Další pozdrav z Olomouce

15. září 2010 v 0:08
Středa
Rok se s rokem sešel a znovu je tu září - čas školních aktovek, měsíc pasáčků (jak říká Jaroslav Seifert) a pravidelný termín mého oblíbeného festivalu AEDUCA, pořádaného již šestý rok na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jezdit sem je pro mě skoro stejný svátek jako slunovrat nebo dožínky. Vinobraní naší profese…


Tak jako vloni, i letos jsem kvůli tomu dokonce vstal v půl čtvrté ráno, pil ve žlutém autobuse za jízdy kafe z plastových kelímků a díval se na Přátele, které jsem viděl už šestkrát. Na rozdíl od minulého roku ovšem Olomouc tentokrát nevypadala jako Drážďany těsně po válce, ale jako Olomouc v roce 2010. Nezbývá než doufat, že na základě nějaké zvrhlé logiky vesmíru proto letos Drážďany nevypadají jako vybombardovaná hanácká metropole…

Protože jsem si v hotelu dohodl časný nástup, jsem už v deset ubytovaný a pouze s notýskem a perem mířím do Konviktu. Dopolední blok se nese ve znamení mládí, prvním třem přednášejícím je dohromady tolik, co mně. S dojemnou sebejistotou a žoviálností sdělují ta nejbanálnější pravidla efektivní prezentace lidem, kteří 20 let školí manažerské dovednosti v bankách a nadnárodních společnostech. Všichni se na přednášející přesto vlídně usmívají, na závěr jim tleskají a mají nekonfliktní dotazy a komentáře.

Je to taková hra, kterou tu všichni hrajeme - nejdelší příspěvky mají dvacet minut, nejkratší deset. Nic skutečně podstatného říct ani nelze. Vůbec to ovšem nevadí, protože o to nejde. Jde o to být v programu, mít příspěvek ve sborníku, ale hlavně jde o to stát o přestávce s jmenovkami na klopě ve foaye, pít instantní kávu z automatu, drobit si koláče do rukávu saka a lehce, avšak odborně konverzovat s kolegy z branže.

Při současném stupni technologického rozvoje, kdy se lze odkudkoli připojit do jakékoli videokonference, kdy lze všechna textová i obrazová data konfortně sdílet a kdy je možné léta pracovat v mezinárodním týmu, a nevystrčit přitom nos ze své kanceláře, už nikdo nic jiného ani nepředstírá. Je to hezké a je to potřeba, máme-li vůbec ještě zůstat lidmi.

K obědu je vedle tradičního řízku s bramborovým salátem na výběr taky guláš s chlebem. Ostentativně se rozhodnu manifestovat svůj dělnický původ a s třemi krajíci a lžící si přisedám k trojici žen z prestižní vzdělávací agentury. Mladá ředitelka, její stejně stará kolegyně a pak paní z mojí generace, možná ještě o pár roků starší než já. Všechny tři vesele švitoří manažerským nářečím plným anglicismů, sdělují si, co s kým očekovaly, jaký mají feedback z ejč ár a kdy je dead-line na tu prezošku. Nadšení a energie z nich přímo kape. Začíná mi to jít na nervy, aniž bych věděl proč.

Pak ředitelka se svou vrstevnicí odejdou na toaletu a paní naproti se regulérně zhroutí. Maska svěžího výrazu se propadne do unavené tváře, vypjatá ramena se svezou z vahadla energické přímky do oblouku únavy. Žena vydechne jako štvaná laň a pak se pomalu napije kávy; když pokládá šálek zpátky na stůl, zavadí o můj pohled. Poplašeně sklopí oči, stejně rychle jako já. Oba toneme v rozpacích. Alberto Sordi, 1982: Vím, že víš, že vím…

Kolegyně se vracejí a z unavené paní je zase mladá energická manažerka. Jak dlouho může v téhle válce ještě držet linie, říkám si, když odcházím. A znovu si uvědomuju, jak je to vlastně hezké, že dělám ve firmě o sedmi lidech, do práce mohu chodit v džínách, pořád dokola točit tři trika a místo meetingů mám jednou měsíčně velkou poradu, kterou šéfové stejně každý třetí měsíc operativně zruší, protože na ni zapomněli…

Po odpoledním bloku jdu zpátky do hotelu; cestou se zastavím u kostela svatého Mořice a vyjdu si 206 schodů na vyhlídkovou věž. Ještě nikdy jsem tu nebyl, nahoře jsem shodou okolností sám a jsem okouzlený, jak to umím, právě jen když jsem sám. Nahlas si čtu názvy významných objektů na velkoplošných fotografiích, které jsou tu umístěny do čtyř světových stran, a porovnávám je se skutečným panoramatem. Když najdu poslední kostel, udělám si ještě pár fotografií mobilem; cestou dolů počítám schody.

Večer je společenský večer. Navleču se do obleku, který už nedopnu, ale teď je mi to fuk, a jdu si poslechnout recitál operních árií v podání tří členů opery Moravského divadla Olomouc. Jsou skvělí - normálně vážnou hudbu neposlouchám, ale z tohohle mě mrazí. Když vcházím do sálu, potkám v portále konviktu paní, jíž jsem viděl při obědě. "Tu omáčku si pořádně prohřej," říká starostlivě do mobilu. Mám chuť pohladit ji po zádech.

Závěrečný raut je o poznání chudší než minulé roky, přesto je stále bohatý. Počkám až se převalí tsunami nejhladovějších, kterých je 95 %, a jdu si naservírovat, co zbylo. Nad téměř vytěženými, zuřivě rozstrkanými talíři si připadám jako sup hodující na mršině. Přesto je můj talíř ve finále velmi uspokojivě navrstven. Mimoto získávám luxusní místo na terase kavárny - prohodím pár slov se známými a pomalu se chystám k odchodu.

V předsálí ještě narazím na hlouček, k němuž právě hovoří mladičký ředitel jednoho ministerského odboru. Jeho narcismus je pověstný, navíc s ním mám zkušenost z loňského semináře. Každá druhá jeho věta tehdy začínala "Já a paní ministryně si myslíme...". Škodolibě se ušklíbnu na kamaráda trpícího v klubku posluchačů a odcházím do noci vlhké drobným deštěm. "Já a pan ministr si myslíme...," zní mi do zad.

V hotelu na mě padá nostalgie prázdných pokojů a stesk po rodině, která mi zítra přesně v tuhle dobu půjde těžce na nervy. Zapínám notebook a píšu první řádky. Psaní jako terapie - vždycky jsem to tak měl. Tím také veřejně přiznávám, že přerušuji blogerskou stávku, v níž jsem stejně zbyl sám, a budu hledat jiné formy protestu proti magrinalizaci této sekce na Novinkách. A teď už to balím, zítřejší konferenční program začíná v devět, tak abych ho celý neprospal. Na viděnou za týden, přátelé.

Pohled z věže kostela sv. Mořice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 15. září 2010 v 8:52 | Reagovat

S laskavostí,, kterou bych čekal u mnohem staršího člověka než jste vy,jste popsal jeden z červených korálků v jinak fádně bílém růženci všedních dní roku. Ty červené korálky máme každý jinde, ale nutně je potřebujeme k životu. Z těch všem společným zbývají do konce roku ještě Dušičky,Vánoce a Silvestr. Ať jsou pěkné.

2 Zdenka-matka Zdenka-matka | 15. září 2010 v 10:03 | Reagovat

:-))))))))))

3 rucuk rucuk | E-mail | 15. září 2010 v 10:38 | Reagovat

Sláva, Petře, bude tu pestřejší počtení, ta stávka ani můj email do redakce stejně nepomohly ničemu o čem jsme debatovali. Tak se budeme jen bavit, informovat, vzpomínat a o co jiného jde, ne? Mějte se hezky a na shledanou co nejdříve, nemusíte jen jednou za týden, ale vždy, když máte chuť psát, ne?

4 MIRA MIRA | 15. září 2010 v 11:24 | Reagovat

Díky,

zlepšil jste mi náladu na celý den. Pobavil jsem se, je to dokonale vystiženo.

Nestávkujte, prosím...

5 babča babča | E-mail | 15. září 2010 v 18:17 | Reagovat

Ani nevíte jak mne to oslovilo. I já jsem před lety zapadla do mladého dynamického kolektivu, kde jsem se upěnlivě snažila "zapřít" svůj věk. Všechno to namachrované mládí, co snědlo moudrost světa, mne ve snech děsí ještě teď. Jak já s tou paní cítím.

Je dobře, že jste se vrátil :-)

6 pampelina pampelina | E-mail | 15. září 2010 v 19:18 | Reagovat

Pozorovací a vyjadřovací schopnosti pěkně pohromadě, to je dar. A k tomu cit a pochopení za textem schované.

Přála bych vám, Petře, aby Vás středník nepohltil svou pravidelností a nevzal Vám chuť psát. Ale vaše studnice je hlubší než se zdá, tak snad nehrozí předčasné vyčerpání.

Psaní jako terapie, to je štěstí. Pro někoho je těžký úkol napsat souvislý text, a Vy nám tady zdarma posíláte perličky, které si každý v textu najde a po nichž prahne, aniž by to někdy věděl.

Díky za středník a psaní zdar!

7 MIRA MIRA | 15. září 2010 v 20:28 | Reagovat

[6] pampelina

Krásně, jak jenom Ty umíš, řečeno.

8 pampelina pampelina | E-mail | 15. září 2010 v 21:09 | Reagovat

Ahoj Míro, měj se pěkně a dík:-)

:-)

:-)

:-)

dobrou noc

9 Ella Ella | E-mail | 15. září 2010 v 21:45 | Reagovat

Od nadpisu až po poslední tečku nasávám krásnou člověčinu.

10 Petr+Kukal Petr+Kukal | E-mail | Web | 16. září 2010 v 8:13 | Reagovat

Děkuju všem za milá slova. Je hezké tady být.

Petr

11 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 16. září 2010 v 13:23 | Reagovat

Nevím jak komu, ale mně se v životě osvědčil převlek za starého, blbého, před nímž se nemusí dávat pozor na slovo.

Není to náročné a dá se z "odkopanců" dost vytěžit. Bohužel  má to jednu vadu, použitelnost je jednorázová, obvykle stejní lidé na stejnou fintu, znovu nenaletí. I když mám i zkušenost, že některé moje repliky se braly jako vyjimka z nabytého hodnocení ( obvykle ke škodě těch "nadupaných").

12 MIRA MIRA | 16. září 2010 v 18:24 | Reagovat

[11] nar.soc.,

Přesně tak. Převleky jsou pro nadupané soupeře zdrcující. Bavil jsem se tím, pokud jsem byl byl v pracovním procesu a není to k zahození ani v důchodu. Jen už z toho není taková radost. Při nákupu supermanažera většinou nepotkám. A když potkám, převálcuje mě.

Všiml jsem si, že přímo před vchodem obchoďáků, tj. mimo parkoviště, jsou často zaparkovaná (zahozená) auta ofroudovitého event. porschovitého typu. Majitelé jsou blbí nebo co?  Já vím, jsou arogantní.

13 Láda Láda | E-mail | 17. září 2010 v 22:29 | Reagovat

Jednou jsem se podílel na organizaci setkání ředitelů. Sjelo se jich asi dva tucty, pak si sedli k obědu. A já jsem zjistil, že jsou dvojího druhu: Jedni byli jen ředitelé, druzí ředitelé a zároveň majitelé podniků, častěji spíše spolumajitelé. A já jsem si sedl ke stolu s těmi majiteli. Krátce se vedla řeč o autech. Měli auta v cenové, ketrá mne nezajímá.  K tématu jsem neměl co dodat. Pak mluvili o autách-veteránech.Následoval hovor o pistolích. Nevím, jesli každý z nich měl zbraň. Ale většina z nich se k tomu vjádřila. Něco málo jsem v tomto oboru dělal. Zbraně, hlavně hlavně (prvé je příslovce, druhé podstatné jméno) vyžadují velmi kvalitní ocel. Na našem oddělení se také řešila výroba pancířů. Ale nezdálo se mi to rozvádět, tak jsem zase mlčel. Pak se mluvilo o koníčcích: golf, koně, jeden měl letadlo. Zase jsem si nevrz. Až jeden se rozhovořil o tom, jak vyrábí kovové plastiky. Znal se s Otmarem Olivou, což je výtvarník, který to s kovem umí. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl u nich v podniku, viděl jsem kovovou plastiku na chodbě v blízkosti kanceláře ředitele, asi to bylo dílo toho ředitele. Tady jsem se odvážil říci, že jsem odlil několik ocelových zvonů. Zvony se považují za umělcké odlitky. Nevzbudilo to však zájem, tak jsem zmlkl. A vím, kam si nemám sedat, kdyby náhodou byla příležitost.

14 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 18. září 2010 v 15:09 | Reagovat

13 Láďa

Kdysi jsem byl členem doz. rady a chodili jsme společně na oběd. Bylo zajímavé, jak se chtěli pánové jeden před druhým vytáhnout, co je baví, co si mohou dovolit a co plánují do budoucna. Mírně jsem se usmíval a protože mně už znali, byli z toho nesví. Většinou to usmívání bylo spíše pošklebování. Jednou už to nevydrželi a padl dotaz a co Vy?

Co já! No jaké máte plány? Pracovní nebo soukromé? Teď váhali, jeden řekl oboje.

Pracovní:

pokud možno se ctí zde ukončit pracovní působení a odejít do důchodu.

Soukromé:

pomoci svým dcerám, které byly obě vyhozeny z práce, pomoci svým starým rodičům s možnou restitucí a narovnáním v JZD

a zjistit si pečlivou lékařskou prohlídkou, jak na tom jsem a čeho se mám vyvarovat. Ostatní  se vyvine časem.

Pánové zůstali nějak zaražení, že někdo může uvažovat mimo obzor automobilových modelů ( jeden ), zájezdů do zahraničí ( druhý ) a podobných pitomin.

Takové vnímání svědčí jen o povrchním uvažování o průměrném nebo podprůměrném výkonu práce (funkce) ovšem za nadprůměrnou odměnu. To je důvod dnešního hospodářského stavu v ČR.

Drazí flákači ovládají státní úřady, firmy a zejména politické strany, samozřejmě bez ideí a odpovědnosti.

15 Tereza Tereza | 21. září 2010 v 9:46 | Reagovat

Já nevím proč, ale ten text mě dojal...asi proto, že je prostě krásný :-) Děkuju, že zase píšete.

16 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 21. září 2010 v 11:01 | Reagovat

[15] Tereza, 21.9.2010 09:46

To já děkuju; píšu pro lidi, jako jste vy - kteří se dojmout nechají :-)

17 Karel Karel | 25. září 2010 v 9:37 | Reagovat

Tohle je ta nejlepší stránka, jakou jsem kdy otevřel. Jen mi je moc smutno, že tak skvělých a inteligentních lidí je v naší krásné zemi tak málo. Přeji hodně štěstí a nápadů pro nové knížky.

18 Petr Kukal Petr Kukal | 26. září 2010 v 17:21 | Reagovat

To [17] Karel, 25.9.2010 09:37:

Moc Vám děkuju, Karle, přestože stran mé domnělé výjimečnosti se zcela určitě mýlíte :-) Nehledě na to mám ovšem radost, že se Vám blog líbí.

Petr

19 Lucie Lucie | 1. října 2010 v 8:35 | Reagovat

Nádhera, prostě a jednoduše nádhera, umíte pohladit po duši.

20 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 1. října 2010 v 14:35 | Reagovat

Jste příliš laskavá Lucie. Ale děkuji, samozřejmě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama