Týden na salaši

28. července 2010 v 0:09
Středa
Když se na něco hodně těším, obvykle mě to zklame: specialitou šéfkuchaře počínaje a autorskou besedou se studentkami střední zdravotnické školy konče. Naopak pokud jsem z něčeho beznadějně otrávený už týden dopředu, většinou je to pak docela fajn. Na dovolenou v Orlických horách jsem se těšil opravdu hodně - poučen zkušenostmi jsem proto očekával, že ve finále to nebude stát za nic. Což ovšem v duchu výše uvedené logiky patrně způsobilo, že jsem prožil jeden nejhezčích týdnů, na které si pamatuju…


Sobota
Na pronajatou chalupu se sugestivním názvem Salaš jedeme po několika letech znovu ve čtyřech. Náš starší, dvacetiletý syn svůj názor na rodinnou dovolenou, který konzistentně zastává již čtyři roky, sice ani letos nezměnil, zato nás doprovází Hynek, syn našich přátel. Je stejně starý jako náš mladší potomek, oba chodí do téhož sportovního oddílu a léta spolu kamarádí.

S vědomím, že objekt má být na samotě, si vezeme alespoň pár trvanlivých potravin. Pečivo ovšem žádné - tu "samotou" bereme přece jen trochu s rezervou; tušíme za ní reklamní tah na neurotické Pražáky. Do nejbližšího obchodu to bude aspoň tři sta metrů, říkáme si se shovívavým pobavením. Pro čerstvé rohlíky nám kluci každé ráno skočí.

Když kilometr a půl za vsí, hluboko uprostřed pastvin objekt přebíráme, žena se opatrně ujišťuje, že v obci je alespoň prodejna se základními potravinami.
"Ale samozřejmě," málem se urazí správce, "přijíždí vždycky v úterý a ve čtvrtek. Otevřeno má od deset do půl dvanácté." Nasedne na motorku, která nese ještě poctivý rukopis starého Laurina, a za chvíli nám mizí v lukách. Na cestu, po níž odjždí, dalších šest dní nevstoupí jiná noha než naše.

Neděle
Chčije a chčije. Alespoň tak počasí co chvíli glosují naši puberťáci, aniž by jim to viditelně vadilo. Během dopoledne stihneme vystřídat všechny společenské hry, včetně stolního tenisu: Salaš je v souladu s informacemi uvedenými na webu vybavena pingpongovým stolem, který se nachází v herně. Její stěny z hrubých kamenů jsou nalíčeny tenkou vrstvou vápna, jež se při každé prudší ráně v šupinkách snáší také ze stropu. Delší stěna herny je dosud opatřena robustními kamennými žlaby ve výši kravských tlam.

Kolem poledne už pociťujeme nedostatek pečiva poměrně citelně; žena se přesto vzpírá upéct pár bochníků chleba, třebaže v rustikálním prostředí salaše k tomu má veškeré nutné vybavení. Umanutost, s níž odmítá nahradit chybějící mouku strouhankou, která nám naopak přebývá, pokládám za průhlednou výmluvu - přesto nakonec ustupuji: Nakládáme kluky a jedeme do nejbližšího města vyrabovat nějaký supermarket.

Ukazuje se, že Rokytnice v Orlických horách nebyla tou správnou volbou: COOP zavřel v půl dvanácté, cukrárny a trafiky pečivo nevedou. Typické pohraničí. Přesouváme se tedy do dvacet kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou. Žena v panice krom rohlíků a bochníku chleba nakoupí "ještě pár drobností". Nákup v Renaultu MEGANE nakonec přece jen odvezu - mám kombika.

Pondělí
Počasí se umoudřilo, vyrážíme na první výlet. Žena se snaží nepřetáhnout strunu a Hýňu, neznalého běžného scénáře našich dovolených, hned první den příliš nevyděsit. Volí tedy pouze dvacetikilometrovou trasu, jejíž fádnost zachraňuje alespoň tím, že vede přes Velkou Deštnou. Na tomto nejvyšším vrcholu Orlických hor stojím po dvou hodinách osté chůze. Už jsem takhle stál na nejvyšším vrcholu Krkonoš, Beskyd, Jeseníků, Jizerských hor a Šumavy. Možná je nejvyšší čas začít zvažovat kandidaturu na primátora Prahy.

Týž večer se kluci vyjádří v tom smyslu, že je jim v chalupě trochu zima. Má žena, která běžně spí od října do března při otevřeném okně a od března do října také, ale zvenčí, se k nim poťouchle přidá. Vyberu tedy z kamen letitý popel, v kůlně naštípu dřevo a do uhláku naložím dvě lopatky oříšku. Když nesu hraničku třísek a plechový uhlák po zápraží vydlážděném velkými hrubými kameny, uvědomím si, že na sobě mám triko s krátkým rukávem, plážové kraťasy, na nohou žabky a na rukou mour. Radovan Krejčíř říznutý Petrem Bezručem, napadne mě…

Úterý
V Rokytnici necháváme auto a jdeme s kluky na známou pevnost Hanička. Vlastní stavba je strhující, historie téměř každé druhé zbraně či obranného prvku pevnosti ovšem končí ponurým konstatováním průvodkyně, že ji v tom a tom roce objevil národní podnik Kovošrot. Hýňa celou situaci chvíli zvažuje, než s odzbrojující logikou prohlásí: Zdá se, že stačilo včas zastřelit ředitele Kovošrotu - a válka mohla být vyhraná. Průvodkyně o tomto neotřelém řešení zjevně chvíli přemýšlí, než se definitivně rozhodne pokládat Hýňovu hlášku za vtip.

Už cestou k Haničce mě postihne zánět nervu v koleni. Stává se mi to tak jednou ročně, vím o tom a nepropadám panice - většinou to s pomocí ibalginu za tři dny samo odezní. Do konce dovolené ovšem zbývají tři dny…
Potíže kulminují na svažité cestě od pevnosti; u rozcestníku už je jasné, že do 5 km vzdálené Rokytnice nedojdu. Uchyuji se tedy ke stopování. Musím vypadat opravdu zbědovaně, protože mě bere první auto, jehož řidič navíc do mé cílové stanice původně vůbec nemířil.

Středa
Na Šerlichu, kam se vypravíme na výlet, trvají kluci na tom, že vstoupí do Polska. Asi je to nějaké polské prokletí, že to každého tak láká. Nebráním jim, navíc je v Polsku vyfotím i s hraničním kamenem.

V Rokytnici si Hýňa koupí sešit osmisměrek a náš syn Veselé křížovky. Osmisměrky se ukáží jako neškodné, zato křížovky nám přinášejí celodenní útrapy: Náš herec na pět. Mezinárodní označení letadel Saudské Arábie. Veselý na čtyři, první je "J". Otázky neberou konce, jsme zmožení, vyčerpaní, na konci sil. Křížovek jako by vůbec neubývalo. K večeru mi hlava třeští tak, že na syna zaječím, ať už toho věčného luštění nechá. Žena mě beze slova odvede před chalupu, posadí na lavičku s výhledem na les a sdělí mi, že Petr sbalil křížovky už před hodinou. Otázky v mé hlavě nakonec přece jen utichnou; celou noc mě přesto ještě pronásledují děsivé noční vidiny na tři.

Čtvrtek
Je 35 stupňů a vydržet se dá jen po krk ve vodě. Jedeme tedy na Pastviny, kde je nádherná vodní nádrž a na poměry Orlicka skvěle vybavené koupaliště. Půjčíme si nejprve loďku, která většinu času pluje, kam chce, a poté šlapadlo, které pluje, kam chceme my.

Odjíždíme kolem čtvrté; máme před sebou poslední večer a chceme si ho užít - každý po svém. Kluci hrají ping-pong, žena si čte a já stojí na zápraží před chalupu ztracenou v polích a jen se dívám. Deset metrů od příjezdové cesty je ohradník a za ním pastvina, kam každé ráno a večer přichází stádo asi šedesáti krav s telaty cestou k blízkým napajedlům. Přijdou i dnes, půl hodinky pobudou a zase se za občasného zabučení odkolébají. Z kamenů na zápraží pořád sálá teplo a žena mi z okna podává dva čtvrtlitrové hrnky s kávou. Sedíme na dřevěné lavici a díváme se, jak slunce pomalu červená. Je v tom něco strašně dávného, pro co už jsem zapomněl slova, takže to nedokážu pořádně pojmenovat ani sám sobě. Jen vím, že mi to bude chybět. Proti šedému nebi prolétne netopýr.

Večer děláme ohníček, kluci se snaží zapálit pastvinu a blízký les; ani jedno se jim nepovede. V jedenáct ohniště uliju, zamknu stodolu a hernu, a než vejdu do chalupy, dlouho se dívám na černý hřeben lesa pod pastvinou. Tak sem se tedy rozhodně vrátím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vrabčák vrabčák | 28. července 2010 v 10:54 | Reagovat

Na tato místa se vracím již několik let a vždycky té horské atmosféře podlehnu! Nádhera! Mimochodem, COOP v Rokytnici jede i v neděli ;)

Vítejte zpátky Petře!

2 rucuk rucuk | E-mail | 28. července 2010 v 12:07 | Reagovat

Krásné pohodové vyprávění, jako bych tam byla i s tou bolestí v koleni. Jen ten pochod bych asi nezvládla. No, vy jste ještě mladí a čeká vás takových dovolených více. Zdravím, vítám vás také zpět. No, a do vlády byste mohl...:-)) Na primátora se jich cpe více.:-))

3 caracola caracola | 28. července 2010 v 14:11 | Reagovat

Samota a klid v přírodě někdy umožní  probudit  dávný plamínek skomírající v duši pod nánosem civilizace spolu s otázkou : Proč jsem odtud odešel ?

4 babča babča | 28. července 2010 v 18:40 | Reagovat

Vtipné i nostalgické. Já takhle ráda vzpomínám na putovní tábor prožitý na Malé Fatře. Samota, lesy a každé ráno se přes náš tábor hnalo stádo krav. Pochopitelně pro pobavení místních chlapců.

Už je to skoro půl století :-) Dcera hajného se koupala v tričku a trenýrkách a naše dvoudílné plavky nedokázala pochopit. To nám bylo krásných 15 let.

5 kloistr kloistr | 28. července 2010 v 19:33 | Reagovat

Dovoluji si s milym autorem nesouhlasit a to prosim v oblasti koupaci, nebot nedaleko Rokytnice je mesto Zamberk, kde je koupaliste s nekolika tobogany, taktez v Usti nad Orlici, Letohrade, Pisecne,...Koncentrace bazenu v teto casti Orlickych hor je vice nez znacna ( a to nejen tech verejnych ). Staci se jen zeptat. Nemluve o tom, ze by me zajimalo proc ste se tahli az do Rychnova, kdyz Zamberk je bliz, Konzum i jine markety jsou tu o vikendu otevreny az do 8, v tydnu do 10. Hospod je tu nepocitane, a to i v Rokytnici. Jejich pocet se zde zvysuje primou umerou k tomu jak se zvysuje nezamestnanost. :o)

6 Pavlína Pavlína | E-mail | 28. července 2010 v 21:04 | Reagovat

Nádherný kraj a perfektní dovolená. Já bych sobecky vzala jen sebe a psy a hotovo. Týden v ráji. Pro mě sci-fi. Jo, a mouku. Na chleba :)))))

7 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 28. července 2010 v 21:37 | Reagovat

Díky všem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama