Srpnový deník

17. srpna 2011 v 12:04 | Petr Kukal
Středa
Po 14denním mlčení se dnes vyhecuju alespoň k deníčku. Už proto, aby předešlá říkanka nevisela na čelní pozici takhle dlouho - takový skvost to zas není. Navíc dělat v psaní dlouhé pauzy není dobré: Člověk by snadno mohl získat od svých textů odstup a náhle jasnozřivě spatřit, že jsou vlastně plytké. Což nehodlám riskovat.


Středa
Při večerní nákupní invazi potkávám v Lidlu kamarádku, s níž jsem kdysi sdílel sborovnu v polovenkovské základce. Po mém i jejím odchodu ze školství se naše rodiny ještě nějaký čas vídaly; frekvence setkání ovšem klesala, až potřeba vzájemné blízkosti smírně vyhasla.

Kdykoli se teď ale potkáme, hrajeme zvláštní rozpačitou hru. Její neměnný scénář je nám oběma znám: Jak žiješ, co je nového? Popravdě nečekáme žádnou skutečnou odpověď. Na to, abychom si opravdu mohli sdělit, co nás trápí nebo těší, už málo známe kontexty svých životů. Museli bychom si komplikovaně popisovat předivo vztahů, do nichž teď patříme, vyprávět si řadu událostí, z kterých ty současné vyplynuly, na což ve frontě u kasy není čas.

Druhé kolo hry bývalo vzpomínání na společné známé ze školy, ale to už jsme odbourali. Nic už o nikom z nich nevíme, takže přecházíme hned k závěrečné etapě "stavteseněkdy". Už je to fakt hanba, jak dlouho jsme se… Zavoláme si. Tenhle týden mám frmol, ale po dvacátém…. Ale určitě. Jasně, určitě! Ani jeden z nás to nemá v plánu, oba to víme.

Jdeme životem a potkáváme lidi, s nimiž nás spojí kus společné cesty. Bývalí spolužáci. Kamarádi z vojny. Známí z dovolené. Kolegové z prvního zaměstnání. Z kolika z nich dokážeme udělat stálé kamarády? Je se mou sociálně něco v nepořádku, když neumím udržovat blízký vztah s několika desítkami lidí? Přemýšlím o tom pak celý večer.

Čtvrtek
Účastním se virtuálního kulatého stolu Lidových novin na téma možných úprav spisovné češtiny: Mají se kodifikovat slova jako "mejlovat" "gúglovat"apod.? Má se za spisovný uznat tvar "abysme"? Na stránce sobotní přílohy Orientace se k tomu mám vyjádřit spolu s překladatelem Janem Mattusem, Markétou Pravdovou z Ústavu pro jazyk český (diváci pořadu "O češtině" už vědí) a Janou Kačurovou, takto "šéfredaktorkou magazínu Full Moon".

Zaslané otázky zodpovím podle svého svědomí, v textu o rozsahu dvou stránek udělám dva smajlíky. Jasně, je to mor, ale bohužel zaplevelil naši písemnou komunikaci natolik, že když ho v určitém kontextu nepřidáte, sdělení vyzní tvrději, než jste zamýšleli. Tvar "abysme" odmítnu. Za chvíli se na stránce Jany Kačurové na Twitteru objeví hláška:

lidi, kteri nedokazou napsat vetu bez smajliku, mi nebudou radit, kde psat abychom a abysme. kiss my shiny metal ass. Neboli mám té slečně políbit prdel. To mě zaujme. Schválně zalistuju níž, co pěkného o naší "diskusi odborníků" ještě národu sdělila. O sedmatřicetileté doktorce Pravdové z ÚJČ například hovoří jako o bábě.

Mám chuť se na to celé vybodnout. Opravdu nemám tolik času, abych ho marnil se zakomplexovanou absolventkou bakalářského studijního programu "Mediální studia a žurnalistika" zhruba ve věku mého syna, jejíž největší ambicí je prezentovat se kamarádům z tetovacího salonu coby tvrdá rockerka. O účast mě ale požádal můj kamarád z bývalé práce, nyní redaktor zmíněné přílohy, takže to skousnu. Slibuju si ale, že k žádné diskusi se zastydlými puberťáky už se příště nenechám vyhecovat.

Pátek
Ke konci týdne jsem vážně utahaný. Cítím nejen únavu těla, ale i neklid stále napjaté mysli. Potřeboval bych vypnout, aspoň půl hodiny s nikým nemluvit a na nic nemyslet. Jak jsem si v minulých dnech opakovaně ověřil, ideálním místem pro tento druh relaxace je zahrádka restaurace Šipka u nás v Brandýse, jen pár desítek metrů od zastávky, na níž vystupuju. Letmo zkontroluju peněženku. V kapsičce na drobné je poslední dvacka, pětistovku se mi kvůli jednomu pivu měnit nechce. Nevadí, říkám si, dám si malé. O to pivo konečně ani tolik nejde.

Když vstoupím do lokálu (zahrádka je bez obsluhy) a výčepní mě zahlédne, automaticky vezme buclatý půllitr, a než stihnu cokoli říct, podá mi přes pult velkou plzeň. Dávám si ji tu vždy, už si mě pamatuje.
"Dvacet osm."
"Třicet," říkám, když mu odevzdaně podávám bankovku. Být štamgast taky není pokaždé výhoda.

Sobota
Jsme v Poděbradech, mém rodišti, kde spolu se sestřinou rodinou slavíme mamčiny narozeniny. Je to fajn, bavíme se, hrajeme hry, klábosíme. Jedinou vadou na kráse je, že nemůžu pít - řídím.

"Chceš si skočit na pivo?" ptá se mě žena velkoryse, když večer přijedeme domů. Chystám se automaticky přikývnout, ale najednou mi dojde, že nechci! Nemám na pivo ani pomyšlení.

"To je divný," říkám ženě, "v týdnu jsem si musel dát pivo každý den, jakou jsem na něj měl chuť. Úplně zoufalou. To se prý děje, když ti chybí nějaká látka - organismus tě pak sám donutí, abys mu ji dodala. V pivu je béčko, tak mi asi chyběl b-vitamin," poučuju ji.
"A dneska?"
"Dneska právě nic, asi už mám béčka dost. Ale nejspíš mi chybí něco jiného, protože mám zase ohromnou chuť na víno. Nevíš, co je ve víně?"
"Pravda," říká žena. "Možná tvůj organismus volá po ní."

Když mě večer potká v koupelně, konstatuje, že jsem vážně děsivě tlustej. Mám tak možnost ověřit si, že pravda to nebyla. To, co můj organismus potřebuje, je milosrdná lež.

Neděle
V neděli slavíme naopak u manželčiných rodičů - žena Hanka má v pondělí svátek. Po oficialitách, darech a přípitcích tchán neodolá a pustí si Moto GP - Velkou cenu ČR. Přestože mě motocyklový ani žádný jiný sport nezajímá, podprahově vnímám komentátora. Po chvíli mě začne rozčilovat, jak natahuje samohlásku, když vyslovuje značku stroje Karla Abraháma, který jezdí na ducati: Místo [dukaty] důsledně používá tvar s dlouhým "á" - [dukáty].

"Znám jednu dívku, ta má ducati, má ducati" napadne mě. Kdo ví, jak to tehdy Karel Sabina a Bedřich Smetana mysleli. Možná byla holka chudá jak kostelní myš, ale ve stodole měla opřený šestiválec.

Pondělí
Vítek, jeden z mých šéfů, v pondělí ráno prochází oblíbené weby. Naoko rozhořčeně si stěžuje, že Středník stále nebyl aktualizován. Samozřejmě mě to potěší; znamená to, že má můj blog v Oblíbených. Kolikrát mě až překvapí, kdo všechno to čte.

Třeba minulou neděli… V kostele jsem se dal do hovoru s Jiřím, s nímž mne od jeho nedávného biřmování pojí kmotrovský vztah.
"Á, kmotr a kmotřenec v družném hovoru," slyším za sebou. Farář Jan je zjevně potěšen.
"Tak co, Jiří, stará se Petr o tvůj duchovní rozvoj?" ptá se. Jirka, chudák, rozpačitě přešlápne. Jsme stejně staří, v čem bych ho zrovna já asi tak vedl? Navíc je ze sousední vsi, vídáme se jen na mších.
"No, čtu pravidelně jeho blog," chytne se Jiří v náhlé inspiraci tenkého stébla. Jan se na chvíli zamyslí:
"Nevím, jestli je to úplně to, co jsem měl na mysli," říká diplomaticky a trochu chvatně nás opouští. Vzpomenu si na minulou básničku z Aquaparku. Snad nás nakonec oba nevyobcují.

Úterý
Po obědě volá náš správce sítě, že potřebuje zálohovat data - výjimečně manuálně. Znamená to, že v půl páté bychom měli "vypnout všechny stroje ve firmě". Dnes tu tedy neshniju do pozdního večera jako obvykle, před půl šestou bych mohl být v Brandýse. Podle instrukce všechno povypínám a za 40 minut sedím v autobuse domů.

Už na sjezdu z dálnice cítím, jak mi rapidně poklesla hladina vitaminu B v organismu. Volá po něm velmi naléhavě. V peněžence jsou právě tři desetikoruny a přede mnou neplánovaná hodina volného času. Svět se mi zdá krásný a život dobrý.

Už ze zastávky vidím svěží živý plot oddělující restaurační zahrádku od rušné ulice, těsně před mým příchodem se pak do dřevěných lavic jako bonus opře lakomé podvečerní slunce, v letošním létě tak vzácné. Můj nejoblíbenější stůl až vzadu je volný…

Telefon, který v tu chvíli zazvoní, mě vrátí do reality.
"Ahoj ženo," říkám do něj nejveseleji, jak v té chvíli dokážu.
"Někdo umřel?" zeptá se manželka. Ujistím ji, že všichni naši blízcí jsou v pořádku a těší se dobrému zdraví.
"Jsme s Péťou v Dřevčicích na fotbale, můžeš pro nás na půl osmou zajet?" Živý plot mi povadne před očima, nebe se potáhne ocelovými mraky a k poslednímu stolu vzadu si sedne partička ukřičených študáků.

"Jasně, v půl osmý tam budu," říkám a vláčím se domů. Mám před sebou skoro dvě hodiny času, sednu si tedy k počítači a dám se do Středníku. Vzhledem k tomu, že budu řídit, piju Magnézii. Neobsahuje sice B vitamin, ale zase je v ní hodně hořčíku. Třeba se tím organismus dá ošidit. (Přidal bych smajlík, ale ta micinka z "magazínu" pro technaře a podobnou verbež by mě za to na Twitteru určitě zase sjela.)

Středa
P. S.: Ráno leží na mé klávesnici lístek se vzkazem od správce sítě: Čau, až ti příště řeknu, abys vypnul všechny stroje ve firmě, myslím tím počítače. Kopírku, tiskárny, skenery, dataprojektory, klimatizaci, rádio, rychlovarnou konvici, automat na kafe, automat na filtrovanou vodu a především obě ledničky ze zdi vytahovat nemusíš! (Louži v kuchyni jsem vytřel, koberec v hale vysuš sám!)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lydie Lydie | 17. srpna 2011 v 16:53 | Reagovat

Tak fajn.Středník se opět povedl.Už se mi stýskalo.To ostatní byly asi jen náhražky.Něco jako magnezie s hořčíkem - místo piva s vitamínem B.

2 Zdenka-matka Zdenka-matka | 17. srpna 2011 v 20:56 | Reagovat

Á, zrovna mne napadlo další téma "geniálního" článečku. Dík :-)
Teda doufám, že nezapomenu, o čem že to  vlastně chci psát....

3 Lydie Lydie | 17. srpna 2011 v 21:06 | Reagovat

[2]:
Tak rychle pište-už se těším.

4 Lydie Lydie | 17. srpna 2011 v 21:09 | Reagovat

[1]:
Ctěla jsem říct,že prostě "deník" je to správné,co se dobře čte,co potkává občas každého z nás...

5 kraken kraken | 17. srpna 2011 v 22:14 | Reagovat

Nemohu se rozhodnout, jestli povýšenecká arogance mladé redaktorky je zapříčiněna mizernou výchovou nebo nedostatkem jódu ve stravě v dětství. :-)

6 ruda ruda | 17. srpna 2011 v 22:15 | Reagovat

no já nevim, slečnu neznám, ale článek v lidovkách jsem čet, a tam odpovídala docela rozumně a k věci.

7 JVjr JVjr | Web | 17. srpna 2011 v 22:36 | Reagovat

Co si vybavuji z neúspěšných samostudií italštiny, má přízvuk na předposlední slabice a tendenci ho protahovat; http://www.forvo.com/word/ducati/ to potvrzuje.

"Kiss my shiny metal ass" znamená, že jí máte políbit prdel, asi ve stejné míře, jako že dotyčná ji má lesklou kovovou: je to taková subtilnější aluze, respektive překladatelský oříšek.

Rovněž tak nevím, kde berete jistotu, že nehovoří o babě s krátkým.

A šéfredaktorka není skloněná schválně?

8 Roman Slaboch Roman Slaboch | 18. srpna 2011 v 1:55 | Reagovat

Ahoj, Petre, veril bys, ze Tvuj blog se cte i na vietnamsko-cinskych hranicich? A pobavi!

9 Petr Kukal Petr Kukal | 18. srpna 2011 v 9:29 | Reagovat

[6]: To nezpochybňuji, Rudo - Jožka (redaktor rubriky) je profesionál. Rozhovory, kulaté stoly a podobné formáty rediguje přes 15 let.

10 Petr Kukal Petr Kukal | 18. srpna 2011 v 9:30 | Reagovat

[7]: A že podle nějaké poslední mezinárodní studie ani pivo neobsahuje tolik vitaminu B, jak se tvrdí?

11 Petr Kukal Petr Kukal | 18. srpna 2011 v 9:34 | Reagovat

[8]: To mě velmi těší, Romane. A udivuje - čínská vláda prý na internetu jakýkoli podezřelý obsah filtruje :-)

12 Míra Míra | 24. srpna 2011 v 14:06 | Reagovat

My chceme další středník! Dovolená je fuč, pracovní nasazení je velké, ale my přesto chceme další středník! Já se vrátím! A my taky!

13 Zdenka-matka Zdenka-matka | 24. srpna 2011 v 17:33 | Reagovat

ob-středník ?

14 Míra Míra | 24. srpna 2011 v 20:05 | Reagovat

Třináctku nemůžu nechat jen tak, takže naprosto účelově opakuji: My chceme svůj, tedy Váš, středník! No, dobrá, taky všechno nestíhám. :-)

15 Zdenka-matka Zdenka-matka | 24. srpna 2011 v 20:09 | Reagovat
16 Míra Míra | 24. srpna 2011 v 20:13 | Reagovat

[13]:
Matko, není cesty zpět, to už by potom mohl být výstředník, soustředník, případně ústředník, a to by bylo opravdu mimo původní plán pravidelných středníků.
A mohli bychom udělovat třeba titul Zasloužilý ústředník. Když si představím to hlasování...
Tady zapracovala autocenzura, zapomněl jsem ji vypnout, takže nic.

17 Petr Kukal Petr Kukal | 24. srpna 2011 v 21:11 | Reagovat

Míro, Vy jste nezmar :-)
Dejte mi pár minut.

18 Zdenka-matka Zdenka-matka | 24. srpna 2011 v 21:20 | Reagovat

[16]:Že není cesty zpět? No, to je téma velmi, velmi citlivé. Kruci.

Pan autor promine, vzpomněla jsem si, že jak je to snadné, žena půl anděl, půl obrázek, přestřihla můj provázek.
No nic, Míra pochopí, že není cesty zpět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama