Pamatuj, že jsi prach

9. března 2011 v 19:54 | Petr Kukal
Středa
Dneska jsem přišel pozdě do práce. Ne že by to bylo poprvé. Dnes to ale mělo aspoň trochu vznešenější důvody, než že jsem zaspal nebo že mi ujel autobus (což je jen jiná varianta toho, že jsem zaspal.) Dnes ráno jsem byl v kostele sv. Ignáce na mši s udílením popelce. Je totiž Popeleční středa. Katolíci, co tyhle věci znají, teď mohou blog klidně zavřít. Pro ostatní trochu té osvěty:


Čtyřicet dní před Velikonoci, neděle do toho čísla nepočítaje, začíná období postu. Věřící lidé vnímají postní dobu jako přípravu na Velikonoce - tedy přípravu v jiném smyslu, než že je potřeba umýt okna. (Čímž neříkám, že katolíci mají o Velikonocích špinavá okna, je to doufám jasné. Normálně luxujeme, vytíráme a tak. Před tímhle příslušnost k církvi nikoho neochrání.) Tady jde ovšem spíš o přemýšlení o vlastním životě, redukci vlastní rozmazlenosti a větší otevřenost pro potřeby okolí.

S tím souvisí také určité odříkání. Ti nejukázněnější se na celý půst vzdají masa a celkově svůj jídelníček radikálně zredukují, zlatý střed zredukuje jídelníček trochu a úplně vypustí třeba alkohol nebo kávu a my lempli se každý den přemlouváme, abychom si odpustili aspoň něco. Do toho odříkání přitom nepatří jen jídlo, ale taky třeba televize, kino, prostě to, co vnímáme jako zábavu a běžně tomu věnujeme čas. V postu ho máme věnovat trochu víc sobě a hodně víc jiným.

Můj vynalézavý švagr každý rok přemýšlí, co si v postu odřekne tak nějak radikálněji než všechno ostatní. Co bude jeho prubířským kamenem. Jednou je to víno, jindy káva, potřetí intelektuální diskusní pořady na ČT2. Před pár lety takhle nakazil i mě, takže jsem ten rok strávil půst experimentováním se svou vůli.

To víno se přímo nabízelo. Akorát že skoro celá naše rodina se narodila v postní době, takže napít se jen při slavnostních příležitostech znamenalo propít se postem až k Bílé sobotě. Zkusil jsem tedy vypustit kávu, ale můj organismus navyklý na kofein se zhroutil po jediném dni. Kromě domova, autobusu, pracoviště, obchodů a kostela jsem usínal taky na ulici, a to často přímo za chůze, což přinášelo řadu ošklivých komplikací. Odříct si intelektuální diskusní pořady na ČT2 bylo relativně nejsnazší. Mělo to jen jediný problém - nebylo to žádné pokání, ale čirá radost.

Pochopil jsem tedy, že pro lidi s tak prekérní vůlí, jako je ta má, zbývají zase jen každodenní zápasy: o půlhodinu víc času pro syna, který si chce povídat nebo hrát Playstation (a to je pokání jak víno, to mi jistě uvěří každý, kdo měl joystick někdy v ruce a je mu víc než 14 let), o markantnější pomoc ženě s domácími pracemi, o skromnější obědy, jejichž cenový rozdíl skončí v nějaké té sbírce. Ne ovšem v další sbírce básní jako kdykoli po zbytek roku, když mě nohy zanesou do nějakého antikvariátu.

No a právě Popeleční středou postní doba začíná. Dnes ráno jsem stál v jezuitském chrámu na Karlově náměstí proti knězi, který z misky tmavě šedého popela ve své levé ruce pravou trochu nabral, rozetřel mi ho po čele, podíval se mi zpříma do očí a řekl. "Pamatuj, že jsi prach. A v prach se obrátíš." Jsou to silná slova a navozují barokní náladu. A taky otázky po smyslu toho mezičasu, v němž zrovna nejsme prach.

Takové otázky nás samozřejmě napadají i jindy během roku. Ale to je obvykle spláchneme dvojkou bílého a pustíme si nějakou komedii na DVD. V následujících šesti týdnech bychom ani jedno z toho asi udělat neměli.

Požehnaný půst všem, kdo to mají jako já…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 10. března 2011 v 10:33 | Reagovat

To je ten rozdíl mezi věřícími a ateisty.

Věřící se nechají řídit věroukou, že jsou prach a v prach se obrátí ( pak je úplně nemyslné brojit proti zpopelnění zemřelých ). Zdejší život mají za slzavé údolí a upínají se na život posmrtný ( logický nesmysl ).

Osobně trvám na názoru, že nejsem prach, ale živočich opatřený rozumem a to je také vše, co o tom lze říci.
Co bude po mém konci to srovná kremační pec jednou navždy. Žádnou věrouku k tomu netřeba a náboženský půst už vůbec ne.

2 kraken kraken | 10. března 2011 v 10:42 | Reagovat

Jsem bezvěrec. Přesto si neustále uvědomuji,že jsem prach a dokonce částečně hvězdný prach, protože mnohé z prvků, tvořících mé tělo, nemohlo vzniknout na Zemi. Prostě jsem ze second handt materiálu.Proto přeji všem věřícím, kteří to mají trošku jinak,ale přesto skoro stejně jako já, pokud možno, příjemné postní období. :-)

3 Zdenka-matka Zdenka-matka | 10. března 2011 v 11:31 | Reagovat

Půst? Aha, teď mi došlo, to náš věřící soused kdysi na nás řval z hladu.
Tož se jdu najíst, abych stejným neoplácela :-) Teda - u souseda teorie jasná, praxe jiná, výsledky pochybné.
Ovšem, kdo v tom má jasno a jedná v souladu s ... s čím vlastně? S životem, ... ať se daří :-)

4 Roman Slaboch Roman Slaboch | 10. března 2011 v 11:42 | Reagovat

Petře, pro mne je dostatečným sebezapřením a odříkáním už jen na půst myslet. A tak jsem rád, že už to mám letos díky Tvému blogu za sebou ;-)

5 Petr Kukal Petr Kukal | 10. března 2011 v 11:47 | Reagovat

[4]: Jen se nedělej - tvé heroické "očistné dny" zvíci tří neděl života o vodě a ptačím zpěvu jsou pověstné i daleko za hranicemi naší firmy! ;-)

6 švára švára | 10. března 2011 v 12:23 | Reagovat

Jen drobné upřesnění. Nešlo tak docela o intelektuální pořady na ČT2, ale o filmy s Van Dammem a Stevenem Seagalem. :-)

7 Petr Kukal Petr Kukal | 10. března 2011 v 12:27 | Reagovat

[6]: Tak ale byl jsem blízko, ne? :-)

8 švára švára | 10. března 2011 v 12:30 | Reagovat

[7]: Vlastně ano... Když se do toho s vervou pustil Honza Rejžek, kam se na něho Van Damme hrabe!

9 honajz honajz | 10. března 2011 v 12:32 | Reagovat

zvláštní, co lidí se v komentářích jen kvůli připomínce vlastní smrtelnosti začalo zaklínat vlastní nesmrtelností

10 Láda Láda | 10. března 2011 v 19:36 | Reagovat

Jen bych podotkl, že v praze se konává i Popelec umělců.

11 Láda Láda | E-mail | 10. března 2011 v 19:38 | Reagovat

Vzkaz pro Věru, pokud tu ještě nebyla: ozvěte se, má pro vás brožurku.

12 babča babča | 11. března 2011 v 8:57 | Reagovat

Já jsem letos hned po udělení popelce spěchala ke kadeřnici, kde jsem byla objednaná již alespoň měsíc. Dorazila jsem včas a vlastně hned začala plnit svůj úkol na postní dobu. Být trpělivější ve své životě. Nespěchat, nikam se nehnat, umět se zastavit. Tady jsem tu příežitost dostala! Čekala jsem plné tři a půl hodiny, než jsem vůbec přišla na řadu. Měla jsem si dát na postní dobu ještě jeden úkol, nehledět na vnější krásu, ale na tu vnitřní. To se mi určitě celých šest neděl, při pohledu do zrcadla, bude dařit.

13 Míra Míra | 12. března 2011 v 21:09 | Reagovat

[12]:
:-)))))))))))

14 Věra Věra | 16. března 2011 v 18:34 | Reagovat

Láda 11
Vzkaz pro Věru, pokud tu ještě nebyla: ozvěte se, má pro vás brožurku.
....................
Pane Ládo, to je na mě?
Vy mě strašíte...co to je za chyták??? :-)

15 Věra Věra | 16. března 2011 v 18:36 | Reagovat

babča 12
To je jeden z nejkrásnějších komentářů, co jsem v poslední době četla :-) !!!

16 babča babča | 17. března 2011 v 11:54 | Reagovat

Věra 15
Děkuji :-)))

17 Mohd Mohd | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 2:38 | Reagovat

Moc dobrý. Těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama