Deník - první dubnový

6. dubna 2011 v 21:57 | Petr Kukal
Středa
Je večer. Žena se dívá na Cesty domů (nemyslím z okna na asfaltku z jedné a na vyšlapanou cestu z druhé strany; myslím ten seriál na Primě), mladší syn se skrz Okna dívá na Facebook a já se dívám na kalendář. A vidím, že je středa, den mých verbálních exhibic. Nuže Středník je tu.


Středa
Žena mě informuje, že Martin, jeden z lektorů školicího střediska, které ji zaměstnává a které v minulosti zaměstnávalo i mě, byl pohoršen posledním Středníkem. Nejenže vyšel až po 14 dnech, ale dokonce neobsahoval žádnou filipiku proti ní. Prý se tím pokaždé ohromně baví. Jako by někdy nějakou obsahoval. Co všichni s tou mojí ženou mají? Kdo je tady díky Středníku populární - já, nebo ona?

Čtvrtek
Jdu do Senátu. Zatím jen jako host slavnostního předávání Ceny PEN KLUBU pro rok 2011. Dostává ji moje kamarádka (smím-li to tak říct: přítelkyně by vzhledem k věkovému rozdílu a především nesouměřitelnosti literárního významu znělo nabubřele, známá zase nevyjadřuje, jak blízká mi je) Jana Štroblová. Mám z toho skoro takovou radost, jako bych cenu přebíral sám. Poprvé jsem Janě napsal v pětadvaceti, když jsem si ve výboru z jejích básní "Šlágr o lásce" přečetl báseň "Uteču jednou z těchhle alejí". Text, který jsem jí tenkrát poslal, byl něco mezi amatérskou recenzí a milostný dopisem. Od té doby se pravidelně scházíme u kávy a já pokaždé cítím, že jsem nablízku někomu skutečně výjimečnému. Jana patří do mého velkého trojhvězdí: Vítězslav Nezval - náš nejlepší básník XX. století, Bogdan Trojak - nejlepší český básník současnosti a Jana - nejlepší z žen, které se přátelí s básnickou múzou.

Pátek
Syn přijíždí z Prahy, kde studuje, na víkend domů. Kromě jiného ho tu čeká oznámení o uložení zásilky. Bere si tedy občanku a zmíněnou výzvu k vyzvednutí a odchází na poštu. Tady mu balíček odmítnou vydat, protože odesilatel tradičně napsal "Koukal" místo "Kukal". I mně se to stává poměrně pravidelně. Copak nikdo nezná slavného tenisového trenéra Jana Kukala? Nebo dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala? Nebo Zdeňka Kukala, oceánografa a geologa? Proč proboha každému pokaždé naskočí jen bývalý pražský primátor Jan Koukal?

Syn se smutně dívá na balíček, který netrpělivě očekával, který teď leží 40 cm od něj a který nedostane, protože mu přebývá "o". Zkusí úřednici u přepážky vysvětlit, že na uvedené adrese, kterou má v občance, asi nebude kromě Jiřího Kukala bydlet taky Jiří Koukal - pokud by tomu tak bylo, takového člověka bychom si v poměrně malém bytě brzo všimli. Marně, pošťačka je neoblomná a ani konzultace s vedoucím, za nímž se odebere pro radu, na tom nic nezmění.

Já bych asi propadl beznaději. Ne tak můj syn. Pomalu natáhne ruku do okýnka, přitiskne ukazovák na oznámení o uložení zásilky, které pošťačce předložil, a stejně pomalu si ho přesune na svou stranu přepážky. Je na něm podpis doručovatelky, její osobní razítko se jménem a především jméno adresáta: JIŘÍ KUKAL. Doručovatelka k nám chodí léta a ví, jak se jmenujeme, napsala to tedy správně. Syn ho otočí k úřednici a říká mírně:
"Tady mám papír, že ve čtvrtek jsem tu měl balíček na své jméno. Vy ale říkáte, že teď tu pro mě nic není. Rád bych proto podal stížnost, že jste mi ztratili zásilku."
Za tři minuty vychází z pošty s balíčkem v ruce. Je to šikovný kluk.

Sobota
Ráno se žena nezávazně ptá, co budeme dělat. V poledne, když odbudeme pravidelný sobotní úklid, navrhuje, že bychom mohli jít ven. Ve dvě se mě bez varování zeptá:
"Tak vyndáš kola?"
"Jaká kola?" vyděsím se. Chvíli se pak pokouším oponovat, že na vyjížďku nejsem psychicky připravený, přu se o to, co přesně znamená "jít ven" a jak se liší "jít"a "jet", ale od začátku tuším, že vedu předem prohraný boj. Když v Toušeni převádím kolo po lávce přes Labe do Káraného, ptám se sám sebe, co mi vlastně vadilo na zimě. Na stromech se třpytilo stříbrné jiní, na polích ležela bílá duchna a kola bezpečně rezivěla na balkoně.

Neděle
Známí nás zvou večer na pivo. Sedíme v zahradní restauraci a nezávazně klábosíme. Hynek - hlava spřátelené rodiny navrhuje, abychom s nimi jeli v létě na pár dní na chatu do jižních Čech. "Tam máš všechno," líčí tu idylu. "Krásnou přírodu, romantický zámky, výborný příležitosti k rybaření. A skvělý trasy na inlajny a na kola," dodává. Žena je nadšená, hned to za nás slibuje a plánuje, jak si koupíme střešní nosič na auto, abychom mohli kola i do budoucna snadno převážet. Pro mě z toho plyne poučení, že člověk si má dávat fakt dobrý pozor, s kým chodí na pivo.

Pondělí
Cestou z autobusu se se ženou zastavujeme u vývěsky pohřební služby a prohlížíme si vystavená parte. Je to už taková naše tradice - trochu morbidní, to si uvědomuju, ale nijak zvlášť mě to netrápí. Já prohlížím hlavně básničky, které si pozůstalí vybrali - dokola se tu točí Wolker, Hrubín a pár sentimentálních veršovánek z 19. století. Žáček ani jednou - bolest zkrátka zbavuje fantazie. Žena se přejícně raduje nad devadesátníky a hrozí se zesnulých v našem věku. ("Už se kácí v našem lese!") Oba pak svorně trneme nad větou, že na přání zesnulého bude tento v tichosti zpopelněn. Z osmi vystavených parte má skutečný pohřeb jeden člověk.

Z trudných úvah nás vytrhnou naši známí: "Kontrolujete, jestli už tam nejste?" ptá se Vítek konverzačně a Vlaďka, která mě rok neviděla, se nadšeně obdivuje mému obrovskému břichu. Na můj vkus možná až příliš nadšeně - otáčí se po nás půlka náměstí. Co na mé postavě všechny tolik jitří? Moje babička říkala, že až nám bude zle, tlustý budou hubený a hubený…? Hubený budou viset tady na té vývěsce. Cestou z práce se na ně půjdu podívat.

Úterý
Potřebuju s finačákem vyřídit cosi stran zdanění honorářů a plateb za autorská práva. Píšu na společnou elektronickou adresu a ptám se, co vše se po mně bude chtít, než se tam vydám. Do hodiny mi z osobního e-mailu odpovídá vedoucí příslušného odboru, všechno mi srozumitelně vysvětlí a napíše mi, v kterých dnech a hodinách k nim mohu zajít. Jsem tím tak šokovaný, že se ještě zeptám, zda se příslušné formuláře nedají někde stáhnout. Za 15 minut mám ve schránce podrobný popis toho, na jakých stránkách formulář najdu, a postup, jak se k němu přes pět úrovní proklikat. Po zkušenost s arogancí a zupáctvím podobných úředníků mám pocit, že jsem ve skryté kameře.

Když tam formulář druhý den nesu, dřív než na podatelnu zajdu do kanceláře vedoucího. Zajímá mě, jestli má svatozář, která v šeru kanceláře světélkuje. Zdá se mi, že ne, ale mohu se mýlit - v kamrlíku má dvě ostré zářivky, takže to možná přetloukly.

Středa
Cesty domů dávno skončily, syn si místo Facebooku pouští film, o jehož původu, stránce, z níž byl stažen, a okolnostech, za kterých se tak stalo, nechci nic vědět, a žena útrpně sleduje má záda nahrbená nad klávesnicí. Napadá mě, že kdyby mě někdy musela identifikovat, nechá si mě obrátit čelem vzad, protože zezadu mě pozná bezpečně. Takže to pro dnešek balím a těším se na viděnou za týden.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Láda Láda | E-mail | 7. dubna 2011 v 20:37 | Reagovat

Tu příhodu z pošty jsem komentoval na blogu na http://blogujeme.unas.cz
Tady bych se zastavil u toho zneužití slova "přítel/přítelkyně". Máme více termínů pro ty, kteří spolu žijí nesezdaní: druh a družka, konkubína, partnerka... a jistě by se našly i jiné. Ten výraz přítel či přítelkyně je tím poskvrněn. My ho potřebujeme k označení krásného vztahu - a chybí nám. Doktoři začali používat výraz "stolice" a tím ten kus nábytku poskvrnili. Dnes už by ho v původním významu asi nikdo nepoužil, používáme výrazy jiné. Já bych však nedoporučoval takovéto "kradení" výrazů.

2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. dubna 2011 v 23:30 | Reagovat

Pane Petře, váš středník je balzám na rozjitřené nervy po diskuzích s mým mužem. Jak přistupujete k diskuzím se ženou je obdivuhodné. A ten váš kluk je opravdu ,,mazaný", neztratí se. Trochu mi připomíná našeho nejmladšího, o kterém kdysi v Gymnáziu jedna jeho spolužačka a nezávisle na ní i třídní profesor řekl , že by vymámil na jalové krávě tele. Na nepovinnou fyziku se přihlásilo 6 lidí a protože jich muselo být aspoň 16, on sám oběhl a přesvědčil dalších 10, aby se přihlásili. Plánoval si jít na techniku a tam ji potřeboval.

3 babča babča | 8. dubna 2011 v 12:44 | Reagovat

Je zajímavé, jak většinu zaujalo "mazané" chování vašeho syna. Asi to bude tím, že všichni máme se službami České pošty své zkušenosti. Před pár lety jsem si myslela, že na místa slečen za přepážkou se musí dělat nějaký speciální výběr. Nezdálo se mi možné, aby se na tak malém prostoru vyskytovalo tolik nepříjemných ženských. Když jsem se doma zmínila, že jdu na poštu, dívala se na mě rodina jako na hrdinku, která jde nasadit vlastní život. Na druhou stranu práci doručovatelek bych nechtěla dělat ani náhodou. Bydlím na kraji malého města a doručovatelky jezdí v každém počasí na kolech. Někdy je to výkon hodný vrcholových sportovců.
Tohle téma by vydalo na celý článek.

4 Petr Kukal Petr Kukal | 8. dubna 2011 v 14:18 | Reagovat

[3]: Tak já ho třeba napíšu, kdysi jsem chvíli jako pošťák taky pracoval... :-)

5 babča babča | 8. dubna 2011 v 15:18 | Reagovat

[4]:Myslím, že je to vděčné téma. Určitě se k němu vyjádří řada lidí. Na poštu musíme občas všichni.

6 Kunc Kunc | 9. dubna 2011 v 21:04 | Reagovat

Při čtení vašeho středníku si plně uvědomuji, jak ten týden a čas vůbec, strašně rychle letí. Pokud hypoteticky připustím, že na tom konci světa za dva roky něco je, tak žít naplno je přímo nutnost. Ale pokud ne, jak dlouho to člověk může vydržet?  Můj kolega, který je dva měsíce v penzi tvrdí, že se automaticky stal účastníkem čtvrtého odboje. Na moji otázku, jak se to projevuje tvrdí, že se musí dožít co nevyššího věku a za tu dobu odčerpat ze státní pokladny co nejvíce peněz o nichž je bláhově přesvědčen, že mu právem náleží. Snažil  jsem se mu vysvětlit, že i když je možné, že se Inkové ve výpočtech s koncem světa sekli, tak státní kasa je beznadějně prázdná a pravděpodobně také tak zůstane. Ale necháme se překvapit, naděje umírá poslední

7 Láda Láda | E-mail | 10. dubna 2011 v 22:26 | Reagovat

to 6 Kunc
Nějaký přenos myšlenek. Zrovna jinde jsem se rozepsal o tom, že očekávání konce světa je asi ta nejčastější fáma, která se v historii vyskytla y vyskytuje. Odborný výraz pro to je chiliasmus, poněvadž se to často spojuje s vírou v tisíciletou říši pokoje.

8 Martin Martin | 12. dubna 2011 v 8:44 | Reagovat

Myslím, že právě kvůli tvým filipikám proti své ženě je právě ona populárnější než ty. Připadá mi, jak bys ty články po sobě ani nečetl, vždyť zmínka o tvé ženě je v každém druhém odstavci. A o moc přicházíš. Jseš schopný napsat poeticky i SMS - to narážím na tu, co mi četla tvoje žena, že přijdeš pozdě na večeři. Klobouk dolů.
A doufám, že už žádnou středu nevynecháš.

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 21:07 | Reagovat

Tak nevím, co se stalo, zase to tu vynechalo ,,středu".
Ještě k té poště. U nás jsou u přepážek úřednice opravdu ochotné, dokonce i k bábě, jako jsem já.
Jeden ze synů dělal v prázdninách mezi střední a vysokou školou doručovatele(musel mít 18 let kvůli doručování peněz) a docela se mu to líbilo. Navíc uměl na počítači, tam to teprve na poště začínalo, tak pomáhal i mnohem později ,,děvčatům", když měly nějaký problém s počítačem. Ale to už dělal v podniku, takže...

10 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 17. dubna 2011 v 19:28 | Reagovat

[9]:Je to pořád stejná písnička, milá Růženko - nestalo se vůbec nic, jen nestíhám. Zrovna ve středu jsem smolil nějakou nabídku do dvou do rána. Stěžujte si, prosím, písemně mým šéfům :-)))

11 matka matka | 19. dubna 2011 v 20:51 | Reagovat

[10]: No to teda si budeme stěžovat, takhle lidi vydírat :-)
No nic, zítra je další středa, ale zas já tu nebudu, odstřihnou kus města od elektriky.
No ale co se té práce týká - taky si "hraju" přes (teď nevím, nepatří-li přez) noc místo spaní a teď mne to složilo. Takže ať si šéfové laskavě uvědomí, jestli Vás potřebují dlouhodobě, nebo jen dočasně.

12 Petr Kukal Petr Kukal | 20. dubna 2011 v 8:35 | Reagovat

[11]:Počketjte, "matko", ne tak zhurta :-) To s těmi šéfy byla nadsázka. Ve skutečnosti jsou moc fajn, kdybych sám nechtěl, nedělal bych to. Když už na to přišla řeč - firmu, jako je tahle, jsem myslím dlouho hledal. Je nás pět a půl všichni děláme všechno, a když onemocní uklizečka, obchodní ředitel jen tak mězi dvěma jednáními umyje nádobí. S něčím takovým jsem se ve firmě o padesáti lidech, kde jsem pracoval předtím, vážně nesetkal. A na ministerstvu, kde jsem dělal ještě dřív, nejenže nikdo nemyl hrnky od kafe, ale ani si žádné sám nevařil.
S těmihle lidmi chodím na nohejbal (když nezapomenu), na pivo a na vánoční večírek, který míváme pravidelně někdy v půlce května. Kde jine bych tohle zažil? :-))

13 matka matka | 20. dubna 2011 v 19:50 | Reagovat

[12]:Tak to pak jó. Ale znáte mne, jsem hrrr, hrrr :-)
Mimo své hlavní profese chodím ještě  uklízet, ani bych nemusela, ale jak říkáte, je tam příjemný kolektiv, děvčata znají mou hlavní profesi a občas se se mnou i radí (teda i o věcech mezi nebem a zemí :-)
Ale přesto, někdy se toho nahrne příliš a pak to s člověkem "sekne". Nu, přeji Vám lepší odhad vlastních sil, nebo odolnost proti virům :-)
Jé, brzy vás tedy čeká vánoční večírek :-) Kdo naděluje dárky?

14 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. května 2011 v 20:20 | Reagovat

[10]:Nikdy bych si nestěžovala, jsem ráda, že píšete. Ve skutečnosti dny tak nesleduji, hlavně že to tady je a hotovo. Jen jsem možná někdy nedočkavá, víte?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama