Strach z plodů a hnízd

25. dubna 2017 v 11:37 | Petr Kukal
V několika tisících e-mailových schránek dnes přistála zpráva, že jsem obdržel literárněkritickou anticenu Mokrá ponožka. Slavnostně vyhlášena bude 27. 4. v kavárně (pražské!) Strašnického divadla X10. To máme zrovna domovní schůzi, tak nemůžu - ale myslím, že bych si pro ni nešel ani tak. Získal jsem ji za recenzi na sbírku Kateřiny Kováčové "Sem cejtila les". Porota ocenila, že recenze byla pseudoodborná, povýšená a sexistická. Tato informace je dosažitelná všude. Samotný text recenze není dosažitelný nikde. Tak ji sem dávám v plném znění. Nečtěte to, pokud jste těhotní, ještě vám nebylo patnáct nebo máte kardiovaskulární onemocnění.

Díky
Vaše Mokrá ponožka



STRACH Z PLODŮ A HNÍZD
Knížka Kateřiny Kováčové Sem cejtila les je velmi krásná. Má vazbu V8, pevné desky s papírovým potahem, na kterém je ještě přebal. Pět archů šitých nití. Dvacet stránek dvoubarevných ilustrací. Hedvábná stužka na založení. Náklad vyšší než v jakém vycházejí sbírky laureátů Ceny PEN klubu. Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Kromě šéfredaktora opavského nakladatelství Perplex Dana Jedličky se na ediční přípravě skladby podílel také autorčin někdejší kolegy z UJEP Radek Fridrich. Přesto si nejsem jist, že to stačilo. Že to všechno stačí…

Svět Kateřiny Kováčové je temný a expresionistická obraznost v něm pohlcuje takřka všechny věci, jichž se vypravěč dotkne. To je věta z osm let staré recenze Jana Tlustého na román Soumračno a já bych jen těžko hledal přesnější formulaci, jíž bych popsal svůj základní dojem ze skladby Sem cejtila les. Takže ji tu prostě zopakuju. To není krádež, to je postmoderna.

Obraznost pohlcuje všechny věci, jichž se dotkne. V tom by nebyl problém, od poezie se to tak trochu očekává. To, co skladbě, volně složené ze šestačtyřiceti textů, do značné míry bere schopnost se čtenářem komunikovat, je konstrukce básnického obrazu. Ten bohužel jen velmi málo respektuje principy tropiky. K přenášení významu nedochází v básních způsobem, který by umožnil přesněji sledovat smysl a tím pádem ani estetický důsledek změny kontextu. Privátnost konotací zakrývá směr asociačního řetězení; čtenář se v pletivu málo sdělných jazykových struktur brzy ztratí, zaplete se do něj jako do sítě, která v žádném případě není záchranná. Pro figury pak platí v menším rozsahu totéž.

O čem mluvím: Skladba začíná apostrofou Hrudky, která se pak jako centrální nositelka lyrického sdělení objevuje v celém prvním ze čtyř oddílů sklady nazvaného "Zní ze zdí". Okázalá aliterace tak trochu předznamenává, že čtenáře čeká hodně ornamentů; první text sám nabízí ochutnávku mnoha dalších postupů a tendencí: "Vydrol se, podivná / Hrudko. / V puklinách bloudíš. / Podstato, střepatá / až hanba. / Nevíš ještě, co to padáš / z rozšeptaného chřtánu. / Do žumpy žuchneš, / když si nedáš pozor!"// zní vstupní text. Na první pohled je z ní zřejmá snaha o využití jazyka jako kódu, signifikantu, matérie o sobě. Autorka jazyk ohmatává a hledá jeho možnosti: fonetické (nepřehlédnutelná práce se zvukomalbou: "Do žumpy žuchneš"), morfologické (tvorby neologismů: "rozšeptaného, střepatá") i syntaktické ("Nevíš ještě / co to padáš / z rozšeptaného chřtánu": maličko afektovaná syntaktická konkurence subjektu a objektu). Jde prostě o to, co se s jazykem dá dělat. Ne primárně o to, co se jím dá sdělit.

Což je mimochodem problém společný velké části autorů současné české poezie. Básnický obraz byl v minulosti tradičně výsledkem usilovného zápasu autora s jazykem o sdělení toho, co se vždy vzpírá přímému popisu a je dostupné jen na základě vnitřně přesné analogie. Sloužil pravdě básně, která je jiná než pravda definice, ale je v jistém smyslu přesnější. Nyní je jeho smyslem naopak zatemňovat. Uvrhovat do nejistoty, problematizovat. Autor je zasvěcenec; čtenář je čekatel přijetí do lóže. Musí proto být trvale ujišťován o tom, že poezie je tajemné učení a jazyk náznaků a odkazů k neznámým skutečnostem ji chrání před profanací. Nerozumět je správně. Čemu nerozumím, to je umění.

Také další části skladby jsou v tomto ohledu vysoce uměleckými texty. Důsledně pokračuje tendence k apostrofování ("Ty samče" jako úvod tří textů), spojená jednak s vytvářením neologismů (Mrchlatý, Tříslatý), jednak nelogismu ("Ty samče / Bliznatý"); Kateřina buď chyběla na botaniku, nebo je to umění.

Jasně, trochu to ironizuju. Je to obrana zoufalého čtenáře, který nerozumí básnickému poselství. Vůbec nevím, o co v té skladbě jde, co se v ní děje a tak dále. Jenže on to popravdě neví nikdo. Editor skladbu výborně charakterizoval na záložce: "Hledání a cesty. A na nich Bůh, který vůbec nad ničím nedohlíží a ničemu nedává spolehlivý řád a smysl." Jenže to hledání je i zoufalé hledání básnického výrazu; stejně jako Bůh není jediný, po kterém čtenář žádá smysl. Nejistá je ve svém sdělní patrně i sama autorka, v básních se opakovaně objevuje motiv potřeby něčeho pevného, opory, jistoty ("než si poprvý sednu o strom" nebo "na první cestě / tedy muž, / opřený o strom", mimoto stále dokola kořeny, skály, kameny a stromy, to pevné, to stálé).

A přece! A přece je v té poezii potenciál; pod vším tím balastem pózy, pod všemi "křiklatými mrchlemi" (na váš předmět vyhledávání - "mrchle křiklaté" - nebyl nalezen žádný odkaz) je schopnost básnického vidění, a tou je mimořádný talent k magii.

Ve skladbě "Sem cejtila les" je nějak přítomný Jiří Kolář a jeho Návod k upotřebení. "Seber list, kaštan a kost. / Kost vrať do hrudního koše, / kaštan svírej v dlani, až to bude tupě tepat, / a list zapleť do vlasů", píše Kateřina a já nepochybuji ani na vteřinu, že má Koláře hodně načteného. Někde v pozadí je taky Václav Hrabě, slyším tam slova Romance: "Žongluji s lahvemi / v každé z nich je trocha vody, písku a slepeného peří / a v jedné ještě srdcová dáma / napůl rozmočená." A ve finále básnické blíženectví k mrtvému Václavu Ryčlovi: "Šest lidí: Když je šest lidí na záchodě a starý muž kulhá je tedy sedmý a musí se zaklínat vodou," stojí v jeho Epištole II. Srovnejme s tím rituál se "starým chlapem" a krmením ryby (str. 28-29) - a žasněme. Všem jim je společné nahromadění rekvizit, jejichž spojením, případně manipulací s nimi spustí magický rituál. Tím, co je bezpečně vyjme z hájemství esoteriky, je neznalost důsledku. Mág se pokouší změnit děje ve světě. Básník nastaví okolnosti a čeká. Užasle a důvěřivě. Báseň se mu rodí pod rukama jako Sirael.

Kdybych mohl Kateřině radit (a kdyby měla nějaký důvod mě poslouchat), měl bych ji k tomu, aby rozvíjela tuhle liniii. Aby vydal sbírku zaklínadel: "že nejdřív musím najít / šedý pírko bílýho tvora / kterej leží mrtvej na rozcestí …" Škoda jen té potřeby všechno současně karikovat nespisovnou řečí, jakoby se distancovat od nařčení, že je to řečené navážno.

Možná i proto je Kateřina nakonec nejlepší v poloze magie. Slova jsou především komponenty magické formule, smysl nemusí být zřejmý. Teprve se vyvine. Sám, bez ní. Kateřina se zdráhá něco stvořit, "porodit" ("Bála jsme se hnízd, / že je neunesu. // A tíha plodů lámala mi vaz!", popř. "Za mostem dítě. / (…) / že prej ho nesmím ztratit. / Ale já ho dala vichřici"). Možná je všechna ta nedořečenost, zamlženost, rozoostřenost hlavně autorskou pokorou. Potřeba ustoupit do pozadí ve prospěch řeči samé. Já však od držitelky Ortenovy ceny přece jen čekám víc. Text, za kterým si bude (umět) stát.

P.S.: Tady je ta sbírka ke stažení.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama