Deník dubnový druhý

20. dubna 2011 v 20:32 | Petr Kukal
Středa
Už to zas vypadalo, že Středník ani tento týden nevyjde. Ne že by se něco stalo; kdyby nevyšlo například slunce, bylo by to rozhodně horší. Moje pravidelné čtenáře by to ale možná otrávilo a oba by se mohli na celý tenhle blog definitivně vybodnout. Takže další komentáře uplynulého týdne jsou zde:



Čtvrtek
Protože jsem ve středu pracoval do noci, nestihl jsem napsat nejen Středník, ale ani text do své pravidelné rubriky v jednom učitelském časopise. Šéfredaktorka, která mě léta zná jako dochvilného autora, mi hned ráno píše poplašený e-mail, zda jsem v pořádku. Potěší mě, že se zajímá nejprve o mně a pak teprve o svou rubriku (nebo to aspoň přesvědčivě předstírá). Ujišťuju ji, že článek určitě dodám.
"Není mi nic, jen mám práci," vysvětluju jí.
"Tak to buďte rád," odpovídá obratem "547 762 lidí u nás tohle říct nemůže." Trochu mě to číslo vyleká, takže si umiňuju, že text tentokrát nenapíšu v práci. Taky by jich mohlo být od zítřka 547 763!

Pátek
Ráno jdu na odběry krve. Moje oblíbená odběrová laboratoř je v rekonstrukci, trochu rozladěně tedy mířím do nemocničního zařízení, které dočasně supluje její provoz. Připadám si tam jako na poště. Za dveřmi je strojek na čísla, který většina seniorů ignoruje; svého místa ve frontě se pak domáhají francouzskými holemi, jimiž tlukou domněle předbíhající s nečekanou mrštností a razancí. Mezi nimi pobíhá několik předškolních dětí, v jejichž křiku občas zaniká i jinak hlasitý hovor manažera, řídícího svou firmu i z odběrové místnosti.

Když přijdu na řadu, nemůže mladičká sestra najít ani v jedné mé loketní jamce žílu. Ujišťuji ji, že posledně tam určitě byla, ale podle všeho mi nevěří. Krev mi alibisticky odebere z předloktí. Teče špatně a pomalu, což sestra komentuje poznámkou, že málo piju. Umiňuju si, že to doma řeknu ženě, které se vzhledem k mé spotřebě vína na týden zdá, že piju až dost. Počítám, že názor zdravotnice by mohl být dostatečně pádný argument.

Sobota
Je sobota a svítí slunce, před výletem na kolech mě tentokrát nic neochrání. Žena mě na to prozíravě připraví hned ráno, takže mám celé dopoledne čas se s tím vyrovnat. Ve snaze vytěžit z dané situace maximum ji přesvědčím, abychom nejezdili jen tak bez cíle, nýbrž se jeli podívat do Přerova nad Labem. Je to tam a zpátky přes 30 km, takže žena souhlasí - přestože tuší, že budu trvat na návštěvě tamního skanzenu.

Tuší správně. Jako člen Asociace muzeí a galerií mám vstup zdarma, lístek tedy platí jen ona.
"To je ale hrozně výhodný," vysvětluju jí, "právě jsme rodinnému rozpočtu ušetřili 60 korun."
"To jo. Ale kdybysme do té kulisy z Pyšný princezny, kam mě taháš rok co rok a kde oba známe každej kámen, letos výjimečně nešli, ušetřili bychom rodinnému rozpočtu sto dvacet korun," říká moje žena. Proti takové demagogii odmítám mobilizovat agrumenty a dotčeně si odcházím prohlédnout staročeskou chalupu. Koutní skříňka v jizbě i trojnožka v černé kuchyni jsou na svém místě. Jako loni. A předloni. Všechno je v pořádku.

Normálně bych ženu upozornil na malovanou okenici a řekl jí něco k typickým motivům, které můžeme v kresbě zaznamenat, ale za daných okolností váhám, zda si mou pozornost zaslouží. Než si to stačím rozmyslet, zeptá se mě:
"A okenice letos nebude?"
Pokusím se jí zaškrtit, ale čeká to, takže je na startu rychlejší. Když ji v bednárně celý udýchaný dohoním, tváří se jako mílius a ptá se mě na techniku zatahování dubových sudů. Slituji se a celý proces namáčení a vysmolování jí podrobně objasním. Zdá se mi, že je spokojená, protože se celou dobu uculuje.

Neděle
Tchána v noci chytnou záda, nejspíš výhřez plotýnky. Nerv je tak citlivý, že nemůže stát ani ležet - noc stráví vsedě a ráno už ani neotočí trupem. Obsluha sanitky, kterou zavoláme, ledva ho uvidíme ode dveří, ho do vozu musí vynést na židli.
Při základním vyšetření mu naměří systolický tlak přes 210 a diastolický kolem 160. I sám tchán, který všechny nemoci léčí svařeným vínem, připouští, že je to dost.
"Nepředepsal vám nikdy žádný doktor nějaké léky na tlak?" ptá se záchranář, když mu spěšně píchá injekci.
"Ale jo, ale nebylo mi po nich dobře, tak jsem je přestal brát," říká tchán bezelstně. Škoda, že s ním nemohu vlastní přístup sloučit a vydělit dvěma, napadne mě - já jsem takový hypochondr, že všechny lékaře na Praze-východ znám křestním jménem. Včetně gynekologů.

Asi hodinu poté přijíždíme do nemocnice. Sanitářka středních let tchána právě převáží na RTG.
"Už ti ten tlak klesl?" ptá se ho moje žena, přirozeně vylekaná. Tchán neví.
"Počkej, oni ti ho po té injekci znovu nezměřili?"
"Podivejte se, mladá paní," vkládá se do rozhovoru dotčeně sanitářka, "tlak jsme mu samozřejmě změřili. A zase mu ho změříme!" dodává triumfálně. Každý špitál má svou paní Kiliánovou…

Ne neurologické vyšetření nemá naše nemocnice vybavení, takže je nutné provést ho v Praze. Lékařka se to někde snaží vytelefonovat, ale všude je narváno, tchán by musel čekat i několik hodin. Nechají si ho tedy zatím u nás na interně, s tím, že do Prahy ho převezu v pondělí. Je středa, a zatím tam nebyl. Co bude dál, nikdo neví. Asi se zeptáme paní sanitářky.

Pondělí
Naše firma, tak jako každá jiná, má své rituály. K těm, které tvoří skutečné pilíře firemní kultury, patří "káva po osmé". V osm totiž začínají dopolední kurzy; když se zavřou dveře učeben a do haly jen občas tlumeně zazní hlasitější slovo některého z lektorů, zvednou se jak na povel Vítek a Pavel z ředitelny a Tomáš z recepce a zamíří k občerstvovacímu pultu. Uvaří si kafe, krom Pavla vytáhnou cigarety s rakovinou (ty s impotencí v trafice oba svorně vracejí) a vyjdou před ALTUS, kde se buď rozsadí na nízké zábradlíčko, nebo obstoupí některé z aut, na jehož kufr si rozestaví hrnky.

Pokud sedí na zábradlí, srkají z otlučených hrnků kafe a zrovna dokuřují, takže z jejich cigaret jsou už jen vajgly, nápadně připomínají lidi bez domova. Soucitné stařenky z okolí jim proto nosí deky a polévku v hliníkových kastrůlcích, kterou moji bláhoví kolegové v minulosti často odmítali. Než si ověřili blahodárný vliv teplých snídaní na lidský organismus.

V pondělí jdu do práce až po osmé, neboť mi opět ujel autobus, a ke skupině bezdomovců se připojuji. Sociální dojem naše skupinka ještě posiluje tím, že tentokrát si kluci rozestavují své hrnky na plastové popelnice. Na víku jedné z nich nachází Vítek digitální váhu - plně funkční, jak hned ověříme. Když na ni vstoupí, objeví se na displeji číslo, které na váze nevídám ani já!
"Je rozbitá," konstatuje můj šéf. "Proto ji taky někdo vyhodil," vysvětluje nám…

Úterý
V úterý je rodičovské sdružení na nižším gymnáziu, kam chodí můj syn. Jsem zástupcem naší třídy v Unii rodičů, takže přicházím ještě o hodinu dřív - na poradu tohoto orgánu. Dozvídám se zde, že škola už nemá ani na destilovanou vodu pro chemické laborky. Že musela propustit jednu ze 4 uklizeček, protože nebylo na její plat. Že vedení školy úplně zrušilo další vzdělávání pedagogů, a to včetně kurzů, které pořádají např. nakladatelé učebnic zdarma - protože nemá ani na cesťáky. Vážně nevím, co vtipného by se o tomhle dalo napsat…

Jinak se ovšem bavím, především tím, jak jsou rodičáky pořád stejné - u každého kabinetu čekám aspoň čtvrt hodiny, abych u dobrých tří čtvrtin pedagogů slyšel smoljakovsko svěrákovské: Kukal? Tak to je dvojka.
Nejdéle čekám u kabinetu chemie; paní profesorka je pověstná tím, že není skoupá na slovo a rozhodně se nenechává omezovat tématem prospěchu konkrétního žáka, svého předmětu nebo prostě vzdělávání. Když se po 20 minutách dostanu do kabinetu, sdělí mi chemikářka, že mého syna už dva roky neučí. Asi bych se měl o jeho vzdělávání přece jen víc zajímat…

Středa
Celý den píšu nabídku, sedím nad tím od osmi do půl šesté. Ještě není hotová, ale už má 30 stran. Pokaždé je to taková malá diplomka. Šance, že ve výběrovém řízení uspějeme, je přitom rovna podílu danému počtem uchazečů (např. při osmi uchazečích je to logicky 12,5 %) vynásobená koeficientem předjednání.

Sem tam totiž někdo vypisuje výběrové řízení, protože mu to zákon ukládá, ale předem tak nějak tuší, kdo vyhraje - protože to s ním předjednal. V takovém případě je koeficient předjednání nula: Ať jím vynásobíte sebelepší nabídku, vždycky vám vyjde nula. Pokud nikdo s nikým nic nepředjednal, je koeficient předjednání jedna - jeho uplatněním se nic nemění.

Kdyby člověk koeficient předjednání předem znal, bylo by všechno jednoduší - např. by do předem prohraných soutěží vůbec nešel. Někdy se sice dá taková věc odvodit, například když zadavatel do svých požadavků okopíruje osnovy kurzů přímo z webu "vítězného" uchazeče a omylem tam nechá i adresu učeben - ale popravdě je to poměrně vzácné.

Práce na velkých nabídkách mě proto vždycky psychicky vyčerpá, protože ve světle neúprosné logiky existuje 87,5% pravděpodobnost (v tom nejlepším případě), že k ničemu nebude. Proto mám daleko raději menší nabídky pro zákazníky, které si sám najdu a oslovím. Ne proto, abych neměl soupeře, ale že se mi hraje daleko líp, pokud znám pravidla hry.

Jednou si udělám radost a vymyslím si víkendové školení "Píšeme blog - základní kurz". Pronajmu na něj nějakou krásnou chatu na Vysočině a nabídnu ho tady na Středníku.

Ale zatím to budu ještě pilovat. Třeba zas příští týden :-)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. května 2011 v 20:16 | Reagovat

Jen k té škole, ať vyzvou studenty, aby si destilovanou vodu nosili a také ty, kteří chodí někam kouřit by mohli nechat jako za trest, že byli přistiženi, uklízet, zametat, utírat prach a pod. To by chtělo častěji je špehovat a nachytat. Ale řešení by to bylo, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama