Plzeňské dny

30. dubna 2014 v 23:58 | Petr Kukal
Středa
Do půlnoci zbývá hodina a půl. Jen ten, kdo píše blog, ví, jak je to málo. Přitom dnes by měl být zápis dlouhý, protože musí zahrnout období 14 dnů, které byly na dramatické i banální události docela bohaté. Bude ale krátký. Jednak že mám tu hodinu a půl, jednak proto, že celý byt intenzivně voní, asi jako ropná rafinérie zachvácená rozsáhlým požárem. Zdrojem té vůně jsem já, ale nemohu hazardovat s časem, takže řešit to budu až po psaní. Sprcha neuteče. (Hanka možná jo, ale protentokrát to risknu.)


Bleskem Velikonoce:

Zelený čtvrtek
Zelený čtvrtek prožiju sekulárně - mám lekci kurzu tvůrčího psaní. Kromě církevních obřadů kvůli ní prošvihnu také vernisáž výstavy obrazů svého kamaráda Milana. Upřímně mě to mrzí. Mea maxima culpa. Aspoň se tu příště pokusím o jeho výstavě něco napsat.

Velký pátek
Den přísného půstu, který se (docela úspěšně) snažím dodržet. Večerní obřady jsou starobyle krásné, žádnou reportáž z nich ale nečekejte. Slíbil jsem spolubratřím, že o kostele už tu psát nebudu. Že už nebudu jitřit jejich city. Jako beránek vedený na porážku, jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa. Znáte to, že jo?

Bílá sobota
Jedeme s Hankou na kolech do skanzenu v Přerově nad Labem na každoroční výstavu Jaro na vsi. Vidíme ji v podstatě v identické podobě podvacáté, expozice v jednotlivých chalupách proto ani nenavštěvujeme. Couráme mezi stavbami, okukujeme ukázky lidových řemesel (řezbáři, dráteníci) a především s potěšením zaznamenáváme novinku, která skokově zvyšuje kvalitu kulturního zážitku: stánek s občerstvením. Zatímco Hanka stojí frontu na klobásu a bramborák, já jdu pro dva kelímky piva. Bodrá manželka vytíženého stánkaře se agilně ujímá pípy.

"Držím to v ruce poprvé," culí se na mě, když bere za páku. Pobaveně na ni mrknu. Když se jí po dvaceti minutách podaří omezit pěnivost natolik, že hladina výšky piva dosáhne bezmála do poloviny plastového pohárku, mrkám na ni v podstatě nepřetržitě. Nervového tiku na levém oku se pak zbavuji další tři hodiny.

Neděle
Velikonoční vigilie začíná ve čtyři ráno, končí v sedm. Cestou do i z kostela potkávám opilce vrávorající z nonstopu. Náš ani jejich pramen útěchy nikdy nevysychá.

Odpoledne jedeme do Sluh k Hančiným rodičům na tradiční nádivku. Tchyně servíruje nesmyslně velké porce. Zvětšují se s každým rokem, v těch posledních už úplně absurdně. Měří každé stáří lásku na deka potravin?
"Přidej si ještě."
"Už nechci, mám co dělat, abych vůbec snědl tohle."
"Tak já ti přidám…"

Pondělí
Tchán stojí před vraty a nespokojeně se rozhlíží ulicí.
"Takovejch koledníků. To mám živit celou vesnici?" brblá nespokojeně. Pamatuju si, že vloni, když zrovna v ulici žádný nebyl, vzpomínal, kolik dřív chodilo dětí na koledu. A dneska nic. Všechno to zkurvili.
Stáří.

Po Velikonocích
V úterý mám čtení v pražské kavárně Maňána. Saša, který mě sem pozval, chtěl Deník muže ve středních letech, ale nakonec čtu raději něco z básní. Jsem tím obrazem vlastního života už přesycený. Unavený sám sebou. Ale možná to vůbec nesouvisí s Deníkem.

Ze středy na čtvrtek zůstávám pracovně v Plzni. Penzion, s kterým firma dlouhodobě spolupracuje, je plný; za svou vlídnou cenu mi zajištují "náhradní ubytování" v Parkhotelu. Jsem z nutnosti stěhovat se trochu rozladěný, nakonec ale pokoj s domácím kinem a minibarem i snídani s výběrem šesti teplých chodů nějak vydržím.

Ve čtvrtek je závěrečná lekce tvůrčího psaní. Všichni jsme trochu naměkko, zvlášť když Michal, jediný mužský účastník, přinese přítomným ženám jako pozornost na rozloučenou květiny a mně auto. Fiata.

V pátek zjistím, že od podstavce, na němž fiat spočívá, vede USB kabel. Vůz sám funguje jako bezdrátová myš. Tedy asi - zatím jsem ho nerozchodil.

V sobotu ani v neděli nenapíšu jediný řádek z knížky, kterou jsem měl nakladatelství odevzdat před měsícem. Nemůžu. Jakmile mi knížku přijmou dřív, než ji dokončím, a dají mi na její odevzdání termín, okamžitě ztratím všechnu inspiraci. Umím psát, jen když nemusím. Z čisté radosti - nebo vůbec.

Od pondělka držím s Hankou fakt hodně úchylnou dietu podle nějaké Buhlarky, co ji Hančina kámoška našla na webu. Za jediný den sním víc ořechů a medu než za dvacatery uplynulé Vánoce. V úterý mám o kilo víc. Přesto plánuju vytrvat.

Z úterý na středu spím v Plzni. V partnerském penzionu je tentokrát volno, obývám tedy pokojíček jako dlaň s okny na frekventovanou silnici. Snídám ořechy s medem, ještě v poledne si ve firmě ohřeju připravené zelené fazolky. Cestou z práce už si ale koupím grilované kuřecí stehno (drůbež je dietní, utěšuju se), večer pak šest deci vína (spaluje tuky) a pizzu. Ta je tučná, mastná a nespaluje nic. Báječně si ale pochutnám. Vaničku medu, co jsem si ráno v dobrém předsevzetí koupil na benzínce, hodím s gustem do Radbuzy. K snídani si dám míchaná vejce, dva párky, teplý toast s marmeládou a čtyři druhy sýrů. Rozvalím se na židli v jídelně, povolím si pásek a dám si dvojité kafe. Jsem spokojený tlustý chlap.

Kolegyně, která mě dnes zaškoluje do dalších činností, se na závěr instruktážní dvouhodinovky nenuceně zeptá, proč jsem tak dlouho neaktualizoval blog. Šokovaně se jí ptám, odkud ho zná.
"Z Deníku muže ve středních letech," odpovídá bezelstně. Nasucho polknu. Na kolik dalších lidí ve firmě od teď už nemohu nic moc hrát? říkám si.

Večer ohníček ve Sluhách - jsou čarodějnice.
"Mám tam hodit ty tácky?" ptá se tchyně s komínkem polystyrenového nádobí v ruce tchána.
"Jasně, to čoudit nebude," ujistí ji ten znalec syntetických polymerů dřív, než stačíme zakročit.
Když se dým trochu rozplyne, vzkřísíme mladšího syna a jeho partnerku, která s námi předvečer prvního máje tráví (to je v danou chvíi bolestně přesné slovo) a jedeme domů. Všichni smrdíme jak ropná plošina.

Je za deset minut půlnoc, pověsit to do redakčáku trvá tak osm minut. Snad to stihnu. Na nic už není čas. Na viděnou za týden. Snad. Teď jdu do vany.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radka* Radka* | 1. května 2014 v 6:38 | Reagovat

Vy jste hotový sprinter, co se týče psaní z čisté radosti. A zaručeně Vás paní Skleróza obchází obloukem, když vylovíte zážitky staré dva týdny. Kdybych nesmrděla kouřem jak spáleniště (a to jsem sprchu dala), tak už ani nevím, že včera byly čarodějnice. Těžko poznat, které události byly banální a které důležité, ale četlo se výborně o všech. Přeji Vám dnes hodně štěstí při hledání rozkvetlé třešně :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. května 2014 v 9:47 | Reagovat

Jeden a půl hodiny na blogování před půlnocí. Chachááá. Včera jsem dopíkala na plechu koláč a "jen tak nahlídla" na net. Po čase jsem šla po nevůni a našla černý obsah, který je zralý tak na bioodpad. Ale dnes se se mnou bavil i můj hospodář. Ještě sotva mžourá, včera stavěli máju a pak ju "hlídali" - dolezl před půlnocí rovnou do betle. To o tom pívu ho probudilo ☺ A o prozrazení blogu jiným. Jak to znám! :-( :-)

3 Petr Kukal Petr Kukal | 1. května 2014 v 18:34 | Reagovat

[1]: Ani jedna, Radko! Věřila byste? Jen jedna už hodně unavená sakura...

4 Lydie Lydie | 1. května 2014 v 18:54 | Reagovat

Pěkně jsem si početla.Už se těším na příště.
Myslím, že nemusíte hledat třešeň.Prý stačí jakýkoliv rozkvetlý strom.To prohlásil můj muž - tak mu to věřím.Nám na zahradě ještě kvetou jabloně.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. května 2014 v 22:39 | Reagovat

Před domem nám kvetou stromy, ale muže bych tam nedostrkala. Tak větévka bezu musí stačit doma.
Když já se tak musím smát některým vašim zážitkům. Člověk bývá ,,dobrá" duše, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama