Copak mě nevidíš?

5. ledna 2011 v 22:12 | Petr Kukal
Středa
Dnes bych prostor svého blogu rád věnoval recenzi na knížku Eduarda Čeliše "Copak mě nevidíš?". Před Vánoci mě o ni požádal můj kamarád Stanislav Rudolf. Když mi řekl, že jde o prvotinu jeho někdejšího žáka, dnes pětašedesátiletého redaktora Bělohradských listů, přistupoval jsem k ní s plnou náručí shovívavých předsudků. Už první stránky mě ale přesvědčily, že k pitomé povýšenosti schovávané za "laskavé pochopení" nemám ani ten nejmenší důvod. Promiňte mi ty pochybnosti, pane Čeliši. Vaše texty jsou prostě strhující!


Copak mě nevidíš?

Úvaha nad knižní prvotinou redaktora Bělohradských listů Eduarda Čeliše je především úvahou nad vztahem mezi jedinečným a obecným, mezi individuálním a společným, mezi konkrétní vzpomínkou a široce sdílenou zkušeností.

Tento vztah je podstatou krásné literatury. Právě míra schopnosti autora oslovit v rámci vyprávění jedinečného příběhu všelidskou zkušenost je hodnotou díla. Romeo a Julie by se nestali nesmrtelnými, pokud by jejich příběh zůstal svědectvím o rodovém sporu, který se odehrál před čtyřmi sty lety na severu Itálie. Jen žitá zkušenost tisíců párů - nikoli s konkrétními okolnostmi nebo kulisami příběhu, ale s citovými dramaty - je učinila tím, čím jsou.

Ostatně jak se učí v prvních ročních všech literárněvědních oborů, literární dílo není hotovým produktem, nýbrž vždy znovu vzniká ze spojení textu a jedinečného tvůrčího vkladu čtenáře. Po svém si čte velké texty nejen každá doba a každá společnost, ale taky jeden každý člověk. Stačí si přečíst třeba Hrabalovy Svatby v domě ve dvaceti a ve čtyřiceti se k nim vrátit. Pokaždé to bude jiné dílo.

Větší prostor pro vklad samotného čtenáře přitom paradoxně nenabízí postava, která je schematická nebo jen ledabyle načrtnutá - jakýsi charakterový polotovar, který si spotřebitel dovaří. Naopak, jen živá, životná a uvěřitelná osoba může být čtenáři důstojným partnerem, teprve v dialogu s ní krystalizuje smysl a vzniká dílo. Skutečná tvorba je pak bojem o svébytnost postavy, tvůrčí odpovědnost autora je především odpovědností za bytí těch, jimiž zabydlel své příběhy. Pan Rybář z Povídek malostranských není gypsová maska, protože to Neruda nedovolil.

Specifickým žánrem je v tomto smyslu reportáž, která dezertuje z publicistického styl do stylu uměleckého. Příběhy a dramata zcela konkrétních a určitých osob v ní předkládají čtenáři jedinečnou zkušenost, která si přesto nárokuje jeho intenzivní spoluúčast na sdíleném prožitku a současně mu ji nabízí. Dobrým příkladem jsou sportovní reportáže Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy nebo Plná bedna šampaňského.

Pokud však Ota Pavel učinil hrdiny svých reportáží sice zcela konkrétní osoby, ovšem obecně známé, a tím z masy významně vyzdvižené (Emil Zátopek, Alois Hudec atd.), pak Eduard Čeliš přivedl na stránky knihy "Copak mě nevidíš?" svoje sousedy, kamarády a přátele. A každá z osmačtyřiceti črt, úvah a úsměvných vzpomínek je sveřepým zápasem o to, aby jimi zůstali. Aby se neproměnili na pouhé papírové figurky, aby nebyli připraveni o svůj jedinečný charakter, o své jméno a o svou tvář. Vzpomínky jsou zasazeny do kulis existujících čtvrtí, ulic a hospod, autor se dovolává paměti čtenářů na konkrétní události, slavnosti, sportovní zápasy. Na věcně obsahové, oné primárně reportážní rovině nemůže knize bezezbytku porozumět nikdo, kdo posledních 40 let nežil v Lázních Bělohrad. Tím by veškerá řeč o sborníku mohla skončit. Fertig. Adié.

A přece ne. A právě proto ne! Právě díky tomu, že Eduard Čeliš nepodlehl pokušení svoje zážitky a vzpomínky trochu zobecnit, zgeštaltovat a zasadit je do Všeobecna nad Neurčitou, tak aby se jako sektorové zboží daly s úspěchem prodat i na druhém konci republiky, stvořil dílo, z něhož skutečný život jen odkapává. A jako takové se dá s úspěchem prodat i na druhém konci republiky! Protože ten, kdo si vnímavě přečte "Čtyřicet osm bělohradských lodiček", jak zní podtitul sborníku, nevstoupí jen do ztraceného času Bělohradu, ale do ztraceného času svých zájmů, svých přátel, svých vzpomínek a svého domova.

To je pochopitelně možné také díky tomu, že jej autor ke své zkušenosti vede po cestě estetického prožitku. Fádní popis historie místního házenkářského klubu by se sotva dokázal stát plátnem, na němž se spontánně rozběhne zrnitý černobílý film čtenářovy vlastní vzpomínky. Čelišovy působivé kompoziční postupy jej ale od začátku nekompromisně angažují na životech do té doby naprosto neznámých lidí a skrze tuto angažovanost je vracejí k tomu jejich.

Za využití umělecké zkratky a především díky bezpečně zvládnuté práci s detailem míří většina reportáží k úsměvné pointě nebo ústí do smírně nostalgické nálady. Autor mistrně využívá polopřímé řeči, kontrastu a také přenášení významu - poslední a současně titulní črta souboru je toho křišťálově čistým příkladem.

Nemá mnoho smyslu anoncovat tu obsah Čelišovy knížky. Vy přece neznáte zavalitého Péťu, který se s maminkou chodil koupat na Pardoubek, vykutáleného Pepu polehávajícího pod stromy, když jeho kamarádi češou švestky, ani Tondu, který si na lyžovačku brával do batohu bačkory, aby měl o přestávkách mezi sjezdy pohodlí. Neznáte kurty v Bažantnici, hřiště U Lva nebo bývalou Dusíkovu chatu, neznáte hendikepovaného Karla Bareše a možná ani nadaného Petra Koláčka. A přece znáte - jsou všude kolem Vás a udiveně se ptají: "Copak mě nevidíš?"

Pro pořádek uveďme, že do sborníku přispěla osmi texty také Lenka Pospíšilová, knížku graficky upravil a obálku navrhl Jaroslav Voves a vydání spolufinancoval Krajský úřad Královéhradeckého kraje, město Lázně Bělohrad a řada soukromých společností z regionu. Zájemci si o ni mohou napsat na adresu edacell@seznam.cz. Její cena je 99,- Kč + poštovné a balné.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eva eva | 6. ledna 2011 v 18:08 | Reagovat

Milý Petře, já tě v tvém blogu vidím :-)
e.t.

2 Petr Kukal Petr Kukal | 6. ledna 2011 v 18:11 | Reagovat

[1]: Díky, Taťjano :-)

3 Věra Věra | 6. ledna 2011 v 19:54 | Reagovat

Dobrý den, Petře. Nevím, jestli tu někdo nemá shodný nick - dlouho jsem u Vás nebyla....jestli ano - upozorněte mě, prosím. Máte vkusně a jednoduše vytvořený blog, přehledné komentáře, očíslované, bez agresivní barevnosti, líbí se mi to. Prohlížela jsem si témata článků a tohle mě doslova přibilo, zastavilo. Knížka může být jistě poutavá, zajímavá, ale úplně stačí ten název. Slova, která křičí z mnoha duší a srdcí : copak mě nevidíš? copak mě neslyšíš? Vnímat někoho a být vnímán - je čím dál vzácnější. Blízkost je vzácné zboží - říká T. Halík, kterého máte rád, jak jsem se tu kdesi u Vás dočetla, a říká velikou pravdu. Vidět a být viděn je vzácný jev, stejně jako slyšet a být slyšen. Přejme si, abychom svoje niterné vnímání neztratili !

4 Věra Věra | 7. ledna 2011 v 20:48 | Reagovat

Milý Petře,jak víte - měla jsem technicko-inteligenční problém, který je, zdá se, vyřešen. Porucha tentokrát vyjímečně nespočívala v obsluze, ale skutečně v technice. PC v práci je zřejmě nastaven jinak než doma...:-) zřejmě ne zcela bezdůvodně...:-)
Vyzkoušela jsem nanečisto funkci na archivním blogu a ejhle - no problem. Až dodatečně jsem se podívala, kam jsem to vlastně vkládala pokusné komentáře a skutečně upřímně mě to rozesmálo - byl to blog "Limity tuposti"...opravdu příznačné....:-))))
Takže komunikační kanál snad bude fungovat bez problémů.

5 Petr Kukal Petr Kukal | 8. ledna 2011 v 17:30 | Reagovat

[4]:  Tak to mě upřímně těší, že jste prolomila technické bariéry, Věro. Nashle někdy.

6 Zdena Zdena | 9. ledna 2011 v 9:54 | Reagovat

Zkratka:
"Copak mě nevidíš?"
"A ty mě vidíš?"

7 Věra Věra | 11. ledna 2011 v 18:37 | Reagovat

Přiznám se, že se od minulé středy těším na další Středník a tahle skutečnost mě přivedla k úvaze o smyslu stereotypů a rituálů, o jejich významu v psychice člověka.

Je pravidelný rytmus nudný a šedivý stereotyp nebo naopak jakási nadějná inspirace, která zaručuje pulsaci určitých ritulálů, které svým způsobem oživují a stávají se životabudičem?
Mám ráda neočekávané situace a překvapení, pochopitelně ty milé a vzbuzující radost - ty ostatní se snažím přijímat tak, jak je život přinese - ale taky mám ráda svoje "jistoty", navozují ve mě klid a pohodu.

Dokážu si představit, že napsat pravidelně každou středu článek, nemusí být vždycky inspirace a nutkavým rituálem, ale někdy i stereotypní povinností dostát závazku a odpovědnosti vůči svým čtenářům.
Už teď si ale taky dokážu představit, že si každou středu uvařím voňavé kafčo a otevřu si nový Středník. Těším se, o čem si zítra přečtu. Bude to pro mě nový, příjemný, středeční rituál...:-)
Zdravím Vás , Petře.

8 Ruda Ruda | 12. ledna 2011 v 8:36 | Reagovat

Tentokrát mě Středník nebere. Nějak jsem z textu nepochopil, o čem je vlastně knížka samotná.

9 Petr Kukal Petr Kukal | 13. ledna 2011 v 6:08 | Reagovat

[7]: Tak to mě mrzí, že jsem Vás tentokrát musel zklamat, Věro. Lovím svůj volný čas doslova po minutách - a právě tento týden jsem jich neulovil dost :-(

10 Věra Věra | 13. ledna 2011 v 17:09 | Reagovat

Petr Kukal 9

Dobře mi tak - nemám se zabývat žádným očekáváním "jistot"....jak se opět potvrzuje, jediná jistota je změna:-))
Ještě si neodpustím - když čtu znovu ten článek a kom.8 -  krásně se zde zobrazuje, co jednomu vidět lze a druhému ne. K pochopení, porozumění, k uslyšení je skutečně potřeba ještě něco víc, než jen "číst" slova samotná. Bez schopnosti vnímat sdělení je vlastně celý text o ničem, je prázdnou reportáží. Snad i z toho důvodu jsou mnohdy místo dialogu slyšet jen nesrozumitelně vedené monology, často otřesně tupé samomluvy, lidé mluví každý o svém tématu a naprosto jim nevadí, že jeden druhého nevnímá. Někdy je to až zoufalé a vysilující.Vašemu článku rozumím, slyším, co říkáte. Ty literární postavy, které si lze dosadit do kontextu sebe sama, do kontextu individuálně žité zkušenosti - a obecnou zkušeností v pravdě potvrzené - ty postavy jsou skutečné, živé. Ať je to postava vložená do díla  W.Shakespeara,J.W.Goetheho, K.Čapka, B.Hrabala nebo s mistrovskou pointou vykreslené postavičky V. Koubka...Tyhle typy s jejich charakteristickými naturely lze vidět ve svých přátelích, ve své rodině, ve svých sousedech, ve veřejných činitelích  - a takové postavy se nemůžou z literatury ztratit, tím propojením individuální a obecné zkušenosti získaly nesmrtelnost.

"Je trojí druh čtenářů:
jeden, který vychutnává, aniž soudí,
třetí, který soudí, aniž vychutnává,
a uprostřed mezi nimi je ten, který vychutnávaje soudí a soudě vychutnává -
- tento druh čtenářů vlastně dílo znovu reprodukuje!" -
/J.W.Goethe/

11 honajz honajz | 14. ledna 2011 v 13:49 | Reagovat

Aby došlo k porozumění, pochopení, je také nutné počítat se schopnostmi naslouchajícího. Možná su buran, ale ani recenze samotná, ani poslední autorův komentář mi nepřijdou, že by počítal se širší čtenářskou obcí. Podobná recenze mi přijde tedy spíše medvědí službou. A mimochodem, pokud po někom chci, aby naslouchal, měl bych umět sám naslouchat. Třeba i těm buranům, a umět se alespoň v jednom odstavci snížit na jejich úroveň.

12 Petr Kukal Petr Kukal | 14. ledna 2011 v 14:41 | Reagovat

[10]:: Zdravím Vás, Věro.
Nebyl bych ve svém úsudku tak příkrý. Ruda se ptá, o čem knížka je. To je legitimní otázka. Já se ve svém textu zamýšlel spíš nad tím, jaká je. Ani jeden z těchto dvou způsobů, jak ke knížce přistoupit, není lepší nebo horší než druhý.
Někteří čtenáři, spíše smyslové typy, potřebují pro svou představu o knížce znát konkrétní prvky tvořící její obsah. Detaily, které jim pomohou představit si dějové linie, prostředí, postavy. To jsou pilíře, na nichž staví stavbu svého porozumění recenzovanému dílu.
Jiné typy, tzv. intuitivní, raději pojednávají knížku jako celek, zajímá je výsledný dojem z textu, jeho duch, nálada. Nechtějí vyprávět nebo naznačovat děj (u knížky fejetonů a úvah je to navíc trochu obtížné), vnímali by to jako předžvýkávání. Chtějí slyšet, jak knížka na recenzenta zapůsobila, jsou zvědaví, zda se s ním shodnou nebo rozejdou ve výsledném čtenářském zážitku.
Já jsem intuitivní typ, proto píšu recenze tak, jak je píšu. Musím přitom ale počítat s tím, že někteří čtenáři potřebují recenze úplně jiné struktury. Nejsou proto ani hloupější, ani povrchnější než já. Svět je pestrá kytka naturelů, typů a povah. A to je fajn, ne? :-)

13 Věra Věra | 14. ledna 2011 v 16:53 | Reagovat

12 - Zdravím Vás taky Petře.
Možná si nerozumíme. Nejsem nijak příkrá v úsudku, ani se nechci nijak dotknout osoby, člověka Rudy. Jen se dívám na napsaná slova a čtu "v" nich a "z" nich.
Ruda se NEPTÁ, o čem ta knížka je, Ruda říká, že NEPOCHOPIL Z TEXTU, o čem je knížka samotná. ale vy přece v článku jasně říkáte, že - cituji : "Nemá mnoho smyslu anoncovat tu obsah Čelišovy knížky."
Je přece úplně jedno, o čem ta knížka je, to sdělení článku je jiné. o něčem jiném.
Určitě nechci dělit lidi na burany nebo hlupáky a na inteligenty, ona totiž ta schopnost vnímání, o kterém je tu řeč, nesouvisí s mírou získané inteligence nebo počtem vystudovaných škol. Je to spíš otázka schopnosti a hlavně ochoty naslouchat, přemýšlet o slovech druhého...Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, má-li vůbec předkládaná úvaha nebo recenze / bavíme-li se o knihách, ale já mám na mysli dialog obecně/ hlavu a patu, jestli vůbec lze porozumět, ale to je věc jiná...

ad Svět je pestrá kytka naturelů, typů a povah. A to je fajn, ne? :-)

Ano, je to fajn...:-))

14 Petr Kukal Petr Kukal | 14. ledna 2011 v 17:06 | Reagovat

[13]: Jestli má vůbec hlavu a patu. Tak to jste mi to dala pěkně sežrat, Věro :-)))

15 Věra Věra | 14. ledna 2011 v 18:53 | Reagovat

[14]:ad Tak to jste mi to dala pěkně sežrat, Věro :-)))

Ách joooo...:-)))))))))))))))
To vnímání dá někdy pěkně zabrat...:-))))

16 honajz honajz | 15. ledna 2011 v 0:41 | Reagovat

Pardon, že opět vstupuji, i když na mne nikdo nereagoval, povídáte si hezky mezi sebou... Je to od vás takové - mile vnímavé, jistě... Avšak pokud jde o skutečnou vnímavost, obávám se, že mnoha moudrými slovy jste nepochopili podstatu. Jedno, jestli smyslový, nebo intuitivní typ, čtenář by třeba ocenil i tak krutě drsnou a realistickou informaci, zda jde o román, básně, eseje, povídky... Aby přece jen věděl, do čeho jde a z čeho je autor recenze tak nadšen. Výrazy jako "osmačtyřicet črt" a posléze dokonce "lodiček" (ano, vím, že je to samotný výraz autora knihy) jsou skutečně jen velmi abstraktní pojmy.

17 Věra Věra | 15. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

[16]: honajz
Možná je Váš komentář určen víc Petrovi...ale vztáhla jsem ho i na sebe, tak stručně zareaguji.
Myslím, že v článku je informací o knize dostatek, stačí pečlivě číst. Z textu vyčtu, že se jedná o úvahy a milé vzpomínky, zasazené do konkrétního prostředí Lázní Bělohrad. Autor vzpomíná na konkrétní postavy, spojené s konkrétními situacemi, které se odehrávají v prostředí, v jakém se všichni pohybujeme,jaké je nám všem dobře známé.Ulice, hospody, hřiště, sjezdovky... A zážitky, které se nevymazaly z paměti, možná trochu nostalgie...nic nedostupného nebo superatraktivního, prostě děj z běžného života.A tohle všechno si může aplikovat každý na sebe, identifikovat postavy z knížky s postavami ze svého okolí.
Určitě se nejedná o román nebo o básně, o náročnou nebo těžko srozumitelnou literaturu, možná bych ji zařadila mezi lehčí relaxační žánr, inspirující k zamyšlení a zavzpomínání.Povídkové eseje na sebe zřejmě navazují jen volně.

Tak jsem článek pochopila a vnímala, ale mě skutečně primárně oslovil název knihy.Připomělo mi to něco osobního - a to je přesně ten jazyk, kterým k nám knihy promlouvají. Něco se ozve, zarezonuje, vynoří se z podvědomí.

Abstraktní pojmy nejsou vůbec na škodu a kdo chce vědět víc, nezbývá, než si knihu koupit a přečíst.

18 Ruda Ruda | 19. ledna 2011 v 11:08 | Reagovat

Myslím, že celá debata je zbytečná a vznikla z nedorozumění. Prvotinu neznámého autora představit abstraktně je z hlediska pomoci autorovi ten nejnešťastnější způsob. Abstrakce je hezká, ale ne vždy a všude se hodí.

19 Petr Kukal Petr Kukal | 19. ledna 2011 v 11:18 | Reagovat

To je Váš názor, Rudo, na který máte nezadatelné právo. Já si o věci myslím něco jiného a reakce pana Čeliše a jeho okolí mě v tom jen utvrzují. Ponechme si při vzájemném respektu každý své přesvědčení. Vše dobré.

20 Josef Kraus Josef Kraus | 7. ledna 2015 v 16:14 | Reagovat

Knížka Copak mě nevidíš je krásné počteníčko. S recenzí mohu jen souhlasit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama