Koláč pro pošťačku

24. srpna 2011 v 21:26 | Petr Kukal
Středa
Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek navrhl, aby se důchody napříště již neroznášely, ale aby si je důchodci vyzvedávali ve speciálních bankomatech, kterých by byla po republice necelá tisícovka. ODS i Věci veřejné návrh zatím odmítají, ale kdo ví. V téhle zemi a v téhle vládě se nakonec může stát cokoli.


Třebaže mi takový nápad přijde zrůdný, nehodlám se tu pouštět do analýzy jeho rizik ani případných výhod. Tenhle blog bude vzpomínkou na léto roku 1993, kdy jsem dokončil čtvrťák na vysoké a hledal na prázdniny nějakou brigádu. Doručování pošty v sousedním městě, které se mi namanulo, jsem vzal docela rád: Práce byla blízko a končila tak brzo, abych se mohl odpoledne ještě věnovat ženě a tříletému synovi.

Koláč pro pošťačku
Na začátku devadesátých let, o kterých mluvím, se kromě dopisů a novin běžně roznášely také důchody. Složenky typu H, s nimiž si dnes někteří penzisté chodí pro peníze na poštu, tenkrát nebyly, běžně jsme po Kostelci nosili sto tisíc…

První týden nemám vlastní rajón, doprovázím paní Vikovou, která mě zaučuje. Dopisy seřazené v kabele podle adres nám přicházejí pod ruku přesně v pořadí, v jakém míjíme domy svého obvodu, odsejpá to. V deset budu zpátky na poště, těším se. Pak přijíždíme k domu, kam neseme první důchod.

Pošťačka zvoní, volá. Stará paní přichází pomalu, zve nás dál. V skromné, postaru zařízené kuchyni nás usazuje ke stolu s vixlajvantovým ubrusem, bere si brýle, obřadně podepisuje důchodovou kartu. Odpočítám jí uvedenou částku.
"To je náš nový pošťák, babi" představuje mě paní Viková, "příště vám důchod přinese on."
Stařenka si mě prohlíží, vyptává se, co jsem zač, nabízím nám koláč. Zdržíme se tam poctivých 12 minut.

Když se to opakuje u páté důchodkyně, přestávám v brzký návrat věřit. Trochu necitlivě se zeptám, jestli by nám to prostě nemohly podepsat u vrat, vzít si peníze a než se došourají domů, budeme o tři baráky dál.
"Mohly," říká klidně paní Viková, "ale to bys jim to zkazil. Těmhle ženským nikdo nepíše, nosím jim jen důchod a parte kamarádek. Třeba Soukalová. Ten koláč peče pokaždé, peče ho pro mě." Říká to naprosto civilně, bez špetky jakéhokoli patosu. Stydím se o to víc.

K Moravcový zajdi pokaždý!
Další den roznášíme další důchody. Nevím, jak je to teď, ale tenkrát se roznášely na několikrát, řekl bych, že jsme ty prachy tahali po městě aspoň týden. Když míjíme domek trochu vystrčený do polí, k němuž z asfaltové silnice vede jen prašná cesta, trochu udiveně pošťačku upozorňuju, že tam jsme s důchodem byli včera.

"K Moravcový zajdi pokaždý," říká pevně, "už jakou dobu klempíruje, jednou denně by ji měl někdo vidět." Intuitivně pochopím, že tohle není žádná rada nebo doporučení - ale rozkaz. Plním ho pak důsledně celou brigádu. Paní Moravcová zemře 14 dní poté, co se v říjnu vrátím do školy.

Ve dnech, kdy roznášíme důchody, se vracíme na poštu hluboko po poledni; domů přicházím tak, jako bych pracoval v Praze. Ale čím dál míň mi to vadí. Paní Viková má životy všech těch důchodkyň (důchodce skoro nemáme) v malíku. Ví, které se vdává vnučka a které se rozvádí syn, kterou co bolí a jaké prášky jí na to pomáhají. Všimne si, když některé snacha natočí vlasy nebo když si některá dokonce zajede k holiči - a samozřejmě jim to pochválí. Jí jejich koláče. Pije kávu. Dává si panáka s těmi, které mají svátek nebo narozeniny.

Dobrý, mladej
Postupně do toho naskakuju. Když se jednou přiopijeme u paní Zamazalové (bydlí až na konci rajonu, tak co?) a trochu vysmátí pak tlačíme svá kola k poště, paní Viková se na chvíli zastaví. Mžourá vteřinu nebo dvě do sluníčka, jako by se chystala říct něco zásadního, ale pak se na mě jen obrátí a zasměje se: "Dobrý, mladej."
A já mám pocit, že jsem složil tovaryšskou zkoušku na pošťáka.

Jestli ten bláznivej Drábek bankomaty prosadí, zničí víc, než možná tuší. A možná ne, možná už je to úplně jiné. Já si to ale pamatuju ještě takhle.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míra Míra | 24. srpna 2011 v 22:06 | Reagovat

Tak jsem se dočkal. Díky. A zrovna bolavé téma. Nedovedu si představit někoho ze svých známých a vůbec ze všech lidí, které jsem za celý život potkal, aby dotyčného něco takového napadlo. Fakt je, že dřív nebyly bankomaty...

2 kraken kraken | 25. srpna 2011 v 7:51 | Reagovat

Toto je podle mě jeden z vašich nejlepších článků. Voní člověčinou a to je čím dál tím víc vzácné koření.Děkuji za příjemné počtení. :-)

3 Zdenka-matka Zdenka-matka | 25. srpna 2011 v 7:56 | Reagovat

No jo, no, můj spolužák byl pošťákem. Do včerejška. Snad nám zbytek pošťáků nezruší.

4 Hanako Hanako | 25. srpna 2011 v 8:21 | Reagovat

Dnešní pošťačky mají méně času, objíždějí autem tři obce, ale vlídné slovo babičky také potěší. Nedovedu si představit, jak méně  pohyblivý důchodce jede do městečka, utratí nejméně 24 Kč za autobus(jede mu nazpět nejdříve za 2hod), třaslavou rukou hledá brýle a používá automat. Mohli by to s kartou obstarat příbuzní, ale dost starých lidí je osamělých.

5 babča babča | 25. srpna 2011 v 9:38 | Reagovat

[4]:
Nemluvě o tom, že taková babička se může velice snadno stát terčem útoku zlodějů, dnes čím dál mladších. Bylo by  velice snadné zjistit, kdy si pro důchod pojede.

6 honajz honajz | E-mail | 25. srpna 2011 v 11:32 | Reagovat

Než jsem se dostal na vysokou školu, dělal jsem pošťáka dva roky - na třech různých rajonech. Důchody se nosily vždy obden, od prvního do dvacátého. Můžu jen potvrdit, že pošťák v té chvíli měl roli zpovědníka, rodinného přítele, vzácného hosta, ale někdy i oponenta. A nešlo jen o důchodce. I na našem okrsku se stalo, že pošťačka našla mrtvou babičku a musela ji podvazovat, než přijeli. Mně se staly jen zábavnější věci, třeba když jsem jednomu dědovi pomáhal na malou (nu, tak veselé to nebylo, ten pach mne pronásledoval dlouho), nebo když mi jedna bláznivá chtěla namazat můj plnovous, na nějž jsem byl náležitě hrdý, Opilcou. Ale poznal člověk jiné lidi - 90letého kněze Vlčka, moravskou legendu, nosil jsem poštu slavnému brněnskému trenérovi basketbalistů (mankote, to byl milý člověk!), s jedním protestantem jsme se ne a nemohli celý rok shodnout na přístupu k Janu Husovi, a přitom jsme se tolerovali a nakonec to zapili jeho trpkým domácím vínem, stihl jsem se pětkrát zamilovat a sedmkrát odmilovat, seznámil se i s mládeží mého věku, z nichž jeden dnes hudlá ve filharmonii a nedávno se jen tak tak dostal z Japonska... Bože, já to snad budu muset sepsat... :) Dnes už pošťák nesmí nosit takové sumy peněz a hodně důchodců chodí na poštu si je vyzvednout, dnešní pošťák je navíc vytíženější, rozebírají se rajony, protože lidí je málo, a ta lidská interakce v podstatě chybí. I když - u nás na sídlišti se s poštačkou zdravíme a pár slov prohodíme, i když se potkáme "mimo rajón". Asi jsme jako rodina dostateční exoti k zapamatování. :-)

7 Petr Kukal Petr Kukal | 25. srpna 2011 v 13:03 | Reagovat

[6]:Taky si samozřejmě vybavuju nějaké perličky. Po zmiňovaných prázdninách jsem v témže městě nastupoval na souvislou pedagogickou praxi na základní školu. Hned první den mě na chodbě hlasitým "Ahóój" zdravil kluk z mého rajonu, který se mnou o prázdninách pokaždé prošel celou jejich ulici. Že mi ve škole nemá tykat, brzy pochopil. V tom, kde jsem se tam vzal, ale ještě dlouho neměl jasno. Jak mi pak vyprávěla jeho matka, ze školy tehdy přiběhl s očima navrch hlavy a celé rodině hlásil: "Víte, kdo nás učí češtinu? Náš pošťák!"

8 e.t. e.t. | 27. srpna 2011 v 7:47 | Reagovat

Petře, vzpomněl sis díky/kvůli nějaké politické aktivitě na moc pěkný kamínek z mozaiky minulosti, ach ta nostalgická struna... Vyzmizíkovat adresný úvod a závěr a je to hezčí.Tzn., že už před tím to je hezké!
A díky téhle vzpomínce i já jsem si vzpomněla na jednoho prázdninového pošťáka, díky!
V Německu už mnohde nejsou ani pošty - jen přepážky někde v sámošce...tedy supermarketu (překlad aut.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama