Jako loni

20. července 2011 v 9:01 | Petr Kukal
Středa
Jak už jsem avizoval, přátelé, jsem na dovolené. Na letošní druhé, počítaje v to týden na kolách na Poděbradsku.


Trávím ji se ženou a mladším synem v horském hotelu na Benecku, což je podle propagačního letáku, který jsme našli v pokoji a na němž teď sušíme houby, nejvýše položená obec v Krkonoších. Popravdě se mi tomu nechce moc věřit; přijde mi, že taková Pec pod Sněžkou musí být výš. Ale samozřejmě se nepřu - není ostatně s kým.

Je-li člověk jako já v nejvýše položené obci Krkonoš, musí k tomu mít velmi dobré důvody. Trpím totiž tzv. rovinným syndromem - v jakékoli nadmořské výšce nad 200 metrů se mě zmocňuje patologický neklid, panická úzkost a k ránu se zpocený budím z horečnatých snů, v nichž vystupuje yetty, Reinhold Messner nebo moje žena Hanka; ta vystupuje nejčastěji na Sněžku, případně na Grossglockner a vyžaduje, abych ji tam doprovázel.

Oním dobrým důvodem mého pobytu zde je fakt, že jsem tu byl s Hankou už vloni a nemělo to na mě vážnější zhoubný vliv. Dokonce jsem byl při odjezdu ochoten připustit, že to tu bylo hezké. A to jsou slova, která používám výhradně pro charakteristiku krajiny u nás v Polabí, dále pro některé oblasti Hané a patrně by z mých úst zazněla ještě na souostroví Maledivy, kde prý je nejvyšší nadmořská výška 2,5 m.n.m.

Zdejší (západní) Krkonoše mají předně úplně jiný ráz než ten model pekla v měřítku 1:1, co se rozkládá kolem Sněžky, Obřího dolu, nebo Výrovky. Zdejší údolí se před vámi otvírají doširoka jako mísy, obloženém mírnými stráněmi horských luk, stále ještě ve velké míře smíšenými lesy, a chalupami, z nichž od jedné ke k druhé vedou vyšlapané cesty, které po každých sto metrech neprotne kotvový vlek nebo aspoň poma.

Ty odporné strže, kolmé stěny, holé vrcholy porostlé kosodřevinou a hřebenové stezky vlnící se nad roklemi byste tu hledali marně - alespoň v místech, jimiž jsme loni chodili my dva a jimiž letos vláčíme syna. Cíle našich cest se totiž odvíjejí především od mých vzpomínek. Například potomka nutím denně vylézt na Žalý, což je se svými 1.019 m.n.m. nejvyšší vrchol zdejší části Krkonoš. Bez ohledu na to, zda jsme předtím udělali alespoň dvacetikilometrovou túru. Což jsme zatím udělali pokaždé.

Tato tortura má jediný důvod - loni jsme to tak dělali. Na Žalém totiž stojí chata, kde čepují borůvkové pivo Černá Hora (v lahvi se dá koupit pod obchodním názvem modrá luna). Je tak lahodné, že nám stálo za to vážit denně před večeří cestu tam a zpět o celkové délce 5 km. O tento rituál nechceme připravit ani našeho syna. Jde přitom skutečně jen o obřadní akt, syn se první den zmíněného piva napil, vyhodnotil ho jako hnusné a nadále zde pije jen pivovarskou limonádu z chmele.

Podobně je nucen jíst s námi na Rovince - sedě na kládách - zrající francouzský sýr, protože tak jsme to dělali vloni, pít na konkrétním místě vodu z konkrétního horského potoka a dávat si U piráta borůvkové knedlíky. Občas pravda protestuje, ale většinou se se shovívavým pochopením pro neškodné blázny našim přáním podvolí. Už nás (a především mě) zná.

"Uvědomuješ si, otče," říká mi se znalostí člověka, jehož bratr právě úspěšně uzavřel další semestr na psychologii, " že tvoje chování vykazuje všechny znaky autismu?"
"Nechápu, o čem mluvíš," ohradím se, než dojdu přeparkovat. Vloni jsme stáli na parkovišti pod jasanem, kde letos při našem příjezdu už nebylo místo. Teď se uvolnilo. Syn rezignovaně mávne rukou a jde mi ukazovat.

Takhle to mám se vším. Rád jezdím na místa, kde už jsem byl; uklidňuje mě, když poznávám interiér pokojů, personál hotelu a všechny rozcestníky na cestách. Cestovatelská vášeň lidí, kteří musí každý rok navštívit jinou, nejlépe tropickou zemi, je mi naprosto cizí. Přitom ale takové chování nijak nesnižuju, naopak jim jejich zážitky z duše přeju. Například většina lidí od nás z firmy jezdí na dovolenou do zemí, které já při největším úsilí nenajdu ani na mapě.

Vzpomínám si na básníka Jana Skácela, který prý rozlišoval jen dva typy krajiny: "Tady to vypadá jako Luka pod Medníkem" a "tady to neznám". Preferoval pochopitelně ty první. Já bych byl ze všeho nejraději u nás v Polabí, ale vyžaduje-li už obecně přijatý úzus a moje rodina jezdit na dovolenou jinam, než člověk tráví zbytek roku, nechť je to aspoň tam, kde to znám. Jako tady, v nejvýše položené obci Krkonoš, pod vrchem Žalý, kde tak jako vloni točí borůvkové pivo. A kde mě dnes kolem páté, nezasáhne-li nějaká vyšší moc, bezpečně potkáte.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kraken kraken | 20. července 2011 v 9:31 | Reagovat

Prostě nemáte duši kočovníka a máte rád řád a jasná pravidla. Podle psychologů takoví lidé pečlivě dbají na bezchybnost svých účesů a podle toho se bezpečně poznají.Jsem na tom velmi podobně.Jdu se učesat. :-)

2 Hanako Hanako | 20. července 2011 v 14:41 | Reagovat

Řád a jasná pravidla mi usnadňují život, ale stále stejné úkony mne rozčilují. Ǔčes mám ráda bezchybný, ale při kudrnatých vlasech to není snadné. Kam mne psycholog zařadí?

3 babča babča | 20. července 2011 v 15:23 | Reagovat

U mě se vracení na stále stejná místa projevila až v pozdějším věku. Já jsem daleko raději poznávala nová místa, což se u mé rodiny nesetkalo s pochopením. Dnes už raději navštěvuji místa, která znám. Dává mi to pocit jistoty.

4 kraken kraken | 20. července 2011 v 15:40 | Reagovat

Hanako - Váš případ nejlépe vystihuje zoufalý povzdech výzkumníků :" Živé organismy si,za přesně definovaných fyzikálních a chemických podmínek, dělají co chtějí". :-)

5 e. t. e. t. | 20. července 2011 v 18:58 | Reagovat

Ahoj, doporučuji čtení na dovolenou Podivný případ se psem, Mark Haddon. Hrdina je autista. :-)

6 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2011 v 0:08 | Reagovat

Úsměvné, jako vždy. Připojuji se k tomu vašemu názoru, že člověk se rád vrací tam, kde už byl. Je v tom jistota, ale vlastně nejistota, jak to tam bude oproti minulé návštěvě vypadat.
Jakpak to váš syn myslel s tím autismem? Jaké znaky vašeho chování  tomu přisuzoval? Máte správně vyvíjejícího se syna. Přežila jsem výchovu třech, tak vím , o čem mluvím. Uvidíte, že s přibývajícími lety, ta vaše degradace- tedy různých zvyků a chování- nevymizí, spíš naopak. To už zase budete divný, senilní, už si nepamatuje, furt se opakuje a pod. lichotky...

7 Hanako Hanako | 21. července 2011 v 8:27 | Reagovat

Doplňuji Ružu...furt se opakuje... Za dotyčnou vyprávějící osobou se dělá posunek - pohybuje se rukou s rozevřenou dlaní a roztaženými prsty. Každý pohyb značí 5 opakování, x pohybů značí  5x opakování. U někoho je nutno použít obě ruce , t.j. opakuje se již 1Ox. Možno provádět i tak , že to vypravěč vidí. Je-li vyprávějící osoba ještě kritická, přijímá to jako upozornění, jiná se silně naštve.

8 Petr Kukal Petr Kukal | 21. července 2011 v 9:06 | Reagovat

[5]: Díky za tip :-)

9 Petr Kukal Petr Kukal | 21. července 2011 v 9:10 | Reagovat

[6]: Autisté potřebují neměnný řád svých životů - sebebanálnější všednodenní úkon je pro ně rituál, který musí mít stále stejný průběh. Viděla jste film RainMan? :-)

10 babča babča | 21. července 2011 v 10:32 | Reagovat

[9]: Teď je naprosto jisté, že autismus se mne ani náznakem netýká. Mám sice ráda řád, ale nějak se mi ho nedaří udržet. Můj život je spíš chaos, ale snáším to docela dobře :-)

11 Hanako Hanako | 21. července 2011 v 11:57 | Reagovat

[4]:Vystihl jste mne docela přesně, maminka při domlouvání docela hodné holčičce říkávala s povzdechem:"Ty si stejně uděláš co chceš!"

12 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2011 v 18:41 | Reagovat

[9]:To víte, že ano. Dustin Hofmann tam byl vynikající. Jen jsem to tak nedovedla tak definovat jako vy.
Určitý řád si člověk léty tak trochu vypěstuje, říkáme tomu rituály, ale kolikrát je poruší. A pak se diví, že nestíhá.:-)

13 Láda Láda | E-mail | 24. července 2011 v 15:33 | Reagovat

Žalý a Zvičina. To jsou názvy dvou hor, na které jsem narazil při čtení K.V. Raise. Ten mne velice chytl v dětství a přečetl jsem všechny jeho knihy, které v místní knihovně byly. Na jména těch dvou hor jsem v něm narazil a řekl jsem si, až to bude možné, navštívím je. Osud mne však zavál do jiných končin a zatím jsem to nesplnil.

14 Eliška Eliška | 29. ledna 2012 v 15:21 | Reagovat

Lásku k rodnému Polabí sdílím, ale v horách je mi jaksi bezpečněji. Není nad to, útulnět si v klínu hor, v těch rovinách na vás každý vidí. Naopak nadmořská výška nizezemského Zeelandu, kde jsme trávili před pár lety úžasný týden - úžasný, pokud jsem na chvíli zapomněla na tu nadmořskou výšku - s dětmi, mě naprosto psyhicky ničí!! Už při přejíždění šíje mezi vlastním Nizozemím a poloostrovem Zeeland , kdy se na navigaci ukázal údaj mínus 4 m n. m., jsem kázala obrátit auto a jet do pyrenejských Alp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama