Roma Eterna

12. května 2010 v 10:02
Středa
Minulý týden jsem strávil v Itálii. Chápu, že pro většinu lidí je to dnes banální destinace, střední třída tráví dovolenou v Bankoku nebo v Mexico City. Pro mě to byl přesto hezký zážitek.

Úterý
Krátce po sedmé ranní nastupujeme v Neratovicích do zájezdového autobusu CK Axia s vidinou dvaadvaceti hodin jízdy, vykoupených ovšem návštěvou kolébky evropské civilizace. Ve voze jsou zatím jen dvě starší dámy, které se s námi přátelsky zdraví. Helga a Šarlota, napadne mě okamžitě - z kontextu Vieweghova románu se budou účastníci jakéhokoli zájezdu patrně vymaňovat ještě řadu let.
V Praze se autobus v podstatě zaplní, poslední místa obsadí Táborští. Je tu Jarda a Jituš, Denisa i Irma, pan Petrescu s paní Košťálovou. Nikdo nechybí, můžeme vyrazit.

Středa
Jediný, kdo iluzi oživlého románu rozbíjí, je průvodkyně. Místo naivní až pitomoučké Pamely před námi stojí vzdělaná a klidná Dana. Ve středu ráno nás rozlámané, ale natěšené provede neapolským přístavem a nakoupí lodní lístky. Cestou na Capri jsme všichni rozjaření a ani se to jeden před druhým nepokoušíme zakrývat. Páry si vzájemně ukazují maják a panorama Vesuvu, fotí si brázdu za lodí a pobíhají od jednoho boku k druhému. V jednom okamžiku zachytím Danin pohled. Není v něm ani špetka pobavené ironie nebo skrývaného despektu; jen čistá radost, kterou s námi sdílí. Kolikrát už to viděla, říkám si. Stokrát? Dvěstěkrát? Vypadá, že nikdy. Možná právě tohle je základní charakteristika dobrého průvodce.
Na Capri žije 12.000 lidí. Podívat se na náš příjezd přišli všichni - alespoň mi to tak připadá. Projížďka kolem ostrova, památky, procházky. A přístavní restaurace. Pivo pro mě a kafe pro ženu, vlídný, nevtíravý číšník a výhled na Tyrhénské moře, od kterého slaně fouká. Chvíle dokonalé pohody.
V horském hotelu nad Neapolí večer usínáme spánkem utahaných spravedlivých.

Čtvrtek
Dopoledne strávíme v zatáčce horské serpentiny. Převržený kamion sto metrů před námi nás uvězní na pět hodin. Nejhorší jsou první dvě hodiny, než podrážděnost lidí vystřídá odevzdaná apatie. Padají všechny zábrany, ženy močí za jakousi plachtou na svahu, muži přímo přes svodidla. Dana zůstává klidná a věcná, celých pět hodin udrží skupinu před branami masové hysterie. Kolikrát takovou situaci asi zažila? říkám si. Nikdy - jak se ukáže odpoledne. Vypadá ovšem, že stokrát, dvěstěkrát.
Stále veselí a bezstarostní Italové cestu hodinu po poledni zprůjezdní. Kolem půl třetí jsme v Pompejích. Míra zřejmé vyspělosti antického města i celé tehdejší kultury mě nadchne, velikost chrámů a paláců ohromí. Nejsilnější je ale dojem z odlitků obyvatel města, zachycujících je v poslední vteřině před tím, než je dostihla pyroklastická vlna z Vesuvu. Nevěřícná hrůza vepsaná do tváří, hlavy absurdně skrývané v dlaních.
Večer se v hotelu blíž seznamujeme s Lucií a Lucií, které se po zbytek zájezdu stanou našimi blíženci. Jde to dobře, víno je tu v neomezeném množství zdarma stejně jako voda. Tím ovšem podobnost obou nápojů končí, jak ráno spolehlivě poznám.

Pátek
Vrchol Vesuvu leží ve výšce 280 metrů nad parkovištěm, což je pro mě informace daleko podstatnější, než jeho výška měřená od hladiny moře. Okraje kráteru tedy dosáhnu bez zjevných příznaků infarktu, což například o Klínových boudách v Krkonoších poctivě říct nemohu. Na vrcholu jsem popravdě trochu zklamaný: místo bublající lávy a přímého pohledu na zemské jádro, který jsem najisto očekával, se v jícnu sopky válí jen mlha. Vypadá to trochu jako Obří důl.
V jedenáct odjíždíme do Říma, z něhož je dnes na programu především Vatikán: Vatikánská muzea, Svatopetrské náměstí, Bazilika di San Pietro. Branou v hradbách nejmenšího státu světa vstupuju s mrazením v zádech; když se přede mnou otevře prostor náměstí a pohled na největší křesťanský chrám, nemohu chvíli popadnout dech. Co by tomuhle asi řeklo těch dvanáct rybářů od Genezaretského jezera?
Vnitřek baziliky je monumentální a ohromující. Ale z prostoru náměstí mám nakonec silnější dojem. Sochy Petra a Pavla v jeho čele jsou hlubokými symboly; neviditelný oblouk, který se mezi nimi klene, nese celé dějiny mé církve.

Sobota
Řím. Má romantická žena se tetelí radostí nad Španělskými schody a Fontánou di Trevi, já radostí nad ní. Odpoledne je antické: Pantheon, Forum Romanum, Palatin, Koloseum. Po čtyřech hodinách umdlévám, cítím, jak ohromení a posvátná úcta postupně couvají před únavou. Hodinu před plánovaným srazem se ženou usedáme na zahrádku blízké kavárny a dáváme si poslední café piccolo. Pozoruju ji, jak zaujatě listuje bedekrem a slunce jí skrz listy stromů kreslí do tváře jemnou grafiku stínů. Jsme spolu letos dvacet let; je to naše odložená svatební cesta. V oddacím listě máme napsáno "student" a "úřednice", příjmy i cesty tomu tehdy odpovídaly.
"Líbí se ti tu?" ptám se jí. Jen roztržitě přikývne a dál studuje mapu. S rukama za hlavou se zhoupnu na kavárenském křesílku. Je mi dobře.

Neděle
Autobus má lůžkovou úpravu, sedačky se na noc mění v palandy. Večer jsme usnuli v Itálii, ráno se probouzíme v Rakousku, dvě hodiny od českých hranic. Pomačkané obličeje pod přeleželými vlasy se na sebe chápavě usmívají. Za poslední eura kupuji croissant a kafe, snídáme s pohledem na jezero v mlze. Poslední fotky, výměna e-mailů a mobilů.
K večeři žena udělá těstoviny; otevřu k nim víno vypěstované na svazích Vesuvu. Jsme příjemně nostalgičtí, vzpomínáme a opravujeme se v detailech, jako by na nich záleželo.
Tak zas někdy - třeba až budeme slavit čtvrt století…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dara Dara | 12. května 2010 v 14:15 | Reagovat

Asi nepatřím do střední vrstvy, páč a poněvadž Itálii miluju... Do Říma musím zase, neměla jsem na prohlídku čas, takže Španělské schodi a fontánu di Trevi jsem minula... :-( Ale Colosseum bylo fenomenální...

2 honajz honajz | E-mail | 12. května 2010 v 18:36 | Reagovat

Jó, Itálie! Tam jsem... taky nebyl... :-(

3 velká voda velká voda | E-mail | 12. května 2010 v 19:04 | Reagovat

A Pincio, park nad Piazza del Popolo, se spoustou bust. Na ten vzpomínám - i na bustu Pythagora, kterou někdo nastříkal na modro...

4 Zdenka Ulmova Zdenka Ulmova | E-mail | 12. května 2010 v 20:48 | Reagovat

A zpívala Vám Dana ukolébavku? Bez ukolébavky se nedá přežít 22 hodin v autobuse ;-). Hezké, moc ráda Vás čtu.

5 babča babča | E-mail | 12. května 2010 v 20:53 | Reagovat

Můžu napsat jediné-krása.

6 MIRA MIRA | 12. května 2010 v 21:00 | Reagovat

Itálie - moje celoživotní láska. Tam se člověk  musí vracet, snad po celý život a stejně je to málo, pořád je co objevovat. Tudy kráčela historie.

7 Blanka Ondrúšková Blanka Ondrúšková | E-mail | 12. května 2010 v 23:49 | Reagovat

Krásně popsáno, mám kamaráda, který do Itálie emigroval, pracoval na tržnici v Římě, zelenina ovoce a tak. Vrátil se kvůli nemocné mamince,kterou doopatroval a stále o svém pobytu vykládá , takže spoříme a snad se tam také podívám. Ale tak trpělivý jako vaše průvodkyně určitě není, bude to chtít pořádné boty a klid. Už se učím i italská slovíčka, je to prima řeč, taková normální. Zdraví B.

8 Petr Kukal Petr Kukal | 13. května 2010 v 8:10 | Reagovat

to [4] Zdenka Ulmova:

Nezpívala, bohužel :-)

Děkuju, já Vás taky rád čtu, Vaše blogy mi vždycky zvednou náladu (navzdory blbům občas se v diskusích pod nimi vyskytujícím).

to [5] babča:

Děkuju.

9 Zdenka Zdenka | 13. května 2010 v 16:05 | Reagovat

Ani já nepatřím do střední vrstvy, cestuji leda prstem po mapě. No co už, o to raději si počtu :-)

10 Láda Láda | E-mail | 13. května 2010 v 21:58 | Reagovat

Taky jsem tam byl, takto bych to posat numěl. S otevřenou pusou jsem zíral na ty ohromující pomníky a fontány. Pochopil jsem, proč sochaři z celého světa se chodili učit tam. Taky mě ochromily chrámy Maria Maggiore, sv. Pavel, Lateránská bazilika. Tak ohromné jsem nečekal. Jediné, co mě zklamalo, byly pahorky. Řím byl postaven na sedmi pahorcích. Já jsem čekal 7 Petřínů se sedmi rozhledy.

11 Goldberry Goldberry | 17. května 2010 v 11:57 | Reagovat

Krásný cestovní deník..do Pompejí bych se také ráda někdy podívala, musí to být silný zážitek. Řím mě naopak zklamal..možná to bude tím, že jsem tam nejela na odloženou svatební cestu po dvaceti letech šťastného manželství..

Už jsem se, Petře, bála, že jste na svůj blog zanevřel, když se tu tak dlouho neobjevil žádný příspěvek..jsem moc ráda, že tomu tak není.

12 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 17. května 2010 v 20:07 | Reagovat

to [11] Goldberry: Děkuju za milá slova.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama