Milníky času

17. listopadu 2010 v 0:07 | Petr Kukal
Středa
Škoda že minulý čtvrtek nebyla středa - to bych býval mohl svůj zážitek zveřejnit okamžitě, ještě teplý. Nevyšlo to přitom jen o den, dvakrát jsem to v kalendáři ověřoval. No nic, snad se mi i po týdnu podaří zachytit alespoň ozvěnu těch dojmů.


Minulý čtvrtek byl totiž 11. listopad, svátek svatého Martina. Tak jako vloni a tak jako předloni jsme jej byli se ženou oslavit. Vás, kteří mě znáte, to možná trochu mate, protože víte, že se nejmenuji Martin, ale Petr. Dokonce ani má žena se nejmenuje Martin, takže důvodů k oslavě jmenin jednoho z nejslavnějších římských vojáků nebylo mnoho.

A přece bylo, neboť my Martina slavíme tak, jako slavíme Vánoce, Velikonoce nebo Dušičky. K tomu taky nepotřebujeme, aby se naši synové jmenovali řekněme Velký pátek a Hod Boží vánoční. Ačkoli jak to teď čtu, ptám se sám sebe, proč jsme tahle krásná jména tehdy tak unáhleně vyloučili z užšího výběru. Zejména starší, samotářský syn by byl Pátek jak víno. A všichni, kdo na poslední školní soutěži viděli našeho mladšího potomka házet krikeťákem, se spontánně vyjádřili, že to byl opravdu boží hod.

Ale to jsem odbočil, vraťme se k tomu folklóru. Jedenáctého listopadu jsme se s manželkou o polední pauze sešli v naší oblíbené restauraci a dali si martinskou husu. Každý jedno stehno zhruba velikosti kyje z pohádky o Mrazíkovi, k němu šest knedlíků a hlávku brusinkového zelí.

Možná vám to nepřijde jako bůhvíjaká senzace, ale mně jo.  Mě totiž po zbytek roku žena pravidelně obchází s krejčovským (dvou)metrem, jímž mi měří obvod pasu, mou váhu jednou týdně zanáší do grafu na ledničce, který už několik let vypadá jak křivka vývoje ekonomiky v období poválečné konjunktury, a kdyby mohla, určitě by mi brala i krev za účelem zjišťování obsahu tuku. A teď - husa!

Tím to ovšem neskončilo. Se stejným pocitem odpovědnosti jako v poledne na husu jsme k večeru vyrazili do vinotéky na ochutnávku mladého martinského vína. Šest vzorků bílého, šest červeného. Vzorek tak půl deci, celkem tedy něco přes půl litru vína. Žena byla tak opilá, že mě na ulici vzala za ruku!

Z toho je zřejmé, že ve svátcích dost jedeme. O Velikonocích pletu se syny pomlázku, přestože nakonec pokaždé vypadá jako školní model DNA, a o Vánocích před námi není bezpečné jediné jablko. Když končí boj o zrno, loupíme družstevním zemědělcům z polí klasy, jimiž dekorujeme byt. Na svatou Barboru nosím ženě větvě (a slabší kmínky) třešní. A zimu vynáším preventivně od února do dubna tři měsíce v kuse, protože sníh mi vážně strašně leze na nervy.

Třeba vám to přijde pošetilé, ale nám ne. Mně ne. Mám v sobě nějakou pradávnou intuici, která mi říká, že času se má pomáhat, že jeho koloběh se má těmihle svátky a zvyky podporovat. Že je opravdu potřeba posvětit na Květnou neděli kočičky, aby mohl začít svatý týden, a že má smysl odpočítávat neděle do Štědrého dne zapalováním svíček na adventním věnci, aby mohl přijít den Narození Páně.

Pragmatici vám na to samozřejmě řeknou, že Velikonoce přijdou i bez postních jidášků a bez kraslic a Vánoce fakt nezávisí na nějakém lití olova. Možná to tak je, možná čas i bez nás poplyne dál. Ale proč se na jeho běhu nepodílet, když můžeme?

Po mnoha letech odkázanosti na mobil jsem zase začal nosit náramkové hodinky. Jsou to ruské Pobědy po mém pradědečkovi Františku Matějkovi. Mechanické. Každé ráno se musí natáhnout, jinak se zastaví. Ručičky leží na ciferníku jak zhroucené francouzské hole času.

Nejprve jsem zapomínal, ale teď už se mi povedlo ten úkon zautomatizovat. Vstanu, odbudu ranní hygienu a postavím vodu na kafe. Než se uvaří, soustředně natahuji hodinky a posílám čas odměřovat další den. Další den mého stárnutí. Další vypadané vlasy, další šedivé chlupy na prsou. Nezabráním tomu. Ale v rozporu se všudypřítomným kultem mládí, navzdory všem krémům proti vráskám a přípravkům proti stárnutí, mohu plynutí času přitakat. A docela se mi to líbí.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruda Ruda | 17. listopadu 2010 v 13:41 | Reagovat

Moc hezký zamyšlení. Jen to Vám s velkými V mi tu nějak nesedí, přeci nejde o zdvořilostní dopis. ;-)

2 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 17. listopadu 2010 v 15:42 | Reagovat

Máte samozřejmě pravdu, Rudo, díky za upozornění. Už jsem to opravil.
PK

3 babča babča | 17. listopadu 2010 v 15:54 | Reagovat

Ručičky leží na ciferníku jak zhroucené francouzské hole času.
To je moc krásné.
Milé čtení do pravého podzimního nečasu. V listopadu toužebně očekávám advetní neděle, které nás vedou ke dni Narození Páně. Jen tak se dá ten ponurý měsíc přečkat.

4 pampelina pampelina | E-mail | 17. listopadu 2010 v 19:25 | Reagovat

I když zimu nemám ráda, první sníh mě vždycky těší, je to romantické.
Díky za milý článek.

5 honajz honajz | 18. listopadu 2010 v 20:52 | Reagovat

Můžu se prosím zeptat, co Moranu? Vynášíte? :-)

6 Petr Kukal Petr Kukal | 18. listopadu 2010 v 21:47 | Reagovat

Vynášení zimy a vynášení Morany je přece totéž - viz 8. odstavec.

7 honajz honajz | 18. listopadu 2010 v 23:34 | Reagovat

Nechci se hádat, Morana je spíš symbolem smrti, ta zima je podružný efekt. Jakože v zimě umírá / umíralo nejvíc lidí, takže s koncem zimy ani ta smrt už nebude mít takové hody. (Období smrti začínalo /a sem tam ještě začíná/ ve chvíli, kdy je vše z polí sklizeno a stáda nahnána z pastvin v horách do stodol a stájí v nížinách.)

Ale to je jedno, měl to být vtip, a nejspíš se nepovedl. :-)

8 Petr Kukal Petr Kukal | 19. listopadu 2010 v 8:46 | Reagovat

Ani já se nechci přít.
http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2008040002
:-)

9 babša babša | 19. listopadu 2010 v 9:02 | Reagovat

Taky jsem si myslela, že v zimě umírá nejvíc lidí, ale ona to není tak docela pravda. Proč se říká "Vydržet do švestek"? Projděte si nějaký hřbitov a budete se divit.

10 Petr Kukal Petr Kukal | 19. listopadu 2010 v 9:16 | Reagovat

Opravdu je to synonymická triáda: Morana - zima - smrt. Vynášení Morany je vynášení zimy. Vynášení zimy je vynášení smrti. Vynášení smrti je vynášení Morany. Zrovna nedávno jsem o těchhle věcech vydal s kamarádem etnologem knížku. Počítám, že v tomhle se nespletl.

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 19. listopadu 2010 v 20:51 | Reagovat

Lidé se při těch různých zvycích svým způsobem baví a to je dobře.
S tím umíráním na podzim - u nás bylo v poslední době hodně parte ve vývěsní skříňce. Přitom v létě skříňka zela prázdnotou. Tak nevím..

12 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 19. listopadu 2010 v 20:54 | Reagovat

[10]:Ta knížka, pane Petře by mohla být zajímavá. Člověku by neuškodilo takové upřesnění všech zvyků , které se mnohdy dodržují dost chaoticky. Ne všichni je znají.

13 Ladislav Jílek Ladislav Jílek | E-mail | 20. prosince 2010 v 22:40 | Reagovat

Pokud někdo neví, jak přišel sv. Martin k huse, tak je to z doby, kdy adventní doba trvala déle a začánal 12. listopadu. Nesmělo se jíst maso, jen někdy ryby a ani sádlo, jen rostliné tuky. Sv. Martin byl poslední den, kdy se mohli nezřízeně nacpat. Později se půst zmírnil a zkrátil na 4 týdny. Přísné postní období ještě dodržují pravoslavní.

14 Ladisalv Jílek Ladisalv Jílek | E-mail | 20. prosince 2010 v 22:44 | Reagovat

Ještě ke slovu "mílníky" v nadpisu. Pamatuji dobu, kdy se psala hesla: "Sjezdy KSČ - milníky na cestě ke komunizmu." Někteří vtipálci v tom heslu psali slovo "mýlniky".

15 Viky Viky | E-mail | 10. ledna 2011 v 20:19 | Reagovat

Jen tak na okraj,ráda bych trošku poopravila pana Jílka,kterého tímto zdravím.Pocházím z města Frenštát pod Radhoštěm,které má ve svém znaku sv.Martina se dvěma husami.Legenda praví, že svatý Martin (asi 316 - 397 n. l.) byl původně římský voják, později misionář a biskup ve francouzském Tours. Podle legendy světec nechtěl přijmout biskupskou hodnost a schoval se mezi husy. V křesťanské ikonografii je sv. Martin nejčastěji zobrazován jako voják, který se s žebrákem dělí o plášť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama