Leden 2010

Buďme shovívaví

27. ledna 2010 v 8:07
Středa
Moje žena mlaská! Je to krásná, milá a kultivovaná paní a mám ji velmi rád - ale mlaská. Dřív jsem si to tak neuvědomoval nebo jsem to možná jen velkoryse přehlížel, ale v poslední době začíná její zlozvyk nepříjemně zasahovat naše partnerské soužití.

Jak je celá věc trapná, tak je současně zajímavá. Za pozornost stojí zejména fakt, že má paní nemlaská při jídle, jak to dělají jiní lidé. Přepadá jí to v situacích naprosto nepravděpodobných. Například v noci. Tuhle jsem se probudil kolem druhé ranní a přistihl svou polovičku, jak nade mnou sedí v noční košili celá rozvrkočená - a mlaská. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru a že byla při svém nedůstojném počínání přistižena, zachumlala se beze slova do peřiny a usnula jako dřevo. Ráno se pak tvářila, jakoby nic.

Tyto poklesky se ještě několikrát opakovaly, ale daly se při nejhorším snést, neboť k nim docházelo v soukromí. Nedávno však moje žena podlehla své absurdní vášni nejen na veřejnosti, ale dokonce ve veřejné místnosti, bezmála v chrámu kultury. Po čase jsme totiž zavítali do koncertního sálu na výběr z hudby starých mistrů.

Byli asi vážně dost staří, protože jejich songy mi nepřipomínaly nic z toho, co si pamatuju - a já si pamatuju i písničky skupiny Oceán, s kterou zpíval za mlada Petr Muk. No a právě na tomhle koncertě to na ženu zase přišlo. Sotva jsem se do hudby trochu ponořil a zamyslel se nad rafinovanou kompozicí, vytrhlo mě z přemýšlení ženino mlaskání. Vyděšeně jsem se rozhlédl: Celé dvě řady před námi se na nás ohlížely a shovívavě se jí smály. I v tak trapné situaci mi přišlo ženy líto. Abych ostatním ukázal, že se za ni nestydím, demonstrativně jsem se k ní nachýlil a něžně ji políbil na tvář. Její nevysvětlitelný chlad mě proto velmi překvapil.

Vrcholu dosáhla tahle deviace ve chvíli, kdy přišli na návštěvu naši přátelé. Paní už asi dvacet minut poutavě líčila pokroky, jaké dělá jejich fenka hrubosrstého jezevčíka v rámci výcviku aportování. Věnoval jsem jí přirozeně soustředěnou pozornost, z níž mě necitlivě vyburcovalo - ano: ženino mlaskání! Našich přátel se takové chování přirozeně dotklo; rozpačitě se rozloučili a trochu kvapně odešli.

To byla poslední kapka do poháru mojí trpělivosti. Rozhodl jsem se otevřeně se ženou promluvit. Večer jsem za pomoci svíčky a tiché hudby (trochu mladší mistři než minule) zinscenoval vlídnou domácí atmosféru, nalil suché červené a otevřeně jí sdělil, že její chování je nadále neudržitelné. Žena se krátce zamyslela a potom se zeptala, co přesně mám na mysli. Bez servítků jsem jí to řekl. Nevěřícně se na mě podívala a pak udělala to, co dělají všichni demagogové, když jim dojdou argumenty a cítí se zahnáni do kouta: Pokusila se převést řeč od vlastních pochybení k mým domnělým nedostatkům, které se - jak jsem vyrozuměl - nějak týkají spánku.

Pochopil jsem, že není schopna si přiznat, že má problém, a na řešení celé věci jsem rezignoval. Kdybyste nás tedy někdy potkali spolu a ona se zase neovládla, buďte prosím shovívaví a omluvte ji. Je to jinak moc hodná ženská.

Konvičkářky

13. ledna 2010 v 13:27
Středa
Neraď, říkávalo se za mých mladých let, není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku. Dnes už se to neříká: Komu bylo šedesát, je pro současnou juvenilní společnost v podstatě mrtvý. A zda byl někdo v Rusku, zajímá především kontrarozvědku.

Mně je čtyřicet a byl jsem v Americe. Není to samozřejmě tak pěkné jako být třicátník a vrátit se z Tibetu, ale ještě to není úplně závadné.

Viděl jsem tam řadu zajímavých věcí, třeba třičtvrtěkilový steak a školní třídy, které neměly jednu stěnu - byly to takové výklenky kolem dokola centrální ho sálu. Svrchu to vypadalo jako velké ozubené kolo. Ty třídy myslím; steak vypadal shora pořád jako steak.

Nejzajímavější věci jsem tam ale viděl po ránu na ulicích. Třeba manažery v kravatách a bankovní úřednice v kostýmcích, jak cupitají do práce a jako jeden muž (a jako jedna úřednice) třímají v rukou malé nerezové termosky na kávu. Stříbrné konvičky na jednu porci, které už se dají koupit i u nás.

A nejenže se dají koupit. Ony se také skutečně kupují a k dovršení vší hrůzy také používají stejně jako v té Americe. Viděl jsem u nás pravda zatím jen tři (pokaždé v rukou dívky), ale nedělám si žádné iluze. Přestože to bylo na sklonku léta, obávám se, že to byly přesně ty vlaštovičky, které jsou schopné udělat jaro…

Ty holky totiž taky vypadaly úplně americky, měly oblečení od Dolce&Gabbana a řetízek od Swarovskiho a jemný make up a pleť ze solária a jely céčkem z Muzea někam na Manhattan. A v ruce si nesly tu termosku na jedno kafe, vůbec přitom nevypadaly, jako když jedou na čundr, naopak se tvářily velmi hrdě a shovívavě povzneseně.

No a? řeknete si, co má být? Dřív si proletariát nosil v bandasce cikorku, dneska si Nicol a Barbary nosí v termohrnku Jacobs. Jenže mně se zdá, že tohle je přímý útok na naši kulturu, horší než McDonald's a Simpsnovi. Vařit si totiž ráno v kanclu nebo v dílně kafe je rituál, který od dětství spoluutvářel mou představu světa práce.

Od nepaměti se tímto obřadem zahajoval den. Kdo dorazil první, postavil vodu na kávu pro všechny, kteří postupně přijdou, sáhnou do police pro svůj hrnek a zalijí si smrťáka nebo čurifindu, jak je kdo zvyklý a jak kdo chce. Místnost se naplní silnou, jedinečnou vůní kávy, blízkosti a soudržnosti, nad šálky plyne mírná, nezávazná řeč, lidi se až teď probouzejí, procitají jak Šípková Růženka, tak jdeme na to Jardo, jo, jo, Katko, jdeme na to, poslední lok, poslední úsměv, jdeme na to.

Už nám z téhle tradice hodně ukously odporné kávové automaty, ale mám pocit, že konvičky, z kterých si moderní, emancipovaná manažerka při vyřizování e-mailů nadvakrát přelije svou instantní tmu do hrnku s firemním logem, který dostala při jednání od obchodního partnera, by mohly být posledním hřebíkem do rakve naší specifické pracovní kultury.

Hubnu!

6. ledna 2010 v 20:35
Středa
Hubnu, lidi. Už to nebylo k vydržení. Rodina nesla mou rozlohu stále hůř, což její členové také patřičně demonstrovali. Manželka se co chvíli chodila ptát na poštu, jestli mi už přidělili samostatné PSČ, a synové si ze společných zásob začali spontánně odkládat krizové potravní dávky. Když mě pak žena nachytala uprostřed noci před vyrabovanou spíží, kde jsem polévkovou lžící hltavě jedl Solamyl přímo z krabice, pověstný pohár její trpělivosti přetekl. Novoroční předsevzetí mi letos bylo přiděleno.

Takže hubnu. Naše digitální váha to zatím ještě neví, zarputile ukazuje hodnotu, kterou si zapamatovala z mého loňského nezřízeného života. Zkusím jí koupit nové baterie, a pokud ani tohle nepomůže, vyhodím jí. K čemu mít doma rozbitý krám, no ne?

Díky svému odvážnému rozhodnutí jsem mimoděk zjistil, jak kvalitní mám oblečení. Například džíny. Jejich elasticita se vzhledem k podílu lycry dala předpokládat, ale že bude až takováhle, to myslím nečekal ani výrobce. Jakkoli se ztrácím před očima, kalhoty jsou pořád stejně těsné. O svetru ani nemluvím. Je to skoro jako bych měl skafandr s magnetickými švy, o jakých se psalo ve sci-fi povídkách z osmdesátých let.

Možná se ptáte, jak jsem pronikavého váhového úbytku dosáhl. To je snadné - nejím. Tedy téměř. Ráno vstanu v půl šesté plný odhodlání. Nic jiného už se do mě nevejde. Když kolem osmé odhodlání strávím a začnu pociťovat hlad, pozřu něco překližky. Zkusil jsem dvojí: Z Hornbachu a ze Zdravé výživy. Ta ze Zdravé výživy, co se prodává pod obchodním názvem "křehký chléb", je o poznání lépe stravitelná. Ta z Hornbachu zas déle vydrží. Dám si tak půl laťky ze středně vysokého plotu a čekám, co přijde.

Většinou přijde ještě větší hlad. Tím se ale nedám zmást a statečně čekám do dvanácti hodin, kdy laťku dojím. Kolem půl páté, když jdu z práce, už mám hlad tak strašný, se mi točí hlava a žaludek svírá hryzavá bolest. Abych nepodlehl pokušení, kupuji si jen jedno balení překližky na den - takže ani nemohu své pevné předsevzetí porušit. Vypotácím se z firmy a náměsíčně táhnu na metro a následně na autobus. Odjezdy mám vypočítané na minutu, abych se cestou nemohl nikde zastavit. Ani v Hornbachu ne.

Do dveří bytu vpadnu jako hrdina. Rodina se mi hlasitě obdivuje a žena dává synům mou pevnou vůli okázale za vzor. Jakmile kluci zmizí v dětském pokoji a žena usedne k televizi, odeberu se do kuchyně s tím, že si dám jen něco malého.

První krajíc chleba se salámem vdechnu bez kousání. Trýzněný žaludek zasténá rozkoší a okamžitě chleba rozpustí jak kostku cukru. Zaváhám, ale pak si uvědomím, že jsem nesnídal. Chleba vlastně suploval snídani, takže je to v pohodě. Jistě se tedy nic nestane, když si otevřu pikantní sardinky v tomatě a dám si k nim pár toastů.

Ryby v tomatě jsou záhy v prachu. Z toastového chleba zbývají jen dvě patky. Na zlomek vteřiny poctím absurdní obavu, zda jsem nějak neohrozil svou dietu - pak si ale naštěstí vzpomenu, že jsem téměř neobědval, což mi vrátí potřebný klid.

Již bez hltavého spěchu pojím něco sýra a nožičku dunajské klobásy; na závěr vše zapiju lahvovým pivem, abych doplnil zdecimovanou hladinu vitamínů. Vím ovšem, že se musím krotit - vždyť tato krmě nahrazuje už jen lehkou odpolední svačinu. Nasnídán, naobědván a nasvačen pak uléhám na gauč s dobrým pocitem, že jsem dnes v podstatě nevečeřel, což je při redukční dietě nejdůležitější. Jen blázen by se nacpal na noc.

Počítám, že za pár dní už tady budu muset vyměnit fotku. Kdybyste mě potkali na ulici, abyste mě poznali.