Deník druhý červnový

18. června 2014 v 22:34 | Petr Kukal
Středa
"Přiznej se, lumpe, žes brečel jen tak pro legraci?!" táže se polní kurát Otto Katz po kázání Švejka, který to bezelstně přiznává. A tak i já. Někdy se tvářím, že píšu Středník pod vlivem sedmičky vína - a ne. Mám ve skutečnosti sotva čtyři deci. Píšu to jen tak pro legraci. Dneska je to ale fakt, od Mikeše jsem se vrátil až povážlivě vláčný. Tři dvanáctky jsou v tomhle teple zjevně moc.


Opilost se u mne projevuje řadou symptomů. Usilovně spisovnou češtinou, zjitřenými emocemi a používáním slov, jako jsou "symptomy". Taky nutkavou potřebou psát. Dělat text. V opilosti každý ztrácí zábrany a tíhne k tomu, co ho primárně těší - bez ohledu na dobré vychování. Někdo dotírá na ženy, někdo se pere s muži a někdo přístolní společnosti káže, že marnost je nad marnost a všechno je marnost. Já dělám text. Písmenka. Úplně to miluju. Občas to působí na ženy a občas se za to chce se mnou někdo prát. Ale stejně to dělám. Přestože je to největší marnost ze všech. Jestli je na světě něčeho dost, tak slov.

Středa
Organizuju vůbec první seminář v nové práci. Mou rolí je ho jen zahájit a zakončit, střeva obstará podmanivá zlatovláska. V učebně jsem o hodinu dřív, abych všechno připravil, aby všechno klaplo. Kontroluju instalace, počítač, interaktivní tabuli. Školím devět let, střízlivým odhadem jsem zahajoval aspoň sto seminářů. Přesto cítím neklid, za který se sám před sebou stydím.

Deset minut před začátkem si beru tašku s oblečením a jdu se na toalety převléct. Opatrně čechrám bílou košili, rozkládám kalhoty od obleku. Kabinka je ovšem stísněná, nemám kam odložit triko a džíny, které jsem si svlékl. Slyším kroky mířící k pisoárům. Se zatajeným dechem nehnutě stojím, dokud neznámý zase neodjede. Minuty neúprosně ubíhají. Když přesně v čase začátku vtrhnu zpocený a náležitě pomačkaný do učebny, všichni účastníci, i kolegové, kteří se přišli podívat, jak mi to půjde, už tam jsou. Z deseti připravených vět tři zapomenu a čtyři spletu. Celé to vypadá jako začátek nějaké hodně veselé estrády. Můj outfit vrchního tenhle dojem jenom umocňuje. Utešuju se pravdami, jako že každý začátek je těžký, ale moc to na mě nezabírá. Malomyslně celou dobu kurzu hraju Dobyvatele. Získám čtyři lebky.

Čtvrtek
Přes den pracuju doma, večer jedu na firemní grilování. Pozvala mě na něj společnost, kde jsem dřív působil jako vedoucí školicího střediska. Máme nadstandardně dobré vztahy - ředitel je můj blízký kamarád a jeho asistentka je moje blízká manželka. Vrcholem večera je chvíle, kdy nám krásná šéfka marketingu čte vzkazy, které jí posílají návštěvníci internetové seznamky. U jednoho zvlášť úchylného se na mě Hanka dlouze a zkoumavě zadívá. Nepatrně zavrtím hlavou. Co si o mně myslí, proboha? Instrumentál bych na pozici jmenné části verbo-nominálního predikátu nikdy nepoužil!

Pátek
Návštěvy škol. Základky, střední. Začínám si uvědomovat další, dosud nepoznaná úskalí téhle práce. Tři kafe během dvou hodin (své ranní v to nepočítaje) jsou docela dost i na mě. V poledne nasedám do auta s očima jak tenisáky, na benzínce si pak dávám pro zklidnění RedBull. No co, omrzlého musíte taky nejdřív nechat aklimatizovat v lyžárně, než ho posadíte ke kamnům.

Sobota
Kamarádka Petra slaví narozeniny. Její věk stále začíná trojkou, což mi přijde jednoznačně nemravné; kupodivu neprojevuje ani špetku studu. Než zdrbneme všechny známé, je čas k odchodu. Auto, jímž nás přátelé do restaurace na periferii města přivezli, ale odmítá nastartovat. K velkému pobavení zbytku hostí se jej tedy pokoušíme roztlačit, nakonec voláme dalšímu z kamarádů, aby nás odtáhl. Pochybuju, že v sobotu v devět bude moci řídit, překvapivě ale nic nepil. V danou chvíli to samozřejmě vítáme, přesto si celou cestu kladu řadu znepokojivých otázek po smysl jeho života. Co by byl bez tramínu můj život, co by byl? Tak nějak to psal Seifert, ne?

Neděle
V kostele, kde sedávám důsledně v poslední lavici boční lodi, abych své bratry a sestry čtoucí Středník příliš nedráždil, ke mně přijde kamarád těšící se ve městě i ve farnosti (právem) velké vážnosti a zve mě na odpolední oslavu svých narozenin. Jeho věk začíná šestkou, což mi naopak přijde velmi vkusné. Do zámecké restaurace se dostavím s lahví vína, balíčkem karet a kubánským doutníkem - hlavními artefakty opanujícími jeho kubistické obrazy. Milan je fajn. Odtáhnout z hospody by mě v sobotu nemohl ani ve tři odpoledne, ale je vážně fajn. Pozoruju ho, jak si po vzoru Franzce Josefa kroutí šedivý knír, a cítím s ním velkou spřízněnost.

Pondělí
Návštěva metabolické porady. Docent Kužela mě jako sup uloví hned na prahu ordinace a vleče mě k váze. Protože už sem ale nějaký čas chodím, jsem připravený. Doklady, peněženku, klíče a oba mobily jsem si už v čekárně přesunul z kapes kalhot do saka, které stačím odložit. Nezdá se to, ale je to skoro kilo k dobru. Na sobě mám nejlehčí plátěné kalhoty a košili s krátkým rukávem. Jinak nic. Nic! Díky této strategii a díky tomu, že přístroj váží s přesností na 100 gramů, začíná má váha stále sedmičkou. Když to lékař zapisuje, vzpomenu si na Baťu. Určitě by se mu to líbilo.
(Toho hajzla, co vynalezl BMI, bych chtěl někdy vidět naživo. Vsadím se, že to je nebo byl žlučníkář.)

Úterý
Mám pocit, že jsem vystřízlivěl. Ne v úterý - teď. Je skoro deset, Hanka s Petrem co chvíli ječí u fotbalu (je ho teď v televizi nějak podezřele moc, mám pocit, že se něco kolem tohohle sportu děje) a já už si nebyl přes hodinu dolít víno. Od teď je to zas sterilní, neškodné čtivo. To jen na okraj.

Porada ókáček; do pražské centrály dorazí nejvyšší nadřízený. Nejsem úplně vyděšený, ale nejistý jsem. Největší pedagogické nakladatelství v zemi nevybuduje někdo, komu vlhne zrak dojetím nad zmatkařem, který pět minut před začátkem semináře hraje nahý "štronzo" na chlapeckých záchodech. Firemní mytologií opředený businessman ale celou dobu vystupuje věcně, korektně a vstřícně.

Porada skončí ve tři, ókáčka se rozjedou po republice; já zůstanu a ještě chvíli dotahuju resty. Když v pět odcházím, přes prosklené dveře zasedačky zahlédnu nejvyšší management u dalšího jednání. Počítám, že mě nikdo z nich neregistruje, přesto automaticky lehce kývnu hlavou. Majitel vydavatelského impéria zvedne ruku a zamává mi.

Středa
Perlička z prezentace na jedné škole. Ředitelka pohrdlivě zpochybňuje přínos interaktivních učebnic.
"Tohle všechno mám na cédéčkách," poučuje mě. "A patnáct let mi to výborně slouží."
Před patnácti lety stály na Manhattanu věže Světového obchodního centra, Jaroslav Rudiš nevydal ještě ani jednu knihu a neexistoval facebook. O jakém světě asi učí tahle kolegyně děti ze svých cédéček? Naše interaktivní učebnice dokážeme aktualizovat do týdne. Zeměpisář to v pátek večer zavře a v pondělí ráno si stáhne mapu, na které jsou jiné státy.

No nic, tohle nemá být promo - na to si možná založím jiný blog. Na tomhle se za týden sejdeme nad dalšími blbinami. Klidné dny, přátelé.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. června 2014 v 23:11 | Reagovat

Dnes se v tom trošku ztrácím. Je to nezvyk - mít konečně funkční internet, co nepadne třikrát během četby takovéhoto článku. Jak vidím, už v tom zase jedeš...

2 Radka* Radka* | E-mail | 19. června 2014 v 5:10 | Reagovat

Občas máte na čtenáře negativní vliv, vstala jsem o trochu dříve (4:40) s úmyslem jít si zaběhat, místo toho tvrdnu u počítače a přemítám o nedopité láhvi tramínu červeného od Spěváka z Velkých Bílovic, který mne spolehlivě přiková k podlaze po třech deci. Opilá učitelka je opravdu trapné klišé, zvláště týden před prázdninami, raději budu vypadat uštvaně, což po dvou kilometrech klusu nemůže jinak dopadnout. Středník si přečtu ještě jednou večer v tramínově společnosti, předpokládám, že účinek textu bude rázem pozitivní .

3 Petr Kukal Petr Kukal | E-mail | 19. června 2014 v 7:32 | Reagovat

[2]: Milá Radko, také Váš ranní komentář měl na mě neblahý vliv. Představil jsem si, jak běžím, a to dokonce v pět ráno, a má psychická kondice se prudce zhoršila. Mátožně jsem do sebe naházel svou ranní sestavu: lecitin na paměť, Nebilet a Procoralan na srdeční frekvenci Rytmonorm na arytmii, Guajacuran na úzkost, lecitin na paměť a Novlagin jen tak pro legraci. Jo a lecitin na paměť. Pak jsem šel ještě chvíli spát a zdál se mi hrozný sen, jak  někam běžím dva kilometry. Probudil jsem se zbrocený potem, dal si kafe, Redbulem zapil lecitin, vyškrtl z dnešních návštěv sportovní gymnázium a vrhám se do procesu. Přečtu si to o tom běhání zas večer po láhvi růžového zweigeltrebe  - doufám, že účinek bude o něco pozitivnější.

4 Kamča Kamča | 19. června 2014 v 7:34 | Reagovat

Možná blbinky, ale příjemně se čtou:). V lehké opičce se opravdu píše lépe:) Příjemné dny ve tramínově společnosti.

5 babča babča | 19. června 2014 v 8:12 | Reagovat

[3]:Vidím, že na to, abyste nás pobavil, nemusíte v sobě mít ani deci. Předpokládám, že víno nesnídáte :-)

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. června 2014 v 15:21 | Reagovat

Tak jsem přišla na to, proč nepíši tak fundovaně jako vy. Nepiji víno, ba ani přes den nic podobného. A večer, když si dám štamprli , tak na spaní a ne na psaní.
Ale čtu toto odpoledne, tak se mohu jen usmívat a ne něčeho nepříjemného strachovat. Spolehlivě jste mne pobavil.

7 Radka* Radka* | E-mail | 19. června 2014 v 21:28 | Reagovat

[3]: Tramín červený klokotající v mém řečišti nejspíše neomylně odhalil jistou spřízněnost s Vaším textem. Mám Vám vyřídit, že je rozverně vtipný, aniž by pozbyl schopnost sebemrskačské ironie a jemné rafinované inteligence. Já tedy nevím, podle mě jsou moraváci ukecaní jak bryndák, co taky čekat za moudro od ročníku 2011.

8 Láda Láda | E-mail | 19. června 2014 v 22:06 | Reagovat

Co to je "pozice jmenné části verbo-nominálního predikátu" sice nevím, ale instrumentál bych tam taky nikdy nepoužil.

9 Petr Kukal Petr Kukal | 20. června 2014 v 9:45 | Reagovat

[7]:  Že vašemu tramínu srdečně děkuji :-)

10 Agáta Agáta | 20. června 2014 v 18:44 | Reagovat

Před patnácti lety neexistoval facebook a jak nám bylo...

11 Petr Kukal Petr Kukal | 20. června 2014 v 18:48 | Reagovat

[10]: Pro mě neexistuje ani teď - neumím si na něm založit účet :-). Ba ne, možná bych to uměl. Ale vlastně nechci...

12 Agáta Agáta | 20. června 2014 v 18:54 | Reagovat

Nic proti Frausovi, ale pořád strašně spěcháme. Není naše snaha se aktualizovat trochu zvrhlost?

13 Petr Kukal Petr Kukal | 20. června 2014 v 19:45 | Reagovat

[12]: Ale takhle to není. Fraus vývoj neurychluje, jen na něj reaguje. Nemůžeme děti uvádět do světa, který pominul, jen proto, že na něj nostalgicky vzpomínáme, protože se nám líbil. Oni přece mají právo v dospělosti vzpomínat na ten svůj, ne na ten náš.

14 Agáta Agáta | 20. června 2014 v 20:05 | Reagovat

Nesouhlasím. Nejde o nostalgii, ale ukotvení. Je to na delší debatu. Mám na mysli hlavně to, že bez pevných základů věž hnaná do nebes nedrží pohromadě.
Bude možné vůbec vzpomínat na svět, v němž se s dobou nešlo, ale běželo? Rozjetý vlak jistě nezastavíme, to bezesporu. Ale zásadně nesouhlasím s (promo) myšlenkou, že už se nedá učit "postaru".

15 Petr Kukal Petr Kukal | 20. června 2014 v 20:25 | Reagovat

Ale to nikdo neříká, že ne? Nemluvíme tu o tom JAK učit, ale CO, viďte? Neříkáme, že s tabulí a křídou děti nic nenaučíme. Mluvíme o tom, zda máme děti učit z map, na kterých je Socialistická federativní republika Jugoslávie. Pevné základy dětem nedá to, že je naučíme sluneční soustavu, v které je Pluto. V tištěných učebnicích starých 15 let Pluto je. V těch interaktivních zmizelo týden poté, co se astronomové dohodli, že to není plnohodnotná planeta. Jak přesně tahle příšerně propagační myšlenka děti poškodí?

16 Agáta Agáta | 20. června 2014 v 20:46 | Reagovat

No ono Pluto tuším nikam neodlétlo. Stále je na místě, jen ho vědci přehodnotili z planety na malé těleso. Což dokáže informovaný pedagog žákům sdělit i bez interaktivní učebnice. Mmch. kolik z nových informací je výsledkem "dohody" vědců? Jestli se nemýlím, hodnotí učebnice pro ZŠ, Frause nevyjímaje, výraz "kolik" jako číslovku, ale jde o číselné zájmeno. Podobně se druháci setkají v moderních učebnicích s proprializací apelativ (velmi vhodná látka pro daný věk!) a nutí se jim, že krtek nebo čarodějnice se píše s velkým písmenem.
Už mlčím. Sejděme se na jiném blogu ;)

17 Petr Kukal Petr Kukal | 20. června 2014 v 20:55 | Reagovat

Jistě, máte pravdu. Pokud je v učebnicích Nakladatelství Fraus (ano, Nakladatelství je součást vlastního jména té instituce) "kolik" zařazeno mezi číslovky, svědčí to jednoznačně o tom, že interaktivní učebnice jsou zvrácené. Navrhuji, aby bylo sídlo Frause vybombardováno, zaoráno a posoleno jako Kartágo. Zaměstnance bych prodal do otroctví. Ty, kdo napíší Krtek s velkým K, bych za úsvitu popravil.

18 Eva Eva | 25. června 2014 v 21:32 | Reagovat

Ahoj Petře, já taky pouštím z cédéčka autorskou recitaci Na břehu řeky Svratky...doufám, že zařídíš, aby byla v učebnici, jsme partnerská škola... :-)

19 Petr Kukal Petr Kukal | 25. června 2014 v 22:00 | Reagovat

[18]: Jistě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama