Město z pohádky

1. června 2011 v 19:50 | Petr Kukal
Středa
Na seminář v Jičíně se těším už pár týdnů - a také už pár týdnů pociťuji lehké napětí. Není to samozřejmě ona paralyzující tréma začátečníků, školím šest let. Ale je to neklid stále natolik silný, aby mi nedovolil podcenit přípravu a zlhostejnět k výsledkům. Až mě opustí i ten, pochopím, že je načase začít se živit něčím jiným. Ale popravdě si myslím, že zatím mi nic takového nehrozí.


Školit začínám v pondělí od půl deváté, přesto se v Jičíně ubytuji už v neděli odpoledne; navečer si jdu do zdejšího muzea, kde seminář proběhne, připravit učebnu. Obvykle na takovou přípravu žádám cca hodinu času; u hostitelské instituce to pravidelně vyvolá pobavenou reakci. Co byste hodinu chystal, všechno tam je, slýchám jako z gramodesky. Jen si vybalíte notebook a daťák a můžete začít.
Naučil jsem se už neplýtvat časem a místo vysvětlování hraju zmateného prosťáčka: Já než se v novém prostředí zorientuju, víte, jsem hrozně pomalý, všechno mi trvá… Kýženého výsledku tak dosáhnu asi pětkrát rychleji, než kdybych se pokoušel argumentovat.

Než vynosím z nádvoří do prvního patra přes několik sálů notebook, dataprojektor, bedny s materiály a knihami, flipchart, balíky stolní vody, kávu, čaj a další občerstvení, uplyne 20 minut. Propocené triko se mi lepí na záda a fragmenty mokrých vlasů na čelo. Ve tváři nejvíc připomínám orosené rajče. Dalších čtvrt hodiny přestavuji nábytek v místnosti tak, aby se v ní dalo smysluplně školit. Kurz proběhne přímo v expozici, nad parketovou podlahou tedy musím každý kus mobiliáře přenášet, nějaké postrkování stolů nepřichází v úvahu. Také proto mi složení a postavení flipchartu plus roztahání prodlužovaček zabere dalších 10 minut. Tři čtvrtě hodiny je pryč dřív, než jsem začal.

Zapínám daťák a notebook, zkouším viditelnost přenášeného obrazu (chtělo by to zkusit za dopoledního světla, ale to už by žádné hostitelské muzeum nevydýchalo), ujišťuji se, že pokud připojím ještě varnou konvici, nespadnou jističe. Než naběhne technika, roznáším po stolech bloky, propisky, textové materiály, na zvláštní stolek knihy k tématu, prezenční listinu, hodnotící dotazníky… Zhruba po hodině příprav klepu na kancelář paní, co tu kvůli mně hnije už půl hodiny po zavírací době. Nechám si ukázat kuchyňku, skříňky, kde zítra najdu nádobí, toalety. Než zas sbalím techniku a konečně se vypakuju, uplyne dalších 20 minut.
"Promiňte," říkám jí, "jsem hrozně pomalej, strašně mi trvá, než se v novém prostředí zorientuju." Popravdě je ovšem těch 80 minut můj letošní rekord.
"To nic," říká shovívavě žena, na kterou někde už hodinu čekají děti s úkoly a manžel s prázdným talířem. Mrzí mě, že jsem ji zdržel. Ale ráno aspoň nezačne žádným průšvihem.

***
Ráno začíná průšvihem. Kromě účastnice, která se odhlásila dva dny před seminářem, a účastnice, která se odhlásila telefonicky včera v noci ("Mně se to zítra vlastně tak nějak nehodí"), nepřijela ani účastnice, která se neodhlásila vůbec. Tím ubyla třetina účastníků. Taky třetina jejich prezentací, s nimiž závazně počítal časový harmonogram. A konečně třetina účastnických poplatků, z jejichž součtu odvozujeme rentabilitu kurzů, když zvažujeme další pokračování programu pro vzdělávání muzejníků a galeristů (sotva si na sebe vydělá). Přemýšlím, čím to je. Možná právě tou cenovou vstřícností. Na kurz za šest tisíc se nevykašle nikdo. Čemu se ale divím, když u nás stojí celodenní školení méně než devadesátiminutová relaxační masáž? Od roku 2005 mám masérskou kvalifikaci, možná bych měl k muzejní pedagogice začít nabízet lávové kameny nebo aspoň šíji vsedě…

V učebně se tedy sejde pět krásných žen a Michal, vedoucí vzdělávacího střediska ekologické výchovy v nejlepších letech, s prošedivělým strništěm a postavou, jakou já jsem neměl ani ve dvaceti (ani ve třiceti, ani nikdy…). Pět krásných žen a George Clooney, to je vždycky smrtelná kombinace, jak mi jistě potvrdí každý lektor. George má totiž v takové skupině obvykle potřebu strhávat na sebe pozornost a především dokázat, že je v ní alfa samcem. Přesněji, že je v ní alfa samcem - a letor ne. To je nepříjemné ne proto, že lektor (pokud je alespoň trochu profesionální) je povinen tento boj odmítnout - a tedy navenek vzdát, ale proto, že v takové atmosféře lze jen obtížně plnit smysl semináře, tedy něco lidi naučit.

V Jičíně se naštěstí nic takového nestane, Michal je sice navenek George Clooney, ale uvnitř víc sympaťák Hawkeyho Pierce ze seriálu M*A*S*H, takže všechno jde jako na drátkách. Když nás zdejší edukátorka provádí muzeem a popisuje, jak je expozice přizpůsobená potřebám dětského návštěvníka, necháváme se náladou chvíle dokonale strhnout. V jedné chvíli se přistihnu, jak pobíhám po muzeu s hůlkou v ruce a hledám další tajnou skříňku. Trochu se leknu, zda moje nadšení není příliš viditelně autentické, ale nikdo si mě nevšímá. Tereza si hraje s loutkovým divadlem a Michal čichá trubičkou ke vzorkům pachů a hádá, jakým bylinám či dřevinám patří. Dopoledne uteče jako voda.

***
Odpoledne, kdy každý z účastníků prezentuje vzdělávací programy svých muzeí, ostatně taky. V půl páté se loučíme. Než učebnu uvedu do elementárního pořádku, je pět - což je v Jičíně zavírací hodina všech obchodů a dalších provozoven včetně informačního střediska. Zmateně chodím po náměstí a lomcuji zamčenými dveřmi krámků se suvenýry, knihkupectví, potravin a trafik. Když se náhodných kolemjdoucích ptám, zda není ve východních Čechách nějaký mimořádný regionální svátek, pro který by všichni zavřeli, tváří se, jako bych se ptal, jestli hejtman nevyhlásil stanné právo. Obojí mi přitom přijde stejně pravděpodobné.

Po marných pokusech koupit si noviny nebo housku odcházím do penzionu Lucie, kde je naplánováno komorní setkání Literárního spolku při knihovně Václava Čtvrtka, což ve mně probouzí naději, že zde bude otevřeno i po páté odpolední. To se chválabohu potvrdí.
Setkání je příjemné, LiSáci i já si vzájemně čteme ze svých nových rukopisů, vyměňujeme si drby z literárního provozu, nadáváme na zvýšení DPH u knih a hořce klneme nakladatelům, kteří nás nechtějí vydávat. Nebo aspoň ne tak často, jak by nám bylo milé. Je to velmi příjemný večer.

Když se kolem půl desáté vracím do hotelu, uvidím na náměstí světýlko. Je to maličká pizzerie se dvěma pozinkovanými stoky na stojáka, která prodává přes ulici. Protože zavírají za dvacet minut, mohou mi pizzu upéct jen celou, zbytek už by neprodali. Stojí ale míň než polovina té v Praze, takže vděčně přijímám. Do hotelu si pak odnáším půl hektaru snů spletených ze šunky a táhnoucích se vláken sýra.

***
Druhý den se scházíme v pěti, Pavla musela odjet. V poledne odjíždí Tereza (všichni už si tykáme) a ve tři Marcela. Poslední hodinu a půl školím tři lidi. Už je to jen takové povídání, všichni cítíme, že dávno nemáme nohu na plynu, k půl páté dojíždíme setrvačností. Pak loučení, vizitky, pozvání a vážně mínění sliby vzájemných návštěv - na které s největší pravděpodobností nedojde. Už to znám. Tohle je na té práci nejsmutnější: To, že jste chvíli s lidmi, s nimiž je vám dobře, s nimiž jste se smáli a s nimiž jste nad stejnými tématy zvážněli - a už je asi nikdy neuvidíte, protože zítra budete s jinými lidmi, s nimiž vám bude dobře a s nimž se budete smát. Když zadávám do referenční listiny další muzea, která se do našeho programu zapojila, s hrůzou si uvědomuju, že za názvy dobré třetiny z nich už si nevybavím žádné jméno, žádnou tvář. A je mi to vlastně strašně líto.

***
Ajka z hostitelského muzea mi pomáhá balit, vláčím všechny ty lektorské nezbytnosti do auta, loučím se, vyjíždím z brány - a nepochopitelně zajíždím na náměstí. Zastavuji (bezplatně, automat na parkovací lístky zavírá taky v pět, Jičínští jsou důslední), jdu si koupit pizzu, s kterou pak pomalu procházím postranními ulicemi, znovu dojdu k hotelu, kde jsem se dnes probudil a kde už si zítra nikdo nevybaví moji tvář, nějak neumím to město pohádek o loupežníku Rumcajsovi opustit, ale nakonec už nedokážu najít žádnou záminku, proč se ještě zdržet, takže naposledy pomalu objedu obdélník Valdštejnova náměstí, než mě jedna z bočních ulic vyplivne na výpadovku na Mladou Boleslav. Doma budu za nejdřív za půl druhé hodiny. Jsem strašně pomalý a všechno mi hrozně trvá.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdenka-matka Zdenka-matka | 1. června 2011 v 20:07 | Reagovat

V Jičíně jsem nikdy nebyla,
jinde zažívám loučení,
zaběhnu ke studánce, jezírku,
ke "svému" stromu,
se kterým si povídám,
s lidmi se obejmu,....

Krásný středník,
jako vždy, duši potěší,
i smutkem, či nostalgií loučení
potěší...

2 Kunc Kunc | 1. června 2011 v 20:33 | Reagovat

Vidím, že ctíte heslo, připraveným štěstí přeje. Komenského rčení – škola hrou je prostě nepřekonatelné a interaktivní prohlídka musea více utkví v paměti. Že byl Komenský velmi pracovitý je všeobecně známo, ale tempu dnešní doby by asi na chuť nepřišel. Nikdo nemá na nic čas a těmi posledními slovy, by jste se měl začít řídit, než nás ta uchvátaná doba semele. Rumcajs si také žil klidným loupežnickým životem.  Tomu by se určitě v naší době líbilo.

3 Lydie Lydie | 1. června 2011 v 21:08 | Reagovat

Moc pěkné počtení.Měla bych asi navštívit nějaké muzeum.Přemýšlím,kdy jsem byla naposledy v takové instituci.
Už vím-před 3 roky v Poličce.Mají tam i památník B.Martinů.

4 Lydie Lydie | 1. června 2011 v 21:16 | Reagovat

Tak v Jičíně zavírají brzy-to dělají jinde také-pak se obchodníci diví,že nemají tržby.

5 Lydie Lydie | 1. června 2011 v 21:18 | Reagovat

pokr.
V poledne mají určitě 2 hodiny pauzu.Lidé si jdou nakoupit do marketů,kde jedou od "nevidím do nevidím"

6 Hanako Hanako | 1. června 2011 v 21:31 | Reagovat

Jičín je nejkrásnější v sobotu dopoledne, na velkém náměstí je týdenní trh se vším možným a na pěší zóně se prodávají květiny, sazeničky zeleniny, zelenina.  Před věží jsou často kulturní vystoupení k různým ročním příležitostem. Místní a ostatní chodí mezi stánky a je tu pohoda. I velký svět tu je. Vedle stánku vietnamské obchodnice vyhrávají muzikanti z Peru nebo z Bolívie.   Lidé jsou tu vlídní a ochotní. Nejsem nakupovací typ, ale sobotní trh v Jičíně mne vždy osvěží. Dopručuji návštěvu.

7 Hanako Hanako | 1. června 2011 v 21:38 | Reagovat

Domnívám se, že jičínské muzeum bylo jedno z prvních, kde si návštěvníci mohli s exponáty pohrát, soutěžit. Vnoučata jsme nemohli od tamtud dostat, nejdéle jsme byli v expozici, kde se daly názorně ukázat různé fyzikální zákonitosti. Taková interaktivní muzea nebo IQ parky jsou už ve více městech, ale před deseti lety to bylo neobvyklé.

8 Goldberry Goldberry | 1. června 2011 v 22:09 | Reagovat

Úplně vám rozumím, Petře. Tohle ztrácení lidí a zapomínání tváří je jediná věc, která se mi na práci lektorky (angličtiny) nelíbí..taky mě to vždycky mrzí.

9 JM JM | 2. června 2011 v 0:14 | Reagovat

[3]:
Byla jste v Poličce i ve věži kostela?

10 JM JM | 2. června 2011 v 0:17 | Reagovat

My jsme byli v Jičíně a okolí loni v létě. Zajímavá je mj Valdštejnská lípová alej. Údajně je těch lip 2000.

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. června 2011 v 15:10 | Reagovat

U nás je také muzeum. Poměrně malé, ale pořád se tam něco děje. Je v domě pod podloubím- máme tu celkem dva domy, kde podloubí je- kde se narodila 3. žena Komenského Magdalena Vizovská. Je tam i krásná akustika. Při příležitosti jedné výstavy tam bylo vystoupení hornistů- vlastně hornistek. Máme jednu známou hornistku Jitku Svobodovou, která má žákyně, tedy hlavně dívky, aby dokázala, že i ženy mohou tento krásný nástroj ovládat.

12 Petr Kukal Petr Kukal | 3. června 2011 v 8:45 | Reagovat

Zdravím všechny a děkuji za komentáře.

13 Lydie Lydie | 4. června 2011 v 12:31 | Reagovat

[9]:
Polička je město mého mládí.Chodila jsem tam na gympl.

14 Jeník Jeník | 4. června 2011 v 15:55 | Reagovat

Jestli se nemýlím,tak v Poličce na věži se narodil a jako chlapec žil s rodiči známý český hudební skladatel Bohuslav Martinů.Ale mohu se i mýlit.

Článek zajímavý,Jičín krásný - poznatek vlastní.Opravdu tam a nikde jinde žil Rumcajs a jeho rodina.Opravdu tam a nikde jinde si musel vybudovat centrum svého panství největší český válečník a lupič v jednom pan Valdštejn.Protože to byl i chytrý člověk,tak kraj kolen Jičína byl v těch dobách zcela ušetřen válečných útrap.Vždycky naplánoval a vedl tažení svých vojsk tak,aby se jejich cesta tomuto kraji vyhla,současně ale vždy dbal na to,aby vojska protivníka byla odsud vždycky odlákána.Takto šlechetně  ale v jiných krajích(v Německu a pod.)nejdnal.Tam naopak ve smyslu aby se jeho vojska a on s nimi hlavně co nejvíce napakoval.A třeba i systémem přes mrtvoly.I přes to jej mají němci za svého národního hrdinu.Ale toho z něj udělal slavný německý básník Gethe.(omlovám se za nepřesné jméno básníka).

15 Jeník Jeník | 4. června 2011 v 16:04 | Reagovat

Různých školení jsem se zúčastnil přehršel.Jednak jako žák,ale také jako vyučující.Ty poznatky mám stejné jako vy.Ale tam kde jsem byl jako žák,jsem se na rozdíl od jiných snažil se dovědět v daném tématu co nejvíce.Kolikráte mi přednášející pak často řekli řadu informací navíc,které ani neměli v plánu přednášet,nebo nás s nimi seznamovat.Někdo ty přednášky třeba odspal,já ovšem nikdy.Vždy jsem měl zásadu se dovědět něco navíc,i když byli také někteří přednášející spíše uspavačema hadů.Tím se ovšem nechci Vás dotknout.Naopak si vážím každého,kdo se snaží předávat své znalosti,své zkušenosti,vědomosti druhým.Často je to práce nevděčná a často také špatně ohodnocená i finančně.

16 Lydie Lydie | 4. června 2011 v 19:36 | Reagovat

[14]:
Jeníku-máte pravdu-skutečně se narodil na věži chrámu sv.Jakuba.Otec tam byl "pověžným".

17 Jeník Jeník | 5. června 2011 v 9:11 | Reagovat

paní Lydie,to bych ty schody co ono se nachodili nechtěl počítat.Ale měli všichni zdravé srdce.

18 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. června 2011 v 22:01 | Reagovat

Tak do půlnoci je ještě čas na středník pana Petra, no, jestli to nestihne,tak si klidně počkáme a napíše-li to ve čtvrtek, bude dobře, ne? :-)

19 Petr Kukal Petr Kukal | 8. června 2011 v 22:12 | Reagovat

Kdepak, Růženko, to nejde. Buď ve středu, nebo vůbec. Alespoň něco v mém životě musí mít svůj řád... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama