Druhá

21. prosince 2011 v 13:43 | Petr Kukal
Středa
Je středa 21. prosince a Prahou před pár hodinami prošel smuteční průvod za rakví Václava Havla. Je v téhle zemi někdo, kdo by měl náladu na povrchní legrácky, které tvoří 95 % všech Středníků? Já to rozhodně nejsem. Svět je od 19. prosince jiný. Je namístě plakat, přemýšlet nebo plakat a přemýšlet. To jediné, co si dnes troufnu zveřejnit, je recenze na knížku Jiřího Špačka "Druhá". Poselství, které nese, by po mém soudu bylo i Václavu Havlovi blízké.


Druhá
Novela Druhá se odehrává v budoucnosti, která je ovšem alegorií přítomnosti; na cizí planetě, která je ale druhou Zemí; v režii robotů, kteří jsou ale hodně lidmi. V téhle knížce má každé tvrzení své ale, na nic se nemůžete spolehnout, nic není jisté. Ze všeho nejméně to, o čem příběh mladého komunikačního agenta Marka je.

Sledovat samotný děj přitom není nijak obtížně; v souladu s pravidly žánru se odvíjí po jediné linii, má hlavního hrdinu, dvě tři vedlejší postavy, pár statistů, kompars. Kompozice je stavěna chronologicky, výjimkou jsou texty, které uvozují kapitoly, skrze něž se čtenář na zlomek vteřiny prolomí do jiného času…

V úvodu je představena chmurná vize budoucnosti Země. Věta "Ještě nikdy předtím jsme se neměli lépe," jíž novela začíná, je hodně orwellovská. Lidstvo v podstatě zdegenerovalo. Technologický pokrok, jehož symbolem je především CAI - spolupracující umělá inteligence (cooperating artificial inteligence), umožní podstatné většině planety trávit život uspokojováním stále bizarnějších, uměle vytvářených potřeb bez jakéhokoli vlastního úsilí. Lidstvo se baví. Jeho svalstvo, mozek i srdce ovšem odpovídající měrou atrofují. Většina vztahů je formálních, komunikace odosobněná, sex virtuální. Intimita ve skutečném smyslu přestala existovat. Za plnost rozkoší se platí prázdnotou životů.

Ale nejen tou. Planeta začíná být desítkám miliard lidí malá a především přestává stačit CAI - která to na rozdíl od homo sapiens řeší. Jak se později ukáže, slovo "spolupracující" v názvu téhle sítě si lidstvo od určitého okamžiku začíná vykládat poněkud naivně…

Řešením, které je nabíledni, je pochopitelně částečné přesídlení; vhodná planeta se průběžně hledá. CAI zatím řeší narůstající smogová oblaka nad městy tím, že lidem do okenních skel promítá romantické západy slunce a šmolkově modré polední oblohy. Řešení odpovídající momentální úrovni lidstva. Řešení odpovídající momentální úrovni všeho.

Když se nová planeta najde, zájemci o osídlení jsou jednak sociálně selektováni (kdo se chce přihlásit do výběru, přijde o štědré sociální dávky), ze zbylých je losováno. Tedy mělo by být. Konečné složení skupiny vypovídá o tom, že losování bylo zástěrkou, navíc nijak zvlášť promýšlenou. Pohrdavě odbytá škraboška mocných. Marek je součástí skupiny jen díky svému vlivnému kamarádovi.

Příprava, cesta a přistání na nové planetě, nečekané zhroucení všech robotických systémů a celé pozemské technologie. Osidlování neznámé planety v podstatě s holýma rukama, napětí mezi osobnostmi ve skupině, střety, štěpení. Setkání s domorodou civilizací, boje, hledání možnosti soužití. To je děj v kostce. Rychle plynoucí, zasazený do atraktivních kulis, zalidněný dobře napsanými, uvěřitelnými a živými postavami. Už jen pro něj by stálo za to knížku číst.

Autor jde ovšem dál. Jak se ke konci ukáže, CAI doprovázející kolonizátory se nezhroutila náhodně. Vlastně se nezhroutila vůbec. "Spolupracující umělá inteligence" totiž už před nějakou dobou dospěla k bodu, kdy si začala uvědomovat sama sebe. A to je podstata lidství. CAI spontánně přijala lidskou identitu, přičemž "biologické lidstvo" pochopila jako své předchozí vývojové stádium a vyhradila mu Druhou Zemi coby rezervaci. To je rozhodně zajímavá pointa, nabízející prostor k přemýšlení. Vrchol knihy pro mne přesto leží jinde:

Kromě Marka, který je v kritické době v kómatu, jsou totiž v závěru knihy všichni členové osadnické skupiny vystaveni zásahu CAI, jehož cílem je selektivní revize paměti. Při něm jsou připraveni o veškeré vzpomínky, které by se vázaly k Zemi. Jsou identifikovaní s Druhou planetou jako se svým přirozeným domovem, jako se svým jediným a odvěkým domovem - včetně Carol, Markovy právě těhotné partnerky. A přesto všichni tuší, že něco významného nevědí, že existuje nějaká zásadní skutečnost, na niž nedosáhnou.

Tohle "tušení ztraceného" se projevuje zámlkami v řeči, které autor v textu naznačuje třemi pomlkami v závorce (---). Z vět celého společenství se vytratila slova označující skutečnosti zapomenutého světa. Marek ví, co je obsahem zámlk, ale ví také, že to nemůže vyslovit, neboť jeho slovům už by nikdo nerozuměl. Stal by se cizincem.

Působivost toho obrazu, podmanivost, jíž pro čtenáře má, může vyrůstat z jediného zdroje. Z naší vlastní zkušenosti! I my přece sdílíme nejasné pra-intuice, pocity, jimž shodně rozumíme, aniž bychom je dokázali pojmenovat. Vzpomínám si v té souvislosti na pověst o původu prohlubně, jíž má každý člověk nad horním rtem. Je prý od toho, jak nám při narození položí anděl prst přes ústa, abychom všechno zapomněli...

Možná mnoho víme, ale byla nám odňata slova, jimiž bychom se toho zmocnili. Neboť světa se můžeme zmocnit jen skrze řeč. Ti mezi námi, kteří kolektivní revizi paměti nějakým zázrakem odolali, se zoufale snaží ji pro nás objevit. Novela Druhá je pro mě především výpovědí tom, co je to odpovědnost za ztracenou řeč. O existenciálním údělu umělce: malíře, hudebníka a především spisovatele, pro něhož je jazyk základní matérií. Metafora, obraz, symbol, to není ani ornament v básni, ani hádanka k rozlousknutí, ani zlomyslnost vůči čtenáři. Je to snaha poskládat známá slova tak, aby bylo co nejpřesněji pojmenováno neznámé: Nejasná vzpomínka na (---), víra v (---), (---).

Právě tímhle mě Druhá nejvíc zasahuje. Skoro se mi nechce věřit, že je to vůbec první knížka, jíž promovaný sociolog Jiří Špaček napsal. Skoro se mi zdá, jako by v nějakém jiném (---) a v nějakém jiném ( ---), jako by (---). Jen někdo takový totiž může (---), jen člověk s takovou (---) zkušeností dokáže tohle pojmenovat. Platónova jeskyně je znovu otevřena…

(Pokud byste si chtěli knihu objednat, je to možné zde.)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 16:26 | Reagovat

Nemám slov a jsem bez dechu. Ráda bych si ji přečetla, ale mám strach, že budu číst budoucnost zbořeného lidství. Jeho mrzké projevy jsou denním chlebem médií... Až mě mrazí poznání, jak by touto knihou zrovna Václav Havel trpěl. Fikce, kterou bych chtěla zavřít do Truhly jako virus v PC. Aby se to nestalo. Bylo by potřeba více Havlů, aby došlo k ohlídání této nedobré  budoucnosti...

2 Jiří Špaček Jiří Špaček | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 20:19 | Reagovat

Děkuji za přečtení a tuto recenzi. Jsem rád, že jste si z knihy vzal jednu z nejdůležitějších myšlenek a navíc mě těší, že jste ji přijal a zasadil do svého osobitého kontextu.
Dovolil jsme si pár vět z Vašeho textu umístit na web druha.cz, kde jsou i jiné recenze a odkud vede odkaz zpět na tento blog (link mi poslala Soňa z knihovny).

3 Petr Kukal Petr Kukal | 21. prosince 2011 v 20:45 | Reagovat

[2]: To já děkuji Vám, pane Špačku. Byla radost to číst.

4 honajz honajz | 21. prosince 2011 v 21:41 | Reagovat

Oceňuji, že se kniha dá objednat i v elektronické podobě, výborný nápad, díky.

5 Láda Láda | 21. prosince 2011 v 21:51 | Reagovat

Musím ocenit, že tito literáti ztrácejí čaas s námi, když já a se mnou mnozí další nejsme schopni na úrovni o tom diskutovat.

6 nar.soc. nar.soc. | 21. prosince 2011 v 22:29 | Reagovat

[1]:

Žijeme v sofistikované společnosti. Jednotlivec, jakkoli se to zdůrazňuje, sám ( opravdu jen sám ) nemá na zásadní změnu. Proč? "Nedobrou budoucnost" netvoří jednotlivci, ale týmy a společenstva lidí. Odvrátit následky jejich činnosti mohou zase jen organizované skupiny, na základě poznání a nikoli naslepo ( demonstracemi, stávkami a odporem ). Ani  sto Havlů nemůže dosáhnout výsledek. Ovšem sto lidí spojených ideou havlismu, je zárodek následování vhodný z možnými výsledky.

7 Petr Kukal Petr Kukal | 22. prosince 2011 v 9:35 | Reagovat

[5]: Něčím jsem se Vás dotkl, Láďo?

8 kraken kraken | 22. prosince 2011 v 11:42 | Reagovat

Jsem velmi potěšen,že se našel autor, který sci-fi používá jako pomocný protředek k zvýraznění lidského hledání pravdy. Je to zcela v duchu velkých jmen jako byli Clark, Asimov, Lem a další. Sci-fi poslední dobou degradovala na nablblé zabijácké příběhy bez jakéhokoliv poslání. A poslání a pomocí sci-fi zdůrazněný morální imperativ bývaly tím co činilo sci-fi přítažlivou. Přeji klidné a sváteční prožití Vánoc.

9 honajz honajz | 22. prosince 2011 v 13:17 | Reagovat

[8]: Naštěstí začíná být skutečných sci-fi s nějakým přesahem (tedy co se pod tímto pojmem myslelo, než to degradovalo na fantasy krváky), v poslední době povícero. Tedy spíše kapky, ale třeba Spěšný vlak  Ch.24.12.od Jana Poláčka není tak marný, dá se doporučit i Paolo Bacigalupi nebo Ted Chiang.

10 Láda Láda | E-mail | 23. prosince 2011 v 23:11 | Reagovat

Ani v nejmenším, Petře. Z mé strany to byl pouze povzdech, že vzhledem k mému vzdělní a nedostatečné sečtelosti na tuto diskuzi nestačím.

11 Petr Kukal Petr Kukal | 24. prosince 2011 v 11:43 | Reagovat

[10]:Jsem si jist, že se mýlíte, pane Láďo - četl dost Vašich článků na to, abych si mohl být jist, že míra Vaší sečtělosti je vysoce nadprůměrná. Pokud někdy vznikly bariéry, pak na naší straně - tím, že jsme se nedokázali vyjádřit dostatečně jasně.
Přeji Vám a všem tady krásný Štědrý večer.

12 Míra Míra | 25. prosince 2011 v 11:47 | Reagovat

Díky za tip a recenzi knihy. Přečtu si, je přesně moje parketa ve sci-fi.
Krásné svátky a celý nový rok!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama