Úkol

30. března 2011 v 0:29 | Petr Kukal
Středa
V létě loňského roku si asistentka Sandra vzala dovolenou a my, ostatní zaměstnanci, jsme se střídali na recepci našeho školicího střediska. Vlažný prázdninový provoz takový režim umožňoval: Každý z nás se tam na jeden den v týdnu přestěhoval, zajišťoval obvyklé servisní služby, a když zrovna nikdo nic nepotřeboval, na půl plynu si dělal svou běžnou práci: psaní nabídek, vyhodnocování proběhlých školení, marketingové plány a tak dále.


V den, kdy jsem měl službu já, někdo volal. Nepamatuji se už, kdo to byl, a už vůbec nevím, co chtěl. Vím jen, že z telefonátu pro mě vyplýval nějaký úkol. Kdybych seděl u svého stolu, zapsal bych si ho do diáře, který mám v zásuvce; takhle jsem se ale jen bezradně rozhlížel. Nakonec mi padl zrak na balíček žlutých samolepících lístků. Poznamenal jsem si úkol na jeden z nich, a když mi odpoledne služba skončila a já se vrátil do své kanceláře, přilepil jsem ho na stolní kalendář.

Tak tam visel až do konce týdne. V pondělí, když jsem otáčel list s odžitým sedmerem dní, jsem svou poznámku z recepce mechanicky přelepil na ten následující. Tak to šlo týden co týden a já lístek postupně přestal vnímat, jako přestáváme vnímat všechno, co máme denně na očích. Ustoupil do pozadí, do druhého plánu - na scéně mojí pozornosti se stal jen kulisou, která neměla šanci ovlivňovat děj. Lepivý proužek postupně ztrácel přilnavost, na každé další stránce kalendáře držel o něco méně pevně. Časem začal v pátek sám odpadávat, potom ve čtvrtek, ve středu…

Nevím, proč jsem ho dávno nevyhodil. Jeho přesouvání na další a další týden se pro mě stalo automatismem podobným pohybům dlouholetého řidiče, který v zatáčce podřazuje nebo dává blinkr, aniž by si to uvědomoval.

Pak léto skončilo, byl podzim, zima. Mezi svátky jsem měl dovolenou a po Novém roce se vrátil do práce s novým barevným kalendářem, který jsem dostal k Vánocům (ty sterilní kancelářské odmítám používat). Ale než jsem loňský kalendář vyhodil, přelepil jsem z něj na první list toho nového žlutý lístek se svým úkolem.

A dny šly dál, skončila zima, vlna času se převalila přes první jarní den a ve mně to jaro probudilo nějaký dávný očistný pud, takovou tu potřebu zorat pole, vyhrabat starou trávu, vybílit stavení - určitě to znáte. Že ale nemám pole ani zahradu a doma jsem naposledy maloval vloni, uklidil jsem si aspoň šuplata, trochu porovnal papíry na pracovním stole a nakonec sáhl i po lístku, co už zase leže spadlý před kalendářem.

Podíval jsem se na něj, poprvé po řadě měsíců jsem se na něj doopravdy podíval a zjistil jsem, že už nedokážu přečíst, co na něm bylo napsáno. Můj stůl stojí levým bokem k oknu a kalendář na pravé straně desky byl den co den aspoň šest hodin v přímém slunci. Tenká linka centropenu vyšisovala tak, že z písma jen tu a tam jako ornament na starém domě vystupuje čára, oblouk nebo jen jediný bod. A co nestihlo vypálit slunce, vydřely desítky doteků prstů.

Zkoušel jsem se na lístek dívat proti světlu nebo ho lehce navlhčit v naději, že barva se tak stane sytější. Bezvýsledně. Co je to za úkol, který mám splnit, už se nedozvím.

Přesto ten lístek nevyhazuju. Líbí se mi jako metafora, líbí se mi vědomí, že mám nějaký úkol. Nevím jaký, ale to nevadí. Musím být prostě pozorný a vnímavý, abych ho poznal. Třeba mám něco důležitého říct svým synům, něco, co jsem jim zatím neřekl. Možná mám víc nebo jinak dávat najevo svojí ženě, jak ji má rád. Nebo mám napsat nějakou konkrétní knížku, kterou jsem zatím pokaždé přeskočil.

Anebo ne, nebo to není takhle patetické. Možná mám jenom pomoct ze schodů do metra nějaké mamině s kočárkem, až dnes pojedu z práce - přestože mám cestu na příměstský autobus spočítanou na minutu přesně, a tak si kolikrát radši řeknu, že jí určitě pomůže chlápek za mnou. Ale co když ne? Co když je to právě můj úkol?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Roman Roman | 30. března 2011 v 10:25 | Reagovat

Petře, Ty jako staromilec máš alespoň hmatatelný, fyzický důkaz čehosi nesplněného. Může nad Tebou čnít, stát za zády, nebo sedět za krkem jako memento. My technoidové poztrácíme z PC jedničky a nuly svých restů ireverzibilně a žijeme ve slastném nevědomí...

2 Petr Kukal Petr Kukal | 30. března 2011 v 10:34 | Reagovat

[1]: A teď je otázkou, Romane, co je vlastně lepší?

3 babča babča | 30. března 2011 v 11:04 | Reagovat

Nechci strašit, ale přijde čas, kdy Vás bude každý takový lísteček děsit.
Co chvíli budete nacházet lístečky s poznámkami a i když budou čitelné, Vám stejně zůstane utajen jejich smysl.
Prostě jste už zapomněl čeho se ta krátká poznámka týká.
To je pak správný rébus. A po pravdě, někdy se Vás zmocní skoro zoufalství.
Většinou se ale naštěstí nic hrozného nestane. Prostě nebude mít doma týden sůl, nebo zapomenete na nějakou schůzku.

4 kraken kraken | 30. března 2011 v 11:05 | Reagovat

Zdá se,že pokud vás nedostihly důsledky nesplnění úkolu, nebyl úkol důležitý.Jeden můj přítel tvrdil,že ani vojáci necvičí na raz,ale až na dva. Podle této jeho teorie bylo na plnění jakéhokoliv úkolu dost času až po první upomínce.Docela se mu to vyplácelo a ušetřilo mu to spoustu práce s úkoly, které nebyly upomínáním potvrzeny.:-)

5 Míra Míra | 30. března 2011 v 12:59 | Reagovat

Také přelepuji lístečky a přepisuji úkoly v diáři ze dne na den. Je to na nic. Jen to stresuje. Ale když já bez toho neumím žít! A to přes spoustu prodělaných školení a výcviků o tom, jak si zorganizovat čas a o zlodějích času, time managamentu a prioritách a o tom, že správný manažer hned ráno udělá to, co nejdůležitější. Když to pozná.
:-)

6 Petr Kukal Petr Kukal | 30. března 2011 v 13:08 | Reagovat

[5]:To je přesné, Míro: Když to pozná. Poznat, co je nejdůležitější, je prostě ... nejdůležitější! :-)

7 Míra Míra | 30. března 2011 v 13:54 | Reagovat

To je téma na dlouhou debatu. Je nejdůležitější to, co určím já nebo to, co chce šéf? To je ještě sranda. Samozřejmě, že to, co chce šéf. Momentálně. Zaměstná-li však člověka jen samými takovými úkoly a ještě pak prohlásí, že všechno se nedá stihnout, jedeme po hraně, jsme schopni řešit jen 80% úkolů a pak vás sprdne za těch 20% neřešených, je to na mašli. Je třeba si ovšem pečlivě rozvážit, na kterém krku ji uvázat. :-) No nic, ujel jsem od tématu, omlouvám se, a navíc jako důchodce už se s podobnými problémy až tak nezaobírám. Jen je to ve mě jako v koze. :-))

8 honajz honajz | 30. března 2011 v 20:43 | Reagovat

U mne je to trošku jinak. Píšu si nápady, myšlénky i poznámky na lístečky už od nějakých svých 12-13 let. Je to zvláštní pocit některé tyhle lístečky najít teď, když mi je 42, pročítat, a říkat si, co to vlastně bylo za člověka, který je psal?

9 Láda Láda | E-mail | 31. března 2011 v 18:52 | Reagovat

Já občas najdu nějakou nedodělanou věc. Něco jsem začal psát, nedopsal jsem to, založil apod. Najdu to, nostalgicky na to zírám a cítím velký smutek, že jsem to nedodělal, teď už to nejde...atd. A nevím, jestli to mám vyhodit (co kdyby se mi to přeci jen podařilo dodělat?) nebo dále schovávat (jednou po mne budou děti likvidovat stůl, co si pomyslí?) A tak nevím.

10 Petr Kukal Petr Kukal | 1. dubna 2011 v 10:01 | Reagovat

[8]:Zajímavý postřeh. Taky se někdy ptám, co mám společného s tím klukem ze starých fotek...

11 Láda Láda | E-mail | 1. dubna 2011 v 20:32 | Reagovat

Já podobu ze svých dětských fotek hledám na svých vnucích.

12 honajz honajz | 3. dubna 2011 v 0:57 | Reagovat

[10]: O to zajímavější je, když s tím klukem najdu styčné body. Vzpomínky. Tehdejší přání a touhy viděné zrcadlem a očima současnosti... Někdy si říkám, že ten kluk byl sice divný, ale chytřejší přes všechny mé zkušenosti a znalosti, než já dnes. A jeho poznámky na papírcích mne nepřestávají udivovat živostí a fantazií, která mi dnes chybí, protože tehdy mi bylo při psaní napínavého příběhu o pirátech jedno, že neměli telefon...

13 e.t. e.t. | 3. dubna 2011 v 20:56 | Reagovat

Co je důležité, a co ne? Napadla mě, možná nesouvisle, tahle stará, stará...:

A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal

14 Kunc Kunc | 6. dubna 2011 v 21:24 | Reagovat

Úkoly jsou od toho, aby se nadřízení cítili důležitě, jak jsou nepostradatelní a podřízení měli co předstírat, jak usilovně a zodpovědně je plní. Dle Murphyho zákonů je jen 5% úkolů důležitých a musí se rychle splnit. Dalších 25% počká a zbytek se buď zařídí sám, nebo ho za vás udělá někdo jiný.

15 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. dubna 2011 v 23:38 | Reagovat

V tomhle mám pořádek: Kupuji si menší stojací kalendář  pracovní, kde jsou ještě i termíny, kdy se platí daň a pod. snad ze zvyku z práce. Tam si vše k patřičnému dni zapíši, co mám vyřídit, narozeniny a pod. Každý den se podívám, co tam je, někdy i večer, abych něco nepropásla. Je to už asi zatížení. Dokonce se dívám i na kalendář -kravatu, pěkně barevnou, kde zase zapisuje muž své akce, aby nezapomněl on. Nejsem trochu ,,miglá"?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama