Skupina uprostřed

9. července 2014 v 18:53 | Petr Kukal
Středa
Potřebuju psát. Někdo potřebuje jet jednou ročně k moři, protože mu to dělá dobře na plíce a na lupénku, někdo si vyplavuje endorfiny při běhu podél řeky a já potřebuju psát. Udělat nějaký delší beletristický text. Jsem už unavený z toho, kolik nenapsaných slov s sebou tahám. Což sem píšu pro případ, že by to četl Viktor Debnár z Institutu umění, co rozděluje literární stipendia.


Ve skutečnosti ho ale číst nebude. A i kdyby jo, tvůrčí pobyt v Hamburku nebo v Sofii stejně dostane někdo, kdo umí pořádně anglicky, přednáší na dvou fakultách a má Magnesii Literu. Nebo je alespoň "vysokoškolským inženýrem" bez zaměstnání, jehož finanční potíže vydají na dokumentární film. Umět si v Londýně nanejvýš objednat kafe (a mít na něj) je v každém ohledu diskvalifikující. Měsíc klidného času na psaní v příštích třiceti letech asi mít nebudu. Ale vždycky ještě budu mít blog!

Čtvrtek
Ráno mi Hanka píše mail; četla včerejší Středník a líbil se jí. "Po dlouhé době tam nejsi ani jeden den opilý," konstatuje radostně. Nevím, co si představuje, ale soudím, že právě tenhle fakt atraktivitu blogu nijak zvlášť nezvyšuje - čtenáři jsou zvyklí na své jistoty. Jak se nakonec ukáže, většinový vkus návštěvníků svých stránek jsem odhadl poměrně přesně: Ohlas v komentářích je nejmenší za posledních 10 měsíců. Slibuju si, že podobnou amatérskou chybu už neudělám. A slib dodržím. Slovo dělá muže.

Pátek
Připravuju se na pondělní školení v Plzni: Píšu prezentaci, čtu odbornou literaturu, stahuju obrázky a schémata. V mezidobích horečně koresponduji s vydavatelem svojí poslední knížky, jehož se pokouším odradit od záměru celý náklad s výjimkou autorských a recenzních výtisků rozdat. Zařazení na e-shop nějaké větší distribuční společnosti je jediná cesta, jak knížku dostat k případným zájemcům mimo region, argumentuju zoufale. Nakonec zabere jednoduchá statistika: Firemní klíčenka nebo hrnek objektivně potěší 25.000 x víc obchodních partnerů než jakákoli knížka poezie.

Sobota
Hančin strýc slaví 80. narozeniny, odpoledne k nim jedeme na oslavu. Je krásně; kolem stolů rozestavěných na zahradě pod rozložitým ořechem vládne velmi milá atmosféra. Přesto se společnost s postupujícím časem spontánně rozdělí na tři víceméně uzavřené skupiny - podle generačního klíče. Z té nalevo k nám občas zaznívají věty: "Takový máje už dneska nejsou, už to ti mladí neumějí," případně "Dřív se točily tak krásný filmy, a dneska nic." Všechno, co bylo, bylo lepší než to, co je. Stáří nedefinuje žádný konkrétní věk, uvědomím si. Stáří - to je tohle přesvědčení.

Ze skupiny napravo zní, smích, křik, vtipy, hlášky, smích, smích, smích. Zvonivý hlas Hančiny dvacetileté neteře. Tak krásný holky za našich časů snad vůbec nebyly, říkám si. Něco tak krásnýho jsem určitě nikdy neviděl. Střední věk. Jsem tu správně.

Neděle
Po kostele jsme měli jet na Šrámkovu Sobotku, ale Hanka se špatně podívala na web. Pořady, které nás zajímaly, sice probíhaly v neděli - jenže minulý týden. Okamžitě využiju situace a navrhnu náhradní program - celodenní výlet. Za normálních okolností by ho Hanka chtěla podrobně probrat a především revidovat, opravit a doplnit, ověřit otvírací doby, odjezdové časy, předpověď počasí, výskyt klíšťat a dopravní uzavírky. Teď se ale jako zpráskaný pes jen provinile posadí do auta a čeká, kam ji zavezu.

Za 40 minut parkuju na náměstí v Klecanech. Vleču ji na prohlídku kaplanky na zdejší faře (žil a tvořil tu spisovatel Václav Beneš Třebízský), potom dolů k Vltavě, odtud přívozem na druhý břeh a vzhůru na Levý Hradec. Bez řečí absolvuje i komentovanou prohlídku kostela sv. Klimenta, projde se mnou hřbitov (leží tu třeba Miloslav Šimek) a nechá se dlouhé desítky minut tahat kolem zbytků původních obranných valů. V zahradní kavárně, kam potom zapadneme, se dokonce spontánně rozplývá nad záhony levandule. Nakonec je to moc hezký den. Vůbec by nevadilo, kdyby něco pokazila častěji. Dělala chyby, nezvládala, něco nestihla, zasklila, zapomněla, spletla. Prostě kdyby byla jako já.

Pondělí
Vstávám v půl páté, jedu do Plzně, kde od devíti začíná dvoudenní maraton seminářů a přednášek. Já tu školím dva kratičké kurzy prezentačních dovedností; oba dopadnou docela dobře.

Kolem páté odpoledne se přesouvám do penzionu. Mám pokoj s Martinem, ókáčkem pro severní Čechy. Je to zvláštní pocit, už řadu let jsem s nikým cizím nesdílel přes noc prostor hotelového pokoje. Martin je fajn; milý, přátelský kluk. Přesto se cítím nepatřičně. Jsem plachý, uzavřený člověk, je pro mě těžké chodit před kýmkoli cizím v trenkách. Přistihuju se dokonce, že podvědomě zatahuju břicho. Tělocvikář Martin, stále aktivní sportovec, pochopitelně nezatahuje nic. Když ho vidím jít z koupelny, automaticky mi naskočí zkouška z anatomie, kterou jsem skládal při masérské rekvalifikaci: musculus biceps brachii, musculus triceps brachii…

Večer jdu spát. Fakt, nikam nejdu. Tím méně do nějaké hospody U Lízala. Nikdy jsem o žádné takové ani neslyšel. A víno bych si tam nikdy nedal, vína v hospodách bývají hnusná. Mimoto litr bych ho nikdy nevypil, ani kdybychom tam dřepěli do zavíračky. Půlnoční déšť člověka samozřejmě trochu probere, ale na nějakou návštěvu nonstop-baru přesto není ani pomyšlení. Obvykle tam mívají hrozně drahé panáky a čtyři frisca na závěr by to všechno mohla akorát zhoršit. Takže je fakt štěstí, že jsem zůstal v hotelu. Už na to nemám věk. Zpívat ve tři ráno na hlavní plzeňské třídě Kryla, to bych teda fakt nedal. A doby, kdy jsem na obrubě fontány s hlavou vyvrácenou k nočnímu nebi recitoval Nezvalovy básně, mám naštěstí dávno za sebou!

Úterý
Čaj, míchaná vajíčka, plátek chleba. RedBull (poprvé v životě). Káva. Voda. RedBull (podruhé v životě). Náměsíčná cesta po D5. Dlouhý, hluboký spánek. Blog se bude líbit. Čekám aspoň deset komentářů.

Středa
Pracuju z domova, vyřizuju maily, kolem osmé telefonát z Plzně: Zítra je další školení. Ale jen jednodenní, na večeři budu doma. Dám si pak na balkoně skleničku vína a budu se trochu nostalgicky dívat na protější balkon. Paní, co tam bydlí, pro mě nechává na šňůrách pár kousků. Všechno prádlo, které ráno pověsí, je večer suché a ona ho sklidí. Sklidí i fádní, bílé bavlněné kalhotky. Ale troje černé krajkové a jedny titěrné se zlatými proužky tam nechává tři dny v kuse. Jako jiskry pod doutnákem mužské fantazie. Krásná, nevinná hra, kterou hraje s chlapy ze sídliště. Dopiju, a když se zvednu ze židličky, aspoň trochu zatáhnu břicho. Do skupiny napravo už dlouho nepatřím. Ale do té nalevo se mi zoufale nechce.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kamča Kamča | 9. července 2014 v 20:23 | Reagovat

Jsem mile překvapena. Středník opět vyšel, už po týdnu! Navíc na něj nemusím číhat do pozdních nočních hodin. Co více si přát. Jen tak dále, milý autore. Líbí se mi tyto střípky ze života stárnoucího básníka a muže, nebo muže a básníka? Díky za milé čtení.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. července 2014 v 20:26 | Reagovat

Patříš tam, kde jsi. To je pořád dobrý. Já taky zatahuju břicho/cha, když jdu kolem skříně se zrcadlem. A co? Pohled na lepší uspořádání faldů potěší. A komentář o pitivu? Je zde a skoro hned. Dal sis na co jsi měl chuť a taky odpočíval. To jde, to pořád jde. Já si teď jdu nalít čistýho vína. Stáčenýho, ale dobrýho. I tobě přeju - přiznej pití vínka; zde o něm nic nepíšeš, ale je to většinou dobrý pití - doma ;-))

3 Radka* Radka* | E-mail | 9. července 2014 v 20:32 | Reagovat

Střed je fajn, Středník je taky fajn, středa je naprosto perfektní den. Jen ten čas kdyby na nás nezvedal prostředník a nešoupal s námi zprava doleva. Prý je dobré zůstat ve svém středu, dát se zlatou střední cestou a nesnažit se být za každou cenu středem pozornosti (ani v Plzni). Středu zdar :-)

4 babča babča | 9. července 2014 v 20:33 | Reagovat

Ono to nalevo není tak hrozné, jen není  třeba spěchat.
A máte pravdu, čte se to o moc lépe :-)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. července 2014 v 20:47 | Reagovat

Tak jsem na vážkách. Když jsem stará, musí se mi líbit jen všechno minulé? Ono se dá vždycky něco pozitivního najít, ne?
Taky jsem ráda, že ten středník neobjevím až pozdě v noci.Je moc dobré, že cítíte potřebu psát, máme aspoň co číst. Usmívám se jak potrefená a to je náhodou dobré pro duševní pohodu.

6 Muchomůrka Červená Muchomůrka Červená | 9. července 2014 v 22:03 | Reagovat

Pokud nic jiného, snad dnes alespoň přispěju k počtu těch očekávaných deseti komentářů. Nikoliv kvůli vínu (i když to je mi taky sympatické), ale kvůli lehkosti, nadhledu a vtipu, kterými dokážete tak zajímavě a mile podat všechno, co by se nám jinak zdálo jako obyčejné.

7 Ludmila Ludmila | E-mail | 9. července 2014 v 22:42 | Reagovat

Vůbec mě nenapadlo, že komentáře jsou pro vás měřítkem úspěšnosti. Nějak mi připadalo zbytečné vyjadřovat se. Mně se vaše středníky líbí, čtu je se zájmem a ač bych měla být už asi ve skupině na levé straně velice mě zajímá život muže středních let. Porovnávám a bavím se. A někdy trošku závidím a stále držím palce. Kdybyste každý týden potěšil jen pět lidí, je to super, ne? Pište dál, prosím.

8 matka matka | 9. července 2014 v 23:09 | Reagovat

10 komentářů? Ále, zvláštní je, že je i pár lidmi článek ohodnocen, a to plným počtem bodů. Dobrý ne?

9 Láda Láda | E-mail | Web | 10. července 2014 v 15:11 | Reagovat

O teorii tvůrčího psaní nemám ani ponětí. Psaní blogů má tu výhodu, že nikdo nekontroluje, zda to dotyčný ovládá. Každý píše, jak mu zobák narost. Nebo spíše, jak mu prsty narostly. I když náročnější čtenáři poznají, kdo má literárního ducha a kdo nikoliv a příslušný blok vynechávají nebo vyhledávají. Pro mne je první známkou literáta to, co umí vytěžit z drobné příhody. Například já jsem byl taky na oslavě, nikoli osmdesátin, ale devadesátin. Bylo nás tam přes 30. Skupinky se taky tvořily. Dvě skupinky šly hrát bowling, každá na jedné dráze, bavilo je to a bavili se při tom. Věkově byli smíšení, nic z toho nevytěžím. Jedna rodina přijela z Podkrkonoší a manželka se s nimi stále bavila a pak mi řekla proč: "Mluvili stejným nářečím jako se mluví v tvém rodišti." Já pocházím od Poličky. Ale taky z toho nic nevytěžím. Leda vzpomínku, že když jsem poprvé šel do světa a řekl, že soused má dva bejci, tak se mne ptali, jestli neumím skloňovat a já pochopil, že nás to ve škole neučili nadarmo a dával jsem si pozor. Dnes, když přijedu do Prahy či Plně, tak si dávám pozor, abych nedával přízvuk na předposlední slabiku, ale stejně na mne většinou poznají, že žiju v Ostravě. Teď by se měla dát odezva myšlenky "jak zobák narostl", nic mne však nenapadá. A tak to zase není literatura.

10 JVjr JVjr | 10. července 2014 v 18:25 | Reagovat

Desátýý!!!

11 Petr Kukal Petr Kukal | 10. července 2014 v 18:42 | Reagovat

[10]: A je to doma :-)

12 Kamča Kamča | 10. července 2014 v 20:12 | Reagovat

Gratuluji:).

13 matka matka | 11. července 2014 v 9:11 | Reagovat

Nó, ještě bych prosila aspoň jedno ohodnocení, ať je to i tam na 10. Já již hodnotit podruhé nemohu. :-)

14 babča babča | 11. července 2014 v 13:15 | Reagovat

[13]: :-)

15 Tomáš Tomáš | 11. července 2014 v 13:59 | Reagovat

Mně se blogy líbí všechny, ale tenhle obzvlášť. Nejen proto, že jsem byl poprvé na Šrámkově Sobotce a s kamarády jsme do 4 do rána seděli na okruží kašny, do které prý močíval Šrámek.

16 Petr Kukal Petr Kukal | 11. července 2014 v 14:06 | Reagovat

[15]: To je nádherně poetické!

17 Telocvikar Telocvikar | E-mail | 11. července 2014 v 15:01 | Reagovat

Moc se mi to libi, diky za link, pokud mohu, budu sledovat i nadále. Jen houšť, tesat do toho. Hezky den

18 Technik Technik | 12. července 2014 v 15:54 | Reagovat

Tak nevím, mému tátovi je 84. Střední věk už má určitě za sebou, ale často říká, že mu nikdy nebylo tak dobře jako teď. Že by to šlo i jinak než nalevo?

19 Láda Láda | E-mail | 12. července 2014 v 20:04 | Reagovat

Mně je jen 71 let a říkám totéž: Takto jsme se nikdy neměli.

20 Lydie Lydie | 14. července 2014 v 17:25 | Reagovat

Dnes se ten středník opravdu dobře četl.Také souhlasím s otcem Technika - /příspěvek č.18 /.
Lidé šíleně zapomínají,co bylo.
Když stojí skupinka dříve narozených před supermarketem s plným vozíkem a nadává na poměry, tak dávám kontrolní otázku: "Co jste měli ke snídani v dětství?".

21 Lydie Lydie | 14. července 2014 v 17:28 | Reagovat

[20]:Pokračování....
Všichni odpovídají, že bílé meltové kafe a suchý chleba.Jednou jedna paní odpověděla,že měli pouze černé meltové,protože neměli na mléko.

22 Lydie Lydie | 14. července 2014 v 22:16 | Reagovat

[9]:Láďo, ten příspěvek mně připomněl dobu,kdy jsem se učila "vyňatá" slova./Učitelé češtiny raději zavřete oči./
Tatínek mě radil /jeho to tak učili ve škole/, že ve slovech,kde je -ej- se většinou píše - y.Příklad: bejk - býk, mlejn - mlýn, blejskat - blýskat, bejt - být....Tak jsem to říkala i dětem a nyní pro zajímavost i vnoučatům. Zeť prohlásil,že to není "fér".Pochází totiž z Moravy a tam toto pravidlo neplatí.

23 Petr Petr | 8. srpna 2014 v 10:50 | Reagovat

Jel jsem v neděli okolo té kašny (v noci) a také jsem se na tu obrubu posadil. Čúrat se mi nechtělo, tak jsem dumal:
Cupák bych to tady zkusil?
Vyšly mi stříbrné větry.[15]:

24 STEPHAN STEPHAN | Web | 21. června 2015 v 5:21 | Reagovat

pujcka bez dokládání příjmu :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama