Brýle a břitva Václava Beneše

24. března 2010 v 23:02
Středa
Jaro letos začalo už v sobotu 20. března. Došlo k tomu sice až kolem půl sedmé večerní, ale už od rána bylo na jaro zaděláno: Slunce svítilo, vzduch voněl hlínou a ptáci křičeli jeden přes druhého.

V téhle idylické kulise byl před farou ve středočeských Klecanech odhalován informační panel o vlasteneckém knězi a spisovateli, oblíbeném autorovi historických próz Václavu Beneši Třebízském. Dnes už ho v podstatě neznají ani středoškolští studenti, ale já Bludné duše četl ještě zcela spontánně a z vlastního zájmu.

Odhalení informačního panelu bylo pochopitelně jen jedním z bodů blíže neupřesněného programu. Následovalo několik projevů, poté prohlídka kostela a konečně také kaplanky, kde je dodnes udržována skromná pamětní síň. V prostoře malé jako dlaň jsou jen dvě prosté knihovničky s různými vydáními Benešových knih, na stěně pár zažloutlých, zrnitých fotografií a také kopie obrázku karlštejnského havrana, který spisovatel dostal od Mikoláše Alše. Pak už jen kaplanské lůžko, stůl se čtyřmi židlemi - a objemná prosklená vitrína s masivní dřevěnou konstrukcí: Nádherná a jistě bezmála tak stará jako exponáty, které chrání.

Ve vitríně leží věci, které na takových místech obvykle ležívají: Různá vydání slavné Modlitby za vlast, seznam umělců oceněných z prostředků Benešovy nadace a pak to, co dává jedinečný půvab všem trochu podomácku poskládaným pamětním síním, totiž osobní věci vzpomínané postavy místních kulturních dějin.

Pokud je touto postavou spisovatel, bývá pravidlem, že k obdivování jsou předloženy především atributy spojené s tvorbou. Pera, kalamáře, osminkové archy tuhého papíru apod. Klecanská kaplanka ovšem nabízí očím návštěvníků jen dvě Benešovy osobní věci: jednoduché, kulaté (a pro Beneše tak typické) brýle a jeho břitvu.

První emoce, kterou nad těmi věcmi pocítíte, je dojetí. Jednak z těch předmětů samotných, z jejich prostoty, ohmatanosti, intimity. Současně Vás ale dojme také to, jak zoufale málo mohou místní strážci spisovatelova odkazu z pozůstalosti svého patrně nejslavnějšího občana vystavit. A jak je vystavování právě těchhle věcí v souvislosti s jeho literární činností vlastně nesmyslné.

Důležité ovšem je neodejít od vitríny příliš rychle - nechat na sebe obě věci chvíli působit. A hlavně poslouchat zaujaté vyprávění průvodců, jež má dva leitmotivy: Pohled a bolest.

Průvodci opakovaně upozorňují na to, co Václav Beneš z oken fary viděl: Prahu, Levý Hradec, blízký lom. Vybízejí vás, abyste se podívali z okna do zahrady; prý právě tady stál ořech, na němž sedával karlštejnský havran. Ujišťují vás ovšem současně, že Beneš viděl víc a dál - nám dnes vadí vzrostlé stromy, okolní zástavba atd.

Druhým stěžejním motivem jsou spisovatelovy nemoci a bolesti. Zánět kolena, kvůli kterému se musel již od nejrannějšího mládí opírat při chůzi o hůlku, opakované chrlení krve a a další příznaky plicní tuberkulózy, na níž ve věku 35 let zemřel.

Když tam tak stojíte a díváte se do tváře předčasně zestárlého, kulhavého kněze s úplně bílými vlasy, najednou víte, že předměty vystavené ve vitríně jsou ty pravé a žádné jiné by je nemohly nahradit.

Nevíme si dnes s vlastenectvím rady. Zvrhává se nám v primitivní nacionalismus nebo naopak v rozbředlé evropanství, kterým zakrýváme národní nejistotu a vykořeněnost. Nenacházíme v historii žádný příběh, který by měl sílu nás spojovat, který bychom si chtěli a uměli vyprávět jinak než s přezíravou ironií. Třeba je současné zmatené hledání národní identity a hodnot definujících naše češství opravdu hlavně hledáním nového, jedinečného pohledu. Možná bychom měli opatrně zdvihnout ten skleněný poklop a vzít do ruky tenké drátěné obroučky Benešových brýlí.

Ale to bychom se také museli tím pohledem - tak jako on - někdy cítit poranění. Odložit svou otrlost, sebejistotu a zabydlenost v instantních jistotách současnosti a nechat se něčím skutečně a do hloubky říznout.

Brýle a břitva Václava Beneše. Nevím, jestli jsem někdy viděl silnější expozici, než ten ubohý krcálek na Klecanské faře. Budu si ji dlouho pamatovat.

Obrázek převzat z webu města Klecany: www.klecany.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 25. března 2010 v 6:28 | Reagovat

V ranném mládí patřil V.B.T. k mým oblíbeným spisovatelům. Díky za informace a když mi to vyjde, rád se v Klecanech zastavím.

2 matka matka | 25. března 2010 v 7:26 | Reagovat

Velmi důležitý článek. Díky.

3 honajz honajz | E-mail | 25. března 2010 v 14:02 | Reagovat

S V.B.T. mám poněkud problém díky jeho příklonu a idealizaci husitství. Nějak mi víc přirostli k srdci regionální kněží-spisovatelé, jako Rudolecký, Dostál-Lutinov, "páteční dítě" Blažek-Pavlovický apod.

4 Petr Kukal Petr Kukal | 26. března 2010 v 10:20 | Reagovat

to honajz: Souhlas. Shodně s vámi pokládám husitství (resp. jeho masové destrukční projevy) za obraz nejhoršího chrapounství, jaké kdy poskvrnilo české dějiny. (Na druhou stranu nelze nevidět, že je to byla hlavně vina Želivského na jedné a Žižky na druhé straně. Hus sám v tom moc prsty neměl – byl to intelektuál a celý jeho spor s církví byl především – přede vším ostatním – sporem o remanenci. Ale to je teď vedlejší).

Beneš byl vystudovaný teolog (kvůli nemoci kostí studoval ještě o rok déle) a na rozdíl od poněkud naivního Jiráska si plně uvědomoval teologickou podstatu Husova konfliktu (jehož sociální rovina byla až druhotná). Musel si tedy být také vědom toho, že Hus zůstává z pohledu katolické teologie heretikem. Jako katolický kněz se tedy glorifikací husitství vydával na velmi, velmi tenký led…

Proč to dělal? ptám se sám sebe. Nevěřil vlastní konfesi, byl skrytým protestantem? Jeho práce pro farnost a další aktivity pro to nesvědčí. Odpověď podle mě leží v době, kdy Beneš své povídkové soubory V červáncích kalich a V záři kalicha psal. Vezměte to tak, že se narodil rok po revoluci 1848 – v době jeho života vrcholila třetí fáze obrození.

Beneš podle mě zvážil priority a zvolil to, co v dané chvíli pokládal za důležité pro národ. Připomněl (a zidealizoval) dobu, kdy se Češi emancipovali v míře, jaká neměla v Evropě srovnání.  Podle mě tak učinil s vědomím vší problematičnosti husitství i s vědomím rizika, které na sebe bere – byl přece knězem církve, která Husa odsoudila.

Jeho tanec mezi vejci podle mě nakonec dopadl docela dobře.

5 Paolo Paolo | 26. března 2010 v 23:59 | Reagovat

Odsuzovat husitství je módní trend. Jeho destruktivní charakter je nesporný, ale vytrhovat jej ze souvislostí, které ho vyvolaly, je plivání na naší historii. Stejně tak dělat ze Žižky odsouzeníhodného lapku je urážkou jeho nesporných vojenských kvalit. Vždyť si poradil s tehdejší válečnou elitou střední Evropy- křižáky a to snad stojí za objektivní uznání jeho schopností.

6 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 27. března 2010 v 10:16 | Reagovat

Myslím, že ani ne tak módní, jako dobový trend – pohled na husitství v současné době je formován také zkušeností s tím, jak nám bylo představováno v epoše minulé. Ta ovšem neošetřila obraz husitů dokonale: ve školách nám bývali představováni jako národní hrdinové, zatímco na kterémkoli hradě, zámku či klášteře jste se od průvodce dozvěděli, že ho v patnáctém století vypálili, vyrabovali či jinak zplundrovali. Loupeživé výpravy za jídlem se v učebnicích dějepisu označovaly za „spanilé jízdy“ a Žižka byl líčen jako ochránce Čechů před cizáky.

Pravda je ovšem taková, že fanatika Žižky měla plné zuby i leckterá husitská křídla, že Žižka plundroval vlastní zem a že zfanatizované davy mučily a popravovaly přestárlé kněží i ženy v řeholích naprosto beze všech ohledů. Žižka byl jistě geniální stratég. Ale jisté vojenské umění osvědčil i wehrmacht. Máme ho proto oslavovat?

7 Paolo Paolo | 29. března 2010 v 21:55 | Reagovat

Každá doba a každý režim si přizpůsobuje dějiny svým potřebám. tak je tomu nejen pokud jde o husitství a nejen tehdy. Jiráskova glorifikace zapadala do období vzniku čs. státu a tehdy bylo potřeba povzbudit národní sebevědomí a to se Jiráskovi nesporně podařilo. Že to bylo i za cenu určité fabulace historických skutečností, to nemůže nijak degradovat jeho přínos. Legendy jsou také mnohdy založeny na domněnkách a polopravdách a přesto se jimi naše písemnictví jenom hemží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama