Růže pro básníka

19. března 2014 v 22:37 | Petr Kukal
Středa
Nedává to žádný smysl. Zítra mě čeká rozhodně nejdůležitější pracovní pohovor od chvíle, co jsem na podzim opustil dosavadní zaměstnání. Jeho součástí je taky prezentace prostřednictvím interaktivní tabule. Žádnou prezentaci zatím nemám a interaktivní tabuli jsem neviděl nikdy blíž než ze tří metrů. Tedy pokud to interaktivní tabule byla - nevím pořádně, jak to vypadá. Místo toho, abych si pustil e-learningový kurz o tom, jak se Smart board ovládá, nebo si aspoň nějakou prezentaci nachystal, píšu blog. Moc mě to uklidňuje.


Ale protože současně nejsem úplně šílený, zredukuju dnešní zápis na nejdůležitější událost týdne - páteční školení v Brně. Stejná společnost jako minule, dokonce i část publika už tu seděla před dvěma týdny. Radek, Jana, Světlana. Dva noví kluci, Petr a Libor. To je fuk.

Od autobusu mě tentokrát veze Petr, Radek dal přednost odvozu syna do školky. Nic ho necharakterizuje přesněji než tahle drobnost. Přesto krátce po deváté volá, zda mě Petr vyzvedl, zda je všechno O.K. Mám tohohle chlapa fakt rád. No nic, to je taky fuk.

Když odbočujeme kolem Vaňkovky (kudy jsme původně vůbec neměli jet, ale Petr je lehce nesoustředěný), zahlédnu ceduli Žabovřesky. Sevře se mi srdce jak při vzpomínce na místa, kam jsem chodil na první rande. V Brně - Žabovřeskách žili od října 1932 (po přestěhování z Dalešic) rodiče největšího českého básníka 20. století Vítězslava Nezvala. Do konce života sem k nim jezdil na prázdniny. Řeknu to Petrovi. Mám pocit, že to přijal stejně lhostejně jako další zelenou na semaforu: OK, můžeme jet. Rozhodně nevypadal, že hodlá zastavit, vystoupit a poklonit se směrem k Žabovřeskám.

Když ale přijedeme do firmy, kde školení probíhá, sedne si k počítači a pokouší se slavnou adresu najít. Stále se mu to nedaří.
"Kdes říkal, že to ten Neruda bydlel?"
Zatmí se mi před očima, ale ovládnu se do té míry, že svému rozhořčení dám průchod jen ironickou intonací.
"Nezval. Ne Neruda. Nezval. Vítězslav Nezval. Génius, jehož zná v tomhle městě každé dítě, které se už naučilo číst."
"Jasně. Tak tu adresu."
Bože, Ty to vidíš…

"Hele, je to kousek odsud, to bychom se tam pak mohli stavit, kdybys chtěl."
"Jo, to by bylo fajn," říkám nejlhostejněji, jak dokážu. Tep mám asi 140 a vím, že od téhle chvíle už nebudu myslet na nic jiného. Školení prožiju víceméně v transu, pokud jsem něco vykládal, nevím o tom. Za všechno, co jsem řekl, se dodatečně zříkám odpovědnosti. O polední pauze koupím dlouhou žlutou růži - stojí víc, než stál celý oběd (který jsem neplatil - díky, Radku), ale dal bych za ni klidně pětinásobek. Peníze i cokoli jiného přestaly hrát roli. Možná nestihnu spoj do Prahy, na který mám místenku. Tak ať, říkám si.

Školení ukončím o čtvrt hodiny dřív, Petra nenechám ani vyčůrat. Rozloučím se v urážlivém chvatu. Je mi to úplně jedno, všechny moje socializační okruhy se odpojily. Musím tam být. Každá vteřina, která mě od té chvíle dělí, je zlo.

Nasedám do auta, za pár minut Petr parkuje ve Šmejkalově ulici. K domu č. 112 skoro běžím. Bílá kamenná deska se jménem básníka je umístěna ve výklenku na pomezí dvou domů (112 - 110); na schodech domu 112 stojí starší žena. Kladu růži na horní hranu desky, dotýkám se prsty kamene. Prosím Petra o fotku. Žena se zajímá, od koho růže je.
"To není žádné oficiální kladení květin," ujišťuju ji. "Je ode mne. Miluju ho. Je to největší český básník." Odmítám v této souvislosti používat minulý čas. Je. Už vždycky bude.

"To jste hodný. Můj dědeček a Nezvalův tatínek byli bratranci. Já byla za svobodna Nezvalová. Teď tu bydlíme." Musím se strašně ovládat, abych neotevřel branku a nešel se jí dotknout. Políbit ji. Cokoli. Jsem úplně nepříčetný, chci ji poprosit, zda by mě nepustila aspoň na práh, zda bych se nemohl dotknout schodů, po kterých prokazatelně kráčel Vítězslav Nezval…

Petr na mě bezpečně pozná, k čemu se schyluje, a rychle mě vezme za loket.
"Už půjdeme," říká ženě, ale vlastně to říká mně. "Kolega musí stihnout autobus do Prahy." Loučím se s Nezvalovou vzdálenou příbuznou, nemohu se ale pohnout z místa, Petr mě odvleče násilím.
"Píště," chlácholí mě. "Až budeš mít víc času. Vezmu tě sem." Mluví na mě jako na dítě nebo jako na nemocného člověka. Obojí je správně.

Za hodinu už sedím ve žlutém autobuse Student Agency. Nechci kávu ani kapučíno, nechci noviny, nechci si pustit žádný film, hudbu, nic. Chci tam být, ještě chvíli být v Šmejkalově 112, dotknout se těch schodů, zárubní, prahu… Večer si pak náhodně čtu kousky z Edisona, Signálu času, Akrobata, Zpátečního lístku, Skleněného haveloku.

Je skoro týden po školení a já jsem ještě nevystavil fakturu. Svojí odměnu jsem už dostal. Co mi asi tak mohou dát víc?

Tak mi zítra držte palce, lidi. Ještě si přečtu něco z Básní na pohlednice a ze Hry v kostky a půjdu spát.

Růže pro básníka.


Vítězslav Nezval s rodiči a sestrou v Brně - Žabovřeskách.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. března 2014 v 22:46 | Reagovat

držím palce a ještě si to vše dočtu, chtěla jsem být zase jednou první.

2 Marie V. Marie V. | 19. března 2014 v 22:46 | Reagovat

Krásné.
A zítra to určitě dáte. Držím palec.

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. března 2014 v 22:52 | Reagovat

Víte, že docela dovedu pochopit ten trans, radost, že vás tam přítel vzal. Vidět místa, kde jste strávil mládí a navíc  dům milovaného básníka je zážitek, na který se nezapomíná. Pak jde vše stranou. Určitě se tam znovu podíváte, máte to slíbeno. Na obojí (i tu práci) vám ty palce držím.

4 Petr Kukal Petr Kukal | 19. března 2014 v 22:55 | Reagovat

[3]: Já tam mládí neprožil, Ruženko, jen ten pocit jako při vzpomínce na místa prvních rande byl stejný.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. března 2014 v 23:08 | Reagovat

[4]:Omlouvám se, pochopila jsem to vypadla mi dvě slova- krásné chvilky  mládí-  to pak má jiný význam.Jó, první rande, nesmělé stisky rukou, později první pusa - na to se nezapomíná...

6 babča babča | 19. března 2014 v 23:27 | Reagovat

Zítra budu držet palce.

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 20. března 2014 v 6:33 | Reagovat

Každý máme taková místa. A jsem docela ráda, že jste o tom psal. Mám v Brně synovce, zainteresuju ho k návštěvě tamtéž i k položení nějaké růže. Básníci by měli být dotýkáni třeba jen na stélách...

8 Ludmila Ludmila | E-mail | 20. března 2014 v 18:57 | Reagovat

Chápu vás. V.Nezval a V.Hrabě provázeli moje mládí. A ... Věřím, že tentokrát už pohovor dopadl podle vašich představ.

9 maeror maeror | 20. března 2014 v 22:19 | Reagovat

Nesmírně rád vidím právě tuto Tvojí tvář po dočasnosti napínané k popelavým únavám; už jsem se o ni strachoval.
Je příjemné číst vnitřní požár, je zajímavé pozorovat, jak se zpod vrstvy každodenního prodere na svět výjev vzývání básníka uchváceným básníkem, jak najednou vyhřezne něco tak bytostně nutného, že půl princezny, půl světa nebo půl království nebeského mohlo by zůstat ležet zapomenuto, včetně žlutého autobusu.
Těším se, až budeš mít opět čas, sílu a chuť nechat tu tajuplnou energii proudit svým průtokovým ohřívačem. Protože nakonec se stejně ukáže, že nelze jinak...
Přeji Ti konec šedých dnů.

10 Petr Kukal Petr Kukal | 21. března 2014 v 8:57 | Reagovat

[9]:Děkuju, Michale. Mám v plánu ještě jednu podobnou návštěvu, ještě jedno kultovní místo. Podělím se pak o to, když to vyjde.

11 Láda Láda | E-mail | Web | 30. března 2014 v 11:56 | Reagovat

Na tomto blogu je možné sledovat nitro básníka, tak odlišné od nitra průměrného člověka. Vypjatá citovost se snoubí s vytříbeným smyslem pro krásu slova. Vyjadřování je neotřelé, krásné a přesné zároveň. My, kteří máme problém rozlišit mezi přísudkem a odsudkem, jen zíráme. Má to i svoji stinnou stránku: zabolí ho to, co se nás skoro nedotkne. Poeta kvůli tomu jde do konfliktu často s nedobrými důsledky pro sebe. A tak alespoň na dálku se snažíme básníkovi pomoci s nalezením nového místa...

12 V. N. V. N. | 20. dubna 2014 v 13:01 | Reagovat

Děkuji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama