Olomouc 2011

14. září 2011 v 22:53 | Petr Kukal
Středa
Vím, že jsem minulý týden sliboval zážitky z večerní školy a někteří na ně možná čekáte. Přesto musím tenhle blog věnovat Olomouci. Ne festivalu AEDUCA 2011, na který jezdím každý rok (a taky o něm každý rok píšu). Ne konferencím, jichž jsem se od pondělka účastnil. Ne závěrům diskusí. Olomouci. Tomu městu, které po sedmi letech pravidelných třídenních pobytů stále nemám ochočené, které si ale pořád víc ochočuje mě.


Hotel
Už třetí rok po sobě bydlím v hotelu Garni, trochu stranou centra. Trochu stranou rozumných autobusových linek. Trochu stranou všeho. Cenově přijatelné ubytovací zařízení nabízí veškerý očekávaný standard, TV, ledničku, wifi připojení. To je bohužel vše, nic nad to. Podmanivou atmosféru, jakou míval hotel Národní dům, kde jsem bydlel o prvních čtyřech ročnících festivalu, nemá. Na tamních tmavých, dřevem obložených chodbách ležel červený předválečný plyš, v každé koupelně byla vana se dvěma kohoutky a u klíčů od pokoje visela těžká, dřevěná hruška. V Garni jsou sprchové kouty, výtah a číslo klíčů je na destičce z plexiskla. Kdykoli jsem v Olomouci, jdu se na bývalý hotel Národní dům podívat. V přízemí je dnes cukrárna a v patrech kancelářské prostory.

Konvikt
Srdcem Palackého univerzity je pro mě bývalý jezuitský konvikt. Je v podstatě v centru, pár desítek metrů od Horního náměstí, a přece v ústraní, skrytý v úzké Univerzitní ulici, skutečný duchovní střed Olomouce. Z kaple Božího těla, nad níž stojí, vedou ke kostelu svatého Michala, kostelu Panny Marie Sněžné, k chrámu svatého Mořice, ke kapli sv. Jana Sarkandera a k sloupu Nejsvětější Trojice neviditelné tepny dávné jistoty, pulsuje v nich čas a konvikt tepe rytmem čtyř staletí.

Je to velmi tajemné místo, sídlí tu umělecké katedry, ateliéry, je tu divadelní a filmový sál. Ale skoro nikdo z návštěvníků konference to neví; oficiální program je situován do dvorany v přízemí, do dvou poslucháren v prvním patře a do kaple, kde každoročně probíhá recitál nebo koncert. Jen na malé cedulce u druhého schodiště stojí, že v Uměleckém centru je zpřístupněna výstava bakalářských prací studentů. Žádné upřesnění, žádné šipky, nic. Ani jedna z uklizeček, kterých se na výstavu zeptám, netuší, že tu nějaká probíhá.

Naštěstí to tu mám prochozené z předešlých let, intuitivně zamířím do podkroví k výtvarným ateliérům. V prostoru protepleném obnaženými trámy nacházím čirý zázrak. Ve 41 letech poprvé zakouším jiný estetický zážitek z výtvarného díla než ten, že je v rámci stylu a žánru "hezky" provedené. Tahle díla mají především myšlenku: Jsou tu ilustrace erotických básní vyšité na ložní prádlo; koláže krajin dětství z dobových barvotisků; pastely zachycující pláže po skončení sezóny; divoké, neučesané lesní krajiny, nadrásané, živelně vrhnuté na textilní podklad velkého formátu na první dobrou. Ta plátna zobrazují divočinu víc technikou a ještě spíš posedlou vášní, která z nich čiší, než námětem. Mám je všechna nafocená, škoda že tu vzhledem k autorským právům nemůžu aspoň jedno publikovat. Zbláznili byste se…

Odejdu, bloumám konviktem, ale za půl hodiny se musím znovu vrátit, nemůžu to podkroví opustit, málem prošvihnu klíčovou přednášku, šílím jako ten kluk, co maloval divočinu uhlem na textil, přelévá se to na mě. Jsem tu přitom stále sám, nikde ani noha, je to jak město duchů. Nakonec zkusím sejít posledním schodištěm až do suterénu; nikdy předtím jsem tu nebyl. Jdu tmavou chodbou, najednou uvidím niku, před níž na zemi stojí malý přenosný reflektor a nad ním ze zdi trčí nadvakrát zlomené kovové téčko. Stín té pokroucené tyče se promítá do niky a tvoří tu kříž. Je to úchvatné, hlavně tím, že tahle instalace je dokonale ukrytá, její autoři musí vědět, že ji za celý den nespatří možná ani jediný divák. Ale právě to jí dává další rozměr. Četli jste Ajvazovy Prázdné ulice? Pokud ano, víte, o čem mluvím…


Mimochodem, celý konvikt je takový. V prvním patře probíhá konference pro několik set účastníků, o jediné patro výš jsou chodby prázdné, tiché a … dávné.


Hospody
První večer zamířím do Ponorky, kam prý chodili olomoučtí literáti, dokonce tu snad měl sedávat i Jiří Wolker. Moc se mi to nezdá, od 19 let byl v Praze, to by mu tu museli nalévat jako nezletilému. Ale mám rád místa s literární minulostí, takže té nepravděpodobné povídačce rád uvěřím.

Ponorka (přestože Wolker sem asi vážně nechodil) mě nakonec nezklame. Najdu tu pestrou směsici studentů s dredy, bezdomovců, invalidů s francouzskými holemi, neuvěřitelně laskavého a trpělivého otce s mentálně postiženou dcerkou, štamgasty rozebírající fotbal, intelektuály čtoucí A2 v ratanovém rámu… A taky vrchního, který mi druhé pivo přinese, když z prvního mám v půllitru ještě dvě třetiny! Upozorním ho, že piju spíš okresní přebor, než první ligu a tohle tempo asi nezvládnu. Zatváří se zhnuseně, nicméně se zapře a s třetím pivem poctivě počká až do půlky druhého. Pochopím, že do té smršti musím vrazit nějaký nárazník, nebo budu do hodiny na šrot. Dám si smažený sýr, ale ukáže se, že to nebyl dobrý tah, vrchní mi k němu přináší další pivo jaksi automaticky. Sedím a trudomyslně házím eidam do tří desítek. Z té čtvrté dokážu vypít třetinu, pak se zahanbeně dovleču k pípě, zaplatím a s poraženecky svěšenou hlavou odcházím.

Druhý večer se účastním rautu, piju tedy zadarmo v konviktu. Když toho mám tak akorát a chystám se k odchodu, potkávám před vchodem krásnou anglistku-germanistku, která tlumočila na prvním konferenci s mezinárodním obsazením. Díky vypitému vínu se ve mně probudí odvaha a rozhodnu se pozvat ji na koktejl (vsuvka pro mou ženu: účastníci festivalu dostávali poukaz na koktejl + 1 zdarma, přece to nenechám propadnout, Hani. A sama moc dobře víš, že dva bych nevypil.) Odvaha je ovšem jedna věc a rozhodnost druhá, takže ji nejprve nenuceně následuji a postupně k tomu pozvání sbírám síly. Chvíli mi to trvá, přesto jsem nakonec úspěšný - ty necelé dva kilometry se se mnou ke koktejlovému baru vrátí.

Po čtvrtém koktejlu má krásná trilingvní společnice usoudí, že it´s time to go to bed. Doprovodím ji, pak trochu vratce a nejistě stojím uprostřed velikého Horního náměstí. Pod orlojem blikají desítky svíček za tři zemřelé české hokejisty, na nebi svítí hvězdy. Jdu k okénku rychlého občerstvení, o němž z minulých let vím, že má otevřeno přes celou noc, kupuju si hamburger, znovu jdu na náměstí, nechce mě pustit pryč, vodí si mě postranními uličkami stále znovu ke svému mariánskému sloupu, už je jedna, pak půl druhé, nakonec to kouzlo prolomím, vystoupím ze začarovaného kruhu, překročím bludný kořen, stojím před hotelem, skoro spím a stejně pořád nechci, aby ta noc skončila.

***
Chtěl jsem se letos vyhnout deníčku, ale zas se mi to do něj zvrhlo, chtěl jsem, aby to bylo o Olomouci, tajemné, magické Olomouci - a zas je to o mně. Jsem asi opravdu sebestředný, jak mi pár lidí opakovaně vytýká. Asi mi nezbude, než si to připustit. Takže příště o mých čerstvých zkušenostech kantora večerní školy, to by mi mohlo jít…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 14. září 2011 v 23:25 | Reagovat

Zajímavé , takové tajemné ...

2 babča babča | 15. září 2011 v 8:06 | Reagovat

A jak jinak, než přes své pocity, nám můžete předat to tajemné a magické co Vás na Olomouci tolik oslovuje.
Vsadím se, že polovina místních jen zírá. Krásu svého města člověk většinou snadno přehlédne. Kdysi jsem v Olomouci žila, ale byla jsem malá a vlastně si vůbec nic nepamatuji.

3 kraken kraken | 15. září 2011 v 10:28 | Reagovat

Jako většinou výborné. Myslím, že by z vás měl radost i Jakub Arbes.

4 Petr Kukal Petr Kukal | 15. září 2011 v 10:57 | Reagovat

[3]:Děkuju. Kromě toho, že jste mě potěšil, jste mě taky inspiroval. S Arbesem jsem se doposud míjel, budu si od něj muset něco přečíst.

5 honajz honajz | 15. září 2011 v 12:10 | Reagovat

V důsledku zcela něco jiného, než běžně ve Střednících bývá, ale úchvatné a podmanivé. Díky.

6 Petr Kukal Petr Kukal | 15. září 2011 v 12:47 | Reagovat

[5]:Děkuju, to mě těší.

7 Sandra Zoulová Sandra Zoulová | E-mail | 15. září 2011 v 15:28 | Reagovat

Skvělé. Velmi působivé a zároveň i vtipné a zábavné.

8 honajz honajz | 15. září 2011 v 23:06 | Reagovat

[3]: Ano, atmosféru místa Arbes uměl popsat dokonale. Kde byl na štíru, tak s příběhovou linií. To když člověk někdy čte, jak dobře to má rozjeté a jak to pak skopne pod stůl, neví, jestli se má vzteknout, nebo brečet.

9 honajz honajz | 15. září 2011 v 23:11 | Reagovat

Jinak Wolker jezdil babičku navštěvovat až do svých 21 let. Nevidím důvod, proč by zde o prázdninách nemohl chodit popíjet do šenku. :-)

10 spevackova spevackova | 17. září 2011 v 21:15 | Reagovat

Dnes jsem procházela svým rodným milovaným městěm Olomoucem, ach ano, rodáci přece neříkají Olomoucí, ale Olomoucem nebo spíš Olomócem. Šla jsem po svých vlastních dávných stopách magickým a tajemným městem a srdce mě bolelo steskem. Dotýkala jsem se omšelých pískovcových kamenů, pozorně našlapovala na dávnou dlažbu ošlapanou mými dětskými chodidly. Došla jsem až k vile Primavesi, abych se jí představila v nynější podobě a řekla jí, že jsem navzdory všem předpovědím zvládla 67 let života, třebaže nad  červovitým novorozenětem zlámali lékaři hůl a nevěřili v jeho životaschopnost.

11 Petr Kukal Petr Kukal | 17. září 2011 v 22:03 | Reagovat

[10]: To je ovšem moc dobře. Že to tomu tehdejšímu novorozeněti tak hezky vyšlo, i to, že Olomouc je Vám pořád takhle blízká...

12 Láda Láda | E-mail | 19. září 2011 v 15:10 | Reagovat

Já bych se vrátil k minulému středníku. Můžete mi dát adresu té pisatelky, která píe jako vy? Měl bych týdně o požitek více. Děkuji.

13 Petr Kukal Petr Kukal | 19. září 2011 v 15:52 | Reagovat

Samozřejmě, pane Jílku, tady je: http://cs-cz.facebook.com/CreativityPaths
Ta paní se jmenuje Jana Gregorová

14 Jeníček Jeníček | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 22:48 | Reagovat

Pravdu díš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama