Zářijový deník

7. září 2011 v 20:23 | Petr Kukal
Středa
Je asi načase, abych si přiznal, že mám problém. Zoufale nezvládám organizaci vlastního času: Stále si nabírám nové aktivity, přestože už ty stávající mě drtí jak mlýnské kameny. Neumím prostě nikomu říct "ne". Takže píšu články, příspěvky na semináře, přípravy na výuku, recenze na knížky, posudky na rukopisy a tak. Na psaní pro radost mi skoro nezbývají síly, natož čas.


Taky tentokrát bych se ke Středníku nezmobilizoval, kdyby mi jeho absenci už minule nevyčetl mladší syn. Ano, ten, který nejen moje, ale jakékoli jiné psaní pokládal vždy za ztrátu času, nebyl si úplně jistý, kde máme doma knihovnu, a z novin četl výhradně poslední stránku, pokud to zrovna nebyl Sport.

Jeho vztah k psanému slovu (a co víc: k mému psanému slovu!) se pronikavě změnil poté, co Středník začala číst jeho kamarádka. Trochu lepší kamarádka. Podle účtu za telefon jí za minulý měsíc poslal 556 SMS. Stačí? Doufám, že chápete tu zodpovědnost…

Středa
Zbláznil jsem se. Jinak si jen těžko mohu vysvětlit, že jsem bez většího přemlouvání vzal za svou kamarádku na celé pololetí výuky "Literárního a jazykového praktika" na SŠ a VOŠ v sousedním městě. Od půlky září do ledna budu vyučovat dětskou literaturu 68 učitelek MŠ, které si ve večerním studiu doplňují povinné vzdělání. Co jsem udělal, si plně uvědomím, až když si přečtu osnovy. Polovině slov v nich nerozumím.

V panice navštívím největší dostupnou pobočku pražské Městské knihovny, odkud zhruba po hodině odcházím s náručí relevantní literatury, od vysokoškolských skript po Ferdu mravence. Večer se tím doma obložím, náhodně knihy otvírám a zoufale jimi listuju. Žena mě zkoumavě pozoruje:
"Literaturu přece umíš, tak nepanikař. Potřebuješ jen nasát tu atmosféru." Chvíli prochází seznam titulů na našem DVD; za dvě minuty už na obrazovce defilují Jiří Kroupa, Viktor Hujer a vůbec celé osazenstvo nesmrtelného filmu "Marečku, podejte mi pero." Přistihnu se, že si při sledování dělám poznámky. Žena mezitím něčím cinká ve špajzce.
"Co to tam furt hledáš?" zajímám se.
"Zavařovačky," říká. "Jestli doneseš nějaký švestičky, udělám povidla."

Čtvrtek
V práci máme další školení na ECDL. S produkty Microsoftu pracuju bezmála od chvíle, kdy Bill Gates s Paulem Allenem v garáži za Seattlem dopsali první verzi, takže to sleduju na půl ucha. Zbystřím, když lektor prochází Outlook a vysvětluje práci s Úkoly. Učí nás, jak si nastavit pro jednotlivé úkoly připomínky, jak je řadit podle důležitosti, jak zanášet a sledovat fázi plnění každého z nich.

Matně si vzpomenu na svou kancelář: Stolní kalendář je popsaný tak, že v něm nelze rozlišit dny, z přeplněné metrové nástěnky volně splývá dvoumetrový vodopád formulářů, pozvánek, harmonogramů a výzev, celý stůl je v několika vrstvách pokryt papíry s poznámkami, jejichž smysl matně tuším pouze ve chvíli, kdy je píšu a už nikdy potom, a všechny kancelářské přístroje jsou polepeny barevnými lístky, takže zdálky to vypadá, že sedím uprostřed mandaly. Má postava, tolik podobná typickému zobrazení Buddhy, tenhle dojem jen umocňuje. Přesto je to systém, v kterém jediném se jakžtakž orientuju. Technologií je pro mě vyloženě škoda.

Pátek
Mladšímu synovi prominula disciplinární komise polovinu trestu. Koncem června dostal červenou kartu a stop na osm zápasů. Nyní mu byl distanc snížen na čtyři - zítra tedy může hrát. Když Řepka plivl v utkání naší nejvyšší soutěže na Volešáka, dostal stop na tři zápasy, takže si asi představujete, že můj syn někoho zezadu skosil, rozdrtil mu kotník, přerazil holeň a pak se na něj vymočil, že? To by tak odpovídalo. Ve skutečnosti utrousil směrem k rozhodčímu, který dvě minuty před koncem odpískal spornou penaltu: "Kolik ti dali?" Nic neříkejte…

Sobota
Maruška, partnerka staršího syna, která druhým rokem studuje pražskou DAMU, vystupuje s mateřským ochotnickým souborem na festivalu Divadelní Brandýs. Jdeme se na ni se ženou podívat; starší syn jde s námi. Poněkud překvapivě ji vlastně moc hrát nevídá. Školní představení DAMU nebývají přístupná veřejnosti; na to, aby kvůli 40 minutám jel do Hronova, je můj syn líný. Představení je krásné a všechny tři nás upřímně nadchne.

"Když vídáš Marušku tak málo hrát, udělá ti občas nějakou scénu aspoň doma?" ptám se ho. Už rok spolu (a dalšími třemi lidmi) bydlí v Praze ve studentském podnájmu.
"Jen vzácně," říká, "ale hrála mi třeba etudu, kterou si připravovala na přijímačky." Odpovídá úplně vážně, vůbec ten fór nepochopil. Jak šťastná fáze vztahu to musí být, když si pod slovem "scéna" představí výhradně monolog z Manon Lescaut! Zkouším si vzpomenout, jak to po dvou a půl letech vypadalo u nás: Měli jsme dvouletého syna, manželčinu mateřskou, moje prospěchové stipendium a poslední nákup v měsíci jsme pořizovali za vrácené lahve. U nás se hrál spíš Divotvorný hrnec - tím divotvornější, že v něm nakonec pokaždé něco bylo. Růže do kostela jsme házeli spíš míň.

Neděle
Přes okno Zpráva autorovi v pravém sloupci tohoto blogu mi píše paní, které se mé blogy líbí a shledává v nich rysy shodné se svými texty. Posílá mi na ně odkaz. Přečtu si několik zápisů; jsou velmi hezké a opravdu se v něčem podobají těm mým. Snažím se formulovat co nejpregnantněji jednak svoje nadšení z jejích textů, jednak souhlas s tím, že píšeme podobně. Nakonec mi z toho vyleze věta: "Píšete opravdu báječně. Jako já." V mládí jsem býval pyšný. Ale dnes už na mně není ani chybička :-)

Pondělí
Dokud neotevřete konkrétní text a na hlavní stránce blogu jsou jen anotace jednotlivých článků, je mezi prvním a druhým článkem vložená reklama. Ta se nejčastěji vztahuje k tomu, o čem v blogu píšete. Lingvističtí roboti procházejí text a hledají substantiva v nominativu. To, které se vyskytne nejčastěji, spárují s adekvátní reklamou. Když například píšete o fotografování, s velkou pravděpodobností se pod vaším článkem objeví reklama na Canon. Na mém blogu visí celé pondělí reklama na Erektin, doprovázená sugestivním dotazem: "Máte malý penis?" Poctivě si článek nad i pod reklamou přečtu - penis ani jeden. Nechápu. Co všechno už o nás šíbři webového marketingu vědí?!

Úterý
Starší syn se vrací z dvoudenního výletu do Špindlu, který jim s Maruškou věnovala její maminka. Se ženou jsme tam letos shodou okolností trávili týden letní dovolené, takže jsme je předem vybavili mapou západních Krkonoš, plánem města a přehršlí dobrých rad. Ta základní zněla: K prameni Labe nechoďte Labským dolem, je to strašný krpál.
V pondělí kolem poledne syn volá, jestli je z Labského dolu vidět vodopád Pančavy. Žena ho ujišťuje, že ano, a ptá se, jak bylo u pramene Labe.
"Nevím, teprve tam jdeme."
Labským dole?" nevěří žena vlastním uším. "Zahynete v půli toho kopce. Budete tam mít dvojmohylku." Syn se jí vysměje.

Když za hodinu volá znovu, stojí prý už u Labské boudy. K prameni Labe to mají sotva dva kilometry. Nakonec ho ovšem stejně neuvidí: 500 metrů od cíle začne poprchávat, takže se raději vrátí, aby někde nezmokli. Předloni se takhle vrátil 30 metrů pod vrcholem Sněžky. Už ho to stoupání nebavilo. Je to úplně absurdní a současně mě to okouzluje. Můj syn má cíl, za kterým jde, který je jeho motivací a motorem - ale současně se jím nenechává zotročit. Snad ho to nepřepadne týden před státnicemi…

Středa
Zítra poprvé učím. Jdu si po stopadesáté přečíst základní literární žánry předčtenářského období a posedmé si pustit Sováka. Moc jsem se na to těšil a současně pořád balancuju na hraně paniky a hysterie. Kdybych byl jako můj syn, zítra to sto metrů od školy otočím a půjdu domů. Jenže nejsem. Příští Středník bude výživný, přátelé...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Míra Míra | 7. září 2011 v 20:46 | Reagovat

Těším se. Stejnými slovy popisujete jiné, ale podobné moje životní příhody. "Dnes už se tomu jen směju."

2 kraken kraken | 7. září 2011 v 22:05 | Reagovat

Okolí vás zahrnuje požadavky a úkoly,které plníte jen s odřenýma ušima. Je to těžké,ale je to jedno z nejhezčích období života. Přijde doba,kdy nikoho nebude zajímat váš názor a nikdo se vás na nic nebude ptát.Jen uplyne trochu vody v Labi.A to je ještě těžší. :-)

3 babča babča | 8. září 2011 v 8:36 | Reagovat

Nejvíc mě pobavil popis vašeho kancelářského stolu. Kdysi jsem na tom byla podobně. Nejdůležitější úkoly na reflexně červených papírcích, ale co ta poznámka znamená jsem nevěděla už minutu po jejím zapsání. Nejvíc mne děsila telefonní čísla bez jména. Býval to slušný rébus.
Už se těším na další Středník. Je období švestiček :-)

4 honajz honajz | 8. září 2011 v 15:25 | Reagovat

S tou reklamou je to jasné - při popisu tělesných dispozic autora v oblasti břicha a žaludku reklamní vyhledávač bral v potaz synonyma ke slovu XXL. ;-)

5 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | Web | 9. září 2011 v 8:47 | Reagovat

[2]: Uvědomuju si to. Vidím, jak se lidé, kteří mě učili na vysoké, pomlau vytrácejí z konferencí, z časopisů, ze světa... Ale jsem si jistý, že ten čas, kdy po vás už nikdo nic nechce, má zase jiné, vlastní půvaby.

6 Petr Kukal Petr Kukal | 9. září 2011 v 8:49 | Reagovat

[3]:Včera jsem absolvoval 4 hodiny výuky v kuse, a co byste řekla? Ani švestička :-)

7 Petr Kukal Petr Kukal | 9. září 2011 v 8:51 | Reagovat

[4]: Díky, že jste to vysvětlil, už mě napadalo, že žijeme v orwellovském světě. Což možná stejně žijeme...

8 babča babča | 9. září 2011 v 9:49 | Reagovat

[6]: :-(, třeba příště. Zkuste se zmínit, že máte rád švestkový koláč.

9 Hanako Hanako | 9. září 2011 v 20:25 | Reagovat

Vyberte shlédnutí filmu  Marečku, podejte mi pero jako povinné a  dejte rozbor chování žáka Hujera za domácí úkol. Snad to někomu dojde a švestičky budou.

10 honajz honajz | 10. září 2011 v 21:59 | Reagovat

[7]: Myslím, že žijeme ve světě, který i Orwellovi musel připadat naprosto neskutečně absurdní. Možná i chtěl napsat 2084, ale řekl si, že tohle už by bylo fakt moc. Kdyby jen věděl...

11 honajz honajz | 10. září 2011 v 22:02 | Reagovat

Ještě ta reklama mohla souviset se slovem fotbal. Když teď naše slavné fotbalisty sponzoruje Clavin. :-)

12 anna anna | E-mail | 10. září 2011 v 23:51 | Reagovat

Dobrý večer, pane Kukale,
využila jsem Vaší adresy na Brejlích a "nahlédla". Po přečtení několika deníkových zápisů jsem (zdá se)pochopila, proč J.K. otiskuje Vaše články na Brejlích. Připadají mi stejně laskavé a "člověčí" jako články jeho i většiny Brejlíků - takové pohlazení na duši, které potřebujeme všichni, trochu nadsázky i shovívavosti k bližním. Díky za příjemné čtení. A.

13 Patrik Patrik | E-mail | Web | 25. června 2012 v 13:23 | Reagovat

very good:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama