Leden 2010

Hubnu!

6. ledna 2010 v 20:35
Středa
Hubnu, lidi. Už to nebylo k vydržení. Rodina nesla mou rozlohu stále hůř, což její členové také patřičně demonstrovali. Manželka se co chvíli chodila ptát na poštu, jestli mi už přidělili samostatné PSČ, a synové si ze společných zásob začali spontánně odkládat krizové potravní dávky. Když mě pak žena nachytala uprostřed noci před vyrabovanou spíží, kde jsem polévkovou lžící hltavě jedl Solamyl přímo z krabice, pověstný pohár její trpělivosti přetekl. Novoroční předsevzetí mi letos bylo přiděleno.

Takže hubnu. Naše digitální váha to zatím ještě neví, zarputile ukazuje hodnotu, kterou si zapamatovala z mého loňského nezřízeného života. Zkusím jí koupit nové baterie, a pokud ani tohle nepomůže, vyhodím jí. K čemu mít doma rozbitý krám, no ne?

Díky svému odvážnému rozhodnutí jsem mimoděk zjistil, jak kvalitní mám oblečení. Například džíny. Jejich elasticita se vzhledem k podílu lycry dala předpokládat, ale že bude až takováhle, to myslím nečekal ani výrobce. Jakkoli se ztrácím před očima, kalhoty jsou pořád stejně těsné. O svetru ani nemluvím. Je to skoro jako bych měl skafandr s magnetickými švy, o jakých se psalo ve sci-fi povídkách z osmdesátých let.

Možná se ptáte, jak jsem pronikavého váhového úbytku dosáhl. To je snadné - nejím. Tedy téměř. Ráno vstanu v půl šesté plný odhodlání. Nic jiného už se do mě nevejde. Když kolem osmé odhodlání strávím a začnu pociťovat hlad, pozřu něco překližky. Zkusil jsem dvojí: Z Hornbachu a ze Zdravé výživy. Ta ze Zdravé výživy, co se prodává pod obchodním názvem "křehký chléb", je o poznání lépe stravitelná. Ta z Hornbachu zas déle vydrží. Dám si tak půl laťky ze středně vysokého plotu a čekám, co přijde.

Většinou přijde ještě větší hlad. Tím se ale nedám zmást a statečně čekám do dvanácti hodin, kdy laťku dojím. Kolem půl páté, když jdu z práce, už mám hlad tak strašný, se mi točí hlava a žaludek svírá hryzavá bolest. Abych nepodlehl pokušení, kupuji si jen jedno balení překližky na den - takže ani nemohu své pevné předsevzetí porušit. Vypotácím se z firmy a náměsíčně táhnu na metro a následně na autobus. Odjezdy mám vypočítané na minutu, abych se cestou nemohl nikde zastavit. Ani v Hornbachu ne.

Do dveří bytu vpadnu jako hrdina. Rodina se mi hlasitě obdivuje a žena dává synům mou pevnou vůli okázale za vzor. Jakmile kluci zmizí v dětském pokoji a žena usedne k televizi, odeberu se do kuchyně s tím, že si dám jen něco malého.

První krajíc chleba se salámem vdechnu bez kousání. Trýzněný žaludek zasténá rozkoší a okamžitě chleba rozpustí jak kostku cukru. Zaváhám, ale pak si uvědomím, že jsem nesnídal. Chleba vlastně suploval snídani, takže je to v pohodě. Jistě se tedy nic nestane, když si otevřu pikantní sardinky v tomatě a dám si k nim pár toastů.

Ryby v tomatě jsou záhy v prachu. Z toastového chleba zbývají jen dvě patky. Na zlomek vteřiny poctím absurdní obavu, zda jsem nějak neohrozil svou dietu - pak si ale naštěstí vzpomenu, že jsem téměř neobědval, což mi vrátí potřebný klid.

Již bez hltavého spěchu pojím něco sýra a nožičku dunajské klobásy; na závěr vše zapiju lahvovým pivem, abych doplnil zdecimovanou hladinu vitamínů. Vím ovšem, že se musím krotit - vždyť tato krmě nahrazuje už jen lehkou odpolední svačinu. Nasnídán, naobědván a nasvačen pak uléhám na gauč s dobrým pocitem, že jsem dnes v podstatě nevečeřel, což je při redukční dietě nejdůležitější. Jen blázen by se nacpal na noc.

Počítám, že za pár dní už tady budu muset vyměnit fotku. Kdybyste mě potkali na ulici, abyste mě poznali.