Deník bez stopy deprese!

12. února 2014 v 20:10 | Petr Kukal
Středa
Prý depresivní. Moje blogy! Chápete to? Moje středníky jsou prý depresivní, už mi to řekl třetí člověk. Takový nesmysl. Já jsem přece bytostně veselý chlap, žádné bolestínské nářky bych nikdy nepsal. Z toho můžete dobře vidět, jak jsou ke mně lidi nespravedliví. Každý mi jen ubližuje. Takhle to je. Obraz minulého týdne Vám to potvrdí.


Čtvrtek
Druhým dnem pokračuje kurz, který monitoruju a reportáž z něj průběžně věším na firemní web. Ztrácím všechny zábrany, v přímém přenosu si dělám prdelky z šéfa, verbálně exhibuju, hraju si, bavím sám sebe. Na konci měsíce za to předložím Františkovi fakturu a on mi ji bez mrknutí oka proplatí. Svět se definitivně zbláznil.

Pátek
Jakmile přijdu večer domů, vrhám se do přípravy kurzu, který zítra školím v Brně. Velkoryse jsem to do poslední chvíle odkládal. Jsou to přece jen lektorské dovednosti; jako lektor se živím devátý rok, tohle bych snad mohl dát z voleje, říkám si. Když se ve dvě ráno zvedám od počítače, kde jsem pracně slepil pár powerpointových snímků, nic podobného si už nemyslím. Otřeseně zjišťuju, že lektorská práce má svá pravidla, principy a zákonitosti. Nikdy mě to nenapadlo - já prostě vždycky přišel a něco říkal.

Sobota
Vstávám v pět, spal jsem plné tři hodiny. V polospánku snídám, sedám do auta, jedu na kraj Prahy, odkud se metrem přesouvám na Florenc. Autobus Studet Agency je setmělý a tichý, plánuju okamžitě usnout. V nabídce seriálů jsou ovšem Přátelé. Rosse, Phoebe ani Chandlera prostě nedokážu opustit. O Monice ani nemluvě. Doprovázejí mě věrně až ke Grandu. V nouzi poznáš Přátele. Zatraceně!

Na autobusovém nádraží mě vyzvedá Radek, ředitel firmy, která si kurz objednala. Usnu, sotva si zapnu bezpečnostní pás. Možná se mnou cestou konverzoval, těžko říct. Z auta ale vystupuje v příjemné náladě, takže si nejspíš dobře pokecal.

Ledva vstoupím do učebny, vím, že mám problém. Přesněji řečeno tři. Dva problémy jsou ženského rodu a oba jsou zničujícím způsobem krásné. Jak mám proboha tohle školit, říkám si. A mám to v rámci výuky říct - že školit krásné ženy je prostě problém? Já vím, už jsem to rozmazával v Deníku, ale tímhle by se měl někdo zabývat. Někdo by na to měl na UJAKu nebo na nějaké skutečné vysoké škole napsat diplomku. Nabízím se jako modelový deprivant.

Třetí problém se jmenuje Mojmír. Sebevědomý Moravan, který se nemůže dočkat, až si Čížka z Práglu namaže na prsa. Použiju nejosvědčenější strategii:
"První lektorské pravidlo zní:" řeknu místo pozdravu, sotva se postavím před lavice, "V každé studijní skupině je nějaký problémový účastník. Toho je třeba rychle najít a paralyzovat. V této skupině jste to Vy." A s neomalenou samozřejmostí namířím na Mojmíra prst. Potomek moravských knížat se vyzývavě zasměje, já už ale vím, že to bude v pohodě. Přišel si mě vychutnat - přece teď nebude zbytku skupiny trvale dokazovat, že jsem ho bezpečně odhadl.

Kolem páté se všichni loučíme jako přátelé (s malým P). S Mojmírem se málem obejmeme - a oba to myslíme vážně. Ještě raději bych se objal se Světlanou, ale ta k tomu projevuje spíš menší ochotu. Samozřejmě. Cestou zpátky chvíli spím. I Přátelství má své meze.

Neděle
Po kostele jedeme do Mělníka na fotbal. Dva přáteláky po sobě - vysadím Hanku na hřišti a jedu na zámek, momentálně v držení maltézského rytíře Jana Jiřího Lobkovice, který tu mimo jiné provozuje stylovou kavárnu. Na čtyři hodiny se sem zašiju s notebookem, vyřizuju poštu, pracuju. Je mi dobře. O dva kilometry dál, na hřišti mělnického FC, se mezitím strhne rvačka, která končí ranou pěstí do oka staršího dorostence, jenž je následně odvezen k ošetření. Fotbal, jak ho znám. Když mi to Hanka volá, nijak mě to nepřekvapí.
"A zapojila ses?" ptám se, abych ukázal zájem. Znám svou ženu přes čtvrt století.
"Ha, ha, ha," řekne Hanka ledově, než zavěsí. Tak nevím. Asi ne.

Pondělí
Další výběrové řízení. Majitelka personální agentury je se mnou docela spokojená, rovnou mi sděluje, že mě doporučí na pohovor do firmy, jejíž pozici právě obsazuje. Teď už jsme na jedné lodi, takže mi radí. Tohle přidejte do CV, tohle při pohovoru řekněte, tohle neříkejte.
"Na schůzku s jejich HR manažerkou si možná vezměte oblek," doporučuje mi opatrně, když mě vyprovází ke dveřím.
"Promiňte," popotáhnu si rozpačitě kostkovanou flanelku, "chodím na tolik pohovorů, že momentálně nemám žádnou čistou bílou košili."
"Tak to jim taky neříkejte."

Úterý
V poledne schůzka s kamarádem z jedné z bývalých prací. Jdeme na kafe do Palladia, mám to nejblíž. Upřednostňuje čaj, takže v pátém patře vyhrazeném jen restauracím a kavárnám automaticky zamíříme k podniku s nápisem čajovna. Šálek tu stojí 95 Kč.
"Pojď pryč," vleču ho zpátky, "tohle nebudeme podporovat." Znechuceně se zhroutím do křesílka nejbližší kavárny. Když nám pak servírka přinese účet za turka a earl grey ve výši 120,- Kč, bez mrknutí oka jí podá kartu.
"Dohromady," říká. "Já práci ještě mám," mrkne na mě pobaveně. Středník čte zjevně mnohem víc lidí, než jsem si myslel.

Středa
Další školení, tentokrát v Úvalech. Marketing drobného podnikání pro matky vracející se po rodičovské dovolení na trh práce. Připadá mi, že to jde docela dobře, v kurzu je překvapivě milá atmosféra. Když si pak ale doma prohlížím hodnotící dotazníky, na jednom z nich najdu v kolonce Další poznámky k lektorovi: "Vtipkování a utahování si z některých účastnic by nemuselo být!"
Táta zase loví bobříka trapnosti, vzpomenu si na oblíbenou hlášku našich kluků, ukradenou z bůhvíjakého filmu nebo seriálu. Asi. Asi jo.

Tak to uzavřu, lidi, a půjdu chvíli dělat manžela. Hanka kouká na zápas se Švédy, asi nějaký historický velkofilm z Třicetileté války. Naliju si červené a půjdu jí k tomu dát zasvěcený komentář, české baroko mám v malíku. Jděte to taky zkouknout a na viděnou za týden.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hanako | 12. února 2014 v 20:19 | Reagovat

Pořád držím palce, i ten bolavý! Jen nechápu, proč zrovna Vám dali reklamu Dětské vši, účinná pomoc atd.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2014 v 20:21 | Reagovat

Je mi líto těch, kdo nepoznali, že vaše články jsou  mírně sarkastické, vtipné a dost sebekritické. Jsem už letitá, znám hodně lidí  a nemohu ani náhodou věřit, že by byly deprimující. Vždyť vy si umíte udělat legraci i z nepříjemných pro vás situací.

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2014 v 20:22 | Reagovat

[1]:Haničko, gratulace, jsi tady první. Aspoň mi to někdo nepředhazuje. :-D

4 Hanako Hanako | 12. února 2014 v 20:28 | Reagovat

[3]:Ružo, já se na Středník vždy těším, to víš, bývalá technická pracovnice ráda objeví životní radosti i strasti intelektuálů.

5 babča babča | 12. února 2014 v 21:15 | Reagovat

Dnes z vás mám radost,žádné deprese, zase vtípky, zase jste to vy. Možná to s vámi až moc prožívám. Jo a Švédové zase vyhráli :-(

6 Petr Kukal Petr Kukal | 12. února 2014 v 21:22 | Reagovat

[5]: Hajzli :-)

7 babča babča | 12. února 2014 v 21:48 | Reagovat

[6]:Ještě, že nikomu nesekali nosy, znáte to!

8 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. února 2014 v 23:48 | Reagovat

Je to život a ve vašem psaní poznávám, že nic nevzdáváte. Proč byste měl? Na každý Středník se nezřízeně těším. Vždycky kliknu pro počtení, i kdyby měl být jediný, který stačím přečíst. Bude to tak pořád, vždycky se vyloupne zrníčko humoru i lidství, ať je sebevíc ouvej. Přeju další barvitý týden plný vzruchu a už konečně nástin výdělečné práce...

9 Radka* Radka* | Web | 13. února 2014 v 13:53 | Reagovat

Kdo hledá, najde. Trh práce bude dříve nebo později potřebovat bytostně veselého chlapíka, verbálního exhibicionistu, lovce bobříků trapnosti či odborníka na baroko. Když o tom tak přemýšlím, minul jste se dobou, před pár staletími by z Vás byl plně kvalifikovaný dvorní šašek :-).

10 Lydie Lydie | 13. února 2014 v 19:55 | Reagovat

[7]:Nevím,že Švédové řežou nosy /tři návštěvy Švédska jsem přežila bez úhony - nos mám stále/.
Turci zase řezali uši../viz.Štamberk a jeho pečivo..."štranberské uši".

11 babča babča | 14. února 2014 v 11:50 | Reagovat

[10]: To bylo za Třicetileté války a nosy ničili hlavně sochám :-).
Teď je to jinak, já byla v Turecku loni a uši mám obě.

12 Míra Míra | 15. února 2014 v 21:35 | Reagovat

Početl jsem si, pousmíval se tu a tam s mírným zdvižením koutků úst, a to mě baví. Za to díky!

13 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 16. února 2014 v 9:30 | Reagovat

Díky všem za komentáře, přátelé.

14 matka matka | 16. února 2014 v 14:24 | Reagovat

Deprese je fajn. Teda až přejde. Už přešla. Ani se mi nestýská. Ovšem jak poznat krásu období bez deprese, kdyby občas nebyla.

15 Míra Míra | 17. února 2014 v 20:53 | Reagovat

Sem napište komentář

[14]:
Záleží na tom, obšťastníme-li další lidi. V oddobí bez deprese je to asi fajn, ale jinak by si příště měli dát  přátelé další pozor spíše na období bez deprese. Dobrý, ne???
A krása? V depresi ji přece vnimáme nejvíce. Tak to nevím, proč se mi můj doktor zdá pořád stejně ošklivý.

16 matka matka | 17. února 2014 v 23:11 | Reagovat

[15]:Nejspíš tomuto komentáři nerozumím.
Obšťastním-li další lidi? No, psala jsem i v uplynulých dnech nějaký to haiky, podle odezvy zřejmě depresi nepředalo, snad něco jiného.
Dát si pozor na období bez deprese? No, pokud někomu vadí úsměv (bez euforie), pak zajisté pozor.
Že by šla v depresi vnímat krása? Jistě, jde to, za slzami, bolestí, strachem, vnímat krásu. Kdepak byla? Že jsem ji skoro nevnímala?
Co se zdá, je sen. Jaká je skutečnost? V čem je doktorova ošklivost? Jó, bere ti z těla vzorky a ono to je ošklivé? Tak zavři oči, neuvidíš ho.
Já se taky na svou zubařku při vrtání do živýho nervu nedívala.
No nic, nerozuměla jsem tomu komentáři, tož mi nezbývá, než se omluvit. I když proč? Omlouvat se za bezmoc nepochopení. Eh, kdysi ....bylo nebylo.....

17 Lydie Lydie | 22. února 2014 v 15:06 | Reagovat

Přeji k Vašemu dnešnímu svátku všechno nejlepší. Hlavně dobré nápady,ať máme co číst.

18 Petr Kukal Petr Kukal | 22. února 2014 v 18:41 | Reagovat

[17]: Moc děkuju, Lydie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama