Týden na dlani

1. prosince 2010 v 9:01 | Petr Kukal
Středa
Středník, to je vážně past. Kolikrát bych se rád podělil o nějaký bezprostřední dojem třeba v pátek! Říkám si: Tohle je dobré téma, to ve středu napíšu. Jenže v neděli už nevím, co se mi na něm tak líbilo, a v úterý si nevybavím ani to téma samotné. To mě zdánlivě chrání před zabřednutím do banality - zpracuji jen ta témata, která obstojí na prubířském kameni času. Malichernosti se právem propadnou do nicoty zapomnění.


Pravda je ovšem taková, že témata, která si vybavím ve středu, případně v úterý v noci, jsou stejně banální jako všechna ostatní, jen jsem je nestihl zapomenout. Událostem úterka či středy je tak neprávem přiznána důležitost, která jim vůbec nepřísluší. To je rub celého tohohle konceptu. Jeho lícem je nepopiratelný fakt, že díky týdenní periodicitě je výčet banalit na mém blogu zredukován na jednu sedminu celkového počtu.

Tyto dva odstavce byly nade vší pochybnost sofistikovaným entrée k nějakému závažnému tématu, které jsem ale mezitím zapomněl. Zdá se tedy, že nemá-li se na Středníku rozhostit další týden bezvýznamné ticho, nezbude než se snížit k inspiraci tak přízemní, jako je můj diář. Zde je tedy uplynulý týden jako na dlani. Respektive doslova na dlani.

Čtvrtek 25.11.
Byl jsem u hol(č)iček. Ale nepředstavujte si žádné pikantnosti: Když jsem se vracel z knihovny ve Školské, zahlédl jsem na rohovém holičství nápis "Pracujeme se slevou". Tato zákaznická vstřícnost měla - jak se zanedlouho ukázalo - dobrý důvod: Šlo o cvičnou provozovnu středního odborného učiliště kadeřnického. Ledva jsem vstoupil, nějaká šestnáctiletá dívka mě svlékla (z kabátu!) posadila do křesla a svěřila své mlčenlivé kolegyni z druháku.

V druháku už brali nůžky, ale strojek ještě ne. Ten je asi až ve třeťáku. Uvážíme-li tedy, že požadovaný třímilimetrový sestřih nad spánky mi byl vytvářen zkříženými břity, není 55 minut na jedno ostříhání zase tak moc. Ani cena 40,- Kč rozhodně nebyla přemrštěná, ale přesto si myslím, že se tu budu zastavovat spíš méně často. Snesu pomalou práci dívek, které se teprve učí. Snesu drobné nedokonalosti, které na mé hlavě beztak mnoho škody napáchat nemohou. Ale bodré, zpola zkušeně otcovské, zpola sebejistě světácké tokání prošedivělých seladonů mi způsobuje kopřivku po celém těle.

Večer jsem byl u nás na faře na němčině. Už tam chodím tři měsíce a umím pozdravit. Umět pozdravit, když člověk někam přijde, je podle mě základ.

Pátek 26.11.
Jsem na obědě s bývalým kolegou z bývalé práce. Mluvíme o ženách a Tomáši Halíkovi, což jsou naše dva základní konverzační okruhy. Co se žen týče, vzájemně se vysmíváme svému vkusu, což naše přátelství jen posiluje - nikdy nebudeme ani hypoteticky rivaly. Co se týče Tomáše Halíka, srdnatě odrážím všechny útoky, které proti němu můj exkolega vede. Podle mě Tomášovi závidí, že mu oddaně naslouchá více žen než jemu samotnému. Mně je to fuk, mně žádné ženy už léta nenaslouchají, proto každé srovnávání v této věci pokládám za absurdní. Nejvíc fuk to je Tomáši Halíkovi, který žije v celibátu. Obdiv žen je pro něj vedlejší produkt, asi jako když při výrobě bioetanolu vznikají ještě DDGS.

Večer jdu s mladším synem do kina na první část sedmého dílu Harryho Pottera. Je do dvanácti let nepřístupný a já si občas nejsem jistý, zda to stačí. Pamatuje si ještě někdo, že tohle byla původně pohádka?

Sobota 27.11.
Dopoledne nákupy, odpoledne návštěva u přátel a poté manželčiných rodičů. Večer píšu recenzi, která mi zajistí tři sta korun honoráře a další dva zavilé nepřátele - knihu napsala autorská dvojice.

Neděle 28. 11.
První adventní. Ráno jdu do kostela, domů se vracím tradičně přes cukrárnu. Při Kalendáriu a Toulavé kameře snídáme tytéž dorty jako minulý týden a jako předminulý. Když o dva dny později zaslechnu v televizi repliku z nekonečného seriálu Ulice, kde si jedna z postav stěžuje, že u nich doma je všechno pořád stejné, nevěřím vlastním uším. Pro mě je neměnnost našich rodinných zvyklostí zdrojem ničím nenahraditelné pohody. Jak říkají skalní konzervativci: Co je nového? Chválabohu nic.

Odpoledne vážeme adventní věnce. Starší syn pro rodinu své dívky, mladší syn pro nás, já pro babičku s dědou. Zbývá nám jeden slaměný základ, který pro jeho povážlivou velikost nikdo nechtěl. Obalím ho tedy chvojím a lehce přizdobím plátky sušených jablek a pomerančů; plánuju ho zanést na hrob Františka Pubala, kněze, o jehož památku se starám. Starší syn se na věnec zkoumavě dívá a ptá se, zda byl pater Pubal kromě faráře taky amatérským žokejem. "Přesně takový dostal Váňa," upozorňuje mě, "když naposledy vyhrál Velkou pardubickou."

Večer pálíme první svíčku na adventním věnci, posloucháme koncert a pijeme svařák. Za víkend jsme stihli svařit a vypít čtyři a půl litru. Přemýšlím, jestli to něco znamená.

Pondělí 29.11.
Když se ráno málem přizabiju na neshrabaném chodníku, uvědomím si, že definitivně začala zima - období, které z hloubi duše nenávidím. Všechen ten sníh, led, mráz, rampouchy a další hrůzy chápu jako zvrhlého bobříka odolnosti, jehož je třeba přetrpět, jako stezku odvahy a strašidelný zámek v jednom. Moje žena naproti tomu při pohledu na ten bílý hnus celá září a nadšeně mě upozorňuje na každou zasněženou větev zvlášť. Jsem blízko hysterickému záchvatu, ale nakonec se opanuji.

Úterý 30.11.
Porušuji tradici společného oběda se starším synem, který v Praze studuje a s nímž se co úterý vídáme nad pečenými žebry, abych stihl všechnu dnešní práci: Odpoledne musím odejít dřív za příčinou návštěvy lékaře, který se léta snaží zpomalovat mé poněkud uspěchané srdce. Ale daří se to jen do jisté míry, stejně je pořád zbrklé a rozevláté. Jako já…

Syn se ženou je večer na hokeji. Slávia versus Kometa Brno. Já ne, na mě je tam trochu moc lidí, trochu moc hluku a trochu moc sportu. Sleduju průběh zápasu on-line na internetu a v okně pod tím píšu Středník. Tohle je zas moje hra. Můj adrenalin.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hanako | 1. prosince 2010 v 10:14 | Reagovat

Souhlasím s vámi, lze se těšit i na všední rodinná setkání, jen puberťáci to ocení později. Přeji vám i vaší rodině dobrou pohodu.

2 honajz honajz | 1. prosince 2010 v 12:11 | Reagovat

Osobně jsem vděčný za každý den, kdy se nic nestane a vše je stejné jako den předtím. Kam se na to hrabe jakýkoliv adrenalin, na tuhle pohodu, na to těšení se na malé, drobné každodenní rituály, a klidně řeknu i stereotypy... Děti jsou zdravé, zlobí pořád stejně, chtějí číst před spaním, espresso si udělám vždy třikrát denně - vše je každý den stejné, a přece jiné. A v tom je ta krása. Jako kdybyste každý den v devět ráno fotili krámek na rohu, a po roce ty fotky porovnali. (Omlouvám se Jimu Jarmsuchovi za ukradení jeho nápadu.)

3 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. prosince 2010 v 16:20 | Reagovat

Pane Petře, vy máte to povídání opravdu takové ze života. Jak se zdá, takovou tu správnou dávku ironie podědil váš syn- to přirovnání věnce bylo trefné. To byl výraz naší babičky, když bylo něco vtipného a zároveň ,,to sedlo". Mám ráda změnu jen u věcí v bytě- někdy, jinak s vámi také souhlasím. Sníh je pěkný jen na pohled- ženě se nedivte. Půda ho potřebuje, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama