Cestování v čase

17. června 2010 v 0:01
Středa
Popravdě řečeno nevím, co s tím cestováním v čase všichni mají. Jako by to byl bůhvíjaký problém. Já to provozuji už léta, a nikdy mě nenapadlo se tím někomu chlubit, natož z toho dělat senzaci.


Začalo to někdy před devíti roky, kdy se žena rozhodla, že zrekonstruujeme koupelnu. (Ne my dva, pochopitelně - nějaká firma. Poslední věc, jíž jsem vlastnoručně rekonstruoval, bylo krmítko pro drobné ptactvo, které jsem neplánovaně zrekonstruoval v lísku na jablko.)

Firma nám místo stěn z umakartu postavila zdi z itongů a kouli nad zrcadlem vyměnila za bodovky zapuštěné do stropu. Od té chvíle se umývárna ze sedmdesátých let dvacátého století proměnila v relaxační místnost nového milénia. Kdykoli jsem překročil její práh, překonal jsem třicet let.

O pět roků později prošla touž metamorfózou kuchyně. Sporák se začal sám vypínat, když voda z hrnce uhasila plamen hořáku, a myčka nás připravila o každovečerní rituál společného mytí nádobí. Zvyk to byl však natolik silný, že se jej doposud nepodařilo úplně potlačit. Kdykoli chceme se ženou vyřešit něco podstatného, jdeme do kuchyně. Ona při rozhovoru žmoulá houbičku a já se mimoděk opásávám utěrkou.

Minulý týden měla padnout další bašta odcházejícího času - obývací pokoj. V první fázi vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát bude časový posun regresní: Po oškrabání stěn na holý panel vypadal obývák jako jeskyně Altamira v Kantábrii. Vrstva lepidla a perlinka dojem trochu zkazily, ale na jednadvacáté století to přesto nevypadalo. Štuk ovšem místnost posunul dále k současnosti a konečná povrchová úprava dílo dokonala. Mezi obývákem a např. ložnicí už je 40 let.

V pokoji vzor 2010 se ovšem špatně vyjímá nábytek vzor 1989, absolvoval jsem tedy několik návštěv obchodních domů s příznačně ženskými jmény (Kika, JENA, IKEA), plných postelí a skříní. V rozporu s instrukcemi, které dostávám třeba v Globusu (neválej se po tom košíku!), jsem byl co chvíli vyzýván k tomu, abych někde ulehl nebo se alespoň posadil. Napadlo mě přitom, že v tolika postelích jako tento víkend jsem neležel za celý život. Když jsem se s tímto poznatkem svěřil ženě, přejela mě od hlavy k patě, pomalu pokývala hlavou a beze slova šla zkoušet další taburet. Myslím, že mi to věřila.

Budování časových pásem v rámci našeho bytu ovšem přináší také některá drobná omezení a změny v denním režimu. Mezi nejmarkantnější patří fakt, že všechny skříně, v nichž mám oblečení, jsou na balkonech. Stojí tam v jedné řadě u zdi, tak, aby je bylo možné nadále používat. Už týden se tedy převlékám z pyžama do běžného pracovního ústroje takříkajíc za dohledu zbytku sídliště. Trestní oznámení za porušování §352 trestního zákona (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci) čekám každým dnem.

V pátek nám přijdou položit podlahu (tedy možná - jak ví každý, kdo dnes jako maloodběratel jedná s jakýmikoli řemeslníky) a o víkendu se patrně přestěhuji z lodžií zpátky do obýváku. Už teď ale žena plánuje také rozsáhlé úpravy dětského pokoje. Záhy to tedy bude už jen ložnice, která si ponese pečeť minulého času, jemuž s každým dalším rokem, který mě od něj dělí, nějak víc a lépe rozumím.

A tu budu bránit dlouho a sveřepě, jak mlynář z Jiráskovy Lucerny svou lípu. V kuchyni už se ženou nemyjeme nádobí a v novém, velikém a ostře nasvíceném koupelnovém zrcadle vidím mnohem zřetelněji a přesněji svou stále starší a popelavější tvář. Ale v ložnici uléháme do téže postele, do jaké jsme si lehali měsíc po svatbě. A lůžko, na kterém momentálně jeden či druhý chybí, je pořád tak prázdné, jako tenkrát. Aspoň já to tak mám.

Je půlnoc; sedím v kuchyni u kafe a notebooku a sotva držím oči. Ještě na noc zapnu myčku, v koupelně na sebe do zrcadla udělám unavenou grimasu a půjdu usnout do jiného času.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Re Re | E-mail | 17. června 2010 v 7:07 | Reagovat

Tak jsem si dnes při čtení tohoto článku opět prodloužila smíchem život aspoň o hodinku.  Děkuji a přeji sluníčkový den

2 Richard Richard | 17. června 2010 v 7:28 | Reagovat

Vážený pane, já Vám děkuji. Svým příspěvkem jste přispěl k tomu, aby můj dnešní den začal tak hezky s veselou, že když mi to vydrží jen do oběda, úplně to postačí.

3 Petr+Kukal Petr+Kukal | E-mail | Web | 17. června 2010 v 8:04 | Reagovat

[1] , [2]  Díky oběma, přátelé.

4 caracola caracola | 17. června 2010 v 8:43 | Reagovat

Máte úplnou pravdu. Také absolvuji pohyby v čase naprosto hravě. Jen mě trochu mrzí, že při pohybu zpět nedozná moje tělesná schránka změnu směrem k  opětovému omládnutí a naopak mě těší, že při pohybu dopředu zůstanu bez viditelných změn. :-)

5 honajz honajz | E-mail | 17. června 2010 v 11:11 | Reagovat

Zase, až by se zmodernizovala ložnice, bude už zase zastaralá ta koupelna a bude nutný její upgrade z roku dejme tomu 2002 na verzi 2013... ;-) A následně upgrade kuchyně, opět obýváku...

Jen aby se v tom ještě dalo bydlet a šlo o byt pro lidi. V demo verzích různých katalogů nábytkářských firem se z mé vlastní zkušenosti bydlí špatně a postrádají jakýkoliv vzhled a pocit lidské zabydlenosti. Působí tak nějak - chladně.

6 Dáša Dáša | 17. června 2010 v 15:15 | Reagovat

vtipné to je, ale spíše pravdivé a ten nostalgický konec mě dostal...moc pěkné =)

7 Přemysl Čech Přemysl Čech | E-mail | 17. června 2010 v 17:23 | Reagovat

Do jiného nebo i lepšího času?... Taky jsem dost konzervativní v těchto věcech, ale bojuji s tím..  :-))

8 Láda Láda | E-mail | 17. června 2010 v 21:01 | Reagovat

Já moc necestuji časem: když překročím práh našeho domku postaveného v r. 1901 (starý 109 let), octnu se o 40 let nazpět, v době když jsme si ho zařizovali. Po příchodu z práce zajdu i do vedlejšího bytu a pozdravím manželčinu matku (tchýni, rok narození 1912, stáří 98 let). Tam je nábytek z prvé republiky, jen na chodbě a v kuchyni je několik kousků pořízených až po válce. Občas při tom vyslechnu nějakou historku, třebas tu jak šla do školy v 5 letech (v r. 1917), protože už tam chtěla chodit. A ještě jednu historku bych tady uvedl: Její otec byl v 1. Světové válce na srbské frontě. Doma byly dvě děti s maminkou. Od otce přišla zpráva, že onemocněl malárií a leží v nemocnici v Bosně. Sousedi říkali, že to je špatné, že pobyt v bosenské nemocnici nepřežije. Její matka se rozhodla: Prvně zajela do Hranic na Moravě, tam prý tehdy byla vojenská nemocnice. Šla za velitelem té nemocnice a zeptala se, zda by tam léčili jejího manžela, který leží.... Prohlásil, že ano. Chtěla, aby jí to dal písemně. A s tímto papírem sedla na vlak a jela do Bosny. Před tím se připravila na cestu: sehnala mouku, cukr, máslo, tvaroh, za války to byl problém. Napakla koláče, dala je do rance. Děti dala k tetě. Dojela do nemocnice v Bosně, koláče používala k úhradě služeb, například za doprovod do nemocnice. Šla za velitelem, předložila papír a přesvědčila ho, že jí manžela vydal a ona ho zavezla do nemocnice v těch Hranicích. Tam ho skutečně vyléčili.

9 Hanako Hanako | 17. června 2010 v 21:05 | Reagovat

Chtělo by to ještě větší návrat v čase. Mít tak půdu s našimi hračkami, kloboukem po mamince , starým tatínkovým rybářským prutem a s bratrovými bruslemi na kličku. Půda není, tak alespoň dobré archivní víno a hlavně mít ho s kým v pohodě vypít a vzpomínat, co jsme v tom roce uvedeném na vinětě zažili. Na zdraví!!

10 rucuk rucuk | E-mail | 17. června 2010 v 23:05 | Reagovat

Tak nevím , kam bych se chtěla v čase vrátit. Snad jen bych se vrátila tak do roku 1945, kdy ještě žili oba rodiče, popadla je za ruce a přenesla do novější doby, kde by jejich nemoc novými léky a postupy lékaři  vyléčili a  pak by se můj a bratrův život ubíral zcela jiným směrem. Lepším- horším- to už nevím, ale měla bych je..

11 Koshka Koshka | 17. června 2010 v 23:38 | Reagovat

rucuk: To je tak krasne receno, co jste napsala. I ja bych se chtela vratit zpet, zpet do 80tych let, byla to pro me nejkrasnejsi doba, hudba byla mnohem lepsi nez dnes, jako deti jsme si hrali venku a nikdo nas nemusel neustale hlidat, hrali jsme si s micem v popelnicich, v louzich a blate a nikdo se nad tim nepohorsoval. Doba nebyla tak sevrena modnimi trendy a stihlosti a dietami a televize taky nebylo zbytecne tolik. Nebyl pocitac a meli jsme vic casu jeden na druheho. Moderni obyvaky mi pripominaji kancelare nebo zdejsi americke cekarny u doktora. Byl utulny a prakticky. Sestricka byla mala, babicky mladsi, kamaradi meli jine starosti nez dnes a ja se blizila ke sve touze studovat jazyky. Prospechu ve skole jsem toho dosahovala, ale matka se vdala a my se odstehovali daleko a pryc do mist, kde muj prospech nemel zadnou sanci a jazykovka se stala nedosazitelnym snem. Chtela bych se vratit zpet tam, kdy vsichni znamy byli jeste na zivu a svet byl mnohem krasnejsi. Ano, nebyt stehovani, zivot by se urcite ubiral jinym smerem, smerem stastnejsim a lepsim.

12 Miroslav Miroslav | E-mail | 18. června 2010 v 7:24 | Reagovat

Velice dobře Vás chápu, sám jsem toto martirium absolvoval před třemi roky, zbývá mi ještě ten dětský pokoj.

13 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 18. června 2010 v 8:31 | Reagovat

Životní cesta, Osud, nebo ať to nazveme, jak se nám líbí, se řešil kdysi u Přemysla - zajímavý byl názor, že ať odbočíme jakýmkoliv směrem, je to jen odbočka a zase se /po čase/ stejně vrátíme na cestu, která nám byla určená.

Takže řečeno poněkud nevážně bylo by asi jedno,  i "kdybych já si vzala Pištu Hufnágla...."

14 mudrc mudrc | 18. června 2010 v 9:30 | Reagovat

Výborné. Jsem sice příliš mladý, abych ještě chápal ten melancholický dopad let minulých, ale královsky jsem se u Vašek příspěvku bavil.

15 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 18. června 2010 v 10:05 | Reagovat

to [14] mudrc:

Děkuju Vám, Michale.

16 mudrc mudrc | 18. června 2010 v 10:16 | Reagovat

* Vašeho...nevím, co tam dělá ten Vašek ;-)

17 edita+svatosova edita+svatosova | E-mail | Web | 18. června 2010 v 12:48 | Reagovat

Moc pěkně napsaný a laděný článek.

Moje dvě kočky se starají o to, aby se skoky v čase konaly rychlostí, jakou můj nábytek škubou. Gauč mám asi tři týdny, vypadá tak na tři roky :-))) Ale to už prostě ke kočkám patří, ráda s nimi přijdu o nový nábytek, nové věci beztak často divně smrdí a nejsou ještě osahané, přizpůsobené, "naše"...

18 Hanako Hanako | 18. června 2010 v 13:51 | Reagovat

I vůně nebo pach vás může posunout v čase. Pamatuji si vůni maminčiných kožených rukavic, kapesníky navoněné práškovým šamponem Elida - sáčky vkládala do prádla. Rybniční vůně bahna a rybiny mne přenese s tatínkem k řece, znovu pozoruji ptáky, plovoucí užovku, učím se znát stromy, keře a zvířata.  Jemná mýdlová vůně malého děťátka mi připomene moje malé děti. Stačí jen ucítit určitou vůni, zavřt oči a přenést se kamkoliv.

19 Bog Bog | E-mail | 18. června 2010 v 14:45 | Reagovat

Díky za hezké připomenutí,mám klávesnici celou mokrou!Vzpoměla jsem si na červené porcelánové srdíčko a z něho visící laskavec,na tatínkův kapsář s hřebenem na jeho úplně holou hlavu.A taky na těžké tašky nacpané proviantem,které jsem táhla na nádraží v Liberci a smutek v duši když jsem odjížděla směr Ostrov nad Ohří a ve druhé půlce svého života směr Přerov.Je s podivem co připoměla Vaše přestavba bytu!Pomalu zapomínáme,co jsme měli včera k obědu,ale nikdy nezapomeneme na domov.Díky.

20 babča babča | E-mail | 18. června 2010 v 18:13 | Reagovat

Po smrti maminky a návratu do původního bydliště, jsem musela oželet starý psací stůl. Se sekretářem po babičce jsem se rozloučit nedokázala. Jako malá jsem v něm tajně přebírala babiččiny poklady. Vždycky to tam tak zvláštně vonělo. Všechno už je jinak, ale tu vůni si pamatuji a vždy, když jej otvírám doufám, že ji zase ucítím. Snad jednou . . .

21 Teplik Teplik | 22. června 2010 v 19:01 | Reagovat

jo jo povedené jako vždycky ... jak je to jednoduché :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama