Nepovedený blog

4. června 2014 v 22:18 | Petr Kukal
Středa
Měsíc jsem nenapsal blog. Pohltila mě práce. Business, chápete. Brífinky. A tak dále. Jsem z toho všeho tak vyděšený, že na žádné zápisky nenacházím sílu. Dělám teď v nakladatelství, moje pozice se jmenuje "nové pražské ókáčko". Tak jsem každému představován a tak se každému představuji. Petr Kukal, nové pražské ókáčko. Jako bych byl letadlo.


Samozřejmě se zdráhám napsat, v jakém nakladatelství to pracuju. Nevím totiž, co by tomu pan Fraus řekl - zaměstnat trvale zmateného stárnoucího básníka bez znalosti jazyků, jemuž v akreditovaném testovacím středisku naměřil 96% podíl introverze v osobnosti, asi není vrchol personalistické prozíravosti. Přesto tam jsem. A nestíhám psát blog.

Přitom se toho tolik stalo. V mém životě, v Hančině, v životě našich kluků. Třeba Jirka: Má zkouškové období, ale celé dny tráví v kavárně Mamacoffee. Úplně se zbláznil, je schopný trčet tam od rána do zavíračky. Taky už zná všechna tamní kafe, ví, které je neokázale, rafinovaně lahodné a které je jen navoněná bída. Zašlo to už tak daleko, že někteří hosté jeho erudici odhalili a přímo ho žádají o radu. Nedává to znát, ale myslím, že je na to trochu pyšný. Na druhou stranu to pořád není úplně dokonalé. Když jsem tam byl posledně, zapomněl mi ke kávě přinést vodu. A když přitáhne v jedenáct z odpolední směny, je zralý akorát tak do postele. Kdy se učí na zkoušky, nemám tušení.

Petrovi bude za tři týdny osmnáct. Jsem rád; objednávka "jedno pivo a jedno malé", kterou jsem poslední půlrok recitoval u pípy v Šipce, zatímco Petr přešlapoval na zahrádce, byla krajně trapná a uváděla do rozpaků výčepního i mě. Není to úplně košer, já vím. Ale některé věci si chlap s otcem mohou říct jenom nad pivem. Když měla před čtrnácti dny osmnáctiny Petrova dívka, byli jsme na ně s Hankou pozvaní. Moc milá zahradní párty: opékané sele, koláče a dorty, několik sudů piva. Co jsem si tam jako chlap s chlapem říkal s půvabnou blondýnkou nad pátým půllitrem, by mě doteď upřímně zajímalo.

Nejčerstvější zážitek mám ale z víkendu, kdy jsme měli sraz gymnaziální třídy 25 let po maturitě. Sraz po čtvrt století, to je naprosto mimořádná příležitost být nesnesitelně sentimentální, nostalgický a nevkusně se na stránkách blogu dojímat. Když jsme pětadvacetiletý sraz měli před čtyřmi lety se základkou, využil jsem tenhle potenciál myslím dokonale. Takže i do restaurace V Pivovaře jsem vcházel s velkými očekáváními. Zklamání pak bylo tím větší.

Co ve mně zůstává jako základní vzpomínka na ten večer, je pocit šokujícího odcizení. Jako bychom všichni po čtyřicítce překročili bludný kořen a nedokázali už trefit zpátky. Sešla se nás sotva polovina třídy (ještě minule byli skoro všichni), která se rychle rozpadla v malé skupinky. Třídní učitelku organizátor srazu sice pozval, kytku pro ni ale nezajistil - Hanka ji narychlo běžela koupit. Ještě že v Poděbradech je květinářství otevřeno i v sobotu večer, jinak bychom jí dávali některé z těch košťat z benzínky. Tahle drobnost jako by v sobě shrnovala celý duch srazu: Cítíme, že se to má, ale v zásadě jsme k tomu lhostejní.

Základní konverzační témata byla akademická - nejvíc se řešilo, kdo kde právě promuje. Dostupnost titulů je tak obrovská, že si je teď pořizují masově úplně všichni; asi tak, jako si v osmdesátých letech teenageři pořizovali trička se Sandokanem. Ti, jejichž jméno titul dosud nezdobí, využili srazu k dohodě o tom, za kolik jim ti titulovaní napíši diplomku. Že je to nemorální? Ale jděte. Na MUP nebo na UJAK je to úplně jedno. Když jsme byli malí, hráli jsme si na četníky a zloděje nebo na doktora. Teď jsme velcí a hrajeme si na vysokou školu. A když to někdy náhodou drhne, zahrají si studentky s profesory na doktora a studenti na zbojníky, co chudým dávají.

Zbytek konverzace vyplnily detaily rozvodových řízení a výměna kontaktů na urology, gynekology, chiropraktiky a neurology. Klíčové informace středního věku.

Nejvychovanější spolužáci pozřeli cesar salát a dvojku vína a v sedm se rozloučili, průměr si dal kuřecí nudličky, panáka na cestu a v devět vypadli a my nejzoufalejší jsme u tataráků a piva jeden na druhého machrovali do jedenácti. Když jsem se pak druhý den ráno probudil, věděl jsem bohužel až příliš jistě, že ta divná pachuť na patře není jen z mizerného místního piva a syrového hovězího. Všichni jsme nějak zestárli. A nějak jsme uvnitř zhnusněli.

A neměl tohle být náhodou veselý zápis na oživení hibernovaného blogu? Měl, že jo? No jo. Tak třeba příště, to tu napíšu pár slov o svých návštěvách škol. Někdy mi z toho všeho jde hlava kolem. Mějte se pěkně, lidi, a na viděnou za týden.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Míra Míra | 4. června 2014 v 22:45 | Reagovat

Držím palce k přežití pracovního procesu. A s těmi tituly je pravda. Vidím to kolem sebe. Jeden den ještě obyčejný blbec, druhý den už blbec s titulem. To je fofr, to je inflace a degradace titulů zároveň.

2 Radka* Radka* | E-mail | 5. června 2014 v 6:59 | Reagovat

Já si početla podnětně, pěkně se mi rozjely závity hned po ránu :-. Šikovně Vám to s tou prací vyšlo, knihy a pedagogika dohromady, to Vám musí vyloženě sedět, ovšem neznalost jazyků v tomto případě docela pobavila. Nicméně jste u knih. Může se stát, že učebnice zůstanou poslední baštou těch papírových. Při milodarech, které stát na vzdělávání poskytuje, těžko čekat, že se třídy v dohledné době masově vybaví tablety. Díkybohu za to, obávám se, že by jinak některé děti knihu vůbec nevzaly do ruky.
Po titulu nijak netoužím, ale nějaké ty informace navíc by bodly, mám smůlu, učit učitele asi není žádný kšeft (nebo ano?). Ovšem kdybych přeci jen měla tu drzost a zatoužila po studiu na Karlovce, musela bych najet na třífázový trénink. Tu stovku bych možná dala, ale v bazénu bych, ač se to zdá prakticky nemožné, zaručeně vyhořela.
Těším se na čtení o školách, doufám, že to nebude až o prázdninách, mám na chalupě děsně pomalé připojení ;-)

3 babča babča | 5. června 2014 v 8:42 | Reagovat

Na další srazy už přijde spolužáků víc.  Potřeba vzpomínat na mladá léta narůstá s věkem spolužáků :-). Já jsem ty své vždy vnímala jako mladší než stejně staré
spolupracovníky. Snad to souvisí s tím, že jsem je znala jako "puberťáky" a ten pohled tam zůstane napořád.

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 5. června 2014 v 9:42 | Reagovat

Ten pocit souvisí zřejmě skutečně se zjevnou degradací titulů. Je to až tak zlý? Proto to rozladění. Už máte těžké zkušenosti za sebou a ve škole jste většinou byli spolu mnoho let. A byla to léta spíš radostí, malin nezralých. Možná jsi přetížený, že ti to tak přišlo. Může to tak být, příště ale zase nemusí. Já bych tam už asi nešla, ale každý jsme jiný. To říkám i pod vlivem toho, co jsem zde teď četla. Však budou srazy i ze školy, ne? Tam je to čím dál lepší... :-)

5 Lydie Lydie | 5. června 2014 v 16:26 | Reagovat

Třídní srazy.....je to zvláštní, ale opravdu čím jsme starší, tak se nás schází víc.Bohužel přibývá i těch,kteří  už nikdy nepřijdou.Zítra jedu také na sraz ...48 let od maturity.Nějak ten čas rychle utíká.

6 Lída Lída | E-mail | 5. června 2014 v 20:59 | Reagovat

Tak už mi to nezapaluje. Na to, co představuje funkce "okáčko" jsem nepřišel.

7 Petr Kukal Petr Kukal | 5. června 2014 v 21:12 | Reagovat

[6]: Ani jste nemohl, Láďo, je to interní označení. OK - odborný konzultant.

8 Láda Láda | E-mail | 5. června 2014 v 21:57 | Reagovat

Tak to vypadá zajímavě. Takového člověka by měli nechat v klidu, ať si bádá nad rukopisy, a pak ať v jednom odstavci o tom řekne něco moudrého.

9 Petr Kukal Petr Kukal | 5. června 2014 v 22:04 | Reagovat

[8]: I vy naivko... :-)
Víte, komu se za první republiky říkalo cesťák?

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. června 2014 v 22:54 | Reagovat

Hlavně, že máte práci. S tituly my starší už si hlavu neděláme. Ve třídách jsme měli 7 lékařů, několik ing., dipl.technika (ten jím byl v Německu) a nepamatuji si, že by se tím někdo někdy při setkání zaobíral. Jsme pořád děckááá, holky, kluci a čím jsme starší a je nás méně, tak se vidíme raději. Několik let se nás parta Zábřeh a okolí schází každý měsíc. Nejen baby, ale přidali se i kluci a hned je veseleji. Je fakt, že těch kantorek 4 a kantorů 2 je tam nejvíce , pak 4 účetní- administrativa, 1 prokurátorka, 1 porodní asistentka,scházíme se, jak kdo může přijít. Snad proto ta setkání bývají kamarádská a to bude letos už po 56 letech po maturitě a 20.6. setkání osmých tříd , ach jo. Bývám tam od začátku do konce- svolávám a zajišťuji to. Dokud tam byli profesoři (zůstal 1), kytičku a pohoštění dostali vždycky. My jsme si jich vážili a mezi sebe zvali na každé setkání.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. června 2014 v 22:57 | Reagovat

Za výraz kantor se omlouvám, vím, že se má psát učitel, ale my to tak říkali s pokorou a úctou, dokonce s láskou, protože jsme je měli rádi- ku podivu téměř všechny. Zvlášť naše třídní profesory, matikáře, ruštinářku.

12 vlk vlk | 5. června 2014 v 23:53 | Reagovat

To mě někdo štípněte. Mám vlčí mhu, nebo vyšel středník? Jsem z toho zmatený. Nemáte někdo kontakt na neurologa?

13 Petr Petr | E-mail | 1. července 2014 v 22:20 | Reagovat

Co jsem si tam jako chlap s chlapem říkal s půvabnou blondýnkou nad pátým půllitrem, by mě doteď upřímně zajímalo ... to je výborný :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama