokud se nabízejí jenom tyhle dvě varianty, beru ten zítřejší bolehlav!

Přízemní rozkoše

10. prosince 2009 v 7:42
Středa!/Čtrvtek
Milí přátelé, je středa a já píšu Středník. Mám smysl pro řád a snažím se ho dosahovat, kdykoli to jen jde. Dnes to nejde. Mám totiž připojení od společnosti BANNERWEB.CZ, s.r.o., která mě po léta trpělivě učí si přístupu k internetu vážit. Jakmile se jí zazdá, že beru konektivitu jako samozřejmost, hned mě na pár hodin či dní od internetu odstřihne. Za tuto výchovnou činnost si přitom neúčtuje ani korunu navíc - faktury chodí stále ve stejné výši.

Dnes mám takový výchovný den, proto mohu Středník sice napsat, nemohu ho ale zveřejnit. To udělám až zítra z práce. (Tímto bych rád poděkoval svému zaměstnavateli, společnosti ALTUS Training Center, který má připojení pořád.)

Rád bych se tentokrát rozepsal o volnosti, rovnosti a bratrství. Nevím, zda se ideály francouzské revoluce uplatňují také někde jinde, ale vím bezpečně, že nacházejí svoje vyjádření ve Štěpánské ulici v Praze 2.

Ve Štěpánské, 411 kroků od mého pracoviště, je totiž řeznictví a uzenářství, které provozuje také samoobslužnou jídelnu na stojáka. Otvírají v půl osmé a končí ve dvě odpoledne, ale nabito mají pořád - kolikrát stojíme frontu až na chodník. Je to přesně ten typ vývařovny, který si pamatuju z mládí: V obrovských jámách nerezových zásobníků se válí desítky ovarových a uzených kolen, ovarových hlav a sekané, vedle se kouří z držťkové polévky a za prosklenou stěnou se lesknou porce pečeně.

Řezník s mastnýma rukama zručně napichuje dvojzubcem kusy masa a obrovským nožem z nich odkrajuje žádané porce. Dělá to tak dlouho, že už se zmýlí nejvýš o deko. Ale většinou se nezmýlí vůbec. Jeho přidavač lije na talíře louže hořčice a kydá hromady křenu a maličká učednice točí pivo za pivem.

Do téhle jídelny chodí bez výjimky všechny sociální skupiny, což se vám nikde jinde nestane. V nóbl restauracích, kde tráví večery smetánka, se nepotkáte s lopatami a naopak ve čtyřkách bez ubrusu je kravaťák vnímán jednoznačně jako vetřelec. Haškovské "host jako host - zaplať si pivo a žvaň si, co chceš" už prostě neplatí. I hospody jsou kastované.

Tady ovšem stojí v jedné frontě chlapi v montérkách, co v Lipové opravují silnici, kluci ve svetrech, kteří si odskočili z prodejny mobilů v Ječné, a vážení pánové v oblecích, bílých košilích a kravatách s jemným vzorem. Silničáři se ani servilně nehrbí, ani proletářsky nemachrují a kravaťáci se netváří shovívavě. Všem je totiž srdečně jedno, čím kdo je a co dělá za dveřmi téhle jídelny. Tady nás všechny halí jedna stejná, mastná pára.

A nejenže se tu lidi nedělí podle stavu, majetku a titulů - tohle prostředí nás všechny přímo spojuje. Lidé před sebou neuhýbají pohledem, naopak na sebe spiklenecky pomrkávají, pokyvují hlavami a usmívají se jeden na druhého ústy plnými vepřového ovaru. U stolku si zdvořile uhýbají, aby se každý vešel, aby si tu krásnou chvíli radosti a živočišné rozkoše užil, protože sdílená radost je dvojnásobná radost. Každého nového příchozího vítají souhlasné pohledy, každá objednávka je doprovázena uznalým pokývnutím - neboť tady si nelze vybrat špatně.

Každý den kolem jedenácté se mě zmocní zvláštní směsice neklidu a tiché radosti, s níž vyrážím na svou pravidelnou čtyřsetkrokovou pouť. Za pár minut už otvírám dveře, z nichž se mi v ústrety valí teplá, voňavá pára, abych vstoupil do prostoru dokonalé rovnosti a bratrství mezi lidmi, možná poslední, kterou ještě znám. Je to primitivní, přízemní a mimo jiné také zoufale nezdravé. Ale taky je to naprosto fantastické! Pokud tudy budete mít někdy cestu - vřele doporučuji :-)

Adventní blog

2. prosince 2009 v 18:08
Středa
V neděli začal advent - období předvánočních příprav. Ve městech se slavnostně rozžínaly vánoční stromy, v kostelích se světily adventní věnce a rodiny začaly posílat peněžní dary na konta adventních koncertů. A hlavně se to všude řeší - televize přinášejí reportáže z vánočních trhů a lifestyové časopisy učí hospodyňky, jak si vyzdobit byt.

Přiznám se, že i mě to vtáhlo. Už jsem měl z půlky napsaný článek o duchovním významu adventu a především sebezpytném potenciálu adventních postav, o zvykoslovných předmětech, lidových obyčejích a tak dále. Jednak jsem to kdysi v pravěku vystudoval, jednak jsem o tom psal už tolikrát do nejrůznějších časopisu, novin a na weby, že se na tohle téma mohu vykrádat v podstatě bez omezení. To je totiž princip expertství: Pár let na něčem dělat a pak z toho pár desetiletí žít.

Akorát že jsem dnes měl zážitek tak silný, že přebil i téma dětských traumat z čerta a Mikuáše, které je jinak mým vrcholným číslem. Možná napřesrok. Mé letošní trauma má pozadí daleko prozaičtější.

Nešlo o nic menšího než o cestu autobusem příměstské hromadné dopravy č. 367 z Brandýsa nad Labem. Nejsem puntičkář, ale v studeném prosincovém větru se čtvrthodinové zpoždění pozná. Nastupoval jsem na třetí zastávce, takže mě překvapilo nejen patnáctiminutové zpoždění na trase, která má podle jízdního řádu trvat deset minut, ale i fakt, že kapacita autobusu byla využita na 145 %. Jediný pohled mě přesvědčil o tom, že lidé jsou si navzdory skepsi psychologů ve skutečnosti stále bližší.

Vmáčkl jsem se do posledních dveří, jimž se normálně nastupovat nesmí; řidič je také otevřel až pod pohrůžkou lynčování. Nástup předními byl zjevně vyloučen a lidé na chodníku na další pojízdný lis odmítli čekat.

Okamžitě jsem se ocitl ve skupince živě diskutujících středoškoláků. Nejsem zvyklý poslouchat cizí hovory, přesto jsem se tomu ze vzdálenosti 2,1 cm mohl těžko ubránit. Ověřil jsem si tak, že v kruzích naší mladé inteligence probíhá mohutný myšlenkový kvas - jakož i všechny další biologické procesy doprovázející hnilobný rozklad. (Na netu psali, že například andulky jsou schopné si osvojit až 400 slov. O tom se může mnohým Simčám, Nikčám a Mončám jenom zdát…)

Když jsme přijížděli ke čtvrté zastávce, v duchu jsem politoval hrozen čekajících, kteří už neměli žádnou šanci se do vozu dostat. Nechápal jsem proto, proč řidič vůbec zastavuje - jen je popudí.

Ten bláhovec ovšem nejen zastavil, ale také otevřel všechny dveře. Z některých vypadlo pár lidí, což atmosféru uvnitř nijak významněji neuvolnilo. Odpadlíci se ovšem ocitli v situaci ruských vojáků z druhé světové války: Kdo nešel na zteč, toho při ústupu zastřelil vlastní velitel. Ani tady nebylo na výběr. Z autobusu jejich opětovnému nástupu bránili pozůstalí, z chodníku do nich taškami na kolečkách tloukly běsnící důchodkyně. Na schůdcích se objevila první krev.

Po deseti minutách se všechny dveře zavřely a všichni cestující byli uvnitř. Bohužel to nezaznamenala žádná akreditovaná světová agentura, takže v Guinnessově knize rekordů se tenhle kousek neobjeví. Autobus zavyl a odlepil se od nástupiště. Na další zastávce, vzdálené cca 300 m, většina důchodkyň vystoupila.

V objetí studenta visícího přes rameno muži sedícímu na klíně ženě středních let jsem byl unášen ku Praze. Čas lisování jsem využil k úvahám o příčinách toho, že lidé cestují jak jateční skot. Dospěl jsem k poznání, že je to dáno průkazkami s předplacenými časovými kupony. Jsou sice výhodné finančně i časově, ale z cestujících dělají rukojmí.

Neumím si totiž představit, že by si někdo za podobných podmínek koupil jízdenku. Odmysleme, že by to ani dost dobře nešlo, neboť k řidiči by se nedostal. Ale nikdo s výjimkou nejhorších masochistů by patrně nebyl ochoten za něco takového platit. To je naprosto absurdní myšlenka.

Pokud by chtěl dopravní podnik vydělat zamýšlenou roční částku, musel by spoje kapacitně pokrývat tak, aby významně nepřekračoval doporučený počet míst k sezení a stání. Což by ho jistě stálo víc než zavírat lidi do dobytčích vagonů.

Takhle ale nic řešit nemusí - už vydělal. Prodal dost ročních či měsíčních kupónů a ví, že je za vodou. A lidé si mohou svobodně vybrat. Buď o svou investici do kuponu přijdou (začnou jezdit autem, změní si pracovní dobu etc.), nebo přijmou podmínky, jaké dopravce nabízí. Jak tahle hádanka dopadne je ovšem předem jasné. Když nikomu, tak dopravnímu podniku ano.

A k tomu adventu jsem chtěl říct, že Vám přeju, abyste ho prožili klidně a radostně a hlavně neměli trauma z čerta a Mikuláše!