Duben 2010

Po 25 letech

14. dubna 2010 v 19:52
"Ahoj, ráda bych Vás pozvala na třídní sraz 8. B základní školy, který se bude konat v sobotu 10. 4. 2010 od 16 hodin v Bílé růži v Poděbradech," čtu si pozorně v okně doručené pošty, abych si připomněl, kdy a kde mám dnes být. Za poslední půlhodinu je to pošesté. Alespoň že vlasy jsem si během dopoledne myl jen dvakrát. Když se uřícený, s jednou rukou v rukávu třetí košile (ve dvou předchozích jsem si připadal tlustý), zahlédnu v zrcadle v předsíni, pocítím sám před sebou lehký stud. "Je to, proboha, jenom sraz spolužáků," říkám si nervózně. Pomalu si obleču i druhý rukáv a na košili, v níž jsem stejně tlustý jako v obou předchozích, navleču sako. Už jen zkontrolovat, kdy a kde ten sraz máme, a můžu vyrazit.

***
Přicházím půl hodiny po ohlášeném začátku. Nechci tu sedět první, déle než 30 minut ovšem čekat nevydržím. V zamluveném sále je zhruba polovina někdejších spolužáků, což pokládám za hezký úspěch; dát po 25 letech dohromady 15 lidí mi nepřijde úplně banální. To ještě nevím, že nakonec se nás sejde 28 z 30. Včetně spolužačky, která přijede z Azurového pobřeží.

Sraz má naprosto jedinečný charakter, jaký může mít jen setkání lidí, kteří společně navštěvovali jednotnou školu osmdesátých let. Jasně si tu uvědomím zrůdnost současné rané školní selekce. Děti všech sociálních vrstev, zájmů a nadání jsou dnes společně vzdělávány jen dva roky. Ve třetí třídě odejde první část z nich do tříd s rozšířenou výukou jazyků, po páté třídě pokračuje dobrá čtvrtina ve studiu na víceletých gymnáziích. Velmi brzy se tam začnou cítit jako elita a s někdejšími spolužáky, kteří směřují k poctivému řemeslu nebo střední průmyslové škole, se přestanou kamarádit a posléze i stýkat. Nakonec skoro zapomenou, že ti druzí vůbec existují - což ovšem platí v opačném gardu i pro učně.

Nás tohle chválabohu nepostihlo. Proti mně u stolu sedí instalatér, automechanik a pokrývač, vedle mě zleva hasič, zprava učitel angličtiny a ob židli anestezioložka. Všichni si o překot povídají o dětech, smějí se a bryndají pivo po stolech. Na srazu gymplu obvykle sedí všude manažeři a vyměňují si vizitky. Včetně mě, pochopitelně - vůči vlivu prostředí nejsem o nic víc imunní než kdokoli jiný. Tady polovina lidí žádnou vizitku nemá a nikdy neměla - číslo mobilu vám nadrápou na zadní stranu tácku propiskou. Číšníkovou.

***
Z učitelů krom třídní přijde také fyzikář. Přibíhá rovnou z práce, v tašce notýsky ze školního roku 1982/83. Přisedá si ke mně a podává mi lahvičku medu; je včelař a ví, že jeho med zbožňuju. Vyměníme si pár vět a smluvíme se na pivo. Už léta si tykáme. "Kantoři si vždycky tykali," řekl mi jednou a tím byla tahle věc provždy vyřešená. Později byl školním inspektorem a dnes je ředitelem veřejné instituce zřizované krajem, takže by mohl dělat ramena. Když se ho na jeho práci zeptám, mávne rukou a jde s ženskými naproti řešit školní (ne)úspěchy jejich ratolestí.

Před desátou jsou už oba naši učitelé pryč. Normálně by nastala etapa povolených kravat a svlečených sak, ale tady nikdo kravatu nemá a mně sako nevadí. Odvážnější (a opilejší) muži kladou ženám otázky typu: "Proč sis vlastně nevzala mě?", ti ostýchavější nebo střízlivější jen ruce kolem ramen. Připozdívá se a stoly zvolna řídnou. Při každém loučení intenzivněji cítím, jak pevným poutem může být generační spřízněnost. Solidarita stárnoucích, komentoval by to Michal Viewegh.

***
Kolem půlnoci na mě dolehne únava, vypitý litr vína a řada panáků na přivítanou, na rozloučenou a jen tak. Potřebuju na vzduch. Navíc jedna ze spolužaček nemá doprovod, mohu tedy osvědčit i dobré vychování.
"Proč sis vlastně nevzala mě?" ptám se jí u branky, abych netrhal partu. Změří si mě od hlavy k patě, chápavě se usměje a odchází k rozsvíceným oknům svého domu. Ještě teď, v půl jedné v noci. Odpověď beze slov.

***
Do postele v domě rodičů, kde přespávám, se dostanu kolem druhé; ráno vstávám do kostela. Když klečím v lavici s hlavou těžce položenou na sepjatých rukou, je to jen zčásti výraz vědomé pokory. Z bundy, kterou jsem měl včera v Bílé růži, stoupá obloukem sepjatých paží nezaměnitelný pach hospody: cigarety, alkohol, přepálený tuk.

Při čekání na svaté přijímání stojíme ve dvou řadách; kněz klade střídavě jedněm a druhým do úst hostii. Vedle mě se k oltáři posouvá asi dvanáctiletá dívenka s velikýma jasnýma očima a plavými vlasy do půl zad. Když přijdeme na řadu, položí si prst kolmo na ústa - znamení, že vážně zhřešila a necítí se hodna přijmout tělo Kristovo, než svoje pochybení vyzná při svátosti smíření.

Duchovní jí udělá křížek na čele a dívka odchází. Zahanbeně celou scénu sleduji; jaký hřích asi tak může tížit nevinných dvanáct let? Kněz se obrací ke mně. Pytle pod očima, červené bělmo v očích a popelavá pleť mu asi napovídají víc než všechna slova. Na půl vteřiny zaváhám a pak otevřu ústa. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní, praví Pán.

***
Po obědě se jedu rozloučit s těmi, s nimiž jsem to včera nestačil. Míšu potkávám na ulici, jak spěchá za nějakou povinností. Renata stříhá túje ve své zahradě a Markéta, u které nakonec zakotvím na vodu (kafe stále nemohu), při rozhovoru pobíhá po kuchyni a připravuje manželovi a synovi jídlo. Vidím, že zachytit ještě cíp té včerejší nálady, ještě tu odcházející noc popadnout za šos, už není možné. Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.

Sedám do auta, pouštím si Souhvězdí střelce - mé nejmilejší CD a pomalu přes vesnice odjíždím domů. Stárnout je někdy vlastně docela hezké.