Deník počtvrté

16. února 2011 v 7:05 | Petr Kukal
Středa
Chápu, že tyhle deníčku už začínají být únavné. Jenže já dnes neměl čas ani si dojít na oběd, natož něco psát. Tedy něco jiného, než za co mě můj zaměstnavatel platí. Takže zase v letu, zase jen na okraj. Mám pocit, že tohle psaní mi o mém životě něco velmi podstatného říká. Já takhle totiž nejen píšu blog, ale i žiju. Mimochodem. Za pochodu. Jen svým životem projíždím. Ach jo.


Čtvrtek
Příští středu bychom měli odjíždět na hory. Moje žena si myslí, že už je čas začít shánět nějakou chatu - tím spíš, že chceme ubytování jen na dvě noci. Podle toho, jak neklidně mi to sděluje, mám pocit, že jí ta věc přijde skutečně naléhavá. Vyberu si tedy v cílové destinaci čtyři chaty a napíšu jim. Do hodiny mi jedna z nich potvrdí objednávku a dotazuje se, zda budeme chtít polopenzi. Žena to pokládá za zázrak a jde před figurku Krakonoše obětovat celopal. Mně to naopak připadá naprosto samozřejmé. Nevěřím, že někdo další kromě nás do té odporné zimy, mlhy a sněhu taky mířil.

Pátek
Od sedmi večer je u nás v knihovně Valentýnský poetický večer, což je krycí název pro každoroční narcistní exhibici pěti vybraných básníků, mezi nimiž letos figuruji. Na rozdíl od čtení v klubech, kde se schází pestré panoptikum expresivních individuí, bývá publikum v knihovnách přece jen decentnější. I tak tu v jedné řadě sedí římskokatolický kněz a autorka pornografických povídek, zjihlá studentka a svérázný filosof života, pod jehož vousisky nelze rozpoznat věk ani s tolerancí 10 let. U některých básní mě mrazí a u jiných … taky, bohužel. Nejlepší z nás mi nakonec přijde muzikant Martin Vácha, jehož písňové texty na vážné umělecké uznání vůbec neaspirují. Přesto nás všechny strčí do kapsy. Nezúčastnit se, a vyhrát - tomu říkám majstrštyk.

Sobota
Dopoledne absolvuji pravidelný nákupní běh městem; na rozdíl od oreinťáku nám ovšem na stanovištích nedávají razítka, ale berou peníze. Když se míra rostoucí otrávenosti začne zračit v mojí tváři tak viditelně, že se za mě žena před prodavačkami stydí, nechá si mě stát na chodníku před obchodem. Apaticky sleduju cvrkot.

"Pááníí doktorko," haleká jedna žena na druhou z padesáti metrů.
"Pááníí inženýrko," sténá jí druhá v ústrety. Na půl cesty si padnou do náručí a vesele švitoří, nejspíš na téma exponenciálních rovnic nebo postmoderní krize identity. Řadoví občané se po nich ohlížejí a mě se trapností kroutí palce u nohou. Netrvám samozřejmě na tom, aby mě všichni přátelé oslovovali na ulici tak jako Lukáš ("Nazdar ty dobytku tlustej!"), ale jestli na mě někdo přes půl náměstí zaječí "páánéé máágistřéé", přisahám, že ho kopnu do holeně.

Neděle
Syn mi vypráví zážitek ze včerejší noci. Po víkendové párty s kamarády se vrací domů v hodinu odpovídající jeho věku, tedy v půl jedné. Před ním z Koruny, pověstného brandýského doupěte vší hrůzy, vypadne opilec; řve, je agresivní, poráží popelnice a mlátí do dopravních značek. S tímto číslem si vystačí až na náměstí, kde stojí hlídkující policisté. Opilec je zpozoruje a podle vozu se znaky Policie ČR je také identifikuje.

"Fízlové zasraný, benga zkurvený," zahájí směrem k mužům zákona konverzaci, přičemž demoluje další značku. Z druhé strany přichází k policejnímu vozu další noční chodec a dotazuje se policistů, zda nezasáhnou. Ti se k němu beze slova otočí zády, nasednou do vozu a zavřou se, dokud se opilec neodklátí. Pomáhat a chránit.

Pondělí
Je podvečer a já jdu od lékaře. Od toho, co mě pořád tak zarputile váží. Zase mám víc než minule, přestože jsem schválně celý den nic nejedl. Hryzavá bolest v žaludku zklamáním ještě zesílí, takže hned z ordinace spěchám ke stánku s pizzou. Mám prý posílit podíl zeleniny ve stravě, tak si dám špenátovou.

Asi v polovině jídla ucítím v ústech lehký tah - sáhnu si mezi rty a v prstech sevřu pevný dlouhý černý vlas. Štítivě ho vytahuju, ale přes veškerou opatrnost praskne. Zbylou část už nedohledám. Snědl jsem kus člověka, melu si panicky, jsem kanibal. Celou cestu domů se pak usilovně pozoruju, zda nezačínám otékat nebo zda mi nestoupá teplota. Paranoidně si představuju celý chomáč vlasů, který ucpává můj jícen, žaludek, střeva, pak svou obavu rozšířím raději i na průdušnici, průdušky, plicní sklípky…

Doma ženě svou vlasovou anabázi vyděšeně líčím dřív, než se svléknu z kabátu; napjatě čekám na její verdikt: Zemřu hned? Nebo až v noci ve spánku…?
"Fuj, to je nechutný," odvrátí se žena a dál kouše jabko. Kde se v ní ten cynismus bere - tváří v tvář posledním hodinám svého muže?

Úterý
Doma mě čeká dopis z ČSAD Střední Čechy. Provozní ředitel, jemuž jsem si před pár dny rovněž dopisem stěžoval na neúnosné chování řidičů na brandýských linkách, mi píše, že řidiči se sice opravdu nechovají dobře, ale cestující se mnohdy chovají ještě hůř; řidičům sprostě nadávají, urážejí je a někdy je dokonce fyzicky napadají. Nevěřícně to čtu a přemýšlím, jestli je to omluva nebo návod.

Středa
Je středa ráno a já budu za tři hodiny někde v tisíci metrech v závěji. Ach jo. Aspoň že nejedu autobusem, v téhle náladě bych byl na řidiče určitě ještě sprostý.
Tak na viděnou za týden, přátelé.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdenk-matka Zdenk-matka | 16. února 2011 v 7:26 | Reagovat

Na horách je nyní krásně :-) Užijte si to :-)

2 Efa von némciná Efa von némciná | 16. února 2011 v 8:20 | Reagovat

Zdravím Vás, Petře,
nemůžu si pomoct, ale na mě zase působí přímo návodně ta příhoda s oslovením na náměstí... Takže nemohu zaručit, že až se příště někde potkáme, neodolám a nezvolám "páánéé máágistřéé" :-) A je Vám doufám jasné, že pokud se tak stane na tom našem rozkopaném a skoro opuštěném náměstí, bude to ještě ta lepší varianta :-)
P.S. postrádám Vás na němčině a vaši kapitulaci považuju za zradu spojence!

3 babča babča | 16. února 2011 v 10:30 | Reagovat

Chtěla bych osobně poznat hrdinu, který si troufne na řidiče ČSAD. Opravdu nejsem příznivcem drsných mravů, ale chtěla bych vidět někoho, kdo si dovolí víc, než řidiče pozdravit.

4 Míra Míra | 16. února 2011 v 14:18 | Reagovat

Deníčky nejsou únavné. Jsou svěží. Kdyby byly bez věže, nečetl bych je.

5 Míra Míra | 16. února 2011 v 14:22 | Reagovat

[3]:
Někdy se bojím i pozdravit, někdy ani  to nestíhám, když se řidič pokochá tím, jak jsem pomalý a jede a jede a jede...Ale jsou i slušní. Tuhle mi dokonce jeden otevřel již zavřené dveře. Ovšem je to případ, který stane maximálně jednou za ...

6 Hanako Hanako | 16. února 2011 v 15:16 | Reagovat

Bylo nebylo...Stále nevěříc skutečnosti vzpomínám na událost před několika desetiletími. Řidič dálkového autobusu vystoupil hlavními dveřmi, zarazil všechny nastupující, a mne maminku s bříškem, malou holčičkou a objemnou kabelou posadil na bezpečné místo v autobusu. Bylo, nebylo...?

7 Lydie Lydie | 16. února 2011 v 17:10 | Reagovat

Zaujala mě poznámka o tom,že životem jen projíždíte.Doufám,že nejedete PENDOLINEM. Jeďte MOTORÁČKEM,který jezdí pomalu a staví na každé "mezi".
Rozhlížejte se po krajině a povídejte si se spolucestujícími.

8 Věra Věra | 16. února 2011 v 20:14 | Reagovat

Sice se trochu ošívám, když čtu cizí deníček, ale ...moc pěkné, Petře : -)

9 Kunc Kunc | 17. února 2011 v 20:59 | Reagovat

Doufám, že vám hory udělají dobře. Je příjemné se i na lyžích chvíli zastavit, pokochat se krajinou a zapomenout na všední cvrkot. Večer, příjemně unaven při lahvince v dobré společnosti zjišťovat, že se ještě přecjenom nechá na tom světě žít i přes všechny ty štrapáce. Přeji bezpečný návrat.

10 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 18. února 2011 v 11:44 | Reagovat

Díky všem za podporu, přátelé... :-)

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. února 2011 v 23:39 | Reagovat

S tím oslovením, pokud jsou inženýrky a doktorky, to je věc jejich osobního vkusu, ale u nás byla jedna spolužačka, která na otázku, jestli s někým chodí odpověděla: Víš, klofla jsem jednoho doktora. Jak dopadla? Vzala si ho, posluhovala mu a dočkala se názvů jako krávo jedna pitomá a podobně. Neříkám, že to tak musí být, ale stálo jí to za ten titul. Dnes ho má už mnohem více lidí a kolikrát to o nich nikdo ani neví.

12 monika monika | 26. února 2011 v 10:28 | Reagovat

no fuj, vlasy v jídle....jídlo ve vlasech...to je děs!a ještě ta barva...černá...kdyby aspoň blond, ta je taková pozitivní a člověk by se ani nedivil (pokud to připravovala 17tiletá brigádnice)..no ale černá  eee...=)
jejda, ale jako nejsem rasista=0
a řidiči autobusů? tak to jste ještě neslyšel historky, kterými mě zásobují ČD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama