Únor 2010

Maturiťák

24. února 2010 v 0:04
Středa
V sobotu měl můj syn maturitní ples. Ne sám, pochopitelně, jeho spolužáci měli taky maturitní ples, to dá rozum. Ono je to totiž docela praktické udělat maturitní ples pro víc lidí najednou. Kromě toho, že se tím rozdělí náklady na sál a na všechno, to taky úžasně zjednodušuje tancování, protože většina tanců je párových. Když o tom tak přemýšlím, z těch, které se dají tančit sólo, znám vlastně jen kozáčka a break-dance. V případě mého syna nepřicházel v úvahu ani jeden.

Ten Kukal je zas vtipnej až do prvního patra, řeknete si možná. A budete mít pravdu, třeskutě tu žertuju a jsem usilovně vtipnej, abych náhodou nezabřednul do nostalgie a nevkusného sebedojímání. Vůči tomu totiž není nikdo, jehož děti mají maturitní ples, dostatečně imunní.

Když totiž mají maturitní ples vaše děti, je tím současně vyloučeno, abyste ho měli vy. Dokonce je velmi pravděpodobné, že vy jste měli maturitní ples před dvaceti a více lety a mezi těmi dvěma maturitními plesy leží půlka vašeho ekonomicky aktivního života. Leží mezi nimi vaše lásky, dívky, pro které byste si nechali useknout pravou ruku v lokti, vaše první zaměstnání, kde jste byli nejmladší - trochu opečovávaní a trochu přezíraní, vaše první samostatné bydlení, večery u okna, z něhož jste nejistě vyhlíželi, jestli už se vrací váš syn či dcera z tréninku nebo od kamarádky.

Na maturitním plese sedíte na galerii - a jste za to rádi, protože dobře vidíte na parket. Na předtančení, slavnostní nástup a na šerpování. Při házení peněz maturantům bezpečně trefíte střed padáku. Má to prostě samé výhody. Že je to daleko do sálu, je vám popravdě fuk, protože vaše role je ta divácká. Na parketu, který znamená svět, už defiluje jiná generace. Když jste tam manželkou z nostalgie či některou synovou spolužačkou ze slušnosti odvedeni, nejistě přešlapujete jak rozvědčík na cizím zaminovaném území.

Což není nijak nepřípadná metafora: Všude kolem vás se to hemží dívkami ve večerních šatech nebo rovnou v koktejlkách, které každou chvíli hrozí explodovat. Ňadra deroucí se z korzetů, boky a zadečky napínající blyštivý satén a taft na samu hranici možného, lýtka vytvarovaná jehlovými podpatky k dokonalé oblosti. Všechna ta teprve nedávno narozená ženská krása vás současně přitahuje, takže si sám před sebou připadáte jako úchyl, a současně děsí, což si raději ani nijak neinterpretujete.

A potom v jednu chvíli vycházíte po lomených schodech a na odpočívadle zahlédnete dvě dívky. Jedna z nich se ostražitě rozhlédne, lhostejně se podívá skrze vás a pak si rychle vykasá šaty až do poloviny stehen, aby si upravila spodničku. Ne, nikdo nejede, může být klidná. Žádný muž, před kterým by musela kvapně ukrýt nahotu svojí smetanové kůže, není na dohled...

A vás najednou naplní dokonalý klid. Pomalu dojdete na galerii, skloníte se ke své ženě a políbíte jí do vlasů. Včera byla u kadeřníka, má v nich melíry o odstín světlejší, než je barva nových šatů, které si pro tuhle příležitost koupila. Uvědomíte si, jak je krásná.

Sluší jim to, viď? pootočí k vám hlavu a usměje se. Váš syn a jeho dívka se na dolní palubě houpu v tříčtvrťovém rytmu.
Moc, řeknete a pokusíte se neopětovat úsměv příliš unaveně. Je půlnoc, v deset normálně začínáte klimbat u televize a žena to ví. Posune před vás kafe, které vám mezitím objednala, a znovu se obrátí do sálu. Napijete se té hořké tmy a pohladíte ženu po rameni. Ani se neotočí, ale patrně tuší, že byste si pro ni dali useknout pravou ruku v lokti.

Když v půl druhé ples končí, syn vám do kufru auta přihodí ještě oblek, košili a kravatu. Už je v džínách, chystají se ještě na afetr-party. Do postele se dostane v pět šest ráno, nevíte přesně, protože u okna ho už hezkých pár let nevyhlížíte. Vy máte neděli na to, abyste se dali trochu dohromady a mohli jít v pondělí normálně do práce, kde jste druhý nejstarší - trochu opečovávaný a trochu přezíraný.

Ráno ještě zavoláte svojí mamince, která na plese taky byla. Ptáte se, jestli jí nebolí záda (stěžovala si) a jak spala - protože nemáte úplně odvahu zeptat se na to, co vás zajímá nejvíc: Jaké to je vlastně je, jaké to bude při dalším maturiťáku za dvacet a více let. Co bude ležet mezi ním a tím dnešním?
Je to dobrý, odpoví vám klidně, vzala jsem si prášek.

Syn dorazí v neděli večer, svěží, bez sebemenší známky únavy. Zhltne dvě patra ledničky a pustí si v pokoji hokej. V žádné nostalgii se neutápí ani omylem - maturitní ples je za ním a před ním nejhezčích dvacet let. Tak ať je on a všichni z jeho ročníku prožijí nejlépe, jak mohou!

Běžky jako za vozem

10. února 2010 v 0:01
Středa 10. 2.
Neděle 31. 1.
Tedy dnes, napadne mě, sotva otevřu oči. Věděl jsem pochopitelně, že ta chvíle musí přijít; přesto se cítím zaskočený. Je půl osmé, nejpozději za dvě hodiny by se měl náš lyžemi a batohy naložený renault odlepit od obrubníku před domem a vydat se zhruba o 150 kilometrů dál a o 900 metrů výš. Je mi špatně, jen si ta čísla představím: Jakoukoli krajinu nad 200 m.n.m. pokládám za krajně nevkusnou. Sníh je pro mě synonymem metly Boží. Proč tohle všechno proboha dělám? napadne mě, když kolem jedenácté konečně vyrážíme. Z lásky, ujišťuju se, z lásky.
V Peci pod Sněžkou je deset lidí na metr čtvrteční. Čtyři z nich jsou Poláci, tři Němci, zbylí tři já, moje žena a mladší syn. Budař ze Zahrádek hlásí teplotu 38,5 ºC a rozbitý skútr. Ski taxi, k němuž se nakonec musíme pro množství zavazadel uchýlit, stojí 400,- Kč.

Pondělí 1. 2.
U vědomí faktu, že z hor se musíme vrátit už v pátek, snaží se má žena využít čas dovolené na maximum. Chápu jí; přesto mi zdá, že nás na běžky budí až příliš časně. Ve svém nadšení odbývá všechny mé námitky mávnutím ruky. Nakonec se ukazuje, že bloudění ve tmě jsem se opravdu bál zbytečně - měsíc svítí jako rybí oko.
Při sjezdu z Výrovky na Richterovy boudy zaznamenáme ve třech 27 pádů. Syn neustojí prudké klesání třikrát, já třiadvacetkrát. Žena upadne jednou - když se v jedné zatáčce náhodou ohlédne a vidí mě v těžkém podřepu se špičkou jazyka v koutku úst padat do závěje. Směje se tak, že sebou flákne na čisté rovině. Co tu, proboha, dělám? ptám se znovu.

Úterý 2. 2.
Dimrovka, Černá hora, Zinnekerova bouda, Vendlovka, Kolínská, Dimrovka. Medvědí mléko, grog, horká griotka, krkonošská bylinná, pivo, pivo, pivo. Když se konečně doploužím do pokoje, jsem utahaný jako kotě a zmrzlý jako drozd. Lehce zrůžovělá manželka skotačí po místnosti a dokořán otvírá okno. Dnes je aspoň mínus deset, hlásí mi nadšeně. A kolik asi musí být venku, pomyslím si, než se oblečený a v kulichu zahrabu pod peřinu.

Středa 3. 2.
V noci padal sníh. Překvapil nejen silničáře, ale taky správu KRNAPu, která nebyla schopna protáhnout tři čtvrtiny běžeckých tratí. Řadu návštěvníků hor to otrávilo, řadu odradilo. Mou manželku nepostihlo ani jedno. Cestou na Pardubické boudy se pět kilometrů brodíme ve 40 cm čerstvého prašanu. Lyže se nehnou z místa ani při 45 º klesání. V polovině šestého kilometru nás dojedou dva adolescenti z Moravy, kteří se diví naší pomalé chůzi. "My to v té stopě zjeli jak čerti," halasí bodře a ukazují na koridor, který jsme dvě hodiny prošlapávali. Zatmí se mi před očima a v mysli mi vytane vzpomínka na svatého Prokopa, který dokázal spoutat ďábla, zapřáhnout ho do pluhu a zorat jím Posázaví. Naženu ty dva čerty do čela naší skupiny a vyorám jimi brázdu až na Modrokamennou boudu!

Čtvrtek 4. 2.
KRNAP se stydí do morku kostí a od Božího rána protahuje krkonošskou magistrálu i přilehlé trasy. Na těch nefrekventovanějších také vykrajuje strojovou stopu, jíž těžkými lyžákami vzápětí rozhamtávají němečtí fracci. Moje asertivní žena se je rozhořčeným křikem pokouší upozornit na fakt, že stopa je tu pro běžkaře, ale je to sysifovská snaha. Jak jsme za týden pobytu empiricky ověřili, projevy inteligentního života se u německých turistů omezují na to, že reagují na světlo a mají žízeň.
Využíváme upravených tras a vyrážíme na Dvorskou boudu. Po třech hodinách pojmu podezření, že nemovitost takového jména neexistuje a nikdy neexistovala. Ukazatele na křižovatkách tras míří jeden ke druhému a po nepravidelném mnohoúhelníku nás vodí stále dokola. Znaky odkazují zase jen na jiné znaky, s realitou se dokonale míjejí, vzpomenu si na Umberta Eca. Postmoderna v praxi…
Když se nakonec bouda kýženého jména na obzoru skutečně objeví, v zápětí jí zahalí neproniknutelná mlha. Moje podezření, že je to jen hologram, tím ještě vzroste.
V hologramu točí Holbu a servíruj česnečku, takže i tenhle výlet nakonec přežiju.

Pátek 5. 2.
Budím se s pocitem, jaký mají předškolní děti na Štědrý den ráno: Dnes, už dnes! Žena je zamlklá a smutná, proto se neraduji příliš okatě. S účastným výrazem ji beru kolem ramen a chvíli s ní stojím v pietním tichu u okna, za nímž se rýsuje linie Sněžky a Studniční hory - nejděsivější panorama, které znám. Zatímco manželka balí, bilancuji letošní poměr zisků a ztrát: dva puchýře, opar z horkosti, rýma, kašel, latentní zápal plic, několik nervových otřesů. Naproti tomu šťastná žena a veselý syn. Mám takový pocit, že příští rok tu budu zas…
Cestou domů se stavujeme v Miletíně pro tamní specialitu - Erbenovy modlitbičky a dvacet kilometrů od domova ještě v oblíbeném motorestu na oběd. Při čekání na guláš se šesti pozoruji prosklenou čelní stěnou okolní krajinu. Je v ní vidět dvacet kilometrů do dálky a nejvyššími body jsou kostelní věže. Zemský ráj to na pohled…