O stěhování z Lidovek (a o kurzu ve Zlíně)

30. října 2010 v 17:37 | Petr Kukal
Sobota (výjimečně :-)
Zmýlil jsem se. Blogy na Lidovkách nejsou pro mě. Nějak mě ta reputace článku, reputace autora a reputace tak vůbec stresuje. Už nechci soutěžit o komentáře a počet přečtení, nechci se objevovat ve výpisech na hlavní stránce, nechci usilovat o status VIP… Chci si psát pro radost, třeba hlouposti, třeba banality, které bude číst pět lidí ze sentimentu a dalších pět omylem. Takže se stěhuju na Blog.cz, jak nám to bylo nabídnuto, na blog, který nemá žádnou hlavní stránku, žádný výběr a který si každý musí najít a dát do oblíbených, když se sem chce za týden zase vrátit. Myslím, že právě takový blog potřebuju. Vítejte a někdy zas přijďte.


O   K U R Z U   V E    Z L Í N Ě
NEDĚLE
Balím. Do neuvěřitelně odraného hadrového kufírku, který se mnou absolvoval snad stovku služebních cest, vrstvím nezbytnosti: Dvě košile a dvě kravaty na dva dny školení, dvě vytahaná trika na dva večery svobody, oblek, kartáček na zuby a tři knihy - Nezvalovy paměti "Z mého života", knihu básníkovy sestry Vlasty Fischerové "Kouzelná říše dětství Vítězslava Nezvala" a Nový zákon. Mám pracovní cesty po republice obecně docela rád, ale na tuhle se zvlášť těším.

PONDĚLÍ
Vstávám před sedmou a krátce po půl osmé vezu mladšího syna do školy. Patří to k výjimečné atmosféře tohohle dne. Podaří se nám to takhle skloubit tak třikrát do roka, takže si to náležitě užívám. Před gymplem se syn ještě skloní k otevřenému okýnku: "A nezapomeň na tu Komentu," připomíná mi neuvážený slib, že mu z Brna, které mám na trase, přivezu šálu jeho oblíbeného hokejového klubu.
"Jasně," nejistě se na něj usměju, vyhodím blinkr a zařadím se do šňůry aut. Dokud mohu, sleduju ho ve zpětném zrcátku. Ani jednou se neotočí. Dospívající synové.

Setkání s legendou
Mířím do Zlína, ale čtyřicet kilometrů před Brnem z D1 sjedu. Už na odbočce na Náměšť nad Oslavou mi vzrušením osychají rty; u Mohelna cítím, jak mi hoří tváře. Snad z toho ještě nebudeš mít horečku, posmívám se sám sobě, i když vím, že už ji dávno mám…

Poslední kilometry cesty skoro nevnímám, stěží se soustředím na hlavní a vedlejší silnice. A pak už to přijde - auto se přehoupne přes nízký horizont, projede mírným esíčkem a přede mnou se objeví cedule s názvem obce. Šemíkovice.

V době, kdy se sem učitel Bohumil Nezval se svou ženou Emilkou a dětmi Vlastou a Vítězslavem přestěhoval, se Šemíkovice sice jmenovaly Šamikovice, ale jinak se tu změnilo jen málo. Podle dobových fotografií, které jsem viděl snad tisíckrát, poznávám náves, kapličku a především školu, kde největší český básník prožil "celé dětství a půl jinošství".

Opatrně, jaksi slavnostně parkuju pod lipami a jdu se dotknout toho domu, položit dlaň na jeho zdivo a opřít čelo o vlhkou omítku. Je to jako první rande, jako poslední den ve škole, kam se po prázdninách už definitivně nevrátíte, a je to také úplně jiné; je to pocit, který stojí mimo všechna slova. Jestli mě někdo pozoruje, musí mě mít za blázna, ale je mi to úplně jedno. Dlouhé minuty do sebe bez pohnutí vsakuju duch toho místa. Než odjedu, obejdu ještě celou ves a do jedné z knížek o Nezvalově dětství, které mám v autě, vložím žlutý list z jabloně ve školní zahradě.

Vracím se spodem na Brno, cestou ještě zastavím v Biskoupkách, kde se Mistr narodil. Dojem už ale není tak silný, protože ani Nezval sám se na první tři roky života, které tu prožil, nepamatoval. Přesto je to stále silné. Fotím si školu, kterou znám ze zrnitých černobílých snímků, sejdu dolů na náves a nadechnu se vzduchu, který poprvé naplnil plíce geniálního básníka. Za pár desítek minut už objíždím Brno po vnějším okruhu a mířím do města, jemuž dal tvář i ducha jiný génius, Tomáš Baťa.

Zlín
Nocleh jsem si rezervoval v hotelu na nábřeží. Jeho jméno není podstatné, je zaměnitelný za desítky jiných hotelů, v nichž jsem na podobných cestách spal. Jediný, který z té řady výrazně vystoupil, byl hotel Národní dům na třídě 8. května v Olomouci. Měl dokonalou atmosféru, plně srozumitelnou jen těm, kteří četli povídku Johna Irvinga "Penzion Grillparzer". Těžké koberce plné prachu, stěny obložené deskami z tmavého dřeva, řídké, matné světlo měnící všechny postavy na chodbách v nejasné siluety. Už ho zrušili. Dole v domě je cukrárna a tam, kde denně usínali neklidným spánkem hosté proměnění v přízraky, se rodí nové kancelářské prostory.

Zlínský hotel tuhle atmosféru nemá a já tím nejsem zklamaný. Jedinečné věci musí z podstaty zůstat jedinečné… Přesto je tu drobnost, která mě okouzlí. V posledním patře hotelu je night club. Bydlím v předposledním a připadám si jako tulák spící na půdě pod nebem rozkoší.

V hotelu si jen odložím zavazadla a jedu do instituce, kde budu příští dva dny školit lektorské dovednosti. Asistentka už na mě čeká; vede mě chodbou plnou kanceláří se jmény lidí, s nimiž strávím příští dva dny. Zvědavě si je prohlížím. Věra. Petra. Jaromír. Představuju si tváře, hlasy. Dělám tuhle práci už pět let, ale stejně jsem pokaždé zvědavý a trochu nejistý. Jací budou? Jaký budu já?

Připravím si na zítřek techniku a pomůcky, studijní materiály, cvičení a podklady. Za hodinu za mnou cvaknou dveře a přede mnou se otevře volný večer. V hotelu se naložím do vany, vyřídím nejnutnější poštu a vyjdu do ulic večerního Zlína. Mám velkorysé plány na prohlídku staveb z Baťovy éry ("Už jste viděl mrakodrap?" ptala se mě asistentka společnosti hned ve dveřích), ale nakonec jen obejdu Komenské sady, koupím si v doprodeji za deset korun studený langoš a jdu do kina. Román pro muže je fajn, ale víc o něm asi říct nelze.

ÚTERÝ
Vstávám před šestou, od půl sedmé začíná v kostele sv. Filipa a Jakuba ranní mše. Mladý kaplan hovoří na téma víry malé jak hořčičné zrnko, z kterého ale vyroste keř, v jehož větvích hnízdí ptáci. Je přesvědčivý - ve svém věku by mohl mít ženu, dvě hezké malé děti, auto střední třídy, chatu na Vysočině a kancelář v instituci, kde budu za dvě hodiny školit. Místo toho má první ranní mši, odpovědnost za přípravu katechumenů, výuku náboženství ve třetí třídě, pravidelné duchovní služby v nemocnici a svou víru, malou jak hořčičné zrnko.

Když vyjdu z kostela, sotva se rozednívá. V hotelu právě začali podávat snídani. Podvědomě zrychlím; za chvíli už sedím u stolku s výhledem na rušnou ulici, piju báječně teplou kávu a pozoruju rozespalé chodce.

První den školení probíhá hladce, ve skupině není nikdo problémový. Tohle už po těch letech odhalím do deseti minut. Představujeme se, vykládám, ptám se. Přesto vidím, že skupina je zvlášť po obědě už hodně unavená. Snažím se zařazovat hodně interaktivních prvků, aktivizovat je, burcovat. Když odezní první útlum způsobený poledním nasycením, kurz trochu ožije, ale já jsem na konci školicího dne orvaný jak borůvky. Už na sebe ani nic nehraju a první věc, na níž se na hotelovém pokoji podívám, je program kina.

Přestože úplně nemusím Petra Šabacha, film Občanský průkaz se mi vlastně líbí. Po něm jdu na pivo, na večeři a ještě na pivo. Když se vracím k hotelu, na náměstí Míru před knihkupectvím zahlédnu stegosaura. Chvíli na něj nevěřícně zírám - proboha, měl jsem dvě piva. Kolik asi musela mít stupňů?! Po bližším ohledání se ukáže, že jde o exponát výstavy "Návrat dinosaurů". Trochu mě to uklidní, přesto si na recepci koupím už jen ledový čaj.

STŘEDA
Druhý den školení je dynamičtější, jeho větší část zabere vystupování účastníků, záznamy na kameru a jejich analyzování. Co se aktivizace posluchačů týká, je to pro lektora snazší. O to větší nároky ovšem klade rozbor nahrávek na jeho pozornost, takže když kurz ve čtyři odpoledne končí, připadám si vymačkaný jako citrón. Ani to mi ale nezabrání, aby mě při loučení nepřepadl smutek. Byl jsem s těmi lidmi dva dny, všichni byli fajn a někteří byli opravdu milí. Už jsem se, myslím, v tomhle oboru naučil hodně. Důsledně oddělovat osobní rovinu od té profesní ale ještě ne…

Skládám dataprojetor, notebook, kameru, sklízím papíry, fixy, pomalu všechno pakuju do auta. Loučím se s vedoucí personálního, opatrně vyjíždím z areálu a mířím do Brna. Když všechno dobře půjde, dostanu se do prodejny suvenýrů Komety Brno aspoň půl hodiny před zavíračkou…

O tuhle iluzi mě během patnácti minut připraví nejprve kolona na výpadovce ze Zlína a hned nato dopravní zpravodajství rádia Haná. Zítra je státní svátek a na pátek si všichni vzali dovolenou. Národ odjíždí na chaty, takže centrum Brna stojí. Chvíli ve mně sice vítězí zoufalá potřeba potěšit syna a splnit daný slib, ale racionalita nakonec vyhraje - návštěvu Brna zavrhnu. Budoucnost mi pak dá za pravdu - když se konečně dostanu ke sjezdu na centrum, je hodinu po zavíračce a tma jako v ranci.

Kolem půl desáté jsem v Praze. Vyložím techniku ve firmě, na Vinohradech vyzvednu ženu, která má zrovna nějakou firemní oslavu, a kolem jedenácté už stojím doma pod sprchou. Když usínám, míhají se mi v hlavě lípy na šamikovické návsi, jejichž koruny šumí hlasem kněze ze zlínského kostela, a mezi listy prosvítají tváře účastníků kurzu. Každá chvíle a každý člověk se do nás otiskuje. Mám tuhle práci rád. A těším se na další kurz.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Old Boy Old Boy | E-mail | 31. října 2010 v 5:12 | Reagovat

"...nechci soutěžit o komentáře a počet přečtení, nechci se objevovat ve výpisech na hlavní stránce, nechci usilovat o status VIP…" Tento postoj jako byste vytáhl z mého klobouku. Jsem rád, že jste zaregistrován na blogujeme.unas.cz, kde se tvoří server, který nám v tomto smyslu bude všem "vyhnancům" vyhovovat.

2 Zdena Zdena | 31. října 2010 v 10:11 | Reagovat

Těžko se na blogu.cz hledá, leda že je autor v oblíbených položkách. U nás.cz to vypadá přehledněji :-)

Nicméně, i zde je hezké prostředí, pokud si ho autor a čtenáři na blogu vytvoří.
Ať se daří :-)

3 Zdena Zdena | 31. října 2010 v 10:13 | Reagovat

pan autor
Předchozí komentář ode mne byl vyhodnocen jako spam. Můžete si ho vyhledat :-) Častěji to zde zlobí :-(

4 maeror maeror | 1. listopadu 2010 v 22:05 | Reagovat

Ahoj,
název příspěvku by měl být pochopitelně opačně (kurz ze závorky ven, stěhování odstěhovat dovnitř), neboť ti, kterým za to Tvá slova stojí, si je jistě najdou - a pondělní odbočka je v kontextu Tvého blogu cennější než odbočení sem. :-)
Jinak ale samozřejmě přeji klidné už zakotvení...

5 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 2. listopadu 2010 v 8:38 | Reagovat

to [4]:: Děkuju - za tvoje slova i za to nalézání neustále se stěhujících zápisů :-)

6 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 3. listopadu 2010 v 18:05 | Reagovat

Přesně jste vystihl to, proč jsem se třeba na Lidovky nehnala. Inkognito, jaké je na blog.cz mi docela vyhovuje, jen to některé mazání komentářů, které musím vracet, odblokovávat dost často u každého článku mi vadí. Vždyť bychom si pohlídali sami, kdyby bylo v komentáři něco opravdu závadného. Myslím, že naši čtenáři jsou většinou zkušení a ví, co mohou a co ne. Navíc jsme dospělí lidé. Musím si vás dát do oblíbených, abych vás nehledala dlouho. Tak na shledanou!

7 EWCZ EWCZ | 14. listopadu 2010 v 21:07 | Reagovat

Tak co, pane Kukale, bude zas nejaky clanecek o skolstvi se zvlastnim zretelem k novym, novejsim az nejnovejsim trendum? Na Stolzove to jaksi drime.

8 EWCZ EWCZ | 14. listopadu 2010 v 22:04 | Reagovat

Konkretne - ted se zrovna prokusuji necim, co se nazyva "ctenarske strategie" a ve svych sedesati letech zjistuji, ze ctu uplne spatne. Treba se nekouknu na obal knihy a neupadnu okamzite do dlouhych predbeznych meditaci o cem ze by ta kniha mela byt a cim se bude zabyvat jeji hrdina. Proste si to prectu.
Zatim jsem z navodu k tem strategiim jaksi nepochopila, k cemu by mi vesteni obsahu z obalu melo byt a nevim tedy, k cemu to ma byt tem nebohym deckum.

9 Pezbo Pezbo | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:09 | Reagovat

Fajn blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama