Březen 2010

O změně času

31. března 2010 v 0:01
Středa
V neděli nám změnili čas. Dřív jsem se kvůli tomu vztekal a bojoval za zachování přirozeného životního rytmu alespoň štvavými články, dnes už to jen rezignovaně konstatuju. Víc mě zajímá, kde se tahle svévole moci zastaví. Mohou-li představitelé státu měnit čas, kdo jim zabrání měnit osobu, číslo a způsob, případně také rod, vid, třídu a vzor?!

Čas, jak víme, nám byl změněn z přítomného (02:00 hod.) na budoucí (03:00 hod.). Doufejme, že to naši manažeři rytmů udrží v hlavě a na podzim změní přítomný čas na minulý, abychom se o Vánocích aspoň trochu sešli s astronomií. Jinak máme za pár let poledne o půlnoci.

Změny osob probíhají takříkajíc kontinuálně, takže už si toho málokdo všímá. Těžkou hlavu to dělá nanejvýš volebním týmům politických stran, které mají na posměšných plakátech nepřátelské osoby. Než je strana stihne zesměšnit, protivník je změní. Mnohdy přitom dochází ke změně první osoby (já) rovnou za osobu třetí (on). Druhá osob bývá pravidelně vyšachována (když ne já, tak ani ty!).

Dokud se změny osoby dějí jen v politice, nijak výrazně mi to nevadí. Některé celonárodní projekty, např. populární Výměna manželek, ve mně ovšem probouzejí obavu, zda se nechystá průlom i do privátní sféry. Dosud jsem své kamarády, kteří po dvaceti letech vyměnili čtyřicetiletou ženu za dvacetiletou, pokládal za ješitné blby - a oni jsou možná jen loajální občané.

Změna čísla, nejčastěji jednotného za množné, mě taky už nějaký čas postihuje - až teď mi ovšem přišlo na mysl, zda to někdo promyšleně neřídí. Postupně to v mém životě zasáhlo děti, splátky, vedlejší pracovní úvazky, hlavní pracovní úvazky, neurologické diagnózy a léky. Naopak změna plurálu v singulár proběhla u žen, kont, vozů a jistých schopností realizovaných za jednu noc. V týdnu.

Psát o změně způsobů je asi nošením sov do Athén, všichni vidíme, že způsoby se mění přímo pandemicky. V určitých komunitách dokonce veškeré způsoby úplně vymizely. Tam, kde způsoby zůstaly, došlo k radikální změně způsobu oznamovacího ve způsob rozkazovací (přines, zařiď, zaplať, udělej, přijď, nechoď, rozhodni se), řidčeji ve způsob podmiňovací ("to bych se musel nejdřív zbláznit" apod.).

Změna rodu je při dnešní úrovni plastické chirurgie banální záležitostí, o níž je skoro trapné mluvit. Stát ji patrně ani nebude muset nařizovat, lidé ji podstupují spontánně, a to nejen z rodu mužského na ženský a naopak, ale také z ženského na střední (žena - děvčátko). Co se týče rodu slovesného, ten se z činného mění trvale v (ú)trpný. Zavedení povinnosti této změny bych očekával jako první: Odevzdaná apatie je myslím přesně tím, co politická reprezentace od občanů očekává.

Vid, pokud si vzpomínáte, rozlišujeme dokonavý a nedokonavý. V tomto směru předpokládám nařízení podporující zejména změnu vidu nedokonavého v dokonavý. Je sice hezké, když občan koná. Ale když v tichosti dokoná, aspoň do ničeho nemluví. Může tupě sedět a zírat na Výměnu manželek (ať je připravený). Dokonáno jest.

Zbývá nám tedy třída a vzor. Měnit třídu je sice možné, ale měnit ročník je lepší. Například první za pátý, jak se to osvědčilo v Plzni. Marek Benda - náš vzor - abychom to nějak uzavřeli.

Zdá se tedy, že změn, které by mohl stát do budoucna kromě změny času ještě nařídit, je dost a dost. Tím jediným, na co se patrně budeme moci ještě dlouho bezpečně spolehnout, tak zůstává náš občanský a společenský pád.

Brýle a břitva Václava Beneše

24. března 2010 v 23:02
Středa
Jaro letos začalo už v sobotu 20. března. Došlo k tomu sice až kolem půl sedmé večerní, ale už od rána bylo na jaro zaděláno: Slunce svítilo, vzduch voněl hlínou a ptáci křičeli jeden přes druhého.

V téhle idylické kulise byl před farou ve středočeských Klecanech odhalován informační panel o vlasteneckém knězi a spisovateli, oblíbeném autorovi historických próz Václavu Beneši Třebízském. Dnes už ho v podstatě neznají ani středoškolští studenti, ale já Bludné duše četl ještě zcela spontánně a z vlastního zájmu.

Odhalení informačního panelu bylo pochopitelně jen jedním z bodů blíže neupřesněného programu. Následovalo několik projevů, poté prohlídka kostela a konečně také kaplanky, kde je dodnes udržována skromná pamětní síň. V prostoře malé jako dlaň jsou jen dvě prosté knihovničky s různými vydáními Benešových knih, na stěně pár zažloutlých, zrnitých fotografií a také kopie obrázku karlštejnského havrana, který spisovatel dostal od Mikoláše Alše. Pak už jen kaplanské lůžko, stůl se čtyřmi židlemi - a objemná prosklená vitrína s masivní dřevěnou konstrukcí: Nádherná a jistě bezmála tak stará jako exponáty, které chrání.

Ve vitríně leží věci, které na takových místech obvykle ležívají: Různá vydání slavné Modlitby za vlast, seznam umělců oceněných z prostředků Benešovy nadace a pak to, co dává jedinečný půvab všem trochu podomácku poskládaným pamětním síním, totiž osobní věci vzpomínané postavy místních kulturních dějin.

Pokud je touto postavou spisovatel, bývá pravidlem, že k obdivování jsou předloženy především atributy spojené s tvorbou. Pera, kalamáře, osminkové archy tuhého papíru apod. Klecanská kaplanka ovšem nabízí očím návštěvníků jen dvě Benešovy osobní věci: jednoduché, kulaté (a pro Beneše tak typické) brýle a jeho břitvu.

První emoce, kterou nad těmi věcmi pocítíte, je dojetí. Jednak z těch předmětů samotných, z jejich prostoty, ohmatanosti, intimity. Současně Vás ale dojme také to, jak zoufale málo mohou místní strážci spisovatelova odkazu z pozůstalosti svého patrně nejslavnějšího občana vystavit. A jak je vystavování právě těchhle věcí v souvislosti s jeho literární činností vlastně nesmyslné.

Důležité ovšem je neodejít od vitríny příliš rychle - nechat na sebe obě věci chvíli působit. A hlavně poslouchat zaujaté vyprávění průvodců, jež má dva leitmotivy: Pohled a bolest.

Průvodci opakovaně upozorňují na to, co Václav Beneš z oken fary viděl: Prahu, Levý Hradec, blízký lom. Vybízejí vás, abyste se podívali z okna do zahrady; prý právě tady stál ořech, na němž sedával karlštejnský havran. Ujišťují vás ovšem současně, že Beneš viděl víc a dál - nám dnes vadí vzrostlé stromy, okolní zástavba atd.

Druhým stěžejním motivem jsou spisovatelovy nemoci a bolesti. Zánět kolena, kvůli kterému se musel již od nejrannějšího mládí opírat při chůzi o hůlku, opakované chrlení krve a a další příznaky plicní tuberkulózy, na níž ve věku 35 let zemřel.

Když tam tak stojíte a díváte se do tváře předčasně zestárlého, kulhavého kněze s úplně bílými vlasy, najednou víte, že předměty vystavené ve vitríně jsou ty pravé a žádné jiné by je nemohly nahradit.

Nevíme si dnes s vlastenectvím rady. Zvrhává se nám v primitivní nacionalismus nebo naopak v rozbředlé evropanství, kterým zakrýváme národní nejistotu a vykořeněnost. Nenacházíme v historii žádný příběh, který by měl sílu nás spojovat, který bychom si chtěli a uměli vyprávět jinak než s přezíravou ironií. Třeba je současné zmatené hledání národní identity a hodnot definujících naše češství opravdu hlavně hledáním nového, jedinečného pohledu. Možná bychom měli opatrně zdvihnout ten skleněný poklop a vzít do ruky tenké drátěné obroučky Benešových brýlí.

Ale to bychom se také museli tím pohledem - tak jako on - někdy cítit poranění. Odložit svou otrlost, sebejistotu a zabydlenost v instantních jistotách současnosti a nechat se něčím skutečně a do hloubky říznout.

Brýle a břitva Václava Beneše. Nevím, jestli jsem někdy viděl silnější expozici, než ten ubohý krcálek na Klecanské faře. Budu si ji dlouho pamatovat.

Obrázek převzat z webu města Klecany: www.klecany.cz

Děti ráje

17. března 2010 v 23:23
Středa
Byl jsem na muzikálu Děti ráje. Chápu, že pro člověka, který chodí na maškarní vždycky jen za intelektuála, je to trochu hanba - ale na druhou stranu to byl skvělý zážitek. Nerozumím ani hudbě, ani tanci, ale tak jako každý rozumím dojetí. Nostalgii, smutku. Nadšení. Na tomto křehkém základě bych se s vámi o své dojmy rád podělil.

První český hit muzikál, jak se Děti ráje (po Rebelech trochu nepřípadně) samy nazývají, má jen velmi jednoduchý příběh. Podobně jako Pomáda. Podobně jako Romeo a Julie. Podobně jako většina velkých děl, která vstoupila do dějin. Děti ráje do nich patrně nevstoupí. Ale do myslí a srdcí tisíců lidí - promiňte mi ten patos - na čas asi ano. Rozhodně těch z mé generace.

Navíc o ten příběh s banální zápletkou vůbec nejde. Jde o písničky, o hity mého mladí, které mladší syn i přes těch dvacet let dnes nadšeně sjíždí na MP3 přehrávači. Děti ráje. Nenapovídej. Showman. Já chci žít non-stop. Poupata.

První, větší část muzikálu se odehrává v osmdesátých letech a tomu odpovídá hudba, choreografie i výprava. Divák při ní zažívá podobné pocity jako při sledování retroseriálu České televize Vyprávěj. Defilují tu atributy onoho času, zbavené ovšem povinného pohrdání a výsměchu: Vitacit, céčka, kazeťák "dvojče", mikiny, číny… Na prknech, která znamenají svět, ožívají neuvěřitelné taneční kreace, které na diskotékách bez uzardění předváděla tehdejší mládež.

Druhá část muzikálu je zasazena do současnosti. Hlavní hrdinové jsou starší o 20 let a dětmi ráje jsou teď jejich potomci. A znovu se píše tentýž příběh, příběh Straců na chmelu, Pomády, Rebelů, dosaďte si, co libo…Změnily se jen kulisy: Místo služebny VB je Casino a místo jídelny Pizzerie. Je to to nejvíc viditelné a nejméně významné, protože to podstatné se nemění.

Muzikál, tak jak lze očekávat, stojí především na písních, nicméně choreografe a taneční rovina vůbec je prvkem jistě stejně významným. Do většiny rolí byli obsazeni mladí herci, plní čistého nadšení a na jejich výkonech je to zřejmé. Když tančí disko osmdesátých let, není to žádná karikatura, žádná parodie. Oni ho tančí s uvěřitelným nadšením a živočišnou vervou, oni jsou v osmdesátých letech. František Pytloun v roli mladého Michala byl naprosto vynikající: spontánní, přesvědčivý. (Totéž se bohužel nedá říct o jeho alter egu Bořku Slezáčkovi. Ten sice výborně hrál, a nakolik to mohu posoudit také krásně zpíval, ale při jakémkoli náznaku tance se pohyboval zoufale toporně.)

To je možná nejpřesnější obraz celého představení. Mladí (většinou neznámé tváře) doslova září: jsou živelní, skoro se mi chce říct živočišní, viditelně vzrušení, vtažení do děje každou buňkou - a skvělí. Ostřílení matadoři (nejen Bořek Slezáček, ale i Sagvan Tofi a další) jsou profesionální, soustředění, přesní - a maličko studení. Celek inscenace je přesto famózní - mladí, ty děti ráje, prostě všechnu chladnou dokonalost totálně převálcují.

K výjimečné atmosféře představení přispívají kromě skvěle zvolených kostýmů (s důrazem na detail) taky působivé kulisy a celkový výprava - zejména obří diskokoule a světelné efekty, které vytváří. Za mimořádné pokládám rovněž některé režijní nápady Petra Novotného, především retrospektivní obrazy ztvárňované paralelně se sólovými party dospělého Michala nebo fantastickou simulaci baletu televize NDR.

Závěr, kdy se tvůrci ještě jednou pokusí prodat všechny použité hity, je popravdě už trošku utahaný, nicméně velké finále s písní Děti ráje vás málem vystřelí na Venuši.

Někteří diváci v diskusi na stránkách muzikálu psali, že už byli na třetím představení a přijdou zas. Já bych na Děti ráje podruhé nešel, pět set korun je pro mě přece jen trochu hodně. Ale ani na vteřinu nelituji, že jsem je za to jedno představení dal.

Diktatura proletariátu

10. března 2010 v 15:32
Středa
Minulý čtvrtek neproběhla stávka dopraváků. Dostal jsem se do práce i z ní, takže bych z toho asi měl mít radost. Ale nemám. Zejména proto ne, že celá kauza ukázala, jak slabá Fischerova vláda je. Nebo možná, jak slabá by byla kterákoli jiná vláda tváří v tvář dostatečně nezodpovědné nátlakové skupině, která ovládá strategickou infrastrukturu. Diktatura proletariátu v praxi.

Ne že by mi tak vadilo, že si nádražáci nezdaní režijní jízdenky, gábl a dovolenou. Dotovali jsme to doteď, nějaký čas to ještě vydržíme. Daleko spíš mi vadí neuvěřitelná arogance téhle zaměstnanecké skupiny. Na co jsou, proboha, tak pyšní? Já dělat v dopravě, zalezu sto metrů pod zem. Čest pracovníkům metra.

Moje zkušenosti s veřejnou dopravou jsou totiž převážně příšerné. Jsem si pochopitelně vědom, že je získávám na omezením vzorku těch několika málo linek, které pravidelně využívám. Ale jakýkoli mimořádný výlet mě v mém hořkém přesvědčení jen utvrzuje.

Železnice jsou coby terč kritiky samozřejmě vděčnější, ale mě popravdě nejvíc iritují autobusáci. Už několikrát jsem slyšel, že řidiči autobusů procházejí při přijetí psychotesty. Nejprve jsem tomu příliš nevěřil, ale teď jsem si tím v podstatě jistý. Množství neurotiků a jiných psychopatů, které se vyskytuje v této skupině, převyšuje běžné procento patologií v populaci asi stokrát. Ty prostě musí někdo vybírat.

Společným znakem většiny z nich je úžasná arogance, dokonale šokující (a odzbrojující) každého, kdo umí jíst příborem a na ples nechodí ve flanelové košili s rozhalenkou. Tito neomezení vládci svých vozů jsou vždy připraveni seřvat na tři doby každého, kde nezná přesné názvy stanic, neví, kde končí jedno a začíná druhé tarifní pásmo, nebo má náhodou bankovku vyšší hodnoty než 50,- Kč. Nečiní jim problém tykat komukoli pod 25 let a oslovovat "helejtese" dámy středních let i důstojné starce. Jejich zupácké řvaní, jímž si vynucují pohyb cestujících dále do vozu (nebo cokoli jiného), je pro ně rituálem, bez kterého nelze vyjet.

Pokud by se podobně chovali kdekoli jinde - na ulici nebo v hospodě - byli by nejdéle do dvou minut bezpečně složeni jako nejhorší škodná. V autobuse jim to ale zcela nepochopitelně prochází. Jako by tam nejen oni, ale i všichni ostatní upadli do změněného stavu vědomí. Jsou pány nad naším životem a smrtí.

Což je někdy bolestně přesné, protože řada z nich řídí, jako by včera slezla z traktoru. Někteří dnes ráno. Lidé vlající v zatáčkách kolem tyčí nebo sesypávající se do předních částí vozu mají přitom jedinou starost - aby náhodou neupadli až na palubní desku a nerozhněvali pana řidiče.

Nejhorší jsou v každém směru ti zoufalci, co se zapomněli v osmdesátých letech, kdy byl nejen cestující, ale každý zákazník nikoli "náš pán", ale pokorný prosebník. Tito lidé se jak můry k lucerně neomylně slétají do polostátních podniků (či do těch, které mají dlouhodobé smlouvy s magistráty či kraji), kde socialismus úspěšně konzervují a křísí. Velmi dobře je to vidět při srovnání se soukromými dopravci.

Pokud by se k vám stevardka autobusu Student Agency chovala s desetinou jejich zvůle, víckrát byste se žluťásky nejeli. Říct si, že víckrát nepojedete do Brandýsa s ČSAD Střední Čechy, je ovšem trochu problém. Srovnání je o to zoufalejší: Když si v běžném linkovém autobuse kousnete do rohlíku, nebo se napijete z uzavíratelné láhve, řidič vás vyřve do bezvědomí. V autobusech SA se vás krásná holka celou cestu ptá, zda si nedáte kávu, vodu, čtyři druhy džusů nebo bagetu. V žlutém voze je samozřejmostí nabídka novin a časopisů. V linkovém autobusu si nemůžete číst ale leták z Tesca, protože je tak natřískaný, že nezvednete ruce. Když nakonec přepočítáte jízdné na kilometr, zjistíte, že žluťásci jsou levnější…

Chápu, že už je ta lamentace trochu dlouhá, takže k Českým drahám jen jednu poznámku. Čeština byla díky nim obohacena o jeden kontextový oxymorón. Oxymorón je stylistická figura založená na spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje. Obyčejně se to ve školách demonstruje na názvu Bžezinovy sbírky "Svítání na západě" nebo na citátu z Máchy: mrtvé milenky cit. Pokaždé si na to vzpomenu, když na nádrží slyším z amplionu sousloví "pravidelný příjezd". Škoda že už neučím, dal bych to do písemky.

Tento stav nám tedy minulý týden vyhrožoval stávkou a udělá to znovu, kdykoli se mu nebude něco líbit. Pevně doufám, že pro ně nebude dostatečným impulzem tento blog. Poslední spoj linky 346 z Černého Mostu do Brandýsa včera vůbec nejel, čekali jsme tam v -5°C 40 minut na 367. A to jsem nadával jenom v duchu. Co se asi stane dnes?